Erik Axl Sund

Erik Axl Sund

Slabost Victorie Bergmanové 02. Hladový oheň

Často jen sedí, zírá před sebe a pohled jejích nádherných očí se postupně mění. Získává záhadný lesk nevyzpytatelnosti. V zornicích vzplanou smutné ohně, je to hladový oheň, jenž hledá palivo pro světlo duše, které nikdy nesmí vyhasnout. Ona sama osobně by zřejmě byla nejradši, kdybychom se podvolili smrti, snědli večeři na rozloučenou a zmizeli.

Z Aniary od Harryho Martinssona

Volný pád

Hrůza dorazila do Stockholmu oděná v kobaltově modrém plášti, o něco temnějším než večerní obloha nad Djurg?rdenem a Ladug?rdslandským zálivem. Je světlovlasá, modrooká a má přes rameno přehozenou malou kabelku. Příliš těsné lodičky jsou červené a zařezávají se jí do pat, ale je na to zvyklá a rozdrásané puchýře už se staly součástí její osobnosti. Díky bolesti se udržuje v bdělosti.

Ví, že dokáže-li odpustit, dostane se jí vysvobození, jí samotné i těm, kterým bude odpuštěno. Po mnoho let se snažila zapomenout, ale nikdy se jí to nepodařilo.

Ona sama to nevidí, ale její pomsta je řetězová reakce.

Před čtvrtinou života se dala v přístřešku na nářadí

v Sigtunském humanistickém vzdělávacím ústavu do pohybu sněhová koule, po cestě ji na sebe nabalila a vydala se po své dráze k nevyhnutelnému.

Lze si položit otázku, co vědí ti, co kouli uplácali

v dlaních, o jejích dalších osudech. Pravděpodobně nic. Zřejmě zkrátka žili dál. Zapomněli na tu událost, jako by to byla jen nevinná hra, která v onom přístřešku na nářadí započala

i skončila.

Ona se ale nemůže přestat pohybovat. Čas pro ni není podstatný, nemá hojivý účinek.

Nenávist se nerozpouští. Naopak, je stále tvrdší, mění se v ostré ledové krystalky, které obklopují celou její bytost.

Večer je chladný a ve vzduchu se vznáší vlhkost

z přeháněk, které odpoledne a večer střídají jedna druhou.

Z horské dráhy je slyšet křik a ona vstane, opráší se a rozhlíží se kolem sebe. Pomalu se narovná, zhluboka se nadechne

a vzpomene si, proč tam je.

Má úkol a ví, co musí udělat.

Stojí pod vysokou přestavěnou vyhlídkovou věží a pozoruje pozdvižení kousek dál. Dva hlídači odvádějí nějakého muže a vedle nich běží holčička a pláče.

Pravděpodobně je to jeho dcera.

Na zemi leží vedle rozbité láhve žena a nad ní se

naklání několik lidí. Někdo se pokouší přivolat zdravotníka. Střepy vrhají oslepující odlesky na deštěm zmáčený

asfalt.

Pochopí, že brzy nastane okamžik, kdy musí jednat,

i když si to celé naplánovala docela jinak. Náhoda jí celou věc usnadnila. Teď je to tak jednoduché, že nikomu nedojde, co se doopravdy stalo.

O kus dál vidí chlapce, jak stojí sám před brankou vedoucí k atrakci Volný pád.

Odpuštění něčeho, co lze odpustit, vlastně žádné odpuštění není, pomyslí si. Skutečné odpuštění je, když odpustíme něco neodpustitelného. Schopnost, kterou má jen bůh.

Chlapec se tváří zmateně, ona se k němu pomalu vydá a on se od ní odvrátí.

Díky tomuto pohybu je téměř směšně lehké proklouznout za ním a ona je od něj nyní vzdálená jen několik metrů. Pořád je k ní otočený zády, vypadá to, jako by někoho hledal.

Skutečné odpuštění je nemožné, šílené a nevědomé, myslí si ona. A protože se očekává, že viníci by měli projevit lítost, nikdy nemůže být naplněno. Vzpomínky jsou a zůstanou nezhojenou ranou.

Pevně sevře chlapcovu paži.

Chlapec sebou trhne, obrátí se a ona mu v tu chvíli vbodne do levé paže injekční stříkačku.

Několik sekund se jí překvapeně dívá do očí a pak se mu podlomí nohy. Ona ho podepře a opatrně ho posadí na nedalekou lavičku.

Jejího manévru si nikdo nevšiml. Všechno je naprosto normální.

V tu chvíli zaznamená, že žena ležící na zemi se začíná hýbat, a tak vytáhne cosi z kabelky a opatrně to chlapci přetáhne přes obličej.

Maska je z růžového plastu a představuje prasečí rypák.

Gröna Lund

Přítomnost

Kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová přesně ví, kde se nacházela, když se dozvěděla, že na Sveině třídě zavraždili ministerského předsedu Olofa Palmeho.

Seděla v taxíku na půli cesty do Farsty a muž vedle ní kouřil mentolové cigarety. Tichý déšť a nevolnost po příliš mnoha pivech.

Když Thomas Ravelli v zápase s Rumunskem při mistrovství světa ve fotbale roku 1994 chytil dvě penalty, viděla to v černobílé televizi v jednom baru na Kornhamnském náměstí a barman ji pak pozval na pivo.

Když se potopila Estonia, měla zrovna chřipku, ležela v posteli a dívala se na Kmotra.

Její nejzřetelnější vzpomínky jsou na koncert skupiny Clash v Hovetu, na lepkavý polibek na třídní besídce ve třetí třídě a na okamžik, kdy odemkla dveře domku ve Starém Enskede, který se stal jejím domovem.

Okamžik, kdy zmizel Johan, si však nikdy pamatovat nebude.

Navždycky to bude jenom černá skvrna. Deset zmizelých minut. Které jí ukradl opilec v Gröna Lundu. Podroušený instalatér z Flenu, který byl zrovna náhodou na návštěvě v hlavním městě.

Krok do strany, pohled upřený vzhůru. Johan a Sofia sedí na sedadlech, která stoupají k nebi, a jí se zatočí hlava, přestože stojí na pevné zemi. Závrať ji však přepadne

z opačného směru, postupuje zezdola nahoru, ne naopak. Věž nepůsobí příliš stabilním dojmem, sedadla jsou jednoduše konstruovaná a následky možné chyby jí připadají katastrofální.

A pak zaslechne zvuk tříštícího se skla. Vzrušené výkřiky.

Někdo se dá do pláče a Jeanette vidí, že sedadla dál stoupají vzhůru. Řítí se k ní nějaký muž a ona uhne. Johan se něčemu směje.

Brzy budou docela nahoře.

„Já tě zabiju, ty hajzle!“

Někdo do ní zezadu šťouchne. Jeanette vidí, že muž neovládá svoje tělo. Alkohol způsobil, že má náhle příliš dlouhé nohy, ztuhlé klouby a otupělý nervový systém reaguje příliš pomalu.

Muž zakopne a rozplácne se na zemi.

Jeanette rychle pohlédne šikmo vzhůru. Johanovy a Sofiiny nohy zespoda.

Gondola se zastaví.

Muž se zvedá, obličej má odřený od štěrku a asfaltu. Pár dětí se dává do pláče.

„Tati!“

Malá, sotva šestiletá holčička, v ruce drží růžovou cukrovou vatu.

„Pojď už, já chci domů.“

Muž jí neodpoví, rozhlíží se kolem sebe, hledá protivníka, někoho, na kom by si vybil zlost.

Reflex policistky způsobí, že Jeanette začne bez váhání jednat. Uchopí muže za paži. „Poslyšte,“ osloví ho opatrně,

„uklidněte se.“ Má v úmyslu odvést jeho pozornost. Nechce, aby to znělo, jako že mu něco předhazuje.

Muž se obrátí a Jeanette vidí, že má skelné oči podlité krví. Odráží se v nich smutný, zklamaný, téměř stydlivý výraz.

„Tati…“ opakuje holčička, ale muž na to nereaguje, jen tupě civí před sebe.

„Co ty seš sakra zač?“ Vytrhne se z Jeanettina sevření.

„Táhni do hajzlu!“

Dech mu zkysle páchne a rty má potažené tenkou bílou

blánou.

„Chtěla jsem jen…“

Jeanette v tu chvíli zaslechne, že řada sedadel se řítí

k zemi, a pak nadšené ječení, v němž se mísí radost s děsem. Zarazí se a na chvíli se přestane soustředit.

Vidí Johana se zježenými vlasy a široce rozevřenou řvoucí pusou.

A vidí i Sofii.

Slyší tu holčičku: „Ne, tati! Ne!“

Nevšimne si však, že muž vedle ní zvedá paži.

Láhev zasáhne Jeanette do spánku a všechno jí zčerná před očima.

Waldemarsudde

Podobně jako jiní lidé, kterým po celý život nepřeje štěstí, ale přesto se stále chytají každičkého stébla naděje, zastávala Jeanette Kihlbergová během výkonu své práce jednoznačně negativní postoj ke všem názorům, z nichž byť jen trochu čišel pesimismus.

To proto se nikdy nevzdává a to proto reaguje, tak jak reaguje, když si policejní asistent Schwarz při hledání Johana schválně neustále stěžuje na ošklivé počasí, únavu a nulový pokrok.

Jeanette Kihlbergová vidí rudě.

„Tak jeď do prdele domů, stejně nám tu nejsi k ničemu!“

Má to účinek. Schwarz se stáhne jako spráskaný pes

a ?hlund stojí zděšeně vedle něj. Vztek způsobí, že rána na její hlavě začne pod obvazem prudce pulsovat.

Jeanette se trochu uklidní, vzdychne a odmítavě mávne rukou směrem ke Schwarzovi. „Neslyšel jsi? Až do odvolání jsi osvobozen od pracovních povinností.“

„Jdeme.“ ?hlund vezme Schwarzepod paží a oba se vydají pryč.

Po několika krocích se ?hlund ohlédne a snaží se tvářit optimisticky. „Připojíme se k ostatním dole u Beckholmenu, třeba tam budeme užitečnější?“

„Ty, ne vy. Schwarz pojede domů. Je vám to jasné?“

?hlund místo odpovědi mlčky přikývne a Jeanette vzápětí osamí.

Stojí promrzlá na kost a celá zničená u nástavby na zádi Muzea lodi Vasa a čeká na Jense Hurtiga, který v okamžiku, kdy k němu dorazila poplašná zpráva o Johanově zmizení, přerušil dovolenou, aby se mohl účastnit pátrání.

Když po chvíli uvidí, jak se k ní po cestičce

v Galärském parku pomalu blíží civilní policejní auto, ví, že je to Hurtig a že s ním je ještě někdo další. Svědkyně, která tvrdí, že předchozího večera viděla dole u vody osamělého malého chlapce. Z toho, co jí Hurtig sdělil vysílačkou, pochopila, že od

tohoto svědectví nemůže příliš očekávat. Přesto si namlouvá, že nesmí ztrácet naději, jakkoli je marná.

Snaží se soustředit a rekonstruovat průběh událostí posledních hodin.

Johan a Sofia zmizeli, zničehonic byli pryč. Po půlhodině začala jednat podle předpisů a nechala Johana vyvolávat pomocí amplionů v zábavním parku. Napjatě čekala u informací. I ten nejmenší detail, který jí připomněl Johana, ji přiměl, aby se vrhla vpřed, pokaždé se ale zklamaně vrátila

k pultu. Těsně předtím, než jí poslední záchvěvy naděje rozervaly tělo, se dostavilo několik členů ochranky a ona se spolu s nimi pustila do bezcílného hledání po zábavním parku. Našli Sofii, jak leží na štěrku na jedné z postranních cestiček, obklopenou sběhem lidí. Jeanette se k ní prodrala a zahleděla se jí do očí. V tváři, ještě nedávno uvolněné, se nyní zračil neklid a nejistota. Sofia byla úplně bez sebe. Jeanette pochybovala, že by ji dokázala poznat. A už vůbec nebyla s to říct něco o tom, kde je Johan. Jeanette u ní nezůstala, byla nucena hledat dál.

Uplynula další půlhodina, než uvědomila své kolegy na policii. Ale ani ona, ani dvacet policistů, kteří se brodili vodou poblíž zábavního parku a hledali po celém Djurg?rdenu, Johana najít nedokázali. Anižádné z hlídkových aut, která dostala jeho popis a pročesávala centrum.

Pak vyhlásili pátrání v rozhlase. Až před pětačtyřiceti minutami přineslo nějaký výsledek.

Jeanette ví, že jednala správně, ale chovala se jako robot. Robot s ochromenými city. Což je protimluv. Na povrchu tvrdá, chladná a racionální, ale řízená zmatečnými popudy. Vztek, podráždění, strach, úzkost, zmatek a rezignace, které prožívala v noci, se slily do nejasné směsi.

Jediné, co ještě dokáže cítit, je nedostatečnost. A nejen ve vztahu k Johanovi.

Jeanette myslí na Sofii. Jak jí je?

Jeanette jí několikrát bezvýsledně telefonovala. Kdyby Sofia něco věděla o Johanovi, tak by se snad ozvala? Nebo snad něco ví a musí nejprve sebrat síly, aby jí to mohla

povědět?

Teď na to kašlu, řekne si a vyžene z hlavy nemyslitelné myšlenky. Soustředit se.

Auto zastaví a vystoupí z něj Hurtig.

„Sakra,“ řekne. „To nevypadá dobře.“ Ukáže na její obvázanou hlavu.

Jeanette ví, že zranění vypadá hůř, než jaké ve skutečnosti je. Tržnou ránu po úderu lahví jí sešili na místě

a obvaz, bundu i tričko má celé zakrvácené. „To nic,“ řekne.

„Nemusel jsi kvůli mně odvolávat návštěvu Kvikkjokku.“

Jens pokrčí rameny. „Nedělej si s tím hlavu. Co bych tam na severu asi tak dělal? Stavěl sněhuláky?“

Jeanette se poprvé po dvanácti hodinách usměje. „Kam až jsi dojel?“

„Do L?ngsele. Jen jsem vystoupil a přesedl na autobus směrem na jih.“

Rychle se obejmou. Nic víc není třeba říkat, protože Jeanette ví, že Jens chápe, jak neuvěřitelně mu je vděčná za to, že přijel.

Jeanette otevře dveře auta na straně spolujezdce

a pomůže staré paní ven. Hurtig jí ukázal fotografii Johana

a Jeanette ví, že svědkyně si není naprosto jistá. Nedokázala si ani vzpomenout, jakou barvu mělo chlapcovo oblečení.

„Tamhle jste ho viděla?“ Jeanette ukáže na kamenitou pláž s molem, u něhož kotví majáková loď Finngrund.

Stařenka přikývne a zachvěje se chladem. „Ležel mezi kameny a spal a já jsem s ním třásla, dokud se neprobral. Že se nestydíš, říkala jsem mu. Tak mladý, a už jsi opilý…“

„Ano, ano,“ Jeanette je netrpělivá. „Řekl něco?“

„Ne, jen něco mumlal. Jestli něco říkal, tak jsem ho neslyšela.“

Hurtig vytáhne Johanovu fotografii a znovu ji ženě ukáže. „A vy si nejste jistá, že to byl tenhle chlapec?“

„No… jak jsem říkala, měl stejnou barvu vlasů, ale obličej… Nejsem si úplně jistá. Byl přece opilý.“

Jeanette vzdychne a vydá se k cestičce, která vede podél kamenité pláže. Opilý? myslí si. Johan? Kravina.

Pohlédne na protější stranu, na ostrov Skeppsholmen,

který je zahalený v odpudivé šedé mlze. Proč je ksakru taková děsná zima?

Sejde k vodě a vyleze na kameny. „Tady ležel? Jste si tím jistá?“

„Ano,“ odpoví žena rozhodně. „Zhruba tady.“

Zhruba? pomyslí si Jeanette odevzdaně a dívá se, jak si stará paní čistí o rukáv kabátu tlusté brýle.

Pochopí, že se jí začíná zmocňovat zoufalství. Jediné, co mají, je babka, co špatně vidí, a i když si Jeanette horoucně přeje opak, svědectví je prostě nedostačující.

Sedne si na bobek a rozhlíží se po něčem, co by dokázalo, že tu Johan byl. Kus oděvu, jeho taštička, klíče od bytu. Cokoliv.

Vidí však jen holé kameny, ohlazené vlnami a deštěm. Hurtig se obrátí ke stařence. „A on odsud pak odešel?

Směrem k Junibackenu?“

„Ne…“ Žena vytáhne z kapsy kabátu kapesník a hlasitě se vysmrká. „Odpotácel se. Byl tak ožralý, že se sotva udržel na nohou…“

Jeanette to popudí. „Ale šel tím směrem?

K Junibackenu?“

Babka přikývne a znovu se vysmrká.

V tu chvíli projede nad nimi po Djurg?rdské ulici výjezdové vozidlo, podle zvuku sirén míří do středu ostrova.

„Zas nějaký falešný poplach?“ řekne Hurtig a pohlédne odhodlaně na Jeanette, která sklesle potřese hlavou.

Už potřetí slyší houkání sanitky, ale ani jednou to nebylo kvůli Johanovi.

„Zavolám Mikkelsenovi,“ prohlásí Jeanette.

„Na státní kriminálku?“ Hurtig se zatváří překvapeně.

„Ano. Podle mě se na něco takového hodí nejlíp.“ Jeanette vstane a rychle přeleze po kamenech zpátky na cestičku.

„Protože se zabývá zločiny na dětech?“ Hurtig se zatváří, jako by litoval, že to vůbec vyslovil. „Chci říct, vždyť ještě vůbec nevíme, o co jde.“

„Možná ne, ale byla by chyba nevzít tuhle hypotézu

v úvahu. Mikkelsen stejně koordinuje pátrání na Beckholmenu,

v Gröna Lundu a na Waldemarsudde.“

Hurtig přikývne a vyčítavě na ni pohlédne.

Nech toho, pomyslí si ona a odvrátí hlavu. Nechci žádnej mizernej soucit. Nebo se sesypu.

„Zavolám mu.“

Když Jeanette vytáhne mobilní telefon, všimne si, že má vybitou baterii, a ve stejnou chvíli zachraptí rádio

v Hurtigově autě, které stojí asi deset metrů od nich. Když pochopí, co se děje, ucítí v sobě tíhu.

Jako by krev v jejím těle začala klesat a stahovala ji

k zemi.

Našli Johana.

Karolínská nemocnice

mrtvý.

Zdravotníci ze záchranky si nejdřív mysleli, že je Johan

Našli ho u staré olejny na Waldemarsudde. Téměř

nedýchal a srdeční činnost se skoro nedala postřehnout.

Byl silně podchlazený a navíc bylo zřejmé, že se během neobvykle chladné letní noci několikrát pozvracel.

Obávali se, že bude mít poškozené dýchací cesty, že se mu žíravá žaludeční kyselina dostala do plic.

Bylo krátce po desáté, když Jeanette Kihlbergová nastoupila do sanitky, která odvezla jejího syna na jednotku intenzivní péče v Karolínské nemocnici v Solně.

Místnost je zatemněná, ale slabé světlo odpoledního slunce proniká žaluziemi a jeho jasně žluté proužky vytvářejí na Johanově nahé hrudi vzor. Pulsující umělé světlo žároviček kardiopulmonálního bypassu bliká nad postelí a Jeanette Kihlbergová má pocit, že se jí to všechno jen zdá.

Hladí Johana po hřbetě ruky a pohlédne na měřicí přístroj vedle postele.

Jeho tělesná teplota se začíná blížit normální hodnotě, necelých třicet šest stupňů.

Ví, že Johan má v těle velké množství alkoholu. Když přijeli do nemocnice, byly to téměř tři promile.

Celou noc nezamhouřila oka, je otupělá a nedokáže odhadnout, jestli bušení jejího srdce nějak souvisí

s pulsováním, které cítí za čelem. V hlavě se jí honí myšlenky, které nepoznává – jsou zoufalé, vzteklé, zděšené, zmatené

i odevzdané zároveň.

Byla racionálně uvažující člověk. Až dosud.

Dívá se na ležícího Johana. Vůbec poprvé je

v nemocnici. Ne, podruhé. Poprvé to bylo před dvanácti lety, když se narodil. Tehdy byla docela klidná a tak dobře připravená, že císařský řez předvídala ještě dřív, než se pro něj lékaři rozhodli.

Na tohle se ale nijak připravit nemohla.

Stiskne jeho ruku pevněji. Pořád je chladná, ale Johan vypadá uvolněně a klidně oddechuje. A v místnosti je ticho. Je slyšet jen hučení elektrických přístrojů.

„Johane…“ zašeptá, ví, že i lidé v bezvědomí slyší.

„Myslí si, že všechno dobře dopadne.“

Pak své snahy vzbudit v Johanovi naději zanechá. Myslí si? Spíš nic nevědí.

Když přijela, panoval tu zmatek. Položili Johana na nemocniční lůžko hlavou dolů a pokoušeli se mu odsát dýchací cesty.

lékařů.

Dýchání. Mohl by mít poleptanou plicní tkáň. V nejhorším případě.

Její zmatené dotazy, věcná, ale bezobsažná vysvětlení

Ze vzteku a zoufalství jim pokládala stále tutéž otázku:

Proč ksakru nic nevíte?

Mohli jí povědět o kontrole pomocí EKG, o kyslíku a hadičkách a o tom, jak pomocí sondy zavedené do hltanu hlídají tělesnou teplotu a jak kardiopulmonální bypass obstarává zahřívání celého těla.

Mohli jí povědět o kritickém podchlazení, o tom, jaký vliv na tělo má delší pobyt ve studené vodě a noc strávená

v dešti a silném větru.

Mohli jí vysvětlit, že alkohol rozšiřuje cévy a urychluje pokles tělesné teploty, že se sníží hladina cukru v krvi a tím vzniká riziko poškození mozku.

Tohle všechno jí mohli povědět a vysvětlit.

Řekli jí, že se domnívají, že největší nebezpečí zřejmě pominulo, a vysvětlili jí, že vyšetření krevních plynů i rentgen plic vypadají na první pohled dobře.

Co to znamená?

Krevní plyny? Na první pohled? Nebezpečí zřejmě pominulo?

Myslí si to. Ale jistě nevědí nic.

Pokud Johan slyší, slyšel všechno, co jí v téhle místnosti říkali. Jeanette mu nemůže lhát. Položí mu ruku na tvář. To žádná lež není.

Do místnosti vstoupí Hurtig a vytrhne ji ze zamyšlení.

„Jak mu je?“

„Žije a určitě se z toho dostane. Je to v pohodě, Jensi.

Můžeš jet domů.“

Bandhagen

Blesk sjede do země stokrát každou sekundu, což je asi osm milionů záblesků za den. Nad Stockholm se přihnala nejprudší bouře roku a dvaadvacet minut po desáté uhodí na dvou místech zároveň. V Bandhagenu jižně od centra

a nedaleko Karolínské nemocnice v Solně.

Policejní asistent Jens Hurtig stojí na parkovišti

u nemocnice a právě se chystá odjet domů, když mu zazvoní mobil. Než přijme hovor, otevře dveře auta, nastoupí a usadí se za volantem. Vidí, že ho volá policejní náčelník Dennis

Billing, a předpokládá, že se chce zeptat, co se stalo. Nacpe si do uší sluchátka a řekne: „Hurtig.“

„Dozvěděl jsem se, že jste našli Jeanettina kluka. Jak je na tom?“ Policejní náčelník je rozrušený.

„Je v umělém spánku a ona je tam s ním.“ Hurtig strčí klíček do zapalování a nastartuje auto. „Díky bohu není ohrožen na životě.“

„Dobrá, dobrá. Předpokládám, že se Jeanette za pár dní zase vrátí do práce.“ Policejní náčelník mlaskne. „A co ty?“

„Jak to myslíš?“

„Jsi unavený, nebo tě můžu poslat na výjezd do Bandhagenu?“

„O co jde?“

„Myslím to tak, že když je teď Kihlbergová mimo hru, máš šanci ukázat, co v tobě je. V tvých záznamech se to bude pěkně vyjímat, chápeš?“

„Chápu to dokonale.“ Jens Hurtig vyjede na Severní spojku. „Co se tam stalo?“

„Našli mrtvou ženskou, možná znásilněnou.“

„Tak jo, vyrážím tam.“

„Tak se mi to líbí. Jsi šikovnej chlapík, Jensi. Uvidíme se zítra.“

„Jasně.“

„Poslouchej…“ Policejní náčelník Dennis Billing polkne. „Vyřiď Janne Kihlbergové, že klidně může zůstat nějakou dobu doma a starat se o syna. Upřímně řečeno jsem

toho názoru, že by se měla trochu víc věnovat rodině. Doneslo se mi, že ji ?ke opustil.“

„Jak to myslíš?“ Hurtigovi už náčelníkovy narážky začínají lézt na nervy. „Takže ty po mně chceš, abych jí řekl,

že má zůstat doma, protože jsi přesvědčený, že ženy by neměly chodit do práce, ale být v domácnosti a starat se o muže

a děti?“

„Sakra, Jensi, nech toho. Myslel jsem, že si rozumíme

a…“

„Jen proto, že jsme oba chlapi,“ přeruší ho Hurtig,

„nemusíme mít ještě stejné názory.“

„To rozhodně ne.“ Policejní náčelník vzdychne. „Jen jsem si myslel…“

„Na tom nezáleží. Zavoláme si.“ Hurtig ukončí hovor dřív, než Dennis Billing stihne říct ještě něco nevhodného nebo vyloženě hloupého.

Mine sjezd na Solnu a zahlédne přístaviště jachet Pampas a řady plachetnic.

Loď, pomyslí si. Musím si opatřit loď.

Na hřiště u gymnázia v Bandhagenu se řine déšť

a policejní asistent Jens Hurtig si natáhne na hlavu kapuci

a přibouchne dveře. Rozhlédne se kolem sebe a uvědomí si, že to tu zná.

Několikrát tu byl jako divák, když Jeanette Kihlbergová hrála ve smíšeném policejním fotbalovém týmu. Hurtig si vzpomíná, že ho překvapilo, jak dobře si vede, byla dokonce lepší než mnozí muži a coby středová útočnice ze všech nejnápaditější. Ta, která přihrávala na góly a jako jediná si všímala vzniklého prostoru.

Nějakým prapodivným způsobem tehdy pochopil, jak se její vůdčí schopnosti zrcadlí v jejím jednání na hřišti. Byla schopná, ale ne dominantní.

Když si její spoluhráči začali stěžovat na rozhodnutí sudího, vmísila se mezi ně a uklidnila je. Dokonce i rozhodčí ji vyslechl.

Napadlo ho, jak se asi teď cítí. Přestože on sám žádné děti nemá a ani si žádné nehodlá pořizovat, chápe, že Jeanette

nyní zřejmě moc dobře není. Kdo ji podrží, když je ?ke pryč?

Ví, že případy zavražděných chlapců si na ní vybraly svou daň.

A teď se něco stalo jejímu vlastnímu synovi a Jens si přeje, aby pro ni byl něčím víc než jen asistentem. Přítelem.

Nesnáší hierarchie, přestože se jim dosud celý život poslušně přizpůsoboval. Lidé nemají stejnou hodnotu

a nakonec jde vždycky stejně jen o jedno. O peníze. Člověk je posuzován podle své výplatní pásky.

Myslí na ty bezejmenné chlapce. Ve švédské společnosti neměli žádnou hodnotu. Stáli mimo systém. Ale když je někdo pohřešovaný, musí existovat ještě někdo jiný, kdo ho pohřešuje.

Třídní společnost se nepodařilo odstranit, jen byly přejmenovány společenské třídy. Šlechta, církev, měšťané a zemědělci nebo vyšší a nižší třída. Pracující a kapitalisté.

Muži nebo ženy. Na tom nezáleží.

Strana Moderaterna se nyní nazývá novou stranou pracujících, i když jim především záleží na těch nejnacpanějších peněženkách. Úplně na dně společnosti jsou ti, kteří peněženku vůbec nevlastní. Lidé bez dokladů.

Jens Hurtig rychlým krokem vyrazí k budovám vedle štěrkové plochy a má náladu pod psa.

Schwarz a ?hlund na něj čekají pod stříškou u šatny a mávají na něj, aby šel k nim.

„To je ale psí počasí!“ Hurtig si přejede rukou čelo a osuší si z očí kapky deště. Oblohu ozáří blesk a on sebou trhne.

„Ty se bojíš bouřky, šéfe?“ Schwarz ho bouchne pěstí do paže a zasměje se.

„Co se stalo?“

?hlund pokrčí rameny. „Mrtvá ženská. Pravděpodobně ji někdo nejdřív znásilnil a pak zabil. Teď se to tam nedá moc dobře prohlídnout, ale kluci už stavějí stan. Musíme chvilku počkat.“

Hurtig přikývne a zabalí se úžeji do bundy. Vidí, že podél delších stran hřiště stojí velké reflektory, a uvažuje, jestli nemá hlídači přikázat, aby je rozsvítil. Ale ne, to by si přidělal

problémy. Novináři pochopitelně zachytili hlášení

z policejního rádia a každou chvilku se tu objeví. A dav čumilů z okolí přilákat taky nechce. Nejlepší bude, když celou záležitost vyřídí tak diskrétně, jak to jen půjde.

„Kdo přijede? Doufám, že ne Rydén?“

?hlund zavrtí hlavou. „Ne, Billing říkal, že sem pošle Iva Andriće, protože jsme s ním pracovali už předtím.“

„Myslel jsem, že je na dovolené.“

Když Hurtig se soudním patologem z Bosny mluvil naposledy, Ivo naznačil, že si po skončení vyšetřování případu mrtvých chlapců dopřeje dlouhou zaslouženou dovolenou.

Když bylo oznámeno, že z policejního hlediska je případ uzavřen, považoval to Ivo Andrić za osobní neúspěch.

„Myslím, že není.“ ?hlund vytáhne balíček žvýkaček.

„Naopak jsem slyšel, že dal výpověď, když nám přikázali vyšetřování vražd těch dětských uprchlíků uzavřít. Možná jsme to měli udělat taky. Chcete?“ Natáhne ruku se žvýkačkami.

Hurtiga ovládl stejný pocit odevzdanosti a rezignace.

Příkaz přišel seshora a on pochopil, že důvodem ukončení vyšetřování byla skutečnost, že chlapci byli ilegální přistěhovalci. Byly to děti bez identity, nikdo je nepostrádal, a proto nebyly tak důležité, jako kdyby šlo o světlovlasé

a modrooké děti z Mörby nebo Brommy. Kreténi, pomyslel si. Citoví mrzáci.

I když se jim vraha nepodařilo dopadnout, mohli aspoň vypátrat jména obětí. Ale to stojí peníze, a tyhle děti pro nikoho nic neznamenaly.

Persona non grata.

Stejná hodnota všech lidí je modifikovaná pravda.

Hurtig si odskočí k malému bílému stanu techniků a zjistí, jak jsou na tom. Pak se vrátí a rozhodí rukama ve

stejné chvíli, kdy mohutný záblesk zalije fotbalové hřiště bílou září.

Přešlápne a zamračí se, je to jasná známka toho, že se necítí dobře.

„Andrić tu bude každou chvíli. Podle techniků je všechno jasné. Mají to pod kontrolou. První zprávu dostaneme za několik hodin.“

„Jak to myslíš, že je všechno jasné?“ Schwarz se zatváří tázavě.

„Ženu už se podařilo identifikovat. Vedle ní ležela kabelka a v ní peněženka. Podle řidičského průkazu se jmenuje Elisabeth Karlssonová. Všechno ukazuje na to, že byla znásilněna a pak zavražděna. Ale to nám poví Andrić, až tělo prohlédne.“ Hurtig si zamne zkřehlé ruce. „Technici pracují, oblast prohledávají dva psovodi a na stanici se pátrá po příbuzných. Co ještě můžeme udělat?“

„Co třeba dát si kafe?“ Schwarz se klidně vydá k autu.

Z okapových rour s bubláním proudí voda a vytváří na štěrku velké louže.

Chová se nemožně, myslí si Hurtig a jde za ním.

Bandhagen

Když Ivo Andrić vjede na parkoviště u gymnázia

v Bandhagenu, uvidí Hurtiga, Schwarze a ?hlunda. Nasedají do policejního auta a chystají se odjet. Jens Hurtig zvedne ruku na pozdrav a Ivo mu jej opětuje. Pak zajede před školu

a zaparkuje vedle velké cihlové budovy.

Zůstane sedět v autě a zírá ven na temné zaplavené hřiště. V jednom rohu je malý stan techniků, v druhém opuštěná žalostná branka s potrhanou sítí. Lije jako z konve

a nevypadá to, že by to mělo konce. Ivo hodlá zůstat v autě tak dlouho, jak to jen půjde. Je unavený a ptá se sám sebe, co tu vůbec pohledává. Ví, že mnozí ho považují za nejlepšího švédského forenzního lékaře a že podobné zkušenosti jako on má jen málokdo, ale přesto. Právě kvůli jeho zkušenostem ze zahraničí by ho přece měli přidělovat k jinému typu případů.

Zahraničí, myslí si. To znamená Bosnu. Zemi, kterou kdysi nazýval domovem.

Teď sedí v autě, zmáhá ho únava a oči se mu zavírají. Myslí na události poslední doby a na případy zavražděných chlapců.

Prvního našli v křoví nedaleko vchodu do stanice metra Thorildsplan, byl v podstatě mumifikovaný.

Pak ten běloruský kluk na Svartsjölandet

a balzamovaná mrtvola na hřišti na pétanque u Danvikstullu. Všichni tři měli společné to, že byli brutálně ztýraní.

A nakonec našli Samuela Bai, dětského vojáka, oběšeného na půdě v bloku Monument poblíž Skanstullu.

Několik teplých letních týdnů zabíraly tyto čtyři případy veškerý jeho volný čas a Ivo Andrić je stále ještě přesvědčen, že se jedná o jediného pachatele.

Vyšetřování vedla Jeanette Kihlbergová. V jejím případě neměl žádné připomínky. Odvedla dobrou práci, ale jinak bylo vyšetřování plné omylů a pochybení. Po týdnech práce se nakonec proměnilo v ne-vyšetřování.

Policejní náčelník ani státní zástupce se vůbec nesnažili a vysoce postavené osobnosti udaly falešné alibi. Nedostatek

úsilí, které viděl, spolu s nechutí využít dostupné metody, ho zbavil veškerých iluzí, a i když švédskému soudnictví nikdy příliš nevěřil, přišel nyní i o poslední zbytek důvěry.

Když státní zástupce vyšetřování odložil, Ivo Andrić ztratil veškerou motivaci.

Přitáhne si bundu těsněji k tělu a nasadí si baseballovou čapku. Otevře dveře auta, vystoupí do lijavce a klusem se rozběhne k zátarasům.

Elisabeth Karlssonová leží na boku na mokrém štěrku vedle fotbalového hřiště u gymnázia v Bandhagenu a její levá ruka svírá tak nepřirozený úhel, že je jasné, že je zlomená.

Jinak na těle žádná viditelná zranění nejsou.

Ivo Andrić konstatuje to, co už je zřejmé z povahy místa činu. Žena byla sexuálně napadena, ale stanovení přesné příčiny smrti musí počkat, až bude tělo v suchu na patologii

v Solně. Přikáže, aby tam mrtvou ženu převezli, a několik zdravotníků uloží tělo do šedého plastového pytle.

Ivo Andrić se svižným krokem vrátí k autu.

To, co viděl, mu vnuklo nápad, který si chce co nejrychleji ověřit.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová má v paměti velké mezery. Černé díry, které míjí ve snu a během svých nekonečných procházek. Občas se díry rozšíří, to když ucítí určitou vůni nebo když se na ni někdo zvláštním způsobem podívá. V hlavě se jí vynořují obrazy, když uslyší zaskřípání dřeváků na štěrku nebo

zahlédne na ulici někoho zezadu. V takových chvílích si připadá, jako by se místem, které Sofia nazývá „já“, prohnal ničivý tajfun.

Ví, že prožila něco, co se nedá popsat.

Kdysi existovala holčička, která se jmenovala Victoria, a když jí byly tři roky, vybudoval její tatínek v jejím nitru místnost. Prázdnou místnost, v níž byla jen bolest a bezcitnost.

Během let tu přibyly ještě pevné stěny ze smutku, podlaha z touhy po pomstě a nakonec mohutná střecha z nenávisti.

Místnost však byla úplně uzavřená a Victorii se z ní nepodařilo uniknout.

Je v ní i nyní.

To jsem nebyla já, myslí si Sofia. Já za to nemůžu. Když se probudí, prvním pocitem je vina. Všechny tělesné systémy se připravují k útěku, k obraně.

Vstane z postele, natáhne se po krabičce s Paroxetinem a spolkne dvě tablety. Pak si zase lehne a čeká, až Victoriin hlas utichne. Ne docela, to se nestává nikdy, ale aspoň tolik, aby slyšela sama sebe.

Slyšela to, co chce Sofia. Co se to vlastně stalo?

Vzpomínka na vůně. Popcorn, mokrý štěrk. Hlína. Někdo ji chtěl odvézt do nemocnice, ale ona odmítla.

Pak už nic. Úplná tma. Nepamatuje se, jak se dostala do bytu ani jak se jí podařilo dojet z Gröna Lundu domů.

Kolik je hodin? pomyslí si.

Mobilní telefon leží na nočním stolku. Je to Nokia, starý model, mobil Victorie Bergmanové. Musí se ho zbavit.

Na telefonu je 7.33 a ukazuje nepřijatý hovor. Stiskne knoflík a přečte si na displeji číslo volajícího.

Nepoznává ho.

Za deset minut se uklidnila natolik, že může vstát.

Vzduch v bytě je zatuchlý a Sofia otevře okno v obýváku. Pod ním se táhne mlčenlivá, deštěm zmáčená Borgmästargatan.

Vlevo trůní v unavené zeleni pozdního léta kostel královny Sofie a z Nového náměstí o kousek dál sem zalétá vůně čerstvého chleba a zplodin.

Několik zaparkovaných aut.

Jedno kolo z dvanácti ve stojanu na protější straně ulice je píchlé. Včera ještě nebylo. Detaily, kterých si všímá, ať chce nebo ne.

Kdyby se jí na to někdo zeptal, dokázala by popořadě popsat barvu všech kol. Zleva doprava i opačně.

Vůbec by nad tím nemusela uvažovat. Ví, že se nesplete.

Vlivem Paroxetinu je ale uvolněnější, mozek se uklidnil a běžný život je zvladatelný.

Rozhodne se, že se osprchuje, ale v tu chvíli zazvoní telefon. Tentokrát je to pracovní mobil.

Když vstupuje do sprchy, pořád ještě zvoní.

Horká voda ji osvěží, a když se utírá, napadne ji, že zanedlouho bude úplně sama. Bude si moct dělat, co chce.

Ode dne, kdy její rodiče zahynuli při požáru jejich vily, uplynuly více než tři týdny. Byli právě v sauně a požár podle předběžné zprávy vznikl kvůli zkratu v topném tělese.

Dům jejího dětství ve Värmdö leží v troskách a všechno, co v něm bylo, shořelo na popel.

Kromě pojistky, která obnáší asi čtyři miliony korun, měli její rodiče úspory ve výši devíti set tisíc korun v podobě akciového portfolia, které jí vynese skoro pět milionů, když je prodá.

Sofia dala rodinnému právníkovi Viggovi Dürerovi za úkol, aby akcie co nejdříve prodal a peníze uložil na její osobní účet. Zanedlouho bude mít k dispozici téměř deset milionů švédských korun.

Dostatečně velkou sumu na to, aby se po zbytek života nikdy neocitla v nouzi.

Bude moct zavřít svou praxi.

Odstěhovat se, kam bude chtít. Začít znovu. Stát se někým jiným.

Ještě ne, pomyslí si. Snad brzy, ale ještě ne. Teď potřebuje pravidelnost, kterou jí poskytuje práce. Hodiny, kdy nemusí myslet na nic, jen běžet na volnoběh. Dělat jen to, co se od ní očekává. Poskytne jí to potřebný klid a Victorii udrží v bezpečné vzdálenosti.

Utře se dosucha, oblékne se a jde do kuchyně.

Nasype do kávovaru kávu, vezme laptop, postaví ho na kuchyňský stůl a pustí jej.

Ve Zlatých stránkách zjistí, že neznámé číslo patří policejní stanici někde ve Värmdö, a sevře se jí hrdlo. Co když na něco přišli? A na co?

Vstane, nalije si do šálku kávu a rozhodne se, že bude klidně vyčkávat. Tenhle problém se vyřeší později.

Posadí se k počítači, najde složku, kterou pojmenovala VICTORIA BERGMANOVÁ, a prohlíží pětadvacet souborů. Všechny jsou očíslované a jmenují se VRANÍ DÍVKA.

Její vlastní vzpomínky.

Ví, že byla nemocná a že bylo nezbytné utřídit si vzpomínky. Několik let vedla rozhovory sama se sebou, nahrávala své monology a pak je analyzovala. Přitom Victorii poznala a nakonec se smířila s myšlenkou, že spolu budou žít na věky věků.

Ale teď, když ví, čeho je Victoria schopná, se už od ní nechce nechat manipulovat.

Označí všechny soubory ve složce, zhluboka se nadechne a pak stiskne tlačítko Delete.

Objeví se okno s otázkou, jestli chce složku skutečně smazat se vším, co obsahuje.

Zamyslí se.

Rozhodnutí smazat zapsané rozhovory se sebou samou v ní nějaký čas dozrávalo, ale dosud nikdy nesebrala odvahu to udělat.

„Ne, nejsem si jistá,“ řekne nahlas a klikne na Ne. Je to, jako by si zhluboka vydechla.

Vzápětí si však začne dělat starosti ohledně Gaa.

Chlapec bez minulosti, který se náhodou stal součástí jejího

života. Ale byla to doopravdy náhoda?

Setkala se s ním v příměstském vlaku, měla úplně jasnou hlavu a všimla si, jak je zranitelný. Když vlak zastavil ve stanici Karlberg, vzali se za ruce a mlčky uzavřeli dohodu.

Od té doby Gao žije ve skryté místnosti za knihovnou. Denně spolu cvičí a on je fyzicky silný a odolný.

Zároveň v sobě vypěstoval i nesmírnou duševní sílu.

Sofia přemýšlí a přitom vaří v kastrolu řídkou kaši. Nalije ji do termosky a odnese mu ji. Leží nahý na posteli ve vypolstrované temné místnosti a ona mu vidí na očích, že se nachází kdesi daleko.

Gao se díky své přítomnosti, své naprosté oddanosti

a brutální neústupnosti stal Victoriiným poslušným nástrojem.

Victoria a Gao jsou dvě cizí části těla, které do ní implantovali. Když však její tělo akceptovalo Victorii, odmítalo Gaa.

Co si s ním počne? Teď je pro ni spíš přítěží než přínosem.

Přestože několik hodin uklízela, pod vůní saponátu je stále cítit pach moči.

Na podlaze leží úhledně srovnané jeho kresby.

Sofia postaví termosku na podlahu vedle postele. Vodu si Gao může nabrat na malém záchodě.

Vyjde ven, přisune zpátky polici, za níž se skrývají dveře, a zastrčí petlici. Teď Gao vydrží až do večera.

Jazyk

Jazyk

lže a pomlouvá a Gao Lian z Wu-chanu si musí dávat pozor na to, co lidé říkají.

Nic ho nedokáže překvapit, má všechno pod kontrolou, není zvíře.

Ví, že zvířata nedokáží naplánovat odchylky od normálu. Veverky si před zimou schovávají oříšky v dutině kmene, ale když otvor zamrzne, nedokážou si poradit. Ořechy jako by neexistovaly, protože se k nim nemůžou dostat.

Veverky to vzdají a zemřou.

Gao Lian pochopí, že se musí připravit na situaci, kdy by mohla nastat odchylka od normálu.

zmizí.

oči

vidí zakázané a Gao je musí zavřít a počkat, až výjev

Čas je totéž co čekání, a proto není nic.

Čas není naprosto nic. Zadarmo. Nula. Prázdnota.

To, co se ale stane potom, je naprostým opakem času. Když se svaly napnou, žaludek se stáhne a dech je

trhaný, ale přináší do těla množství kyslíku, splyne jeho tělo s okolním světem. Puls, dříve pomalý, se změní v ohlušující dunění a pak se stane všechno naráz.

V tu chvíli už čas není k smíchu, znamená všechno.

Každá sekunda ožije vlastním životem, je to jedinečný příběh se začátkem a koncem. Zaváhání trvající setinu sekundy může mít osudné následky. Znamenat rozdíl mezi životem

a smrtí.

Čas je nejlepším přítelem nerozhodnosti a váhavosti.

Žena ho vybavila papírem a tužkou a on dokáže celé hodiny vysedávat potmě a kreslit. Motivy hledá ve své vnitřní databázi vzpomínek. Lidi, které potkal, věci, které postrádá,

a pocity, které už zapomněl, že měl. Ptáček s mláďaty v hnízdě.

Když je hotový, odloží papír a začne znovu.

Nikdy se nepostaví a neprohlédne si, co nakreslil.

Žena, která ho živí, není pravdivá ani falešná a čas před ní už pro Gaa neexistuje. Žádné předtím a žádné potom. Čas neznamená nic.

Všechno se v něm obrací proti směru vlastního mechanismu vzpomínek.

Bistro Amica

Přítomnost

Jeanette vyjde z místnosti, kde leží Johan, a vydá se ke kavárně u hlavního vchodu do nemocnice. Je od policie,

a navíc žena, což znamená, že ani za těchto okolností nedokáže přestat pracovat. Je si vědoma, že to později bude použito proti ní.

Dveře výtahu se otevřou a ona vyjde do lidského mumraje ve vestibulu. Zvedne oči a vidí pohyby a úsměvy. Vdechne do plic vzduch, který je tu plný života. I když si to přiznává jen těžko, ví, že si potřebuje na půl hodiny odpočinout od neklidného bdění u lůžka v dusné místnosti.

Hurtig přinese podnos se dvěma šálky kávy, z nichž se kouří, a dvěma skořicovými šneky, postaví ho na stůl mezi ně a posadí se. Jeanette si jeden šálek vezme a usrkne horkou kávu. Zahřeje ji v žaludku a ona dostane chuť na cigaretu.

Hurtig si také vezme šálek a zkoumavě se na ni zahledí.

Má v pohledu něco kritického a jí se to nelíbí.

„Tak co, jak mu je?“ zeptá se Jens.

„Všechno je pod kontrolou. Nejhorší je, že nevím, co se mu stalo.“

Zná ten pocit z doby, kdy byl Johan malý. Vzpomíná si na chvíle, kdy přiběhl k ní a plakal na celé kolo, nebylo možné ho utěšit a nedokázal vysvětlit, co se přihodilo. Neznal ta správná slova. Myslela si, že tyhle doby jsou nadobro pryč.

Ale co teď?

Ani Sofia jí nedokázala říct, co se stalo. Jak by to mohl vyjádřit slovy Johan?

„To chápu, ale o tom si přece můžete promluvit, až mu bude líp a vrátí se domů, ne?“

„Jasně.“ Jeanette vzdychne a pak pokračuje: „Jsem z toho mlčenlivého sezení už skoro na hlavu.“

„Byl tu ?ke? Nebo tvoji rodiče?“

Jeanette pokrčí rameny. „?ke vystavuje v Polsku

a chtěl se vrátit domů, ale když jsme Johana našli, tak…“ Znovu pokrčí rameny. „Stejně by nemohl nic dělat. A moji rodiče jsou v důchodu a cestují po Číně. Pár měsíců tam ještě budou.“

Vidí, že Hurtig chce něco říct, a přeruší ho.

„A jak to dopadlo v Bandhagenu?“

Hurtig hodí do kávy kostku cukru a zamíchá ji. „Ivo ještě není hotový, tak čekáme.“

„A co říká Billing?“

„Myslíš jako kromě toho, že bys měla zůstat doma s Johanem a že za to můžeš ty, že se ?ke chce rozvádět?“ Hurtig vzdychne a napije se kávy.

„To že řekl, slizoun jeden hnusnej?“

„Jo. Pěkně natvrdo, servítky si nebral.“ Jens obrátí oči v sloup.

Jeanette si připadá vyčerpaná a neschopná.

„Do hajzlu,“ zahučí a klouže pohledem po místnosti. Hurtig dál mlčky sedí, vezme skořicového šneka,

kousek ulomí a strčí si ho do úst. Jeanette vidí, že má něco na srdci.

„Co je? Nad čím přemýšlíš?“

„Ty ses s tím ještě nesrovnala, co?“ řekne Hurtig váhavě. „Je to na tobě vidět. Jsi naštvaná, že nás odstavili.“ Smete si ze strniště pár drobtů, které tam uvízly.

„Jak to myslíš?“ Jeanette se probere ze strnulosti.

„Jen se nedělej. Moc dobře víš, jak to myslím.

Lundström je fakt hnusnej týpek, ale on ne…“

„Nech toho!“ přeruší ho znovu Jeanette.

„Ale…“ Hurtig rozhodí rukama a vybryndá trochu

kávy.

Jeanette podvědomě sebere ubrousek a utře ji. Pak ji

dostihne myšlenka, že si zanedlouho možná bude utírat rozlitou kávu jen po sobě. Ale rychle ji zapudí, než se zakoření. Soustředí se.

„Jensi, poslouchej…“ Zamyslí se. „Jsem z toho, co se stalo, stejně zoufalá jako ty a myslím si, že je to strašné, ale zároveň nejsem tak pitomá, abych nechápala, že neobhajitelné výdaje…“

„Přistěhovalecké děti. Mizerný mrňaví ilegální přistěhovalci… neobhajitelné výdaje. Je mi z toho na blití.“ Hurtig vstane a Jeanette vidí, jak je rozčilený.

„Sedni si, Jensi. Ještě jsem neskončila.“ Samotnou ji překvapilo, jak rozhodně dokáže mluvit, přestože je naprosto vyčerpaná.

Hurtig vzdychne a znovu se posadí.

„Uděláme to takhle… Musím se postarat o Johana

a nevím, jak dlouho to bude trvat. Ty musíš vyšetřovat případ té ženské z Bandhagenu, to má samozřejmě přednost.“ Odmlčí se a pak pokračuje. „Ale víš stejně dobře jako já, že budeme mít čas i na jiné věci… chápeš, co tím myslím?“ Vidí, jak se Hurtigovi zablesklo v očích, a cítí, že i v jejím nitru něco vzplálo. Pocit, na který už skoro zapomněla. Nadšení pro věc.

„Říkáš, že budeme pokračovat dál, ale tajně?“

„Přesně tak. Ale musí to zůstat jen mezi námi. Jestli na to někdo přijde, tak letíme oba dva.“

Hurtig se usměje. „Já už jsem dokonce rozeslal několik dotazů a do konce týdne snad budu mít odpovědi.“

„Skvělé, Jensi,“ oplatí mu úsměv Jeanette. „To oceňuju, ale musíme to provést elegantně. Komu jsi to psal?“

„Podle Iva Andriće měl ten kluk z Thorildsplanu v těle kromě všech těch drog a znecitlivujícího prostředku i stopy penicilinu.“

„Penicilinu? A co to znamená?“

„Že měl co do činění se zdravotníky. Pravděpodobně s nějakým doktorem, který léčí uprchlíky bez papírů, co se schovávají. Znám jednu holku, co dělá pro Švédskou církev, a ta mi slíbila, že se mi podívá, kdo by tak mohl přicházet

v úvahu.“

„To zní slibně. Já si zase pořád píšu s Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky v Ženevě.“ Jeanette cítí, jak se jí pomalu vrací ponětí o budoucnosti. Existuje i jakési potom, nejen ta bezedná přítomnost. „A dostala jsem nápad.“

Hurtig ji mlčky pozoruje.

„Co říkáš na to, že bychom si vyžádali psychologický profil pachatele?“

Hurtig na ni překvapeně pohlédne. „Ale jak přimějeme

psychologa, aby se účastnil neoficiálního…“ začne, ale pak mu to dojde. „Aha, ty myslíš Sofii Zetterlundovou?“

Jeanette přikývne. „Ano, ale ještě jsem se jí na to nezeptala. Nejdřív jsem to chtěla probrat s tebou.“

„Teda Jeanette,“ zazubí se Hurtig, „ty jsi ta nejlepší šéfka, co jsem kdy měl.“

Jeanette vidí, že to myslí vážně.

„To potěší. Ale zrovna teď se cítím pod psa.“

Pomyslí na Johana, na rozvod s ?kem a na všechno, co to obnáší. V této chvíli nemá tušení, co jí budoucnost přinese

v soukromém životě. Je osamělé bdění u Johanova lůžka předzvěstí toho, jak se její život bude vyvíjet dál? Definitivní samota. ?ke se přestěhoval ke své nové partnerce, galeristce Alexandře Kowalské. Na vizitce má napsáno „konzervátorka“. Zní to jako někdo, kdo vycpává mrtvá zvířata. Vytváří zdánlivý život z něčeho mrtvého.

„Nepůjdeme si ven zakouřit?“ Hurtig vstane, jako by pochopil, že je nutné přerušit tok jejích myšlenek.

„Vždyť přece nekouříš.“

„Občas musí člověk udělat výjimku.“

Vytáhne z kapsy krabičku cigaret a podá ji Jeanette. „Já se v cigaretách nevyznám, ale tohle jsem koupil pro tebe.“

Jeanette se podívá na krabičku a rozesměje se.

„Mentolové?“

Natáhnou si bundy a vyjdou před vchod. Déšť ustává

a nad obzorem se objevuje proužek jasné oblohy. Hurtig zapálí cigaretu, podá ji Jeanette a pak si zapálí ještě jednu pro sebe.

Zhluboka potáhne, zakašle a vyfoukne kouř nosem.

„Zůstaneš bydlet v domě? Máš na to?“ zeptá se.

„Nevím. Ale už kvůli Johanovi zkusím dát ty peníze nějak dohromady. Kromě toho ?ke začal mít úspěch a jeho obrazy se prodávají.“

„Četl jsem recenze v novinách. Vychvalují ho až do

nebes.“

„Jen mě mrzí, že jsem dvacet let financovala jeho práci

a teď z toho nebudu mít nic.“

V létě ?keho vyhledala galeristka a konzervátorka Alexandra a pak všechno nabralo rychlé obrátky. ?ke se rázem

změnil v jednu z nejjasněji zářících hvězd na švédském uměleckém nebi a opustil Jeanette kvůli mladší a půvabnější Alexandře.

Jeanette by si nikdy nepomyslela, že ona a Johan pro jejího manžela znamenají tak málo, že se k nim bez váhání dokáže obrátit zády a opustit je.

Hurtig na ni pohlédne, típne cigaretu a otevře dveře.

„Rychle nabyl…“

Obejme ji a ona cítí, že něco takového potřebovala, ale pochopí, že projevy něžnosti mohou být stejně duté jako uschlé kmeny stromů. Nejsem schopná odlišit mrtvé od živého, napadne ji, když se odtáhne a vrátí se do nemocničního pokoje k Johanovi.

Ústav patologie

Každý skutek v minulosti vytvoří tisíce myslitelných možností, které pak dále proudí k novým závěrům.

Pro Iva Andriće vypadá smrt stále stejně, i když motiv, kvůli němuž k ní došlo, je vždy v zásadě jedinečný.

Ivo Andrić odjíždí z Bandhagenu a vrací se do Solny. Myslí na to, co právě viděl. Příčina smrti se častokrát nachází mimo dělicí čáru vedoucí mezi rozumem a představivostí,

a pak hranici často vymezí jen mozek nepříčetného člověka.

Má dojem, že podle toho, co konstatoval na místě činu, už nyní ví, co se ženě přihodilo, a v podstatě cítí ulehčení.

Mohlo to být mnohem, mnohem horší.

Když přijede do Solny, pospíchá na patologii, protože si chce svou teorii rychle potvrdit. Potřebuje jediné – trochu lepší osvětlení.

Ivo Andrić pozoruje nahé tělo Elisabeth Karlssonové, které leží na stole z nerezové oceli, a během necelé minuty je mu jasné, co způsobilo její smrt a že se nemýlil.

Po břiše a prsou se jí rozprostírá rudohnědý

kapraďovitý vzor a na jejím levém zápěstí si povšimne hluboké spáleniny veliké jako korunová mince. Je to nad slunce jasnější.

Zkrátka čítankový případ.

Elisabeth Karlssonová měla neobyčejnou smůlu.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová vypne počítač a zavře ho. Teď, když se rozhodla, že soubory o Victorii přece jen nevymaže, cítí ulehčení.

Je to, co cítí, štěstí? Nemá tušení.

Ještě před necelým rokem byla šťastná. Nebo si to aspoň myslela, a to přece bylo nejdůležitější?

Že se pak všechno ukázalo být jen přetvářka, ještě neznamená, že její tehdejší city nebyly skutečné. Myslela to upřímně a byla připravená udělat první poslední pro toho Lasseho, s nímž žila. Lasse však jejich společnou existenci kousek po kousku ničil a ona tomu jen přihlížela, neschopná cokoli udělat.

Všechno se zhroutilo a pošpinilo.

Mnohé z jejích vzpomínek jsou nejasné, a když si vybaví uplynulý půlrok, vidí jen rozmazané obrazy.

Nezřetelné, rozostřené fotografie.

Vstává, jde ke kuchyňské lince a napustí do dřezu

vodu.

Lars Pettersson, víc než deset let její partner, nejlepší

přítel a muž, který byl středobodem všech jejích snů. Obchodník Lars, který vždycky týden pracoval v Německu a týden byl doma. Spolehlivý Lasse, který se měl stát otcem jejích dětí. Který jí pořád nosil květiny.

Kůže na rukou se v horké vodě scvrkává, ruce ji pálí a rudnou, ale přinutí se je tam nechat. Zkouší sama sebe, nutí se vydržet.

Lars Pettersson byl zároveň také ženatý a měl za městem v Saltsjöbadenu dům a rodinu. Ob týden jezdil pryč, ne však do Německa, ale za svou rodinou, a nikdy neměl čas jet se Sofií na dovolenou.

Lars Pettersson byl otcem Mikaela.

S Mikaelem si začala jen proto, že se chtěla pomstít Lassemu. Teď jí to ale celé připadá nesmyslné. Prázdné

a naivní. Lasse je po smrti a její zájem o Mikaela pomalu, ale jistě opadá, i když si někdy pohrává s myšlenkou, že by mu

prozradila, kým je ve skutečnosti.

V posledních měsících se vídali jen málokdy, protože Mikael toho měl hodně v práci a na dlouhou dobu odjížděl. Když byl doma, měla spoustu práce zase ona a při těch několika příležitostech, kdy spolu mluvili, byl úsečný

a nepříjemný, což v ní vzbudilo podezření, že se schází s jinou ženou.

Skončím to, pomyslí si a konečně vytáhne ruce z dřezu. Otočí kohoutkem a strčí je pod proud ledové vody. Nejprve je to příjemné a konejšivé, ale pak převládne chlad, ona se však znovu přiměje to vydržet. Bolest musí být pokořena.

Čím víc ji pociťuje, tím méně se jí po Mikaelovi stýská.

Jsem jeho nevlastní matka, myslí si, a zároveň jeho milenka. Pravdu mu ale říct nemůžu.

Zavře kohoutek a vypustí dřez. Ruce po chvíli získají obvyklou barvu, a když bolest pomine úplně, Sofia se znovu posadí ke kuchyňskému stolu.

Před ní leží mobil a ona ví, že by měla zavolat Jeanette.

Ale nechce se jí. Neví, co by jí řekla. Co by jí měla říct.

Úzkost ji tvrdě zasáhne do solárního plexu a ona se chytí za břicho. Roztřese se, srdce jí začne bušit a síly ji opustí, jako by jí někdo přeřízl tepny. Hlava jí hoří a ona cítí, jak

ztrácí kontrolu, nemá tušení, co se chystá udělat její tělo.

Bušit hlavou do stěny? Vrhnout se po hlavě z okna?

Ječet?

Ne, musí uslyšet skutečný hlas. Hlas, který jí dokáže,

že stále existuje, že je hmatatelná. To je teď to jediné, co dokáže utišit zvuky v jejím nitru, a ona se natáhne po telefonu. Jeanette Kihlbergová to vezme až po desátém zazvonění.

V telefonu to šumí. V pozadí se ozývá hučení, které je přerušováno cvakáním.

„Jak to dopadlo?“ je jediné, co ze sebe Sofia dokáže vypravit.

Hlas Jeanette Kihlbergové je stejně zoufalý jako příjem. „Našli jsme ho. Je naživu a leží tady vedle mě. Víc nevím.“

Tvoje dítě leží vedle tebe, pomyslí si Sofia. A Gao je tady u mě.

37

Její rty se pohnou. „Mohla bych za tebou dneska přijít,“ slyší sama sebe.

„Klidně. Přijď tak za hodinu dvě.“

„Mohla bych za tebou dneska přijít.“ Její hlas se odráží od stěn kuchyně. Neopakuje se? „Mohla bych za tebou dneska přijít. Mohla bych za tebou…“

Johan zmizel během noci, kterou Sofia strávila s Gaem.

Spali. Nic jiného. Nebo snad ano?

„Mohla bych za tebou dneska přijít.“

Nejistota se šíří a ona vzápětí pochopí, že nemá sebemenší tušení, co se stalo poté, co se s Johanem usadili na Volném pádu.

Nezřetelně slyší Jeanettin hlas. „Tak dobře. Chybíš

mi.“

„Mohla bych za tebou dneska přijít.“ Telefon ztichl,

a když pohlédne na displej, vidí, že hovor trval třiadvacet sekund.

Vyjde do předsíně, obuje se a natáhne si bundu. Když sundává z police kozačky, všimne si, že jsou vlhké, jako by je nedávno používala.

Prohlíží si je. Na patě levé boty ulpěl zežloutlý list, šněrování na obou botách je plné jehličí a trávy a podrážky jsou umazané od hlíny.

Uklidni se, říká si. Hodně pršelo. Jak dlouho trvá, než takové kozačky uschnou?

Sáhne po bundě. I ta je vlhká a Sofia si ji bedlivě prohlíží.

V jednom rukávě zeje asi pěticentimetrová trhlina. Pod natrženou bavlněnou podšívkou najde pár úlomků štěrku.

Z jedné kapsy něco vyčuhuje. Co to ksakru je?

Polaroidový snímek.

Když uvidí, co je na něm, neví, co si má myslet.

Na fotografii je ona sama, když jí bylo asi deset, jak stojí na opuštěné pláži. Fouká silný vítr a její dlouhé světlé vlasy jí vlají téměř kolmo k hlavě. Z písku trčí řada polámaných dřevěných kůlů a v pozadí je vidět malý červeno-bíle pruhovaný maják. Proti šedé obloze se rýsují

siluety několika racků.

Rozbuší se jí srdce. Fotografie jí nic neříká a místo je pro ni neznámé.

Minulost

Nespala, naslouchala, jestli se neblíží jeho kroky,

a předstírala, že se proměnila v hodiny. Když ležela v posteli na břiše, bylo šest hodin, na levém boku bylo devět a na zádech půlnoc.

Na pravém boku byly tři hodiny, a když se zase obrátila na břicho, bylo opět šest. Na levém boku devět a znovu na zádech půlnoc. Kdyby dokázala řídit hodiny, čas by ho ošálil

a on by ji nechal na pokoji.

Je těžký, má chlupatá záda, potí se a páchne čpavkem, protože se dvě hodiny lopotil s hnojicím strojem. Nadávky

z vedlejšího stavení doléhaly až do jejího pokoje.

Kosti vyčnívající z jeho boků ji tlačí do břicha a ona civí přes jeho ohnutá ramena.

Dánská vlajka, která zakrývá strop, jí připomíná pekelný kříž, je krvavě rudá a bílá jako kostra.

Nejjednodušší je dělat, co po ní chce. Hladit ho po zádech a sténat mu do ucha. Celé se to tím zkrátí minimálně o pět minut.

Když skřípání ocelových per ve staré posteli utichne a on zmizí, ona vstane a jde na záchod. Musí se zbavit toho hnojného zápachu.

Je to opravář z Holstebro a ona mu říká Jutské prase podle starodávného plemena z té oblasti, které má zvláště chutné maso.

Zapsala si jeho jméno do deníku spolu se jmény ostatních. Jako první je na seznamu její prasečkář, kterému musí být vděčná za to, že u něj může bydlet.

Ten druhý je vzdělaný, právník nebo něco takového, a když není na statku a nezabíjí prasata, pracuje ve Švédsku. Říká mu Německej parchant, ale jen když to neslyší.

Německej parchant je hrdý na to, že pracuje podle starých osvědčených postupů. Jutské prase se musí ožehnout, ne opařit, než bude zbaveno štětin.

Otočí kohoutkem a začne si drhnout ruce. Špičky prstů má oteklé od práce s prasaty. Štětiny se jí zapichují pod nehty

a vznikají z toho záněty, nepomáhá, ani když používá ochranné rukavice.

Zabila je. Omráčila je elektrickým proudem, odkrvila je, uklidila po sobě, vyčistila odtokové kanálky a postarala se o odpad z jatek. Jednou jí dovolil zabít jedno prase pistolí, nechybělo moc a použila by ji na něj. Jen proto, aby viděla, jestli by potom měl v očích stejně prázdný výraz jako ta zabitá prasata.

Když se vydrhla pokud možno dočista, utřela se a vrátila se do svého pokoje.

Už to nevydržím, pomyslela si. Musím odtud.

Když se obléká, uslyší, jak startuje auto Jutského prasete. Odtáhne záclony a vykoukne z okna. Auto vyjíždí ze statku a Německej parchant odchází do vzdálenějšího stavení, aby tam dál separoval hnůj.

Rozhodne se, že se vydá na mys Griset?udden a možná přes most do Oddesundu.

Vítr jí zalézá pod šaty, a i když má svetr a ještě větrovku, chvěje se zimou, ještě než zajde za dům.

Jde dál směrem ke kolejím a po náspu směrem k mysu.

Míjí pravidelně rozmístěné zbytky opevnění a betonových bunkrů z druhé světové války. Mys se zužuje, brzy je z obou stran voda, a když koleje zabočí doleva k mostu, uvidí několik set metrů před sebou maják.

Sejde na pláž a zjistí, že je tam úplně sama. Lehne si do trávy u malého červeno-bílého majáku a dívá se na jasně modrou oblohu. Vzpomíná na to, jak jednou takhle ležela

a uslyšela v lese hlasy.

Foukalo právě tak jako teď a ona slyšela Martinovo radostné volání.

Proč zmizel?

Neví, ale myslí si, že ho někdo utopil. Zmizel u mola ve chvíli, kdy tam přišla Vraní dívka.

Vzpomínky jsou ale nejasné. Je v nich černá díra. Pomalu otáčí mezi prsty stéblem trávy a pozoruje, jak

ve slunečních paprscích mění barvu. Docela nahoře na stéble je kapka rosy a pod ní sedí nehybně mravenec. Vidí, že mu chybí jedna zadní noha.

„Na co myslíš, mravenečku?“ zašeptá a lehce na špičku foukne.

Pak si lehne na bok a stéblo opatrně odloží vedle na kámen. Mravenec se pohne a začne lézt po kameni dolů. Že mu chybí jedna noha, mu je očividně jedno.

„Co tady děláš?“

Na obličej jí dopadne stín a ona uslyší seshora jeho hlas. Nad hlavou mu přelétne hejno ptáků.

Vstane a jde s ním dolů k opevnění. Trvá to deset minut, protože on už toho moc nevydrží.

Vypráví jí o válce, o tom, kolik toho Dánové museli za německé okupace vytrpět a jak Němci znásilňovali

a zneuctívali ženy.

„A všechny ty nadržený německý děvky,“ vzdychne.

„Kurvy to byly, nic jinýho. Šukaly s nima jak zběsilý.“

Několikrát jí vyprávěl o dánských ženách, které se dobrovolně daly dohromady s německými vojáky, a ona už dávno pochopila, že i on je dítě německého vojáka, německej parchant.

Když se vracejí, jde několik kroků za ním a oprašuje si špinavé šaty. Tričko má potrhané, doufá, že nikoho nepotkají. Celé tělo ji bolí, protože byl bezohlednější než jindy a půda je tady samý kámen.

Dánsko je peklo na zemi, myslí si.

Kronoberský blok

Přítomnost

V půl desáté zazvoní Jensi Hurtigovi telefon a on vidí, že to volá Ivo Andrić z patologie v Solně.

„Ahoj, Ivo! Copak mi dneska povíš hezkého?“ Hurtig cítí, že mu role šéfa vyhovuje, i když je jen dočasná.

„Jde o Elisabeth Karlssonovou. Máš to na starosti ty?“

„Dokud tu Jeanette není, vedu vyšetřování já. Copak jsi zjistil?“

Ivo Andrić ztěžka oddechuje do sluchátka. „Tak dobře.

Zaprvé měla pohlavní styk těsně předtím, než zemřela.“

„Chceš říct než ji zavraždili?“

„Tak jednoduché to není.“ Hurtig slyší, jak si Ivo znovu zhluboka vzdychl. „Je to mnohem komplikovanější.“

„Tak mi to pověz.“

Jens Hurtig ví, že se na Iva Andriće může spolehnout, a podle toho, jak vážně patolog mluví, pozná, že jde o něco důležitého.

„Jak už jsem říkal, měla pohlavní styk. Možná dobrovolně, možná ne. Teď ještě nevím…“

„Vždyť měla roztrhané šaty.“

„Klid, nech mě, ať ti to vysvětlím.“

Jense zamrzí, že patologovi skočil do řeči. Už by měl vědět, že Ivo Andrić je pečlivý, i když trochu rozvláčný.

„Promiň,“ řekne. „Pokračuj.“

„Kde jsem to skončil? Už vím. Měla s někým pohlavní styk. Možná proti své vůli. Na hýždích má červené podlitiny, jako by ji někdo něčím šlehal. Nedokážu ale určit, jestli šlo

o znásilnění. Lidé provádějí pěkně podivné věci, ale podle škrábanců, co má na stehnech a na zádech, k tomu došlo venku. Zajistili jsme stopy jehličí a štěrku. Ale teď teprve přijde ta prapodivná věc.“ Ivo Andrić se odmlčí.

„Co? Že ji zavraždili?“

„Ne, ne. Tady jde o něco jiného, úplně jiného. Skoro bych řekl neobvyklého. O raritu.“

„Raritu?“

„Přesně tak. Vyznáš se v elektřině?“

„Musím přiznat, že moc ne.“

Ivo zaváhá. „Ale možná víš, že bleskosvod svádí blesk do země a náboj se šíří v podloží?“

„Podloží? No…“ Hurtig netrpělivě bubnuje prsty na rohu psacího stolu.

„Blesky, které udeří přímo do země, jsou nebezpečnější. Dobytek, například krávy na pastvině, se dotýkají země všemi čtyřmi a elektrické napětí je pro jejich tělo velice nebezpečné.“

Kam tím míří? myslí si Hurtig a pak konečně pochopí, co se mu Ivo Andrić chystá povědět.

„Člověk může úder blesku přežít, pokud se země dotýká pouze nohama,“ uzavírá patolog, „ale v tomhle případě byla oběť bohužel na všech čtyřech nebo ležela na zemi, takže se jí okamžitě zastavilo srdce.“

Hurtig nevěří svým uším. „Cože? Znásilnili ji a pak do ní uhodil blesk?“

„Asi to tak bude. Jak říkám, rarita. Měla velikou smůlu, ale ještě jsem nedokázal zjistit, jestli byla znásilněna. Víme ovšem, že nebyla zavražděna.“

„Takže musíme vyčkat, co zjistíš dál. Ozvu se a ty mi prosím zavolej, kdybys přišel na něco dalšího. Platí?“

„Ovšem. Hodně štěstí.“ Ivo Andrić zavěsí.

Jens Hurtig se opře v židli, zahledí se do stropu a přemýšlí.

V případech, kdy následuje po znásilnění vražda, existuje podezření, že oběť pachatele znala, a proto musela zemřít.

se.

Rychle navolí ?hlundovo číslo.

„Kdo vyslýchal manžela Elisabeth Karlssonové?“ zeptá

?hlund se zarazí. „To si vzal na starost Schwarz.

Dozvěděl ses něco nového?“

„Svým způsobem. Povím ti to později, ale nejdřív si manžela znovu podáme. Tentokrát s ním budu mluvit já.“

„Dobře, zařídím to.“

Karolínská nemocnice

„Hrozné počasí,“ prohlásí Sofia Zetterlundová, když vstoupí do nemocničního pokoje. Na rtech jí pohrává nejistý úsměv a Jeanette Kihlbergová ostražitě přikývne. Sice Sofii ráda vidí, ale její obličej vypadá nějak jinak, je v něm něco nového, co ještě nedokáže rozluštit.

Déšť bubnuje do okenních tabulek a místnost občas ozáří klikatící se blesky. Obě ženy stojí proti sobě.

Sofia ustaraně pohlédne na Johana a Jeanette přistoupí k ní a pohladí ji po zádech.

„Ahoj, moc ráda tě vidím,“ zašeptá a Sofia pohyb napodobí a obejme ji.

„Jaká je prognóza?“ zeptá se.

Jeanette se zasměje. „Jestli myslíš počasí, tak nic moc.“ Pak zvážní. „Ale pokud jde o Johana, tak to vypadá dobře.

Začíná se probouzet. Oči se mu pod víčky pohybují.“ Johan už má v obličeji zdravější barvu a Jeanette ho pohladí po paži.

Lékaři se konečně odvážili vyjádřit se o jeho stavu optimisticky, a navíc je příjemné být ve společnosti někoho, kdo je víc než jen kolega. Někoho, před kým si nemusí hrát na šéfku.

Sofia si oddechne a zase si začne být podobná.

„Hlavně si to prosím tě nijak nevyčítej,“ řekne Jeanette.

„Nemůžeš za to, že zmizel.“

Sofia na ni vážně pohlédne. „Snad ne. Ale stydím se za to, že jsem podlehla panice. Myslela jsem, že je na mě spoleh, ale očividně není.“

Jeanette se zamyslí nad tím, jak Sofia reagovala. Našla ji úplně zhroucenou, plačící, ležící obličejem k zemi. Byla zoufalá.

„Doufám, že mi promineš, že jsem tě tam nechala,“ řekne pak. „Johan byl pořád ztracený a…“ Podívá se Jeanette do očí. „Pamatuj si, že já se o sebe postarám vždycky, nemusíš na sebe nikdy brát odpovědnost za mě, ať se děje co se děje.“

Jeanette téměř vyděsí vážnost v Sofiině hlase a pohledu.

„Když zvládnu uřvané špičkové manažery, tak zvládnu

i sebe.“

Jeanette vidí, že se Sofia usmívá, a uleví se jí.

„Zato já zřejmě nezvládnu ani ožralu,“ pousměje se pak

a ukáže na své ovázané čelo.

„A jak to vypadá s tebou?“ ptá se Sofia. Teď už se usmívá i očima.

„Dostala jsem lahví do hlavy. Mám čtyři stehy, za pár týdnů mi je vyndají.“

Místnost znovu ozáří blesk, venku zuří bouře. Okno se zachvěje a Jeanette musí zavřít oči před oslepující září.

Bílé stěny, bílý strop a podlaha. Bílé prostěradlo.

Johanova bledá tvář. Oči jí pulsují.

„Co se s tebou vlastně stalo?“ Když Jeanette položí otázku, sotva se odvažuje na Sofii podívat. Červené diody na kardiopulmonálním bypassu blikají. Stín Johanova těla

v posteli před ní a Sofiina černá silueta před oknem. Protře si oči, aby znovu viděla ostře a barevně. Už rozeznává rysy Sofiiny tváře.

„No jo,“ vzdychne místo odpovědi a pohlédne ke stropu, jako by ji nenapadala ta správná slova. „Ukázalo se, že mám mnohem větší strach ze smrti, než jsem si kdy byla vědoma. Nic víc.“

„Ty sis dřív myslela, že se smrti nebojíš?“ Jeanette na ni tázavě pohlédne a okamžitě pocítí, jak se jí v prsou ozval vlastní strach z nevyhnutelného.

„To ano, ale ne takhle. Ne tak silně. Zdá se, že si člověk strach ze smrti tolik neuvědomuje, dokud nemá děti, a já tam byla nahoře s Johanem a…“ Sofia ztichne a položí

ruku Johanovi na nohu. „Život pro mě najednou dostal úplně nový význam a já jsem nepočítala s tím, že to budu tak intenzivně pociťovat…“ Znovu pohlédne na Jeanette a usměje se. „Možná by se na to dalo nahlížet jako na šok z toho, že jsem náhle pochopila smysl života.“

Jeanette poprvé pochopí, že Sofia není jen psycholožka, s níž se dá snadno rozmlouvat.

I ona v sobě něco nese, ztrátu či touhu, možná žal.

I ona má zkušenosti, které musí zpracovat, rány, které je třeba zacelit.

Zastydí se, že si toho nevšimla dřív. Že Sofia je člověk, který nedokáže pořád jen dávat.

„Být pořád silný je stejné jako nežít,“ vypraví ze sebe po dlouhé odmlce, schoulí se Sofii v náručí a cítí, jak ji její paže tisknou na znamení, že pochopila, že její slova jsou míněna jako útěcha.

Náhle ze sebe Johan vydá zasténání a obě na sebe zlomek vteřiny překvapeně hledí, než si uvědomí, co právě slyšely. V Jeanettině nitru bezhlesně padá kámen a ona se nakloní nad syna.

„Zlatíčko,“ šeptá a přejíždí mu rukama po prsou. „Vítej zpátky, chlapečku. Maminka je tady a čeká na tebe.“

Přivolá lékaře a ten prohlásí, že při probouzení je to běžný jev, ale že potrvá ještě mnoho hodin, než se s Johanem bude dát mluvit.

„Život se k nám všem pomalu vrací,“ řekne Sofia, když je lékař nechá o samotě.

„To je možné,“ přikývne Jeanette a v tu chvíli se rozhodne, že se Sofii svěří se vším, co ví. „Jestlipak víš, kdo leží v kómatu na vedlejším oddělení?“ zeptá se.

„Nemám tušení. Znám ho?“

„Karl Lundström,“ řekne Jeanette. „Dneska jsem šla kolem jeho pokoje.“ Pokračuje: „Je to vlastně docela dost zvláštní. O dvě chodby dál leží Karl Lundström, zabalený do stejného prostěradla jako Johan, a zdravotníci se o oba starají stejně pečlivě. Zdá se, že život má stále stejnou cenu, ať jde

o kohokoli.“

Sofia se usměje. „Chceš říct, že i úplně zkažený člověk má právo žít?“

„Tak něco.“ Jeanette vzápětí pochopí, k jak drsnému pohledu na člověka se právě přiznala. Že to vyznělo, jako by právnímu systému ani v nejmenším nedůvěřovala.

„Žijeme ve světě ovládaném muži,“ odpoví Sofia.

„V takovém světě nemá Johan o nic větší hodnotu než nějaký pedofil. Nikdo nemá větší hodnotu než pedofil nebo násilník. Člověk může mít jen nižší hodnotu.“

Jeanette se zasměje. „Jak to myslíš?“

„Když je člověk oběť, má menší hodnotu než pedofil.

Domnělí zločinci jsou chráněni spíše než domnělé oběti. Svět ovládaný muži.“

Jeanette přikývne, ale není si úplně jistá, jestli tomu rozumí. Pohlédne na Johana. Oběť? Tuhle myšlenku se neodvažuje domyslet. Čí oběť? Pomyslí na Karla Lundströma. Ne, to nejde. Hned tu myšlenku zapudí.

„Jaké máš vůbec zkušenosti s muži?“ přinutí se k otázce.

„Předpokládám, že je nenávidím,“ odpoví Sofia. Pohled má nepřítomný. „Tedy jako skupinu,“ pokračuje a změří si Jeanette pohledem. „A co ty?“

Jeanette nepočítala s tím, že se k ní otázka vrátí jako bumerang. Podívá se na Johana, vzpomene si na ?keho,na své šéfy a kolegy. Samozřejmě se mezi nimi najdou pěkní výlupkové, ale všichni takoví nejsou. To, co vyjádřila Sofia, do jejího světa nezapadá. To vycítila hned.

Z čeho sestává Sofiina temnota?

„Všechno je řízené muži a monetární,“ promluví Sofia znovu, než Jeanette stihne zformulovat odpověď. „Když jsi někde na cestách, stačí se podívat do peněženky. Na penězích bude pravděpodobně nějaký král.“

„A co Jenny Lindová? Nebo Selma Lagerlöfová?“ snaží se Jeanette.

„To jsou jen šustivé bankovky s nízkou hodnotou. Cizinci si myslí, že Selma Lagerlöfová je muž. Ptají se, ke které dynastii patří. K Bernadottům?“

„Děláš si legraci?“ Je to tak nepravděpodobné, že se Jeanette zasměje.

„Nedělám. Ale já jsem hrozná herdekbaba.“ Výraz v Sofiiných očích je nečitelný.

Nenávist nebo ironie, smích nebo vědoucnost? Je mezi tím vůbec nějaký rozdíl? napadne Jeanette.

„Jdu na cigaretu. Půjdeš se mnou?“ vyruší ji Sofia ze zamyšlení.

Aspoň s ní nikdy není nuda. Na rozdíl od ?keho.

„Ne… jen běž. Zůstanu tu s Johanem.“

Sofia Zetterlundová si oblékne kabát a odejde.

Minulost

Jeřáb zasadili v den, kdy se narodila. Jednou se ho pokusila podpálit, ale strom nechtěl hořet.

V kupé je teplo a je to tu cítit po lidech, co v něm seděli před ní. Victoria otvírá okno a snaží se vyvětrat, ale pachy jako by se zažraly do plyšových sedadel.

Bolest hlavy, která ji sužovala od chvíle, kdy se probudila se smyčkou kolem krku na podlaze koupelny

v kodaňském hotelovém pokoji, začíná ustupovat. Ústa ji však stále pobolívají a v přeraženém předním zubu to cuká. Přejede si jazykem po zubech. Ucítí uvolněný úlomek a ví, že si zub musí nechat spravit, jakmile se vrátí domů.

Vlak sebou škubne a pomalu vyjede z nádraží. V tu chvíli venku začne mrholit.

Můžu si dělat, co chci, pomyslí si. Spálit za sebou mosty a nikdy se k němu nevrátit. Ale dovolí mi to? Victoria neví. On potřebuje ji a ona jeho.

V každém případě aspoň teď.

Před týdnem spolu s Hannou a Jessikou přijely trajektem z Korfu do Brindisi a pak pokračovaly vlakem do Říma a Paříže. Celou cestu se za okny lil šedý déšť. Byl červenec, ale připomínalo to spíš listopad. Dva nesmyslné dny v Paříži. Hannah a Jessica, spolužačky ze Sigtuny, se už chtěly vrátit domů, a když nasedly na Gare du Nord na vlak, byly promrzlé a zmáčené.

Victoria se schoulí do rohu a přetáhne si bundu přes hlavu. Po měsíčním putování vlakem po celé Evropě jí zbývá už jen poslední kousek cesty.

Hannah a Jessica jí po celou cestu připomínaly hadrové panenky. Bezduché, mrtvé předměty, slátané švy, které šil někdo jiný. Látkové skořápky vycpané nadýchanou vatou.

Unavovaly ji, a když vlak zastavil na nádraží v Lille, rozhodla se, že se od nich trhne. Řidič kamionu, Dán, jí nabídl, že ji sveze, a ona s ním dojela až do Dánska, do Kodaně, a pak proměnila poslední cestovní šeky a ubytovala se v hotelu.

Hlas jí říkal, co má dělat. Ale mýlil se. Přežila.

Vlak se blíží k přístavišti trajektů v Helsingöru a ona uvažuje, jestli její život mohl být jiný. Pravděpodobně ne. Ale to teď není důležité. Ona a nenávist jedno jsou, podobně jako hrom a blesk. Jako zaťatá pěst a úder.

Její otec zabodl do jejího dětství nůž a ostří se po ráně stále ještě chvěje.

Ve Victorii už nezbývá nic, co by se dokázalo usmát.

Cesta domů do Švédska, do Stockholmu, trvá celou noc a ona tu dobu prospí. Průvodčí ji probudí těsně před příjezdem a jí se točí hlava a je jí špatně. Něco se jí zdálo, ale zapomněla, co to bylo, a ze snu zbývá jen nepříjemný pocit v celém těle.

Je brzy ráno a vzduch je chladný. Vystoupí z vlaku, sebere batoh a vydá se do rozlehlé klenuté čekárny. Podle očekávání jí nikdo nepřišel naproti a ona sjede po eskalátoru do metra.

Jízda autobusem ze Slussenu na Värmdö a do Grisslinge trvá půl hodiny a ona využije čas k vymýšlení krátkých, nevinných příběhů z cesty. Ví, že otec bude chtít vědět všechno, že líčení bez podrobností ho neuspokojí.

Victoria vystoupí z autobusu a pomalu se vydá ulicí, v níž kdysi pojmenovala tolik míst.

Vidí Šplhací strom a Kamenné schody. Malý pahorek nazvala Hora a potůček se tenkrát jmenoval Řeka.

Kráčí svými sedmnáctiletými kroky a jiná její část je jen dvouletá.

Bílé volvo stojí na příjezdové cestě a ona vidí, že jsou na zahradě.

Otec stojí zády k ní a něco dělá a matka sedí na bobku a pleje záhon. Victoria si sundá batoh a odloží ho na terase.

V tu chvíli ji otec uslyší a otočí se.

Usměje se na něj, zamává a on ji chvíli lhostejně pozoruje, pak se otočí a pokračuje v práci.

Matka vzhlédne od záhonu a opatrně na Victorii kývne.

Victoria jí kývnutí oplatí, sebere batoh a vejde do domu.

Ve sklepě vybalí špinavé oblečení a odloží ho do koše na prádlo. Pak se svleče a vstoupí do sprchy.

Náhle se zvedne průvan a závěs ve sprše se pohne.

Victoria pochopí, že otec přišel za ní.

„Měla ses dobře?“ řekne. Jeho stín dopadne na závěs

a ona cítí, jak se jí sevřel žaludek. Nechce se jí mu odpovídat, ale navzdory všemu ponížení, kterému ji celou dobu vystavoval, mu nedokáže oplácet mlčením, které by ho mohlo přimět, aby se otevřel.

„Tak všelijak. Bylo to docela fajn.“ Snaží se, aby to znělo vesele a uvolněně, jako že si není vědoma, že otec stojí jen pár decimetrů od jejího nahého těla.

„A peníze ti vystačily na celou dobu?“

„Jo. Dokonce mi ještě trochu zbylo. Měla jsem s sebou i stipendium, takže…“

„To já vím, Victorie. Ty jsi…“ Otec zmlkne a ona slyší, jak popotáhl.

Copak pláče?

„Stýskalo se mi po tobě. Bylo tu bez tebe prázdno.

Nám oběma se po tobě stýskalo.“

„Vždyť už jsem zpátky.“ Snaží se, aby to znělo šťastně, ale cítí, jak knedlík v krku narůstá, protože přesně ví, co po ní bude chtít.

„To stačí, Victorie. Osprchuj se a oblékni, pak si

s tebou já a maminka potřebujeme promluvit. Maminka už postavila na čaj.“ Vysmrká se do kapesníku a vzlykne.

Opravdu pláče, napadne ji.

„Za chvilku budu hotová.“

Victoria počká, až odejde, zastaví vodu, vystoupí ze sprchy a utře se. Ví, že se otec může v kterémkoli okamžiku vrátit, a proto se obléká co nejrychleji. Nezdržuje se hledáním čistých kalhotek a natáhne si ty, co na sobě měla cestou

z Dánska.

Rodiče sedí mlčky v kuchyni u stolu a čekají na ni. Jediný zvuk se ozývá z rádia na okně. Na stole stojí konvice s čajem a miska s mandlovými rohlíčky. Matka naplní šálek a kolem se rozlije pronikavá vůně máty a medu.

„Vítej doma, Victorie.“ Matka jí podá misku s rohlíčky, ale do očí jí nepohlédne.

Victoria se snaží zachytit její pohled. Zkouší to stále

znovu.

Nepoznává mě, pomyslí si.

Jediné, co je skutečně přítomné, je miska s rohlíčky.

„Určitě jsi měla chuť na pořádné…“ Matka se

vzpamatuje, postaví misku na stůl a smete z něj pár neviditelných drobtů. „Po všech těch nezdravých…“

„Dám si moc ráda.“ Victoria přelétne pohledem po kuchyni a pak pohlédne na něj.

„Co jste mi chtěli říct?“ Namočí sušenku obalenou

v krystalcích cukru do čaje, kus se z ní ulomí a klesá ke dnu. Victoria fascinovaně pozoruje, jak se rychle rozpadá a jak drobty dopadají na dno, jako by celek nikdy neexistoval.

„Zatímco jsi byla pryč, trochu jsme s maminkou uvažovali a rozhodli jsme se, že se odsud na čas odstěhujeme.“

Nakloní se nad stůl a matka přikývne na souhlas, jako by chtěla jeho tvrzení podpořit.

„Odstěhujeme? A kam?“

„Pověřili mě vedením jednoho projektu v Sieře Leone. Zůstaneme tam šest měsíců a pak se můžeme rozhodnout, jestli tam chceme zůstat ještě půl roku.“

Proplete tenké prsty a Victoria si všimne, že jsou stařecké, vrásčité.

Tak tvrdé a dychtivé. Palčivé.

Otřese se při představě, že by se jí měl dotknout.

„Vždyť jsem se ale přihlásila na univerzitu v Uppsale a…“ Vyhrknou jí slzy, ale nechce dát najevo slabost. Tím by mu poskytla příležitost k utěšování. Sklopí oči k šálku, zamíchá čaj a drobečky sušenky se promění v kaši.

„Je to daleko, v Africe, a já…“

Bude mu vydaná úplně napospas. Nikoho tam nezná a nebude mít kam utéct, kdyby nebylo zbytí.

„Zařídili jsme to tak, že budeš několik předmětů studovat dálkově. A potom můžeš chodit párkrát týdně na doučování.“

Pohlédne na ni vodovýma šedomodrýma očima. Už je rozhodnuto a ona to nemůže změnit.

„Jaké předměty?“ Cítí, jak jí škube v zubu, a přejede si rukou po bradě.

Na ten zub se jí ani nezeptali.

„Je to základní kurz psychologie. Myslíme si, že je to pro tebe vhodné.“

Sepne ruce před sebou a čeká na její odpověď.

Matka vstane a odnese svůj šálek do dřezu. Beze slova ho opláchne, pečlivě ho otře a uloží ho do skříně.

Victoria mlčí. Ví, že protestovat se nevyplácí.

Lepší je nahromadit hněv ve svém nitru a nechat ho vyrůst do ohromných rozměrů. Jednoho dne se protrhne hráz a celý svět zachvátí plameny. Toho dne bude nemilosrdná

a bez citu.

Usměje se na něj. „Myslím si, že to půjde. Vždyť jde jen o pár měsíců. Bude to fajn, podíváme se do světa.“

Otec přikývne a vstane od stolu na znamení, že rozhovor skončil.

„A teď můžeme jít každý po svém,“ řekne. „Victoria si určitě potřebuje odpočinout. Já budu dál pracovat na zahradě. V šest hodin bude vytopená sauna a můžeme si tam povídat dál. Je to tak v pořádku?“ Tázavě pohlédne nejprve na Victorii a pak na matku.

Obě přikývnou.

Victoria večer nemůže usnout a převrací se na posteli.

Všechno ji bolí, protože byl tak surový. Kůže ji pálí od vroucí vody a má křeče v podbřišku. Ale ví, že to do rána přejde. Hlavně aby mu to stačilo a mohl spát.

Přičichne k plyšovému pejskovi.

Do pomyslného zápisníku si poznamená všechny křivdy a těší se na den, kdy se před ní on i všichni ostatní budou plazit a prosit ji o milost.

Karolínská nemocnice

Přítomnost

Zabít člověka je jednoduché. Problémy s tím spojené jsou spíše duševní povahy a v této oblasti se předpoklady velmi liší. Většina lidí musí překonat velký počet zábran.

Empatie, svědomí a následné úvahy obvykle fungují jako překážky, chce-li se někdo dopustit násilí a vraždy.

Pro určitý druh lidí to ale není obtížnější než otevřít krabici mléka.

Je doba návštěv a pohybuje se tu spousta lidí. Venku leje jako z konve a vichr lomcuje okenními tabulkami. Tu

a tam ozáří černou oblohu blesk a vzápětí zarachotí hrom.

Bouřka už je docela blízko.

Na stěně u výtahů je připevněný plán, a protože se nechce nikoho ptát na cestu, přistoupí k němu a ověřuje si, jestli nezabloudila.

Podlaha je nablýskaná a na chodbě to páchne čisticími prostředky. V jedné ruce křečovitě svírá kytici žlutých tulipánů, a kdykoli se s někým potká, sklopí zrak, aby se vyhnula očnímu kontaktu.

Má na sobě všední kabát a kalhoty a bílé boty mají měkkou gumovou podrážku. Nikdo si jí nevšímá, a kdyby se později oproti očekávání někdo přece jen měl upamatovat, rozhodně si nevybaví žádný detail ohledně jejího vzhledu.

Je naprosto nevýrazná, zvyklá na to, že ji ignorují. Teď už jí to nevadí, ale dříve ji ta lhostejnost zraňovala.

Kdysi dávno bývala osamělá, ale teď už není. V každém případě ne tak jako dřív.

Když dorazí k jednotce intenzivní péče, zastaví se, rozhlédne se kolem sebe a posadí se na pohovku u vchodu. Naslouchá a pozoruje.

Bouře stále sílí a u několika aut na parkovišti se spustí alarm. Opatrně otevře kabelku a ověří si, že nic nezapomněla, ale všechno tam je.

Vstane a rozhodně vykročí ke vchodu, otevře dveře

a vstoupí dovnitř. Díky měkkým gumovým podrážkám se pohybuje téměř neslyšně. V dálce zaslechne nějaké hlasy. Zvuk televize, hučení klimatizace a nepravidelné cvakání ze zářivek.

Rozhlédne se. Na chodbě není živá duše.

Dveře do jeho pokoje jsou druhé vlevo. Rychle vstoupí, zavře za sebou, zastaví se a poslouchá, ale nic zneklidňujícího neslyší.

Je ticho a podle očekávání je v pokoji jen on.

Na okně stojí lampička, která místnost zalévá slabou žlutavou září. Místnost působí tísnivě a vypadá ještě menší, než je.

Na pelesti visí jeho chorobopis a ona ho uchopí a začte se do něj.

Karl Lundström.

Vedle postele stojí několik různých přístrojů a dva stojany s kapačkou připojenou hadičkou k jeho krku těsně vedle klíční kosti. Z nosu mu trčí dvě tenké průhledné sondy a v ústech má další hadičku. Je zelená a o něco silnější než ty v nose.

Je to jen kus masa, pomyslí si ona.

Z přístrojů, které ho udržují při životě, vychází monotónní, pravidelné pípání. Ví, že je nemůže jen tak vypnout. Spustil by se poplach a okamžitě by přiběhl personál.

Podobně by to dopadlo, kdyby se ho pokusila udusit.

Pohlédne na něj. Oči se mu neklidně pohybují pod zavřenými víčky. Možná si její přítomnost uvědomuje.

Možná dokonce chápe, proč sem přišla, ale nemá sebemenší možnost něco udělat.

Postaví kabelku k nohám postele, otevře ji, a než přistoupí ke stojanu s kapačkou, vytáhne malou injekční stříkačku.

Na chodbě něco zarachotí, zarazí se a poslouchá, připravuje se, že stříkačku schová, kdyby náhodou někdo vešel, ale neuplyne ani třicet vteřin a opět se rozhostí ticho.

Je slyšet jen déšť za okny a syčení respirátoru. Přečte si štítky na pytlících s roztoky.

Morfin a Výživa.

Uchopí injekční stříkačku, vpíchne ji do horního roku pytlíku s fyziologickým roztokem a vystříkne obsah do něj. Pak jehlu zase vytáhne a opatrně pytlíkem zatřese, aby se morfin s roztokem smísil.

Uloží stříkačku zase do kabelky, přistoupí k nočnímu stolku, uchopí vázu a na záchodě ji naplní vodou.

Pak tulipány vybalí z papíru a vloží je do vázy. Než vyjde z místnosti, vytáhne svůj polaroid.

Blesk fotoaparátu zazáří ve stejném okamžiku jako další blesk za oknem, z přístroje vyjede fotografie a pomalu se jí začne objevovat před očima.

Pohlédne na obrázek.

Díky blesku jsou stěny místnosti a prostěradlo na posteli naprosto nevýrazné, ale tělo Karla Lundströma a váza se žlutými květy jsou dokonale exponované.

Karl Lundström. Muž, který celá léta zneužíval svou dceru. A nikdy toho nelitoval.

Muž, který se chtěl připravit o svůj bezcenný život ubohým pokusem o oběšení.

Muž, kterému se nepovedlo dokonce ani to, co zvládne

každý.

Otevřít krabici s mlékem.

Ale ona mu pomůže jeho myšlenku uskutečnit. Ona ji

dokončí a uzavře.

Když opatrně otvírá dveře, slyší, jak se jeho dech zpomaluje.

Brzy ustane úplně a živí budou mít pár kubíků čerstvého vzduchu k dobru.

Staré Enskede

Sedí mlčky v autě. Je slyšet jen zvuk stěračů a slabé praskání rádia. Jens Hurtig řídí a Jeanette sedí s Johanem na zadním sedadle. Všimne si, že postranním okénkem u zpětného zrcátka prosakuje voda.

Hurtig zabočí na Enskedeskou ulici a mrkne na Johana.

„Vidím, že jsi v pohodě,“ usměje se do zpětného zrcátka.

Johan beze slova přikývne, odvrátí hlavu a vyhlédne

ven.

Co se mu to jen stalo? myslí si Jeanette a znovu se

chystá otevřít ústa a zeptat se ho, jak se mu daří. Tentokrát se ale přemůže. Nechce na něj naléhat. Přílišný nátlak Johana nepřiměje, aby jí něco řekl, a ona už ví, že první popud musí přijít od něho. Vyžaduje to čas. Johan si možná vůbec nepamatuje, co se stalo, ale Jeanette šestým smyslem tuší, že syn jí něco zamlčuje.

Když Hurtig zahne na příjezdovou cestu, ticho v autě je ještě tíživější.

„Ráno volal Mikkelsen,“ řekne Jens a vypne motor.

„Lundström v noci zemřel. Chtěl jsem ti to říct, než si přečteš noviny.“

Cítí, jak se zhroutila do sebe. Déšť bičuje přední sklo a ona má na okamžik dojem, že auto se stále ještě pohybuje, i když ví, že parkuje před vchodem do garáže. Člověk, který byl jedinou stopou v pátrání po vrahovi těch chlapců, je po smrti.

Mohutný poryv větru sfoukne z předního skla vodu

a tlak uvnitř stoupne. Jeanette zívne, aby jí povolil tlak v uších. Déšť ustává a iluze, že auto se pohybuje, mizí. Její tep se zpomaluje v rytmu kapek deště, které se hromadí podél okrajů předního skla.

„Buď tak hodný a počkej tu, přijdu hned,“ řekne a otevře dveře auta. „Pojď, Johane, půjdeme dovnitř.“

Johan jde před ní po zahradě, vystoupí po schodech a vejde do předsíně. Beze slova se zuje, pověsí promoklou

bundu a zmizí ve svém pokoji.

Jeanette se za ním chvíli dívá.

Když se vrátí k vjezdu do garáže, déšť už přešel v slabé mrholení. Hurtig stojí vedle auta a kouří.

„Tak ty už kouříš pravidelně?“ Hurtig se ušklíbne a podá jí cigaretu.

„Takže Karl Lundström dneska v noci umřel,“ řekne Jeanette.

„Ano, vypadá to, že mu vypověděly ledviny.“

O dvě chodby dál. Ve stejnou noc, kdy se probral Johan. „Takže nic podezřelého?“

„Ne, pravděpodobně ne, asi to způsobily všechny ty medikamenty, co do něj pumpovali. Mikkelsen slíbil, že nám zítra pošle zprávu, a… zkrátka jsem jen chtěl, abys to věděla.“

„Ještě něco?“ řekne Jeanette.

„Vlastně asi už nic. Jen že u něj těsně předtím, než umřel, byl někdo na návštěvě. Sestra, která ho našla, tvrdí, že večer od někoho dostal kytici. Žlutých tulipánů. Od manželky nebo od právního zástupce. Jen tihle dva se toho večera nahlásili, že za ním jdou.“

„Annette Lundströmová? Copak ona není hospitalizovaná?“

„Není. Spíš izolovaná. Mikkelsen říkal, že celé týdny neopustila jejich vilu v Danderydu, jen když navštěvovala manžela. Byli u ní dneska ráno, sdělili jí, co se stalo, a… prý tam byl dost zatuchlý vzduch.“

Někdo přinesl Karlu Lundströmovi žluté květiny, myslí si Jeanette. Žlutá obvykle symbolizuje zradu.

„A jak se vede tobě?“ ptá se Hurtig. „Jsi ráda, že jste doma, co?“

„Strašně ráda,“ odpoví Jeanette a dál už neříká nic.

Znovu pomyslí na Johana.

„Copak jsem tak špatná matka?“ pronese po chvíli.

Hurtig se nejistě zasměje. „Panebože, kdepak. Johan už je skoro v pubertě. Utekl a potkal někoho, kdo mu dal alkohol. Ožral se, všechno podělal a teď se stydí.“

Jen si mě povzbuzuj, myslí si Jeanette. Ale to, co říkáš, není pravda.

„Děláš si legraci?“

Ale vzápětí pozná, že Jens si legraci nedělá.

„Ne, Johan se za něco stydí. Je to na něm vidět.“

Opře se o kapotu. Možná má přece jen pravdu, myslí si Jeanette. Hurtig zabubnuje prsty na střechu auta.

„A jak to dopadlo s tou ženskou v Bandhagenu?“ řekne Jeanette a uvědomí si, jak jednoduché je zaplout znovu do pracovní rutiny. Jak příjemné je soustředit se na něco jiného než na neklid.

„Schwarz vyslechl jejího manžela, ale já si s ním chci promluvit ještě jednou.“

„Chci být u toho.“

„Klidně, ale ty přece tenhle případ nevyšetřuješ.“

„Pošli mi e-mailem všechno, co o tom máš, a já si to večer přečtu.“

Když se rozloučí, Jeanette vejde do domu a pokračuje do kuchyně. Nalije do sklenice vodu a nese ji Johanovi.

Chlapec spí, a tak postaví sklenici na noční stolek a pohladí ho po tváři.

Pak sejde do sklepa a rychle nacpe do pračky Johanovo špinavé oblečení. Jeho teplákovou mikinu a fotbalistické ponožky. A košile, co tu zbyly po ?kem.

Vytřepe z láhve zbytek pracího prostředku, zavře dvířka a posadí se před otáčející se buben. Víří před ní pozůstatky předchozího života.

Myslí na Johana. Celou cestu autem domů neřekl ani slovo. Mlčel. Ani se na ni nepodíval. Rozhodl se, že ji diskvalifikuje. Vědomě ji odvrhl.

Bolí to.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová uklidila, zaplatila faktury a pokusila se vyřešit všechny praktické záležitosti.

V poledne zavolá Mikaelovi.

„Ty ještě žiješ?“ Podle tónu jeho hlasu pozná, že se na ni zlobí.

„Musíme si promluvit…“

„Teď se mi to vůbec nehodí. Odcházím na pracovní oběd. Proč mi nevoláš večer? Víš přece, jak jsem na tom přes den.“

„Večer na tom nejsi o nic líp. Nechala jsem ti několik zpráv…“

„Poslouchej, Sofie.“ Mikael vzdychne. „Co to vlastně provozujeme? Co kdybychom se na to vykašlali?“

Sofia zmlkne a několikrát polkne. „Co tím chceš říct?“

„Že si očividně nedokážeme najít čas na to, abychom se scházeli. Tak proč se do toho nutit?“

Když jí dojde, co tím Mikael myslí, pocítí nesmírnou úlevu. Předběhl ji jen o několik sekund. Chce to skoncovat. Jednoduše. Bez okolků.

Unikne jí krátké zasmání. „Mikaeli, právě z tohohle důvodu jsem tě sháněla. Našel by sis pět minut, abychom si mohli promluvit?“

Sofia domluví a posadí se na pohovku.

Vyprat, pomyslí si. Uklidit a zaplatit faktury. Zalít květiny. Ukončit vztah. Srovnatelně závažné praktické záležitosti.

Nemyslí si, že jí bude chybět.

Na stole leží polaroidový snímek, který našla v kapse

bundy.

ona.

Co s ním mám dělat? myslí si.

Nerozumí tomu. Na obrázku je ona, a přece to není

Na jednu stranu nemůže příliš důvěřovat obrazům,

které se jí vynořují ze vzpomínek. Dětství Victorie

Bergmanové je stále velmi neúplné, ale na druhou stranu už se cítí natolik dobře, že je jí jasné, že by se na podrobnosti na fotografii měla docela určitě pamatovat.

Má na sobě červenou vypasovanou bundu s bílými vložkami, bílé holínky a červené kalhoty. Takhle by se nikdy neoblékla. Připadá jí, že jí to natáhl někdo jiný.

I maják v pozadí je červený a bílý, takže obrázek kvůli těm barvám působí naaranžovaným dojmem.

Z přírody toho není moc vidět, jen pláž s polámanými dřevěnými kůly. Krajina je pustá, nízké pahorky porostlé žloutnoucí trávou.

Mohlo by to být na ostrově Gotlandu nebo na jižním pobřeží Anglie či v Dánsku. Sk?ne? Severní Německo?

Všechna ta místa navštívila, ale ne jako dítě.

Zdá se, že na fotografii je babí léto, s ohledem na to, co má na sobě, možná podzim. Vypadá to, že fouká vítr a je zima.

Holčička – ona sama – má na rtech úsměv, ale oči se neusmívají. Když se Sofia podívá na obrázek pozorněji, připadá jí, že v dívčině pohledu vidí zoufalství.

Jak se mi ta fotografie jen dostala do kapsy? Ležela tam celou dobu? Vzala jsem ji z domu ve Värmdö, než lehl popelem?

Ne, tuhle bundu jsem na sobě tehdy neměla.

Victorie, myslí si. Pověz mi, na co si nedokážu vzpomenout.

Žádná reakce.

Nepřichází k ní jediný pocit.

Kronoberský blok

Vražda je jen malá podkategorie velké skupiny trestných činů, ale díky její závažnosti existují dobré důvody pro to ji nazývat symbolickým trestným činem, což je zase

z kriminálně politického hlediska zásadní pro to, aby se vraždy důkladně vyšetřovaly a aby bylo procento úspěšnosti jejich řešení vysoké.

Ve Švédsku je každý rok spácháno zhruba dvě stě vražd a téměř ve všech případech je pachatelem osoba oběti blízká.

Leif Karlsson se z mnoha pochopitelných důvodů tváří smutně, když Jeanette a Hurtig vstoupí do výslechové místnosti a usadí se proti němu.

Podezření vůči Karlssonovi je na nejnižším stupni a je definováno jako „může být podezřelý“. Jeanette ví, že to ve skutečnosti může znamenat téměř cokoliv.

Otevře láhev s vodou, natáhne se po magnetofonu

a listuje v deskách s poznámkami, které si udělala večer, když Johan spal.

Mlčky se navzájem pozorují.

Leifu Karlssonovi je čtyřicet let a je spíš menší postavy. Má na sobě tmavou bundu a špatně padnoucí odřené džíny.

Jeanette předpokládá, že břicho mu začíná vystupovat kvůli jeho sedavé práci učitele francouzštiny a angličtiny

v kombinaci s přílišnou oblibou tučných omáček a dobrých vín. Na první pohled by si člověk myslel, že je čistý jako lilie.

Leif Karlsson vypadá jako člověk, který obtížné mouše spíš otevře okno, než by ji rozmáznul novinami.

Tváří se zarputile, ale nepůsobí agresivním dojmem. Jeanette ze zkušenosti ví, že lidé, kteří se cítí ohrožení nebo budou zanedlouho odhaleni, často zaujímají agresivní postoj. Když nezbývá nic jiného, nejlepší obranou je útok.

Nezdá se však, že by Leif Karlsson měl co skrývat, a jako první promluví on.

„Potřebuju advokáta?“ zeptá se.

Jeanette pohlédne na Hurtiga a ten pokrčí rameny.

„Proč si myslíte, že byste ho měl potřebovat?“ řekne Jeanette a obrátí se k němu.

„Předpokládám, že jsem tady kvůli Elisabeth, ale tak úplně nechápu proč. Jeden váš kolega, myslím, že se jmenuje Schwarz, mě už vyslýchal a já nevím…“

Rozhodí rukama v tázavém gestu a Jeanette si všimne, že oči se mu lesknou. „Nikdy jsem žádný trestný čin nespáchal a vlastně vůbec nevím, jak vám mám odpovídat.“

„Objevilo se pár dalších informací, ke kterým kolega Schwarz neměl přístup.“

Hurtig sebou trhne a Jeanette předstírá, že si čte v papírech.

Přikyvuje a pozoruje, jak bude muž reagovat, ale on mlčky čeká dál. Jeanette si všimne, že Hurtig začíná ztrácet trpělivost.

Zvedne hlavu. „Jaký byl váš vztah?“ začne.

„Co tím myslíte?“ vytřeští na ni Karlsson oči. „Copak to tam nemáte napsané?“ ukáže na hromádku papírů.

„Samozřejmě že to tu mám, ale chtěla bych, abyste nám to pověděl sám.“ Jeanette zmlkne a otázku přeformuluje.

„Jaký byl váš milostný život?“

Muž potřese hlavou, zvedne oči v sloup a odevzdaně se usměje. „Chcete vědět, jestli jsme spolu spali?“

„Přesně tak. Spali jste spolu?“

„Ano, spali.“

„Často?“

„Ale co to má společného s…“ Zhluboka vzdychne

a pokračuje: „Ano, spali jsme spolu tak často jako manželé po patnácti letech.“

Často je relativní pojem, pomyslí si Jeanette. Poslední rok s ?kem spolu spali asi tak jednou za

měsíc.

Možná ani to ne.

Jeanettesi vzpomene, jaké to bylo, když se s ?kem

seznámili. Jak ze začátku trávili všechen volný čas v posteli a skoro ani neměli čas se najíst. Ale to bylo tenkrát.

Pak přišel Johan, kariéra a všechny nároky všedního

života a nějak jim na to nezbýval čas. Jeanette se zmocní smutek, když si uvědomí, jak jednoduché je nechat vztah vyšumět a změnit se v rutinu.

Nakloní se k muži a snaží se zachytit jeho pohled. Když se jí to konečně povede, pohlédne mu upřeně do očí a nadechne se.

„Buď vám řeknu já, co si myslím, že se stalo, nebo mi to řeknete vy a budeme to mít za sebou.“

„Jak to myslíte?“ odpoví muž a Jeanette vidí, jak jen

s obtížemi neuhýbá pohledem. Nad horním rtem se mu začínají perlit kapky potu.

„Když řeknu Ambulance pro znásilněné ženy

v Söderské nemocnici začátkem května, říká vám to něco?“

Jeanette vidí, jak se muž snaží vzdorovat, a ví, že má pravdu.

„Nebo Dům pro týrané ženy v Blekingeské ulici. Ale to bylo v březnu, viďte?“

Tupě na ni zírá.

„V dubnu oznámení o rušení domovního klidu a pak znovu Blekingeská. Další dvě návštěvy v nemocnici.“ Na chvíli se odmlčí a pak pokračuje: „Chcete, abych…“

Leif Karlsson zavzlyká a skryje tvář v dlaních. „Nechte toho!“ zaprosí.

Hurtig se otočí k Jeanette, nechápavě na ni pohlédne a zavrtí hlavou.

Jeanette odstrčí židli, vstane a sebere papíry. „Myslím, že to je všechno.“ Pohlédne na Hurtiga. „Pošli sem Schwarze, ať dokončí, co začal. Vypadá to tak líp.“

Královská ulice

Po několikaletém hloubení tunelu pod Brunkenberským hřebenem byla v listopadu 1911 slavnostně otevřena Královská ulice, Kungsgatan. Při pracích byly objeveny pozůstatky vikinské vesnice, která kdysi ležela v místech, kde je dnes Senný trh.

Ulice, která se kdysi na počátku jmenovala Helsingegathun, byla začátkem osmnáctého století překřtěna na Luttnerovu. Byla to nevábná ulice plná kůlen a starých dřevěných domků.

O téhle ulici, o umělcích a prostitutkách žijících

a působících v okolí kostela svaté Kláry, psal spisovatel Ivar Lo-Johansson.

V šedesátých letech, když se centrum hlavního města posunulo o kus na jih, k Přístavní ulici, začala ulice upadat, ale po opravách v osmdesátých letech získala zpět trochu

z původní atmosféry.

Státní zástupce Kenneth von Kwist vystupuje z metra na Senném trhu a jako obvykle má problém se zorientovat. Je tu příliš mnoho východů a jeho orientační smysl v podzemí nefunguje.

O několik minut později stojí před Koncertním domem.

Začalo pršet, a tak si roztáhne deštník a pomalu se vydá po Královské ulici směrem na západ.

Nikam nespěchá.

Do jeho kanceláře na státním zastupitelství se mu nijak zvlášť nechce.

Je to proto, že má starosti. Ať si problém přemílá

v hlavě, jak chce, nedokáže ho vyřešit. Ať udělá cokoli, pešek zůstane jemu.

Přejde Královninu ulici, M?larskou a Severní Klárskou.

Co se stane, když neudělá nic a jen listiny ukryje úplně vzadu v nejspodnější zásuvce?

Existuje možnost, že ona se o nich nikdy nedozví, časem se objeví nové případy a na staré se zapomene.

Pochybuje však, že zrovna Jeanette Kihlbergová by to

jen tak dala k ledu.

Zabývala se případy mrtvých chlapců s velkým nasazením a je nesmírně tvrdohlavá. Příliš oddaná své práci.

Hledal na ni něco, čím by ji mohl držet v šachu, ale nic nenašel.

Ani jedno hlášení o chybě ve služebním postupu.

U policie byli už její otec a dědeček. Oba sloužili ve Västerortu a ani v jejich osobních složkách nenašel nic, co by stálo za řeč.

Míjí Oscarovo divadlo a kasino Kosmopol, které sídlí v bývalé taneční restauraci Bal Palais.

Všechno je to hrozná polízanice a v této chvíli tenhle problém může vyřešit jen on sám.

Nebo snad existuje ještě něco, co opomněl? Úhel pohledu, který mu dosud unikal.

Jeanette Kihlbergová je v této chvíli zaneprázdněná svým synem, ale až se dá dohromady, vrátí se do práce a dříve či později se k těm novým informacím dostane.

Von Kwist tomu nedokáže zabránit. Nebo snad ano?

Kronoberský blok

Po výslechu Leifa Karlssona se Jeanette vrátí do své kanceláře a čeká, až za ní přijde Hurtig. Je sama se sebou spokojená, dostala vyšetřovací tým zase pod kontrolu a ještě ke všemu měla pravdu. Vnitřní kompas jí ukázal cestu.

Překvapuje ji, že Leif Karlsson událost vůbec nekomentoval. Jeho žena po letech týrání zahynula nešťastnou náhodou. Uhodil do ní blesk. Kdyby se to nestalo, domácí násilí by pokračovalo a Karlssona by nikdy nedostali. Stačilo ráno několikrát krátce zatelefonovat. Nejdřív do nemocnice

a pak do Domu pro týrané ženy v Blekingeské ulici. Nic těžkého.

Že to člověku, jako je Schwarz, uniklo, to dokáže pochopit, ale že se ani Hurtig nesnažil propátrat zázemí Elisabeth Karlssonové, to ji znepokojovalo.

Utěšuje se tím, že všichni mají právo na špatný den.

Sama jich zažila spoustu. Nebylo nakonec vyšetřování případů mrtvých chlapců jedinou dlouhou řadou takových dnů?

Někdo zaklepe na dveře a dovnitř vstoupí policejní náčelník Dennis Billing.

Jeanette si všimne, že je opálený.

„Tak už jsi zpátky?“ zeptá se Dennis udýchaně,

přitáhne si židli pro návštěvy a vměstná do ní své dlouhé, těžké tělo. „Jak ti je?“

Jeanette vytuší, že otázka v sobě skrývá víc než jen zájem o její duševní pohodu.

„Všechno je pod kontrolou. Právě tu čekám na Hurtiga, podá mi hlášení o tom, jak Schwarz vyslýchal Leifa Karlssona.“

„To je manžel té ženské z Bandhagenu?“ Billing se zatváří pochybovačně. „Ty si myslíš, že s tím má něco společného?“

„Vím, že s tím má něco společného. Právě Schwarzovi vykládá, jak ji znásilnil v lesíku vedle fotbalového hřiště, kde jsme ji našli. Pronásledoval ji, srazil ji na zem a znásilnil ji.

A pak do ní uhodil blesk.“

„Neuvěřitelné.“ Billing se otřese, vstane a chystá se

k odchodu. „A co budeš dělat dál?“ Otevře dveře na chodbu. Za nimi stojí Hurtig a chystá se vejít dovnitř.

„Skvělá práce, Jensi.“ Policejní náčelník Dennis Billing se k ní obrátí zády a plácne překvapeného Hurtiga po rameni.

„Rychlá a šikovná. Tak se mi to líbí.“

„Neseš nám něco nového?“ Jeanette se opře a pozoruje Billingův široký hřbet. Těsně nad páskem kalhot se šíří skvrna od potu. Jasná známka, že moc často sedí, pomyslí si.

„To ani ne. Je docela klid. Klidně můžete oba pokračovat v dovolené.“

Jeanette a Hurtig oba zároveň zavrtí hlavami, ale první promluví Hurtig. „V žádném případě. Vyberu si ji až v zimě.“

„Já taky,“ přidá se Jeanette. „Tahle dovolená byla poněkud náročná.“

Billing se obrátí a podívá se na ni. „No tak dobře. Tak pár dní vyčkejte, než se něco stane. Srovnejte si papíry.

Přeinstalujte Windows. Zkrátka si dejte pohov. Mějte se.“ Nečeká na odpověď, protáhne se kolem Hurtiga a odejde.

Hurtig za ním s úšklebkem zavře dveře a přitáhne si k psacímu stolu židli.

„Přiznal se?“ Jeanette se protáhne, narovná záda a založí si ruce za hlavou.

„Případ uzavřen.“ Hurtig se posadí a pokračuje: „Bude obviněn z několika znásilnění manželky, z jejího týrání,

a pokud bude svou výpověď opakovat u soudu, z omezování osobní svobody.“ Hurtig zmlkne, vypadá to, jako by uvažoval.

„Mám dojem, že měl radost, že to konečně může někomu říct.“ Jeanette s takovýmhle mužem dokáže soucítit jen

těžko.

Že se cítil zhrzený, to ho neomlouvá, pomyslí si a náhle

v duchu uvidí ?keho a Alexandru. Patří to k životu.

„Takže se na něj můžeme vykašlat a chvíli se věnovat těm zavražděným klukům.“

Vytáhne zásuvku u psacího stolu a vytáhne růžovou složku. Hurtig se uchechtne.

Jeanette se usměje. „Už jsem se naučila, jak to udělat, aby důležité věci vypadaly nezajímavě. Tuhle složku by se

v životě nikdo nenamáhal otevřít.“ Začne listovat v papírech.

„Musíme dál sledovat několik stop,“ řekne. „Annette a Linnea Lundströmovy. Ulrika Wendinová. Kenneth von Kwist.“

„Ulrika Wendinová?“ Hurtig se zatváří tázavě.

„Ano, mám dojem, že nám neřekla všechno.“ Jeanette se s Ulrikou Wendinovou sešla dvakrát,

pokaždé ve věci trestního oznámení na Karla Lundströma.

Tehdy čtrnáctiletá Ulrika se s Lundströmem seznámila na internetu a ještě s jednou kamarádkou se s ním sešly

v restauraci.

Kamarádka utekla, ale Ulrika s ním jela do hotelu, kde na ně čekali další muži.

Ulriku omámili drogami a pak znásilnili.

Dívka měla dojem, že celé znásilnění bylo nafilmováno.

Státní zástupce předběžné vyšetřování odložil, protože Lundströmovi poskytla na kritickou dobu alibi jeho žena Annette. Státní zástupce se jmenoval Kenneth von Kwist.

Jeanette pokračuje: „Možná by nám Ulrika Wendinová řekla víc jak o von Kwistovi, tak o Karlu Lundströmovi.

Musíme se řídit intuicí.“

Hurtig rozhodí rukama. „A co von Kwist?“

Státní zástupce Kenneth von Kwist dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby vyšetřování vražd chlapců odložil,

a pouhý zvuk jeho jména Jeanette pokazí náladu.

„Na konstelaci von Kwist a rodina Lundströmova se mi něco nezdá. Nevím ještě, co to je, ale…“ Jeanette se zhluboka nadechne a pak pokračuje: „A pak musíme proklepnout ještě jedno jméno.“

„A jaké?“

„Victoria Bergmanová.“

Hurtig se zatváří nechápavě. „Victoria Bergmanová?“

„Ano. Pár dní předtím, než Johan zmizel, mě navštívil jistý Göran Andersson z policejní stanice ve Värmdö. Kvůli všemu tomu zmatku okolo Johanova zmizení jsem nijak nepokročila s informacemi, které mi poskytl, ale říkal mi, že Victoria Bergmanová neexistuje.“

„Jak to, neexistuje? Vždyť jsme s ní mluvili!“

„To ano, ale ověřila jsem si to číslo znovu a je zrušené.

Žije, ale pod jiným jménem. Před dvaceti lety se něco stalo

a ona zmizela ze všech záznamů. Přihodilo se něco, kvůli čemu Victoria Bergmanová musela zmizet.“

„A co její otec? Ten Bengt Bergman. Zneužíval ji.“

„Asi to opravdu bylo kvůli němu. Něco mi říká, že bychom se na ty Bergmanovy měli znovu podívat.“

„Na Bergmanovy? Jak to ale souvisí s naším případem?“

„Zase mám spíš jen takový pocit. Klidně si můžeš myslet, že jsem fatalistka, ale ať už to je práce osudu nebo ne, pořád si kladu otázku, proč se nám ta dvě jména vynořila přímo pod nosem skoro zároveň. Osud? Náhoda? Je jedno, čí je to práce. Spojitost mezi našimi případy a rodinami Bergmanovou a Lundströmovou se přímo nabízí. Věděl jsi třeba, že celá ta léta měli stejného právníka? Jmenuje se Viggo Dürer. To určitě není náhoda.“

Jens Hurtig se zasměje, ale Jeanette cítí, že chápe závažnost toho, co mu právě sděluje.

„Jak Bengt Bergman, tak Karl Lundström nezneužívali jen své dcery, ale i jiné děti. Pamatuješ se na to trestní oznámení týkající se Bengta Bergmana a sourozenců

z Eritreje? Byla to dvanáctiletá holčička a desetiletý kluk. Birgitta Bergmanová mu jako obvykle poskytla alibi. Podobně to bylo i s Annette Lundströmovou, která vždy přispěchala svému muži na pomoc, i když přiznal, že se zapletl do obchodování s dětmi z třetího světa za účelem poskytování sexuálních služeb.“

„Chápu. Máme tu pár vodítek, která na cosi ukazují. Jediný rozdíl je v tom, že Karl Lundström se přiznal, zatímco Bengt Bergman všechno zapřel.“

„To je pravda. Je to všechno hrozně zamotané, ale myslím, že se nitky sbíhají v jediném společném bodě.

Všechno to spolu souvisí, a souvisí to i s našimi případy. Celé se to pěkně ututlalo. Všechno to byli úspěšní lidé. Bergman pracoval v rozvojové organizaci a Lundström zase u Skansky. Spousta prachů. Utajený stud v rodinách. Při soudních

procesech došlo k pochybení, nebo snad dokonce k záměrnému zanedbání.“

Hurtig přikývne.

„A v těchhle rodinách jsou i lidé, kteří neexistují,“ pokračuje Jeanette. „Victoria Bergmanová neexistuje. A dítě, které si člověk koupí na internetu, vykastruje a schová v křoví, takovéhle dítě taky neexistuje.“

„To má být nějaká konspirační teorie?“

Pokud byla v Hurtigově poznámce obsažena nějaká ironie, Jeanette ji vůbec nevnímala.

„Ne, to ne. Spíš holistická, jestli to tak můžu říct.“

„Holistická?“

„Myslím si, že celek je víc než souhrn jednotlivých částí. Pokud nepochopíme kontext, nikdy nemůžeme porozumět jednotlivostem. Souhlasíš?“

Hurtig se zamyslí. „Ulrika Wendinová. Annette

a Linnea Lundströmovy. Viggo Dürer. Victoria Bergmanová. Kde začneme?“

„Navrhuju začít u Ulriky Wendinové. Hned jí zavolám.“

Pohlavní zneužívání dětí, myslí si Jeanette. Od začátku až do konce je to pořád o tom samém. Dvě děti bez identity, běloruský chlapec Jurij Krylov a Samuel Bai, bývalý dětský voják ze Sierry Leone. A k tomu tři ženy, které byly v dětství sexuálně zneužívány. Victoria Bergmanová, Ulrika Wendinová a Linnea Lundströmová.

Hospoda U Zinkensdammu

Malou hospůdku, kde se scházejí místní, Jeanette Kihlbergová navštívila naposledy po zápasu v pozemním hokeji. Ve dveřích ji a ?keho přivítal mohutný číšník, pokrčil rameny a omlouval se, že mají zavřeno kvůli rvačce.

Podnapilý zákazník usnul se sklenicí v ruce a svalil se na zem. Když se probral, myslel si, že mu někdo jednu vrazil, a vrhnul se na prvního člověka, který mu přišel pod ruku. Po třicetivteřinovém pěstním souboji se podlaha zbarvila doruda a byla plná skleněných střepů.

Teď byla ale hospoda otevřená jako obvykle a znuděný číšník ji zavedl ke stolu u okna.

Jeanette musí čekat pětačtyřicet minut, než se Ulrika Wendinová objeví, a hned si všimne, že dívka je nápadně pohublá. Má na sobě stejné tričko, jako když se viděly naposledy, ale teď se zdá, jako by bylo o několik čísel větší.

Ulrika se usadí na židli naproti Jeanette. „Zatracená doprava,“ pronese a odhodí kabelku. „Strávila jsem půl hodiny debatou s hnidopišským revizorem, co mi nechtěl uznat lístek. Musela jsem zacvakat dvanáct set jen proto, že si nějaký připitomělý řidič nenastavil na strojku správný čas.“

„Co si dáte?“ Jeanette složí noviny, které má před sebou. „Já se musím najíst, dáte si taky? Zvu vás.“

Úsměv v dívčině vyhublém obličeji vypadá nepřirozeně, těká pohledem a z těla jí vyzařuje neklid. „Dám si to, co vy.“

Jeanette pochopí, že tahle holka sice chce působit drsně, ale že je na tom špatně.

„A co vy, paní policajtko? Jak se máte vy?“ Jeanette zastaví číšníka a požádá o jídelní lístky.

„Děkuju, podle možností skvěle. Právě se rozvádím a ve všem mám trochu zmatek. Ale jinak v pohodě.“

Ulrika nepřítomně pohlédne na jídelní lístek. „Dám si hranolky s majonézou.“

Objednají si a Jeanette se usadí na pohovce pohodlněji.

„Nevadilo by vám, kdybychom si daly cigaretu, než

přinesou jídlo?“ Ulrika vstane, než Jeanette stihne odpovědět. Neklid obestírá celý její zjev jako blána.

„Klidně.“

Vyjdou ven. Ulrika se posadí na parapet okna hospody a Jeanette jí podá krabičku cigaret.

„Ulriko, vím, že je to pro vás asi těžké, ale chtěla bych si promluvit o Karlu Lundströmovi. Minule jste mi říkala, že mi povíte všechno. Udělala jste to?“

Ulrika Wendinová si zapálí cigaretu a lhostejně na Jeanette skrz kouř pohlédne. „Copak na tom záleží? Je přece mrtvý.“

„To je jedno, pátrání pokračuje. Mluvila jste vůbec s někým o tom, co se stalo?“

Dívka zhluboka potáhne z cigarety a vzdychne. „Ne, předběžné vyšetřování přece odložili. Nikdo mi nevěřil. Mám dojem, že ani moje matka ne. Státní zástupce žvanil něco

o tom, že pro takové jako já existuje sociální záchranná síť, ale pak se ukázalo, že tím myslel, že potřebuju psychologa, protože se chovám příliš vyzývavě. V jeho očích jsem byla jen pitomá čtrnáctiletá kurva. A ten mizernej právník…“

„Co s ním?“

„Četla jsem jeho vyjádření. Obhajoba se to prý jmenuje, říkal von Kwist…“

Jeanette přikývne. Stává se, že obhájce je povolán už při předběžném výslechu, ale obvyklé to nebývá. „Ano, vyjádření obhajoby. A dál?“

„Napsal, že jsem naprosto nedůvěryhodná, že mám spoustu problémů… Školou počínaje a alkoholismem konče. V životě mě neviděl, ale popsal mě jako totálního lůzra. Který nestojí za to, aby se jím vůbec někdo zabýval. Tak hrozně se mě to dotklo, že jsem se rozhodla, že nikdy nezapomenu, jak se jmenuje.“

Jeanette myslí na Vigga Dürera a Kennetha von Kwista.

Odložené případy.

Není jich ještě víc? Uvědomí si, že to musí ověřit. Také minulost právníka a státního zástupce se musí důkladně prozkoumat.

Ulrika típne cigaretu o parapet. „Půjdeme dovnitř?“

Objednané jídlo už stojí na stole a Jeanette se do něj pustí. Ulrika se však na talíř s hranolky ani nepodívá. Místo toho hledí oknem ven. O něčem uvažuje a neklidně bubnuje špičkami prstů na stůl.

Jeanette neříká nic. Vyčkává.

„Oni se znají,“ řekne Ulrika po chvíli.

Jeanette odloží příbor a povzbudivě na dívku pohlédne.

„Koho tím myslíte? Kdo oni?“

Ulrika Wendinová chvíli váhá, ale pak vytáhne mobilní telefon. Je to jeden z posledních modelů, v podstatě maličký počítač.

Jak to, že si něco takového může dovolit?

Ulrika několikrát ťukne na displej a pak ho natočí k Jeanette.

„Našla jsem to na Flashbacku. Čtěte.“

„Na Flashbacku?“

„Jo, přečtěte si to. Pak vám to dojde.“

Na displeji je internetová stránka s řadou komentářů.

V jednom příspěvku je seznam Švédů, kteří údajně financují společnost, která si říká Sihtunum v diaspoře.

Na seznamu je asi dvacet jmen, a když je Jeanette přejede pohledem, pochopí, co má Ulrika na mysli.

Kromě jmen, o nichž byla řeč, poznává ještě jedno

další.

Vita bergen

Sofia Zetterlundová sedí na pohovce v obývacím pokoji a zírá před sebe. Když přišla domů, neobtěžovala se rozsvítit. Je tu téměř úplná tma, až na světlo dopadající sem z ulice.

Sofia cítí, že už to dál nevydrží. Ví také, že by nebylo rozumné to potlačovat.

Musí začít spolupracovat, ona a Victoria. Jinak se všechno ještě zhorší.

Sofia ví, že je nemocná. A ví také, co musí udělat.

Ona a Victoria jsou složitým výsledkem společné minulosti, která se rozštěpila na dvě osobnosti v zoufalém pokusu vyrovnat se s nesnesitelnou každodenností.

Každá se brání úplně jiným způsobem a používá jiné strategie, aby se její rány zhojily. Sofia drží nemoc v šachu tím, že úzkostlivě dodržuje své zvyklosti. Práce v poradně jí poskytuje řád a ten tlumí chaos v jejím nitru.

Victorii pohání nenávist a zuřivost, jednoduchá řešení a černobílá logika, která umožňuje v nejhorším případě se od všeho odříznout.

Victoria nenávidí Sofiinu slabost, touhu splynout

s okolím a přizpůsobit se. Tvrdohlavé pokusy vyhnout se všem křivdám a lhostejně přijmout roli oběti.

Od chvíle, kdy se Victoria vrátila, pohrdá Sofia sama sebou a ztratila schopnost vidět před sebou cestu, která se samozřejmě nabízí. Teď ztrácí půdu pod nohama.

Nic samozřejmého neexistuje.

Dvě naprosto odlišné vůle musí být uspokojeny

a zredukovány na jedinou. Beznadějná rovnice, myslí si.

Říká se, že člověk je formován svými úzkostmi, a Sofia svou osobnost zformovala ze strachu, že je Victoria. Victoria spočívá latentně v Sofii jako protipól, jako trampolína.

Bez Victoriiných vlastností Sofia přestane existovat a zůstane z ní jen prázdná skořápka.

Bez obsahu.

Odkud přišla Sofia Zetterlundová? přemýšlí.

Nevzpomíná si.

Přejede si rukou po paži.

Sofia Zetterlundová, myslí si. Vychutnává to jméno a náhle ji osvítí poznání, že ona sama byla stvořena někým jiným. Její paže patří ve skutečnosti někomu jinému.

Všechno začalo Victorií.

Jsem produktem jiného člověka, uvažuje Sofia. Jiného já. Z toho pomyšlení se jí zatočí hlava a nadechuje se jen

s obtížemi.

Kde by jen mohla najít společný bod? Kde ve Victorii se nacházejí potřeby, které Sofia naplňuje? Musí to místo najít, ale předtím se musí přestat bát Victoriiných myšlenek. Musí se jí s nepředpojatou myslí podívat do očí. Dokázat přijmout to, čemu se po celý život vyhýbala. Tomu vyhýbání zasvětila celou svou existenci.

Nejdříve ze všeho musí objevit bod na časové ose, kdy ještě její vzpomínky patřily jí samotné a ne Victorii.

Vzpomene si na polaroidový snímek. Asi desetiletá, oblečená v ošklivém červeno-bílém oblečení a stojí na pláži. Je jasné, že se na to nepamatuje. Ta doba a tahle sekvence patří Victorii.

Sofia se pohladí po druhé paži. Světlé pruhy jizev patří Victorii. Řezala se do paží žiletkou a střepy za domem tety Elsy v Dala Flodě.

Kdy vznikla Sofia? Existovala už v době, kdy byla Victoria v Sigtuně? Nebo když cestovala vlakem po Evropě

s Hannou a Jessikou? Obrazy jsou nezřetelné a Sofia pochopí, že logické a strukturované vzpomínky pocházejí teprve z doby, kdy studovala na univerzitě a bylo jí dvacet.

Sofia Zetterlundová začala studovat na univerzitě a žila pět let ve studentském bytě v Uppsale. Pak se přestěhovala do Stockholmu. Praxi absolvovala v nemocnici v Nacce a pak pár let pracovala na soudní psychiatrii v Huddinge.

Pak se seznámila s Lassem a otevřela si soukromou poradnu.

Co ještě. Přirozeně Sierra Leone.

Vlastní život jí náhle připadá zoufale krátký

a bezobsažný a ona ví, že za to může jediná osoba. Její otec

Bengt Bergman ji oloupil o polovinu života a přinutil ji, aby druhou polovinu strávila jako otrokyně pravidelných návyků. Práce, peníze, vysoké cíle, být šikovná, občas jen tak bokem neohrabané pokusy o milostný život. Vytěsňovat vzpomínky tím, že se snaží neustále něčím zaměstnávat.

Sofia byla ve dvaceti letech dostatečně silná na to, aby převzala Victoriin život, rozloučila se s ním a začala svůj vlastní.

Ale základy musela začít budovat už mnohem dřív. Na univerzitě studovala jen jedna osoba, Sofia

Zetterlundová, která Victoriinu existenci tajila stejně jako to, že ji otec zneužíval. Zničila Victorii, ale zároveň nad ní ztratila kontrolu.

Hospoda U Zinkensdammu

Tři jména. Tři muži.

Nejprve Karl Lundström a Viggo Dürer. Dvě osoby, jejichž osudy jsou pozoruhodně propojeny. Ale současně to zas tak divné není, myslí si Jeanette. Oba jsou členy stejného sdružení a potkávali se na schůzích a obědech. Když se Lundström dostal do potíží, zavolal jedinému právníkovi, kterého znal. Viggovi Dürerovi. Takhle to pravděpodobně funguje. Služby a protislužby.

Na seznamu osob, které financují Jeanette zcela neznámé sdružení Sihtunum v diaspoře, je i jméno Bengta Bergmana.

Otce zmizelé Victorie Bergmanové.

Jeanette Kihlbergová má pocit, jako by se místnost zmenšovala.

„Jak jste to našla?“ Jeanette odloží mobil a pohlédne na mladou ženu proti sobě.

Ulrika Wendinová se usměje. „To nebylo nic těžkého.

Pomocí Googlu.“

Já jsem ale neschopná policajtka, pomyslí si Jeanette.

„Flashback? Je to spolehlivý zdroj?“ zeptá se a Ulrika se zasměje.

„Je tam spousta kravin, ale i dost pravdy. Většinou drby o celebritách, co se nějak znemožnily. Jsou tam uvedená jejich jména, a když pak bulvární večerníky vydají totéž, vymlouvají se, že je to dostupné na internetu. Někdy si říkám, jestli ty pomluvy nešíří sami novináři.“

Jeanette předpokládá, že dívka má pravdu. „A co to je za organizaci? Sihtunum v diaspoře?“

Ulrika uchopí vidličku a začne se vrtat v hranolkách.

„Nějaký spolek nebo tak něco. Ale už jsem o něm skoro nic dalšího nenašla…“

Něco přece někde být musí, myslí si Jeanette. Nasadím na to Hurtiga.

Pozoruje vyzáblou dívku před sebou. Pohled má zakalený, talíř před sebou jako by neviděla a nepřítomně

maluje hranolkem v majonéze čáry.

Potřebuje pomoc.

„Poslyšte… neuvažovala jste o terapii?“

Ulrika na Jeanette vrhne rychlý pohled a pokrčí rameny. „O terapii? Kdepak.“

„Mám kamarádku, je to psycholožka a často pracuje s mladými lidmi. Vím, že v sobě máte hodně nevyřešených problémů. Je to na vás vidět.“ Jeanette se odmlčí a pak pokračuje: „Kolik vůbec vážíte? Pětačtyřicet kilo?“

Znovu to lhostejné pokrčení rameny. „Ne, osmačtyřicet.“ Ulrika se křivě pousměje a Jeanette zachvátí soucit.

„Nevím, jestli se to pro mě hodí. Na takovéhle věci jsem asi moc hloupá.“

To se pleteš, myslí si Jeanette. To se sakra pleteš. Přestože dívka je tak vyčerpaná, Jeanette vnímá sílu,

která se v ní skrývá. Zvládla by to, jen kdyby jí někdo podal pomocnou ruku.

„Ta psycholožka se jmenuje Sofia Zetterlundová. Jestli chcete, můžete se s ní sejít třeba už příští týden.“

Ví, že střílí od boku, ale zná už Sofii natolik dobře, že je jí jasné, že by jí vyhověla. Jen kdyby na to Ulrika přistoupila.

„Můžu jí dát vaše telefonní číslo?“

Ulrika se ošije. „Proč ne… ale žádné podrazy, slibujete?“

Jeanette se zasměje.

„Ne, slibuju. Je opravdu dobrá.“

Vita bergen

Sofia vstane a vydá se k zrcadlu v předsíni. Usměje se na svůj odraz a vidí zub, který si Victoria vyrazila v hotelu

v Kodani. Krk, kolem kterého si omotala smyčku. Cítí, jak je šlachovitý a silný.

Rozepne si blůzu, vklouzne pod ni rukama. Cítí tělo zralé ženy, vzpomíná na doteky Lasseho, Mikaela a Jeanette.

Ruka se chvěje a bloudí po kůži. Zavře oči a naslouchá svému nitru. Je tam prázdno. Svlékne si blůzu docela a vidí se, jak tam stojí. Sleduje v zrcadle linie svého těla.

Konec těla je tak definitivní. Tam, kde končí kůže, začíná svět.

Všechno uvnitř jsem já, myslí si. Já.

Založí si ruce křížem na prsou a dlaně si položí na ramena, jako by se objímala. Pak je přesune na tváře, pohladí se po rtech. Zavře oči. Přemůže ji nevolnost, kyselá příchuť

v ústech.

Je cizí a známá zároveň.

Sofia si pomalu sundá i kalhoty a spodní kalhotky. Dál se pozoruje v zrcadle. Sofie Zetterlundová. Odkud přicházíš? Kdy se v tebe Victoria převtělila?

Sofia pozoruje svou kůži a čte v ní jako v mapě zachycující její a Victoriin život.

Ohmatává si chodidla, bolavé paty, kůže na nich nikdy nezesílí natolik, aby se znovu nerozedřela.

Jsou to Sofiiny paty.

Hladí se rukama po lýtkách a zastaví se ve výši kolenou. Cítí jizvy a štěrk pod nimi, vzpomene si, jak ji Bengt znásilňoval zezadu a svou váhou jí zatlačoval kolena do štěrkem vysypané cestičky.

Victoriina kolena, myslí si.

Stehna. Pod jejími dlaněmi jsou měkká. Zavře oči

a vzpomene si, jak vždycky potom vypadala. Modřiny, které se snažila skrýt. Cítí, jak ji bolí šlachy na vnitřní straně, jako když je tehdy svíral místo stehen.

Victoriina stehna.

Přejíždí rukama výš, po zádech a dál. Cítí hrboly, kterých si dosud nikdy nevšimla.

Zavře oči a ucítí vůni vyhřáté země, zvláštní vůni, kterou vydávala jen rudá půda v Sieře Leone.

Sofia se pamatuje na Sierru Leone, ale ne kdo jí způsobil jizvy na zádech, nevidí souvislosti, které se jí Victoria pokouší ukázat. Občas se člověk musí spokojit se

symbolickým významem, pomyslí si a vzpomene si, jak se probrala v zakryté jámě v zemi, přesvědčená, že bude pohřbena zaživa dětskými vojáky, šílenými uchvatiteli moci. Cítí tíhu v těle, hrozivou temnotu, pach ztuchlé látky. Podařilo se jí odtamtud utéct.

Teď to vidí jako nadlidský výkon, ale tehdy si neuvědomovala, že dokázala v podstatě nemožné.

Přežila jako jediná ze skupiny.

Jí jediné se podařilo překonat propast mezi skutečností a fantazií.

Minulost

Když se chystali vyjet si na kole k moři, ptali se jí, na kterém nosiči chce jet? Na jeho, nebo na jejím?

Nechtěla se nikoho dotknout, a tak se dala do pláče.

„Koukej to dojíst, Victorie.“ Zamračí se na ni přes stůl, u něhož snídají. „A až dojíš, hoď do bazénu chlorovou tabletu. Po ranní schůzi se chci vykoupat.“

Venku už je víc než pětatřicet stupňů a otec si setře z čela pot. Victoria místo odpovědi kývne a dál se vrtá

v ohavné horké kaši. Každé sousto jí bobtná v ústech

a z oslazené skořice, kterou si musí kaši posypat, se jí zvedá žaludek. Jeho kolegové z práce tu budou každou chvíli a on bude muset odejít. Pak bude moct zbytek snídaně vyhodit.

„Jak to vypadá se školou?“

Vyhne se jeho pohledu, ale cítí, že ji pozoruje.

„Dobře,“ odpoví bezbarvým hlasem. „Čteme Maslowa. Je to o potřebách a motivaci.“ Ví, že on pravděpodobně Maslowa vůbec nezná, a doufá, že ho to umlčí, protože o tom nic neví.

Nemýlí se. „Motivace,“ zamumlá on. „To se ti může hodit.“ Odvrátí pohled a znovu se začne věnovat jídlu na talíři.

Potřeby, myslí si Victoria.

Primární potřeby musí být uspokojeny, aby se člověk mohl realizovat.

Zní to tak samozřejmě, ale ona nechápe, čeho se tím má dosáhnout.

Zároveň si ale uvědomuje, proč to nechápe. Může za to

on.

Dál předstírá, že jí kaši, a myslí na to, co se dočetla

o hierarchii potřeb, která začíná u potřeb tělesných. U potřeb, jako je jídlo nebo spánek, o které ji on systematicky obírá.

Pak je na řadě potřeba bezpečí, dál potřeba lásky a sounáležitosti a potom potřeba ocenění. Nic z toho jí nedopřeje a dál a dál ji o to připravuje.

Na vrcholku pyramidy je potřeba seberealizace, což je

slovo, které ona ani nedokáže pochopit. Victoria neví, kdo je a co chce, její seberealizace je nedosažitelná, protože se nachází mimo ni, mimo její já. Pokud jde o její potřeby, připravil ji o všechno.

Dveře balkonu se otevřou a stojí v nich holčička o pár let mladší než Victoria.

„Tak tady jsi!“ zvolá otec s úsměvem na rtech

a pohlédne na dívenku, která tu pracuje jako děvče pro všechno. Victoria si ji oblíbila od prvního dne.

Bengt si drobnou, křehkou holčičku také zamiloval a neustále jí uštědřuje komplimenty a lichotivé poznámky.

Hned první den u večeře rozhodl, že se holčička

z praktických důvodů přestěhuje z budovy pro služebnictvo do velkého domu. Od toho dne Victoria spí mnohem klidněji než dříve a i matka je s tím, jak se zdá, spokojena.

Ty slepá krávo, myslí si Victoria. Jednoho dne tě všechno dožene a ty zaplatíš za to, před čím teď zavíráš oči.

Holčička vstoupí do kuchyně. Nejdříve se tváří bázlivě, ale když uvidí Victorii a Birgittu, trochu se uklidní.

„Až dojíme, sklidíš ze stolu,“ obrátí se k ní Bengt, ale jeho hlas je přerušen zvukem motoru přijíždějícího auta a za otevřeným oknem zaskřípají o štěrk pneumatiky. „Do hajzlu, už jsou tady.“

Vstane, přistoupí k dívence a prohrábne jí vlasy.

„Vyspala ses dobře?“ Victoria na ní vidí, že pravděpodobně nespala vůbec. Oči má napuchlé a podlité krví, a když se jí Bengt dotkne, zatváří se nejistě.

„Sedni si a najez se.“

Mrkne na dívenku a podá jí bankovku. Okamžitě ji zastrčí za šaty a posadí se ke stolu vedle Victorie.

„No vida,“ prohlásí Bengt, než odejde, „moje Victoria by se od tebe mohla učit, pokud jde o chuť k jídlu.“ Kývne

k talíři a se smíchem zmizí v hale.

Victoria ví, že večer bude náročný. Když je otec po ránu v takhle dobré náladě, končí den většinou velmi nedobře.

Chová se jako nějaký zatracený kolonizátor, myslí si. Dobročinnost a lidská práva? To je jen zástěrka, práská kolem sebe bičem jak otrokář.

Pohlédne na drobnou dívenku, která se teď soustředí na jediné – na snídani.

Co s ní prováděl? Má oteklý krk a ranku na ušním lalůčku.

„No tak dobře…“ vzdychne matka. „Jdu prát.

Zvládnete to tady, ne?“

Victoria neodpoví. Zvládnete to tady, ne? Nikdy nic neřekneš. Jsi mlčenlivý, slepý stín bez obrysů.

Holčička dojedla a Victoria k ní přistrčí svůj talíř.

Dívenka se rozzáří a Victoria se neudrží a úsměv jí oplatí, když vidí, jak se pouští do šedivých chuchvalců zředěných vlažným mlékem.

„Pomůžeš mi s bazénem? Ukážu ti, jak se to dělá.“ Holčička na ni přes talíř pohlédne a mezi dvěma polknutími přikývne.

Když dojí, vyjdou do zahrady a Victoria jí ukáže, kde jsou chlorové tablety.

Švédská nezisková organizace Sida disponuje několika domy na okraji Freetownu a sídlí v jednom z těch největších, ale zároveň i nejodlehlejších. Bílý třípatrový dům je obehnán vysokou zdí a vjezd hlídá několik ozbrojených mužů

v maskáčích.

Za zdí se rozkládá velká zahrada s vysokými palmami a hustým rododendronovým houštím.

Před velkou dlážděnou verandou je ledvinovitý bazén.

Do jihozápadního rohu vede pěšinka k několika menším budovám, které slouží jako obydlí pro služebnictvo – kuchaře, hospodyni a zahradníka.

Victoria slyší hlasy mužů v domě. Přesunuli poradu sem, protože v centru Freetownu právě teď není dostatečně bezpečno.

„Vezmi ten balíček a utrhni mu roh,“ vybízí Victoria holčičku. „A pak polož tabletu opatrně do vody.“

V očích dítěte zahlédne pochybnost a vzpomene si, že služebnictvo má přísně zakázáno bazén používat.

„Říkám, že můžeš,“ naléhá Victoria. „Je to i můj bazén.

Smím o něm rozhodovat a říkám, že můžeš.“

Holčička se vítězně usměje, je to úsměv člověka, který

smí na okamžik zaujmout místo mezi privilegovanými. Pak

s přehnaným gestikulováním strčí ruku s tabletou do bazénu. Chvíli s ní pohybuje sem a tam, pak tabletu pustí a sleduje pohledem, jak pomalu klesá ke dnu. Pak mokrou ruku zase vytáhne a pohlédne na ni.

„Bylo to ve vodě fajn?“ zeptá se Victoria a odpovědí je jí opatrné přikývnutí.

„Vykoupeme se, než se vrátí?“ pokračuje.

Holčička zaváhá a po chvíli zavrtí hlavou a řekne něco v tom smyslu, že se to nesmí. Victoria jejímu přízvuku stále dokáže porozumět jen s obtížemi, mluví angličtinou promíchanou s nějakou domorodou řečí.

„Klidně můžeš,“ řekne, pohlédne rychle k domu

a začne se svlékat. „Kašli na ně, uslyšíme je, až budou končit.“ Potopí se pod hladinu a přeplave bazén tam a zase

zpátky.

Pod hladinou se cítí v bezpečí, břichem se téměř otírá

o dno, vydechuje vzduch z plic a nechá tělo klesat níž a níž.

Představuje si, že je pod potápěčským zvonem, který vypadá jako převrácená sklenička z litiny. Zvon se ponoří do vody, postaví se na dno a uvnitř je bezpečná vzduchová kapsa na dýchání, do které se vejde jen její dech.

Chvíli se nehybně vznáší těsně nad dnem a vychutnává tlak na ušní bubínky.

Voda vytváří mezi ní a světem tam nahoře kompaktní bariéru.

Když jí začne docházet kyslík, plave dál, a když se přiblíží k okraji bazénu, vidí, že holčička strčila do vody nohy. Victoria se vynoří vedle ní a oslepí ji slunce. Holčička sedí na schůdcích a usmívá se.

„Like fish,“ řekne a ukáže na Victorii. Ta jí úsměv

oplatí.

„Skoč ke mně. Řekneme, že jsem tě přinutila.“ Odrazí

se nohama od okraje a plave na zádech. „No tak pojď už!“

Holčička sleze o jednu příčku níž, ale skočit do vody se jí nechce.

„Cannot swim,“ řekne a zatváří se zahanbeně. Victoria se obrátí a doplave zpátky ke schůdkům. „Ty

neumíš plavat? Tak to tě to budu muset naučit.“

Holčička se po chvíli nechá přesvědčit, ale nechce se koupat v kalhotkách a podprsence jako Victoria.

„Sandály si musíš sundat v každém případě, a můžeš si vzít tohle.“ Hodí jí tenkou košilku, kterou na sobě měla před chvílí.

Zatímco si holčička stahuje šaty a rychle si navléká košilku, Victoria si stačí všimnout velkých modřin na jejím břiše a kolem kostrče. Zmocní se jí zvláštní pocit.

Nejprve pocítí hněv nad tím, co otec udělal, a pak úlevu, že nebil ji.

Pak se dostaví plíživý pocit hanby a ještě jeden pocit, který dosud nezná. Stydí se, že je dcerou svého otce, ale zároveň v ní vzklíčí něco, kvůli čemu ztratí chuť naučit holčičku plavat.

Pohlédne na hubenou postavičku, která se směje a stojí na kraji bazénu v příliš velké košilce. V její vlastní košilce

s natištěným znakem školy v Sigtuně.

Victorii se náhle udělá špatně z pohledu na holčičku, která má její oblečení a chystá se vstoupit do vody na konci bazénu, kde je mělčina. Victoria se snaží pochopit, co na té dívence otec vidí. Je půvabná a neposkvrněná, je mladší

a pravděpodobně mu neodporuje jako Victoria.

Co si myslíš, že jsi zač, že se chceš nacpat na moje místo? pomyslí si.

Holčička se nyní pohybuje sebejistěji, voda jí dosahuje už skoro po prsa a velká košilka plave na hladině. Plaše se směje a marně se snaží zakrýt tím, že si stahuje košilku dolů.

„Pojď sem.“ Victoria se snaží, aby to znělo přátelsky, ale zní to spíše jako rozkaz.

V hlavě se jí vynoří vzpomínka. Malý chlapec, kterého milovala, který ji zklamal a pak se utopil. Není nic jednoduššího, myslí si.

„Lehni si na břicho na vodu, já tě budu zespoda držet.“ Victoria se postaví vedle holčičky a ta nejprve váhá.

„No tak, neboj se. Budu tě držet.“

Holčička opatrně sklouzne do vody.

Ve Victoriině náručí je lehounká jako dítě.

Pohybuje rukama a nohama podle Victoriiných pokynů, ale když ji Victoria nechá plavat samotnou, okamžitě přestane dělat tempa a začne se zmítat. Victorii to pokaždé rozzlobí, ale vydrží to a posouvá se s holčičkou pomalu, ale jistě na hloubku.

Tady už nedosáhne, pomyslí si Victoria, sama šlape

vodu.

A pak holčičku pustí.

Kronoberský blok

Přítomnost

„Sihtunum v diaspoře? Co to znamená?“ Jens Hurtig se tázavě podívá na Jeanette Kihlbergovou.

„Sihtunum ve staré švédštině znamená Sigtuna

a diaspora je starořecky život v exilu. Takže to znamená Sigtuna mimo Sigtunu a je to sdružení, které se skládá

z obyvatel Sigtuny, co se odstěhovali jinam. Společným jmenovatelem je zřejmě to, že všichni členové navštěvovali tamější internátní školu.“

„Internátní školu? Tu, co do ní chodil spisovatel Jan Guillou?“

„Ne, tu ne. Tuhle školu navštěvoval švédský král.

Sigtunský humanistický vzdělávací ústav je největší

a nejuznávanější internátní škola ve Švédsku. Studovali tam Olof Palme, Povel Ramel a Peter a Marcus Wallenbergovi, jestli ti to něco říká?“ Jeanette se ušklíbne a Hurtig jí úsměv oplatí.

Zavře dveře a posadí se za psací stůl proti ní. „Takže tenhle spolek zaštiťuje král?“

„Ne, ostatní členové nejsou tak proslulí, ale určitě budeš znát aspoň tři.“

Když Jeanette vytáhne seznam přispěvatelů, Hurtig hvízdne.

„Podle tohohle seznamu přispívají Dürer, Lundström a Bergman sdružení velkými sumami peněz už od poloviny sedmdesátých let,“ pokračuje Jeanette. „Ale v krajském

přehledu spolků a sdružení tohle chybí, což je zvláštní, protože působí ve Švédsku.“

„Jak ses to dozvěděla?“

„Hlavně díky Ulrice Wendinové. Znáš Flashback?“ Hurtig přikývne. „Ty stránky, co na všechny hází

hnůj?“

„Ulrika něco podobného naznačovala. Když tě zajímá,

jestli je někdo z tvých sousedů pedofil nebo který celebrity

mají největší péro, tak se to tam pravděpodobně dovíš…“ Odmlčí se, protože Hurtig se dá do smíchu. „Co ti na tom připadá tak legračního?“

„Liam Neeson,“ chechtá se Hurtig, „má velkýho. Brad Pitt zase malýho. Už jsem si to zjistil.“

„Sakra, ty jsi jak malej kluk.“ Jeanette nedokáže potlačit úsměv. Plácla první věc, co ji napadla. „Tak dobře. Na těch stránkách je spousta drbů a spekulací, ale i pravdivých informací. Uživatelé Flashbacku také zveřejňují tajné údaje

o zločincích, kteří jsou ve vyšetřovací vazbě. Dokonce

i protokoly z výslechů, a ty by tam opravdu být neměly. Jeden uživatel se zaměřil na Karla Lundströma a v době, kdy byl vyšetřován, publikoval řadu příspěvků. Mimo jiné seznam sponzorů toho sdružení a popis jeho činnosti. Ten zmíněný uživatel se pohoršoval nad tím, čím se zabývají, vzhledem

k tomu, že Lundström byl pedofil.“

„Zajímavé. Co mají v popisu činnosti?“

Jeanette sebere nějaký papír a začne z něj nahlas číst:

„Posláním sdružení je potírat nouzi a zlepšovat životní podmínky dětí na celém světě.“

„Takže pedofil, který pomáhá dětem?“

„Nejmíň dva. Na seznamu je dvacet jmen a o dvou

z nich bezpečně víme, že se jedná o pedofily, o Bergmanovi a o Lundströmovi. To je deset procent. Zbytek jmen neznám, až na Dürera, to je ten rodinný právník. Třeba jsou ale něčím zajímaví i ti ostatní? Chápeš, co tím myslím?“

„Chápu. Ještě něco?“

„Nic, co bychom už nevěděli.“ Jeanette se k Hurtigovi nakloní přes psací stůl a ztiší hlas. „Jensi, mám dojem, že ty stránky znáš, a s počítači ti to jde mnohem líp než mně. Nedal by se ten uživatel nějak vystopovat? Dokázal bys to?“

Hurtig se usměje, ale na otázku neodpoví. „Protože jsem chlap, neznamená to, že musím nutně být přeborník přes počítače.“

Jeanette předpokládá, že za léta spolupráce už zaznamenal její zájem o genderové role a teď jí to chce oplatit.

„Neříkám to, protože jsi chlap,“ odpoví, „ale protože jsi mladší. Vždyť pořád ještě hraješ počítačové hry.“

Hurtig se zatváří nejistě. „Počítačové hry? No, víš…“

„Nevymlouvej se. Když jsme někde ve městě, pořád se zastavuješ u výloh počítačových obchodů a máš mozoly na špičkách prstů, občas dokonce puchýře. A jednou jsi na obědě říkal, že pizzař vypadá jako jedna postava z GTA. Jedeš v tom ve velkým stylu, Jensi, a ne že ne.“

Hurtig se téměř uvolněně zasměje. „Ale to je můj soukromý život. Navíc když hraju počítačové hry, neznamená to ještě, že se vyznám i v počítačích…“

„Zacházíš s nimi každý den,“ přeruší ho Jeanette. Hurtig na ni překvapeně pohlédne. „Jak to víš?“

Jeanette pokrčí rameny. „Kvalifikovaný odhad. Slyšela jsem tě, jak se o počítačích bavíš se Schwarzem. Byl jsi například toho názoru, že náš počítačový systém pro registraci přesčasů připomíná zařízení z dřevních dob techniky.“

„To ano, ale…“ Hurtig váhá. „Vystopovat uživatele?

Není to pirátství?“

„Nikdo se o tom nemusí dozvědět. Když zjistíme IP adresu, tak se možná dobereme i jména. Třeba nás to někam posune, a třeba taky ne. Není potřeba z toho dělat velkou věc. Nebudeme nikoho šikanovat, špehovat ani zjišťovat jeho názory. Potřebuju jen to jméno.“

„Ale konvenční přístup to není.“

A navíc porušuju zákon, myslí si Jeanette. Ale účel občas světí prostředky.

„No tak já to zkusím,“ uvolí se Hurtig. „A kdyby mi to nešlo, tak se zeptám někoho, kdo se v tom vyzná.“

„Skvělé. A pak je tu ten seznam sponzorů. Když už jsi s tím začal, proklepni je všechny, a já si posvítím na Victorii Bergmanovou.“

Když Hurtig odejde, Jeanette se pokusí vyhledat Victorii Bergmanovou v policejním rejstříku, ale podle očekávání nenajde nic.

Jen dvě Victorie Bergmanové, které ale Victorii ze Sigtuny neodpovídají věkem.

Další krok je prověřit matriku. Jeanette se přihlásí do rejstříku daňového úřadu, v němž jsou všichni žijící švédští občané.

osob.

Jménem Victoria Bergmanová bylo pokřtěno dvaatřicet

Většina píše svoje jméno obvyklým způsobem,

Viktoria s k, ale to ještě neznamená, že je Jeanette může vyloučit. Pravopis jména se časem může změnit. Jeanette si vzpomene na spolužačku ze střední školy, která nahradila všechna s ve svém jméně písmenem z a několika tahy pera se proměnila z všední Susanne v exotičtější Zuzanne. O několik let později Zuzanne zemřela na předávkování heroinem.

Jeanette rozšíří hledání a najde osobní údaje všech dotyčných osob. Všech kromě jediné.

Číslo dvacet dva na seznamu je Victoria Bergmanová, bytem ve Värmdö. Dcera násilníka Bengta Bergmana.

Jeanette rozšíří hledání ještě víc a vyhledá daňová přiznání z loňského roku, ale stane se totéž. Victoria Bergmanová z Värmdö se očividně nezatěžuje poskytováním údajů o svých příjmech a možných odpisech.

Jeanette prohlédne posledních deset let, ale nenajde nic.

Ani jediný údaj.

Jen jméno, rodné číslo a adresu ve Värmdö.

Stále usilovněji hledá ve všech databázích, které má

k dispozici, ale ať hledá sebepečlivěji, stále se jí potvrzuje to, co se dozvěděla od Görana Anderssona z policie ve Värmdö.

Victoria Bergmanová bydlí od dětství stále na stejném místě, v životě nevydělala ani korunu a neměla žádné výdaje, nedostala žádné upomínky o zaplacení, nedluží nic státu a za dvacet let nebyla ani chviličku v nemocnici.

Jeanette se rozhodne, že ještě dnes zavolá na daňový úřad a zeptá se, jestli nemohlo dojít k chybě.

Pak si vzpomene, že mluvila s Hurtigem o tom, že by bylo dobré vytvořit profil pachatele, a napadne ji Sofia.

Možná nastal čas to rozseknout.

Na začátku to sice byla jen rána naslepo, ale svým způsobem to není tak špatný nápad. Podle toho, co o Sofii ví, má dostatečné zkušenosti na to, aby dokázala vytvořit předběžný profil pachatele.

Na druhou stranu by mohlo mít osudné následky, kdyby se příliš křečovitě držela popisu a zcela se spolehla na

vyjádření psycholožky.

Vyšetřování může na špatně vytvořeném profilu pachatele ztroskotat, nebo se může naopak od kompetentního popisu účinně odpíchnout. Jeanette si vzpomene na Niklase Lindgrena, zvaného Muž z Hagy. Nezkomplikovalo se vyšetřování tím, že profil pachatele vůbec neodpovídal skutečnosti? Ano, právě tak to bylo.

Několik nejzkušenějších švédských soudních psychiatrů se domnívalo, že se musí jednat o osamělého jedince bez bližších přátel a citových vazeb.

Když ho pak chytili a obvinili z osminásobného napadení, znásilnění a pokusu o vraždu, ukázalo se, že to je napohled spořádaný otec dvou malých dětí, který od mládí pracuje ve stejném zaměstnání a udržuje stejné vztahy.

Takže Jeanette se musí mít na pozoru a nesmí se nechat ovlivnit Sofií Zetterlundovou.

Ať to dopadne jakkoli, ona nemá co ztratit. Navíc si s ní musí promluvit o Ulrice Wendinové. Zvedne sluchátko, navolí číslo ordinace na Mariánském náměstí a postaví se

k oknu.

Venku v Kronoberském parku je pusto, jen nějaký mladík apaticky venčí psa a přitom ťuká do mobilu. Jeanette lhostejně pozoruje, jak se pes zamotal vodítkem do koše na odpadky, stojí u něj a prosebně hledí na svého duchem nepřítomného páníčka.

Telefon vezme Ann-Britt, ale hned Jeanette přepojí.

„Sofia Zetterlundová.“

Jeanette se zaraduje, když uslyší její hlas. Má ho ráda, je jemný a temný zároveň.

„Haló?“

„Ahoj, to jsem jen já,“ zasměje se Jeanette. „Vyznáš se ve vytváření profilu pachatele?“

„Cože?“ Sofia se také zasměje a Jeanette připadá, že zní klidně a uvolněně. „To jsi ty, Jeanette?“

„Ano, kdo jiný?“

„Mělo mi to dojít dřív. Jako vždycky jdeš hned na věc.“ Sofia zmlkne a Jeanette slyší, jak se pohodlně usadila na židli. Židle zapraská.

„Takže ty chceš vědět, jestli dokážu vyprofilovat pachatele?“ pokračuje Sofia. „V zásadě moc ne, ale předpokládám, že je potřeba prostudovat nejpravděpodobnější demografické a sociální zázemí podezřelého a způsob jeho chování. Pak bych určitě začala pátrat ve skupině, kde by nejpravděpodobněji měl být k nalezení, a s trochou štěstí…“

„Trefa do černého!“ přeruší ji Jeanette a zaraduje se, že se Sofia bez zaváhání pouští do spekulací.

„V dnešní době tomu říkáme analýza případu,“ pokračuje. „Nezní to sice tak dramaticky, ale zase to není tolik nabité očekáváním.“ Na chvíli se zamyslí a pak úvahu rozvíjí dál. „Smyslem celé té věci je, přesně jak jsi říkala, omezit počet možných podezřelých a v ideálním případě směřovat vyšetřování k jedné konkrétní osobě.“

„Copak ty si nikdy nedáš pokoj?“ vyhrkne Sofia.

Od Johanova návratu z nemocnice uplynulo jen pár dní a Jeanette se už zase vrhla do práce. Tohle tím Sofia myslí? Že Jeanette je chladná a racionální. Ale co jiného by měla dělat?

„Víš, že to tak není,“ odpoví po chvíli, neví, jestli se má cítit uražená nebo opečovávaná. „Já opravdu potřebuju, abys mi s tím pomohla. Z různých důvodů o to nemůžu požádat nikoho jiného.“ Uvědomí si, že teď musí být upřímná. Pokud se Sofia úkolu neujme, Jeanette se na nikoho jiného obrátit nemůže.

„No tak dobře,“ řekne Sofia po krátkém zaváhání.

„Předpokládám, že celý tenhle nápad je postavený na teorii, že lidé si v životě počínají v souladu se svou osobností. Třeba člověk s obsesivně kompulzivní poruchou má zpravidla uklizený psací stůl a jen zřídkakdy ho uvidíš v nevyžehlené košili.“

„Přesně tak,“ odpoví Jeanette. „A když se nám podaří rekonstruovat, jak k trestnému činu došlo, můžeme z toho usuzovat, kdo ho asi spáchal. Bylo prokázáno, že vyšinutí jedinci páchají zločiny způsobem, který je v souladu s jejich osobností.“

„Předpokládám, že kromě toho využíváte i statistické

údaje.“

Jeanette je fascinovaná Sofiiným bystrým intelektem

a schopností rychle analyzovat údaje.

„Samozřejmě.“

„A ty teď chceš, abych ti pomohla?“

„Pravděpodobně máme co do činění se sériovým vrahem a už se vylouplo několik jmen. Určité náznaky a tak.“

Záměrně se odmlčí, aby podtrhla závažnost toho, co se chystá říct. „Ten, kdo bude analýzu případu provádět, se nesmí předtím seznámit s jednotlivými možnými podezřelými.

Narušilo by to celkový obraz a vzniklo by něco jako filtr, který by rozostřoval perspektivu.“

Sofia mlčí a Jeanette slyší, že prudce oddechuje, ale nekomentuje to.

„Nechceš dneska večer přijít ke mně, že bychom to ještě probraly?“ zeptá se, aby odvedla Sofiinu pozornost, kdyby náhodou začala váhat. „Chtěla jsem tě totiž požádat ještě o další věc.“

„A o co?“

„To bych s tebou radši probrala až večer.“

„Tak dobře, přijdu,“ odpoví Sofia tónem, který je náhle úplně zbavený nadšení. Ukončí hovor a Jeanette znovu napadne, že o Sofii vlastně vůbec nic neví.

Ty náhlé zvraty nálady.

Po telefonu je ještě nevyzpytatelnější.

Člověka je možné si zamilovat za několik minut, ale poznat ho může trvat roky. Jeanette se chce se Sofií sblížit, ale zároveň jí připadá, že je to nad její síly. Je to jako zírat do nebe a pomalu se učit rozpoznávat souhvězdí, učit se jejich názvy

a příběhy.

Až potom se bude cítit v bezpečí.

Ale nemůže přestat. Chce se o to aspoň pokusit. Rozhodne se, že zavolá ?keho matce a domluví s ní, že

Johan stráví víkend u nich. Má to u nich rád a změna mu přijde vhod. Budou se o něj starat a věnovat mu veškerou pozornost.

Ona sama mu nic z toho teď nemůže nabídnout. ?keho matka má radost, že pro ně může něco udělat, a dohodnou se, že si Johana večer vyzvedne.

A pak přišel na řadu telefonát ohledně Victorie Bergmanové.

Pořadí na telefonní lince daňového úřadu je pro všechny stejné a kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová poslušně čeká.

Kovový počítačový hlas ji přátelsky, ale neúprosně informuje, že hovory vyřizuje třicet sedm zaměstnanců a že má před sebou dvacet osm klientů. Předpokládaná doba čekání je čtrnáct minut.

Jeanette pustí na telefonním přístroji reproduktor, zaleje květiny, vysype odpadkový koš a monotónní hlas drmolivě odpočítává.

Vaše pořadové číslo je dvacet dva. Doba čekání jedenáct minut. To musel někdo kdysi namluvit všechny možné i nemožné číselné kombinace, pomyslí si, a vtom se ozve zaklepání a vstoupí Hurtig.

Když uslyší hlas z reproduktoru, zatváří se, jako že nechce rušit, ale Jeanette mu pokyne rukou, že je to v pořádku.

„Už chci jít domů a jen jsem se na tebe přišel podívat,“ šeptá Hurtig a pomalu se vydá ke dveřím.

„Počkej,“ řekne Jeanette a zase se posadí. „Dneska večer ke mně přijde Sofia Zetterlundová. Slíbila mi, že nám pomůže udělat profil pachatele.“

„A co na to vyšší místa?“

„Nic, podnikla jsem to na vlastní pěst a zůstane to jen mezi námi dvěma.“

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“ Hurtig se zasměje a pokračuje: „Líbí se mi, jak uvažuješ, Jeanette. Doufám, že z toho něco bude.“

„Uvidíme. Dělá to poprvé, ale já jí důvěřuju – a myslím si, že by nám mohla poskytnout nové úhly pohledu.“

V telefonu to zapípá a pak se ozve chraptivý hlas:

„Daňový úřad, co pro vás můžu udělat?“

Hurtig jí zamává, vycouvá a opatrně za sebou zavře

dveře.

Jeanette se představí a telefonista se jí omluví, že

musela čekat. Pak se zeptá, proč nezavolala na přímou linku. Jeanette mu vysvětlí, že o její existenci nevěděla, a dodá, že tak aspoň získala chvilku na úvahy a zamyšlení.

Telefonista se zasměje a zeptá se jí, co potřebuje. Když

mu Jeanette vysvětlí, že chce zjistit všechno, co jde, o Victorii Bergmanové, narozené roku 1970, hlášené ve Värmdö, požádá ji o chvilku strpení.

Po několika minutách se ve sluchátku ozve jeho překvapený hlas.

„Předpokládám, že vám jde o Victorii Bergmanovou, rodné číslo 700607?“

„Snad. Aspoň doufám.“

„V tom případě máme problém.“

„Jaký problém?“

„Našel jsem jen odkaz na krajský soud v Nacce. Jinak vůbec nic.“

„A co je tam přesně napsáno?“

Telefonista si odkašle. „Přečtu vám to nahlas. Na základě rozhodnutí krajského soudu v Nacce má tato osoba chráněnou identitu. Veškeré otázky, které se jí týkají, zodpoví výše uvedený soud.“

„To je všechno?“

„Ano.“ Telefonista krátce vzdychne.

Jeanette mu poděkuje, ukončí hovor, zavolá na policejní ústřednu a nechá se přepojit na krajský soud v Nacce. Pokud možno na nějakou přímou linku.

Soudní komisař není tak ochotný jako telefonista na daňovém úřadu, ale nakonec jí slíbí, že jí co nejdříve pošle všechno, co má k dispozici o Victorii Bergmanové.

Byrokrate jeden zatracená, pomyslí si Jeanette, na závěr popřeje komisaři příjemný zbytek večera a zavěsí.

V šestnáct dvacet jí přijde z krajského soudu e-mail. Jeanette Kihlbergová otevře přílohu. Ke svému zklamání zjistí, že veškeré údaje z krajského soudu v Nacce se vejdou na dva řádky.

VICTORIA BERGMANOVÁ, 1970-XX-XX-XXXX

TAJNÉ

Staré Enskede

Profil pachatele je užitečný, zejména když se jedná

o sériové vraždy. Analýza poznatků o oběti a místě činu může u vraha odhalit neobvyklé vlastnosti.

Jak k vraždám došlo? Jak vrah s oběťmi zacházel před činem a po něm? Byly nalezeny známky sexuálně nebo rituálně motivovaného chování? Lze předpokládat, že pachatel oběť znal?

Provádí se i systematické zkoumání kriminálně technických nálezů. Pomocí znalostí z oblasti psychologie

a soudní psychiatrie je vytvářen obraz pachatele, který může být k užitku při vyšetřování a pátrání.

Na švédské státní kriminálce vznikla zvláštní skupina pro vytváření profilu pachatele. Zčásti se podílela na vyšetřování případu vraždy Catrine da Costa, jejíž tělo vrah rozsekal na kusy.

Jeanette slyší přijíždět auto, vjede na příjezdovou cestu a zaparkuje za jejím audi.

Ozve se bouchnutí dveří, pak kroky na štěrku a potom v předsíni zadrnčí zvonek.

Jeanette se stáhne žaludek a přepadne ji nervozita. Než Sofii otevře, prohlédne se v zrcadle a upraví si vlasy.

Mohla jsem se namalovat, pomyslí si. Ale protože to jindy nedělá, působilo by to podivně a vyumělkovaně. Vlastně skoro ani neví, jak se to dělá. Rtěnku a řasenku by ještě zvládla, ale co dál?

Otevře dveře, Sofia Zetterlundová vejde do předsíně a zavře za sebou.

„To jsem ráda, že jsi přišla.“ Jeanette Sofii opatrně obejme, ale bojí se jí dotýkat příliš dlouho. Nechce, aby to bylo příliš nápadné.

Co aby nebylo příliš nápadné, pomyslí si a pustí ji.

„Dáš si trochu vína?“

„Ráda.“ Sofia se na ni s úsměvem podívá. „Chyběla jsi

mi.“

Jeanette se místo odpovědi usměje a uvažuje, proč je

pořád tak nervózní. Pohlédne na Sofii a všimne si, že vypadá unaveně. Ucítí bodnutí neklidu, dosud se vždycky setkala se Sofií, které se nedalo nic vytknout.

Jde do kuchyně a Sofia ji následuje. „Kde je Johan?“ zeptá se.

„Je na víkend u ?keho matky,“ odpoví Jeanette.

„Babička ho před chvilkou vyzvedla a on se skoro ani nerozloučil. Očividně odmítá mluvit jen se mnou.“

„Vydrž. To přejde, věř mi.“

Sofia se rozhlíží po kuchyni, jako by se snažila vyhnout Jeanettinu pohledu. „Už jsi zjistila něco víc o tom, co se stalo v zábavním parku?“

Jeanette vzdychne a otevře láhev vína. „Tvrdí, že potkal nějakou holku a ta mu dala pivo. Dál si nepamatuje nic. Aspoň to tvrdí.“

Jeanette podá Sofii sklenici.

„Věříš mu?“ zeptá se Sofia a sklenici si vezme.

„Nevím. Ale už je na tom o hodně líp a já jsem se rozhodla, že nebudu otravná matka. To bych z něj nedostala vůbec nic. Jsem tak vděčná, že ho vůbec mám doma.“ Jeanette pokyne ke stolu.

„A co na to ?ke?“ Sofia se posadí a složí paže na stůl.

„Nic,“ odpoví Jeanette a potřese hlavou. „Je přesvědčený, že to je jen Johanova první puberťácká revolta.“

„A co si myslíš ty?“ Sofia pohlédne Jeanette do očí.

„Já nevím. Jedno je mi ale jasné – teď nemá cenu se v tom dál vrtat. Johan potřebuje stabilitu.“

Sofia se zatváří zamyšleně. „Mám mu domluvit vyšetření na dětské psychiatrii?“

„Proboha, to ne. To by nesnesl. Myslím tím, že potřebuje normální život, třeba mámu, která je odpoledne doma, když se vrátí ze školy.“

„Takže jste se s Johanem shodli na tom, že je to všechno tvoje vina?“

Jeanette se zarazí uprostřed pohybu. Moje vina, pomyslí si a ochutnává ta slova. Když někdo ublíží svému dítěti, chutná to hořce, chutná to jako dřez plný plesnivého

nádobí a zašlapaná podlaha. Chutná to jako ztuchlý pot ztrhané

matky, zažraný cigaretový kouř a nevyměněná plínka.

Upře pohled na Sofii a slyší sebe samu, jak se ptá, co tím myslí.

Sofia s úsměvem položí dlaň na její ruku. „Klid,“ chlácholí ji. „To, co se stalo, může být reakce na váš rozvod a on ze všeho viní tebe, protože jsi mu nejblíž.“

„Chceš říct, že si myslí, že jsem ho zklamala?“

„Ano,“ odpoví Sofia stále tím jemným hlasem. „Ale samozřejmě je to iracionální. Zklamal vás ?ke. Johan možná vnímá tebe a ?keho jako jednu bytost. Jste rodiče, kteří ho zklamali. ?keho selhání je pro něj selhání vás coby rodičů…“ Odmlčí se a pak pokračuje: „Promiň, blábolím tady…“

„Kdepak. Ale jak z toho ven? Jak se dá odpustit zklamání?“ Dlouze se napije ze sklenice a pak ji odevzdaně postaví na stůl.

Něžný výraz na Sofiině tváři se ztratí a hlas jí ztvrdne.

„Zklamání se odpustit nedá. Člověk se s tím musí naučit žít.“ Obě se odmlčí a Jeanette pohlédne Sofii upřeně do očí.

Chápe, i když nerada, co má na mysli. Život je plný zklamání, a když se s tím člověk nenaučí vyrovnat, není životaschopný.

Jeanette se opře, zhluboka vydechne a zbaví se napětí a obav o Johana, nashromážděných za celý den.

Zhluboka se nadechne a mozek jí začne pracovat. Řekne: „Pojď nahoru.“

Sofia se na ni usměje.

Pak je postel teplá a vlhká a Jeanette odhrne přikrývku.

Sofia ji pomalými, něžnými pohyby hladí po břiše.

Jeanette pozoruje své nahé tělo. Vypadá líp, když leží, než když stojí. Břicho je plošší a jizva po císařském řezu tolik nevystupuje.

Když přimhouří oči, vypadá docela dobře. Ale když se podívá pořádně, vidí jen jaterní skvrny, popraskané žilky

a celulitidu.

Nenachází slova, jimiž by své tělo popsala. Vypadá opotřebovaně.

Sofiino tělo je čistší, jako u dospívající dívky, a teď se

leskne potem.

„Poslouchej,“ řekne Jeanette váhavě. „Chtěla bych, aby sis promluvila s jednou dívkou, co znám, v podstatě jsem jí už slíbila, že za tebou bude moct zajít, možná to byla hloupost, ale…“

Odmlčí se, chce, aby na to Sofia přistoupila, a když se na ni podívá, Sofia místo odpovědi přikývne.

„Ta holka je na tom hodně špatně a já si myslím, že se z toho sama nedokáže dostat.“

„Co má za problém?“ Sofia se obrátí a schová paže pod polštář. Obrysy jejích nahých boků Jeanette rozptylují.

„Moc toho nevím, jen že měla co do činění s Karlem Lundströmem.“

„Panebože,“ řekne Sofia. „To mi stačí. Zítra se podívám, kdy mám čas, a zavolám ti.“

Tváří se záhadně. Usmívá se téměř stydlivě.

„Jsi báječná,“ prohlásí Jeanette a užívá si pocit, že Sofia ji nezklamala a vyšla jí vstříc. Když je potřeba někomu pomoct, nezaváhá.

„Předpokládám, že Lundström už z vraždy podezřelý není, když si chceš nechat udělat profil pachatele…?“

Jeanette se uchichtne. „Jednak je po smrti, ale já jsem

v hloubi duše přesvědčená, že to byl jen obětní beránek. Co víš o vrazích, kteří se dopouštějí sexuálně motivovaných vražd?“

„Jako vždycky jdeš bez okolků na věc.“ Sofia se znovu obrátí na záda, chvíli přemýšlí a pak pokračuje: „Existují dva typy. Organizovaný, nebo zmatkář. Ti organizovaní často pocházejí ze společensky uspořádaných poměrů, aspoň na první pohled, a nikdo by je nepodezíral z toho, že by byli schopní vraždit. Své vraždy plánují a nezanechávají téměř žádné stopy. Než oběti zavraždí, svážou je a mučí, a vybírají si je v prostředí, které s nimi samými nijak nesouvisí.“

„A ten druhý typ?“

„Tihle vrazi se chovají úplně zmatečně. Často pocházejí ze složitých poměrů a k vraždě se odhodlají spíš náhodně. Někdy se dokonce stává, že svou oběť znají.

Pamatuješ se na Upíra?“

„Takhle nahonem ne.“

„Zavraždil své dvě nevlastní sestry a pak ještě pil jejich krev. Dokonce mám dojem, že snědl…“ Sofia ztichne, zatváří se zhnuseně a až po chvíli pokračuje: „Mnozí vrahové samozřejmě vykazují rysy obou typů, ale podle mojí

zkušenosti tohle základní rozdělení většinou odpovídá. Předpokládám, že každý typ po sobě zanechá na místě činu jiné stopy.“

Jeanette si znovu uvědomí, jak je Sofia chytrá.

„Ty jsi úplně neskutečná! Opravdu jsi nikdy předtím profil pachatele nedělala?“

„Nikdy. Ale hodně jsem toho přečetla, vystudovala jsem psychologii, zabývala jsem se psychopaty a tak dále a tak dále.“

Obě se rozesmějí a Jeanette cítí, jak moc má Sofii ráda.

Její nevypočitatelné přechody mezi vážností a žertováním.

Její schopnost brát život tak vážně, že si z něj člověk může nakonec dělat legraci. Ze všeho.

Vzpomene si na ?keho zahořklý výraz, na neviditelné břemeno na jeho ramenou. Nikdy nechápala, kde se tam vzalo. Vždyť nikdy za nic odpovědnost nenesl.

Prohlíží si rysy Sofiina obličeje. Štíhlý krk, vysedlé lícní kosti. Rty.

Dívá se na její ruce, na pečlivě upravené nehty nalakované světlým perleťovým lakem. Je tak čistá, pomyslí si a pak jí dojde, že ji něco takového nenapadá poprvé.

„Jak pracujete vy?“

Sofia ji vytrhne z úvah a Jeanette cítí, že rudne.

„Skupina se seznámí s materiálem, který je k dispozici pro vyšetřování, a se vším, co je známo o místě činu, přečteme si pitevní protokol, výslechový protokol a seznámíme se

s prostředím, odkud oběť pocházela. Smyslem je získat dostatečné množství informací na to, abychom mohli vraždu rekonstruovat. Co nejpřesněji pochopit, co se stalo před vraždou, při ní a po ní.“

Sofia pohladí Jeanette po čele. „A co jste zjistili?“

Jeanette se zamyslí, nejraději by mluvila o něčem jiném, ale ví, že bez Sofiiny pomoci se neobejde.

„Kromě Samuela byli zavražděni ještě další tři chlapci.

Prvního našli v křoví nedaleko Pedagogické fakulty, byl mumifikovaný.“

„Takže byl předtím někde zavřený?“

„Ano. Druhý byl nalezen na Svartsjölandet, byl z Běloruska. A třetího našli u Danvikstullu.“

„Uprchlíci, co se sem dostali ilegálně? Tedy kromě Samuela?“

Jeanette překvapí, jak lhostejně o tom Sofia mluví. Samuel k ní docházel na terapii, ale ona nedá ani náznakem najevo, že by ji jeho vražda nějak zasáhla. Nepostrádá ho, necítí výčitky svědomí, že pro něho snad mohla udělat víc.

Potlačí nepříjemný pocit a pokračuje: „Jo, a společné mají to, že všechny tři někdo týral a napíchal do nich spousty znecitlivujícího prostředku.“

„Ještě něco?“

„Na zádech měli stopy po bičování.“

Staré Enskede

Večer strávený s Jeanette Kihlbergovou jí přináší mnohá překvapení. A nejen to, že ji Jeanette pověřila úkolem, který přísluší soudnímu psychologovi. Vytváření profilu pachatele jí poskytne přístup ke všem informacím

o vyšetřování vražd těch chlapců.

K Jeanette ji to stále více táhne a Sofia ví proč. Fyzicky se přitahují. Přitažlivost je ovšem dvojsečná. Sofia si je vědoma, že Jeanette podvědomě vnímá i její temnou stránku.

Sofia sedí na pohovce vedle osoby, kterou se naučila mít ráda. Připadá si v bezpečí, když přes tenkou látku trička vnímá, jak Jeanette bije srdce, a může jen konstatovat, že nedokáže odhadnout, co je Jeanette Kihlbergová zač a o co jí jde. Jeanette ji překvapuje a provokuje zároveň, ale přitom si jí zřejmě upřímně váží. A to je podstata té přitažlivosti. Sofia se zhluboka nadechne a do plic jí vniknou vůně. Zvuk Jeanettina dechu je doprovázen bubnováním deště na okenní parapet.

Když ji Jeanette požádala o pomoc s vyšetřováním, bez uvažování jí to přislíbila, ale už teď začíná litovat.

Čistě racionálně by ji Jeanettin návrh měl k smrti vyděsit, toho si je vědoma. Zároveň ale může situace využít. Dozví se všechno o tom, jak policejní vyšetřování postupuje, a bude mít možnost ho zavést do slepé uličky.

Jeanette jí klidně a věcně vykládá o podrobnostech vražd. Sofia si v tu chvíli uvědomuje, kdo je, někdo, kým by být neměla.

Kým nechce být.

„Na zádech měli stopy po bičování.“ Hluboko v jejím podvědomí se rozletí dveře.

Vzpomene si na jizvy na vlastních zádech. Chce na všechna svá já zapomenout, odhalit se až na kost. Sofia pochopí, že se s Victorií nikdy nedokáže spojit, pokud nepřijme to, co Victoria udělala. Musí Victoriiny skutky pochopit, musí je vnímat jako své vlastní.

„A navíc je vrah zohavil. Měli uříznuté genitálie.“ Sofia cítí, že by nejraději uprchla do jednoduchosti,

zavřela dveře před Victorií, pevně ji uzamkla hluboko uvnitř a doufala, že tam pomalu uhyne.

Teď se ale musí chovat jako herečka, která si čte roli a v jejím nitru se pomalu utváří postava.

Na to je potřeba něco silnějšího než empatie. Je potřeba stát se jiným člověkem.

„Jeden z těch chlapců byl spíš jen vysušený, ale jeden byl téměř profesionálně nabalzamovaný. Někdo mu odsál krev a nahradil ji formaldehydem.“

Chvíli obě mlčí. Sofia cítí, jak se jí potí ruce. Otře si je o stehna a pak promluví.

Slova z ní vycházejí sama od sebe. Lže, jako když tiskne. „Musím si všechny ty informace, co jsi mi poskytla, prostudovat, ale zatím bych řekla, že se jedná o třiceti až čtyřicetiletého muže. Používá znecitlivující prostředek, takže by mohl pracovat ve zdravotnictví. Může to být lékař, ošetřovatel, veterinář nebo něco takového. Jak ale říkám, musím se tím ještě zabývat podrobněji. Pak se ti ozvu.“

Jeanette na ni vděčně pohlédne.

Mýdlový palác

Sofia Zetterlundová sedí u psacího stolu ve své kanceláři a obědvá. Dnes má nabitý program, protože Jeanette Kihlbergová ji přemluvila, aby přijala Ulriku Wendinovou.

Když shrnuje zbytky jídla do koše, otevře se jí v laptopu dialogové okno. Přišel nějaký e-mail.

Mezi neotevřenými spamy zahlédne neosobní pozdrav od Mikaela a úplně nahoře zprávu, která ji zarazí.

Annette Lundströmová? Otevře e-mail a začne číst.

Dobrý den, vím, že jste se několikrát sešla s mým manželem. Potřebuji si s Vámi promluvit o Karlovi a Linnei. Byla bych Vám vděčná, kdybyste mi co nejdříve mohla zavolat na číslo níže.

S pozdravem Annette Lundströmová

Zvláštní, pomyslí si Sofia a pohlédne na hodiny. Za pět minut jedna. Ulrika tu bude každou chvíli, ale Sofia přesto zvedne sluchátko a navolí číslo.

Na pohovce sedí mladá hubená žena a čte si Vědu v obrazech.

„Vy jste Ulrika?“

Dívka na Sofii kývne, odloží časopis a vstane.

Sofia si prohlíží její křehké tělo a nejisté držení těla, povšimne si, že se neodvažuje zvednout oči, když prochází kolem ní do kanceláře.

Sofia zavře dveře.

Ulrika se posadí na židli pro návštěvy, zkříží nohy, lokty se opře o područky a prsty proplete na kolenou. Sofia se posadí podobně.

Je to zrcadlení, napodobuje tělesné signály, pohybové vzorce a výraz v obličeji. Ulrika Wendinová se má v Sofii poznat, vycítit, že má co do činění s někým, kdo stojí na její

straně. Pokud se to povede, začne Ulrika zrcadlit Sofii a ta dokáže drobnými, téměř neznatelnými změnami v řeči těla dívku přimět, aby se uvolnila.

Teď má ale Ulrika nohy i paže zkřížené a špičky loktů směřují do místnosti jako bodce. Z celého těla vyzařuje nejistota.

Víc už se člověk snad ani chránit nemůže, pomyslí si Sofia, uvolní jednu nohu a nakloní se k dívce.

„Dobrý den, Ulriko,“ začne. „Vítám vás tu.“

Smyslem prvního setkání je, aby Ulrika začala Sofii důvěřovat. Důvěra by se měla dostavit okamžitě. Ulrika může rozhovor po libosti řídit směrem, který jí připadá bezpečný.

Sofia se opře a se zájmem poslouchá.

Ulrika jí vypráví, že se skoro nestýká s jinými lidmi.

Cítí se občas osamělá, ale jakmile se ocitne mezi lidmi, zachvátí ji úzkost. Přihlásila se na kurz vzdělávání dospělých.

První den se tam vypravila s nadějí, že najde nové přátele

a získá nové znalosti, ale před vchodem do školy její tělo jako by zkamenělo. Vůbec se neodvážila vstoupit dovnitř.

„Nechápu, že jsem vůbec dokázala přijít sem,“ uchichtne se nervózně.

Sofia pochopí, že dívka se směje, aby zakryla závažnost toho, co právě řekla.

„Pamatujete se, co jste si myslela, když jste otevřela dveře do naší poradny?“

Ulrika zvážní a zamyslí se.

„Teď, nebo nikdy, aspoň mám ten dojem,“ řekne překvapeně. „To ale zní hrozně divně, proč bych si něco takového měla myslet?“

„To víte jen vy,“ usměje se Sofia.

Pochopí, že před sebou má dívku, která se rozhodla. Dívku, která už nechce být obětí.

Z toho, co jí Ulrika vypráví, Sofia pochopí, že dívka se potýká s řadou obtíží. Děsivé sny, nutkavé myšlenky, závratě, strnulost těla, problémy se spánkem a odpor k jídlu i pití.

Ulrika prohlásí, že jediné, co do sebe dokáže dostat, je

pivo.

Sofia si uvědomí, že dívka potřebuje pravidelnou

podporu a pomocnou ruku, které by se zachytila.

Někdo jí musí otevřít oči a ukázat jí, že možnost začít nový život existuje, že ji má přímo před sebou.

Nejlepší by bylo, kdyby k Sofii chodila dvakrát týdně.

Pokud jsou mezi sezeními příliš velké pauzy, hrozí riziko, že Ulrika začne o terapii pochybovat, což by celý proces výrazně ztížilo.

Ulrika však nechce.

Ať ji Sofia přesvědčuje sebevíc, nedokáže ji přesvědčit, aby k ní chodila častěji než jednou za čtrnáct dní, i když jí nabídne, že nemusí platit.

Když už je Ulrika na odchodu, řekne cosi, co Sofii zneklidní.

„Je tu ještě něco…“

Sofia zvedne hlavu od poznámek. „Ano?“

Ulrika náhle vypadá maličká a bezbranná. „Já nevím… Občas je pro mě těžké… si vzpomenout, co se vlastně stalo.“

Sofia ji požádá, aby zavřela dveře a znovu se posadila.

„Povězte mi o tom víc,“ řekne tak laskavě, jak to jen jde.

„Já… občas si myslím, že jsem se chovala vyzývavě, a proto mě ponížili a znásilnili. Vím, že to není pravda, ale občas, když se ráno probudím, jsem si jistá, že to tak bylo.

Hrozně se stydím… ale pak si uvědomím, že to tak není.“

Sofia na Ulriku rozhodně pohlédne. „To je dobře, že mi to říkáte. Když jste zažila takové věci, je docela běžné, že se takhle cítíte. Berete na sebe část viny. Chápu, že to není o nic méně nepříjemné, když vám říkám, že to je běžné, ale musíte mi důvěřovat. Hlavně mi musíte věřit, když vám říkám, že jste neudělala nic špatně.“

Sofia čeká, jak Ulrika zareaguje, ale ta jen tiše sedí a chabě přikyvuje.

„Opravdu byste nechtěla přijít už příští týden?“ zkusí to Sofia znovu. „Mám dva volné termíny, ve středu nebo ve čtvrtek.“

Ulrika vstane. Oči má stále plaše sklopené k podlaze, jako by se podřekla. „Ne, já nechci. Už musím jít.“

Sofia potlačí nutkání vstát a uchopit ji za paži, aby zdůraznila vážnost situace. Na taková gesta je však příliš brzy.

Místo toho se zhluboka nadechne a vzchopí se. „Tak dobře. Zavolejte mi, kdybyste si to rozmyslela. Zatím ty termíny obsazovat nebudu.“

„Na shledanou…“ řekne Ulrika a otevře dveře.

„A děkuju.“

Zmizí a Sofia zůstane sedět u psacího stolu

a poslouchá, jak dívka nastupuje do výtahu a jak výtah s hučením odjíždí.

Ulričiny opatrné díky v ní utkvívají jako přesvědčení, že se jí to povedlo. Z jediného slova dokáže vyčíst, že Ulrika není zvyklá na to, aby ji lidé viděli takovou, jaká je doopravdy.

Sofia se rozhodne, že druhý den Ulrice zavolá a zeptá se jí, jestli si to nerozmyslela a jestli přece jen nepřijde dřív.

Když to nepůjde, požádá Jeanette, aby se na Ulriku zajela příští týden podívat. Nesmí s ní ztratit kontakt.

Chce pomoci tomu, aby se z popela zrodil nový život. Sofia se obejme pažemi a cítí hrbolaté jizvy na zádech. Victoriiny jizvy.

Minulost

Zatahala chlapce za vlasy tak silně, až mu velký chomáč vyškubla. Svírala je v ruce, kořínky připomínaly tenké nitky. Uhodila ho do hlavy, do obličeje, dlouho ho tloukla po celém těle. Pak se celá zmatená zvedla, opustila můstek a dole u břehu potoka našla velký kámen.

To nejsem já, řekla a shodila chlapcovo tělo do vody.

Teď musíš plavat…

Dívka začala okamžitě šermovat rukama a nohama, ale pak se napila vody a klesla ke dnu.

Victoria se odsune o pár metrů dál a přihlíží.

Dívka se dvakrát s kašláním vynoří, ale pak se zase ponoří, nedaří se jí dostat ke břehu. Velká košilka je tak nacucaná vodou, že neplave. Dívka se do ní zamotala, takže dostat se na hladinu je ještě těžší.

Victoria však vzápětí rozvážně doplave směrem k ní, uchopí ji v podpaží a vytáhne ji ven. Dívka nedokáže být

v klidu a křečovitě kašle. Victoria pochopí, že se asi hodně napila, a rychle ji vytáhne z bazénu ven.

Dívka se nedokáže udržet na nohou a zhroutí se na kamennou dlažbu u bazénu. Obrátí se na bok a začne prudce zvracet. Nejdřív chlorovanou vodu a pak tuhé šedavé chuchvalce kaše, kterou měla k snídani.

Victoria jí položí ruku na čelo.

„To nic, všechno je v pořádku. Nakonec jsem tě vytáhla.“

Dívka se za pár minut uklidní a Victoria ji kolébá

v náručí. „Víš, jak to bylo?“ řekne. „Kopla jsi mě tak silně, že jsem málem ztratila vědomí…“

Dívka se rozpláče a po chvíli tiše vykoktá prosbu o prominutí.

„Nic se neděje,“ řekne Victoria a obejme ji. „Ale radši to nikomu neřekneme.“

Dívka zavrtí hlavou. „Sorry,“ opakuje a Victoria ji přestává nenávidět.

Za deset minut už oplachuje kamennou dlažbu hadicí. Dívka sedí oblečená v lehátku pod slunečníkem na verandě. Krátké vlasy už jí uschly, a když se na Victorii usměje, vypadá to, jako by se styděla. Provinilý úsměv, jako by provedla nějakou hloupost.

Střídavě bít a hladit, nejdřív chránit a pak zničit, myslí si Victoria. To on mě to naučil.

Hlasy v obývacím pokoji utichly, okna jsou zavřená a Victoria doufá, že nikdo nic neslyšel. Vrata se otvírají a do velkého černého mercedesu, který stojí na příjezdové cestě,

nastupují čtyři muži. Její otec stojí na schodech a dívá se, jak auto mizí za branou. Skloní hlavu, zastrčí ruce do kapes, sejde po schodech a vydá se po cestičce vedoucí k bazénu. Victoria na něm vidí, že je zklamaný.

Zavře vodu a namotá hadici na plechový držák na zdi u verandy.

„Jaká byla schůzka?“

Slyší, jak provokativně to zní.

Otec neodpoví a mlčky se začne svlékat. Když si sundá spodky a natahuje si plavky, dívka odvrátí zrak. Victoria potlačí úsměšek, když vidí jeho nemoderní těsné spodní prádlo, květované jako v sedmdesátých letech, kterého se odmítá zbavit.

Otec se náhle otočí a udělá dva kroky k ní. Vidí mu na očích, co bude dál.

Už se ji pokusil jednou uhodit, ale unikla mu. Vzala hrnec a praštila ho s ním do hlavy. Od té doby už se o nic nepokusil.

Až teď.

Ne, do obličeje ne, pomyslí si ještě Victoria, ale pak všechno zčervená a ona pozpátku upadne na stěnu u verandy.

Další úder dostane do čela a třetí do břicha. Před očima vidí jiskřičky a zkroutí se.

Leží na vydlážděné verandě, slyší, jak rachotí plechový naviják na hadici, a pak ucítí na zádech palčivé šlehnutí

a nahlas vykřikne. Otec stojí tiše za ní a ona se neodvažuje otevřít oči. Po obličeji i po zádech se jí rozlévá horko.

Slyší, jak otec ztěžka došlapuje na kameny, prochází

kolem ní k bazénu. Je moc zbabělý na to, aby skákal, a tak slézá do vody po schůdkách. Victoria ví, že věren svému zvyku bazén přeplave desetkrát, ani víc ani míň, a tiše počítá jeho tempa a duté sténání při každém otočení. Když otec doplave, vyleze zase ven a přistoupí k ní.

„Podívej se na mě,“ řekne.

Victoria otevře oči a otočí hlavu. Na záda jí z něho kape voda a příjemně ji chladí. Otec se posadí na bobek vedle ní a opatrně jí zvedne hlavu.

Vzdychne a přejede jí rukou po zádech. Victoria cítí, že tryska hadice jí roztrhla kůži a že má pod levou lopatkou velkou ránu.

„Vypadáš hrozně.“ Otec vstane a podá jí ruku. „Pojď dovnitř, zalepím ti to.“

Když jí ošetřil rány, Victoria sedí na pohovce zabalená v ručníku a skrývá pod ním úsměv. Bít, hladit, chránit a ničit, opakuje si neslyšně a otec jí vypráví, že vyjednávání uvázlo na mrtvém bodě a že se proto asi brzy vrátí domů.

Victoria vychutnává pocit, že projekt ve Freetownu pravděpodobně skončil fiaskem.

Nic se nepovedlo.

Otec říká, že to je kvůli mohutné inflaci a klesajícímu vývozu diamantů. Pašování tvrdých valut, hlavně amerických dolarů, oslabuje domácí ekonomiku. Lidé používají bankovky místo toaletního papíru, protože je to levnější.

Říká, že mizí peníze i lidé, že hesla o konstruktivním nacionalismu a novém uspořádání vyznívají stejně naprázdno, jako je prázdná státní pokladna.

Vypráví jí, že neúspěšné snahy neziskové organizace

o umělé zavlažování půdy na severu země mají jen symbolický dopad.

Třicet lidí zemřelo na otravu a proslýchá se, že to byla sabotáž a provokace.

Projekt byl přerušen a budou se vracet do Švédska o skoro čtyři měsíce dřív.

Když otec odejde z místnosti, Victoria tam zůstane sedět a dívá se na jeho sbírku dřevěných figurek. Stačil nashromáždit dvacet ženských těl vyřezaných ze dřeva a teď je

má seřazené na psacím stole, než je zabalí.

Kolonizátor, pomyslí si Victoria. Hromadí tu trofeje.

Mezi figurkami je i maska velká právě tak, aby zakryla obličej. Je to rodová maska kmene Temneů a připomíná jí jejich služebnou.

Přejíždí prsty po hrbolaté masce a představuje si, že obličej je živý. Hladí víčka, nos a ústa. Povrch ji hřeje do špiček prstů a z dřevěných vláken se pod jejím dotekem stává skutečná pokožka.

Přestala služebnou nenávidět, protože pochopila, že mezi nimi neexistuje rivalita.

Pochopila to, když ji otec u bazénu srazil k zemi. Pro otce je nejdůležitější ona, služebná je jen hračka,

dřevěná figurka nebo trofej.

Otec si masku s sebou odveze domů. Někam ji pověsí, možná do obýváku.

Exotický předmět, který bude ukazovat hostům.

Pro Victorii ale maska bude víc než jen ozdobný předmět. Svýma rukama jí dodá život a duši.

Když on si odveze do vlasti masku, ona si může s sebou vzít tu dívku. Nemá žádná práva, je skoro jako

otrokyně. Nikdo ji nebude postrádat, protože nemá žádná práva a nemá ani rodiče. Vyprávěla Victorii, že matka jí umřela při porodu a otce popravili, protože byl obviněn z krádeže slepice. Provedli to prastarou metodou dokazování viny, které se říká soud červenou vodou.

Nacpali ho nalačno velkým množstvím rýže a pak musel vypít půl sudu vody smíchané s kůrou z kolovníku. Zvracení červené vody je známkou neviny, on ale zvracet nemohl. Ze vší té rýže se mu jen nafouklo břicho jako balon, a tak ho utloukli rýčem.

Není tu nikdo, kdo by se o ni postaral, myslí si

Victoria. Pojede s námi do Švédska a bude se jmenovat Solace. Znamená to Útěcha a ona se Solace bude sdílet nemoc.

Ví také, že si s sebou do Švédska odveze ještě něco dalšího.

Semeno, které do ní bylo zaseto.

Staré Enskede

Přítomnost

Jeanette Kihlbergová si povšimne, že v domě se nesvítí, a uvědomí si, že Johan ještě není doma. Víkend strávený

u babičky svůj účel nesplnil. Je stejně uzavřený jako předtím a ona neví, co si s ním počít. Připadá jí, jako by si odmítala

připustit problém. Spousta dětí je na tom špatně, ale její syn ne.

Když uvidí temný dům, nejprve se jí zmocní neklid, ale pak si vzpomene, že Johan ráno něco říkal o tom, že se staví

u kamaráda pro zapomenutou videohru.

Jeanette zaparkuje na příjezdové cestě, vydechne

a uvědomí si, že je možná docela dobře, že Johan není doma. Aspoň bude mít chvilku pro sebe a promyslí si, co mu bude muset říct.

Ví, že Johanovi se musí sdělovat věci opatrně.

O tom, co se stalo, když zmizel. O ?kem a o rozvodu.

Je teď tak křehký, že Jeanette tuší, že sebemenší nedorozumění může způsobit naprosté zhroucení.

Pravděpodobně si vůbec nedokázal představit, že by se ona a ?ke mohli rozejít. Dosud tu pořád byli pro něj.

Vypne motor a zůstane chvíli sedět v autě.

Může za všechno ona? Skutečně příliš pracovala

a nevěnovala se dostatečně rodině, jak jí to naznačil Billing?

Myslí na ?keho, který využil šanci zbavit se jednotvárného, nudného života s manželkou a dítětem na předměstí.

Ne, pomyslí si. Není to moje chyba.

Vyloví z přihrádky krabičku cigaret a stáhne okénko.

Potáhne a rozkašle se. Vůbec jí to nechutná a ona zahodí napůl vykouřenou cigaretu na trávník.

Na okénko dopadne několik dešťových kapek. Jeanette stále myslí na Johana a co mu řekne a venku se rozprší.

Vejde do domu, rozsvítí a v kuchyni ohřeje hrachovou polévku ze včerejška. Stehy na hlavě se začínají hojit

a nesnesitelně svědí. Nalije si sklenici piva a otevře noviny.

První, co uvidí, je fotografie státního zástupce Kennetha von Kwista, který napsal polemický článek o nedostatečné bezpečnosti ve švédských věznicích.

Šašek jeden mizerná, pomyslí si Jeanette, noviny zavře a pustí se do jídla. Ozve se zaskřípání otevíraných dveří. Přišel Johan.

Jeanette odloží lžíci a vyjde do předsíně. Syn je promočený od hlavy až k patě, a když si zuje tenisky, ponožky má tak mokré, až to na podlaze předsíně pleská.

„No tak, Johane, sundej si ty ponožky. Jinak tu bude

louže.“

Nekomanduj ho, pomyslí si. „Nebo to nech. Já to utřu.

Jedl jsi něco?“ dodá.

Johan unaveně přikývne, sundá si ponožky a po špičkách rychle proběhne kolem ní do koupelny.

Jeanette otevře vchodové dveře a vyždímá na verandě ponožky, pak je rozloží na radiátor za botníkem a přinese mop.

Když je hotová, vrátí se do kuchyně, podruhé ohřeje polévku a znovu se k ní posadí. Žaludek se jí svírá hladem.

Po deseti minutách strávených u kuchyňského stolu s polévkou a novinami ji napadne, co asi Johan dělá

v koupelně. Není slyšet sprcha ani nic jiného.

Zaklepe na dveře.

„Johane?“ Slyší, jak se syn uvnitř pohybuje.

„Co tam děláš? Stalo se něco?“ zeptá se.

Johan konečně promluví, ale tak tiše, že mu Jeanette nerozumí.

„Johane, otevři! Neslyším tě.“

Za několik vteřin Johan odemkne, ale neotevře.

Jeanette tam chvíli tiše stojí a civí na dveře. Je mezi námi přehrada, myslí si. Jako vždycky.

Když konečně otevře dveře, uvidí Johana, jak sedí schoulený na poklopu toalety. Vidí, že se třese zimou, přinese ručník a zabalí ho do něj.

„Co jsi to říkal?“ Jeanette usedne na okraj vany. Johan zhluboka oddechuje a ona pochopí, že plakal.

„Je divná,“ řekne nakonec.

„Divná? Kdo?“

„Sofia.“ Johan odvrátí pohled.

„Sofia? Jak jsi na to přišel?“

„Jen tak. Chovala se hrozně divně,“ pokračuje Johan.

„Když jsme byli na Volném pádu. Křičela na mě a říkala mi Martine…“

Sofia začala zmatkovat, pomyslí si Jeanette. Nic víc na tom není. Narovná ručník, který Johanovi sklouzl z úzkých ramen.

„A co se stalo potom?“

„Poslední, na co se pamatuju, je, jak tě ten chlápek praštil do hlavy lahví a ty jsi spadla na zem. Pak se Sofia taky někam rozběhla a spadla na zem… a pak jsem se vzbudil až

v nemocnici.“

Jeanette se na syna podívá.

„Jsem tak hrozně ráda, že jsi mi to řekl.“

Vší silou ho obejme a pak se oba dají do pláče.

Edsviken

Odpolední slunce klesá za velkou vilu z přelomu století, která leží na odlehlém místě u vody. K domu vede vyštěrkovaná cesta lemovaná javory. Sofia Zetterlundová zaparkuje auto na prostranství před vilou, vypne motor

a podívá se přes přední sklo ven. Nebe je ocelově šedé a liják pomalu ustává.

Takže tady žije Lundströmova rodina?

Rozlehlá dřevěná vila je nedávno opravená. Je natřená červenou barvou, rohové sloupky jsou bílé. Má dvě podlaží, zasklenou verandu a ve východním křídle věžičku

s pokojíkem. V téhle části je i vchod. O kus dál mezi stromy je vidět loděnice. Na pozemku stojí ještě další budova a za vysokým plotem probleskuje bazén. Dům působí opuštěným dojmem, jako by se do něj nikdy nikdo nenastěhoval. Sofia krátce pohlédne na hodinky, aby se ujistila, že nedorazila příliš brzy, ale má dokonce pár minut zpoždění.

Vystoupí z auta, po štěrkové cestičce přejde k domu, a když vstoupí na široké kamenné schody vedoucí ke vchodu, v předsíni se rozsvítí, dveře se otevřou a objeví se v nich drobná hubená žena zabalená do tmavé pokrývky.

„Pojďte dál a zamkněte za sebou,“ řekne Annette Lundströmová. „Můžete si odložit tady v té místnosti vlevo.“

Sofia za sebou zavře a Annette Lundströmová se odkolébá do předsíně a zahne doprava. Všude stojí hromady stěhovacích krabic. Sofia si sundá kabát, kabelku sevře pod paží a jde za ženou dál.

Annette Lundströmové je čtyřicet, ale vypadá skoro na šedesát. Vlasy má rozcuchané. Usadí se na pohovce plné oblečení. Vypadá unaveně.

„Posaďte se,“ řekne tiše a pokyne ke křeslu proti sobě. Sofia tázavě pohlédne na velkou lampu, která leží na sedadle.

„Postavte ji na zem,“ řekne Annette a zakašle.

„Omlouvám se za ten nepořádek, budu se stěhovat.“

V místnosti je zima a Sofia pochopí, že topení už

netopí.

Zamyslí se nad situací, ve které se tato rodina ocitla. Obvinění z pedofilie a přechovávání dětské pornografie a pak pokus o sebevraždu. Incest. Karl Lundström se ve vazbě oběsil. Upadl do kómatu a za nějaký čas zemřel. Proslýchalo se, že lékaři něco zanedbali.

O dceru se stará sociálka.

Sofia pohlédne na ženu před sebou. Kdysi asi bývala hezká, ale to bylo předtím, než se seznámila s odvrácenou stranou života.

Sundá z křesla lampu.

„Dáte si kávu?“ Annette sáhne po poloprázdné kávové konvici s pístem, která stojí na stole.

„Ráda, děkuju.“

„Vyndejte si z krabice hrnek.“

Sofia se skloní pod stůl. V krabici tam jsou halabala naskládané všelijaké hrnky a šálky. Najde otlučený hrnek

a nechá si od Annette nalít.

Káva se skoro nedá pít, je téměř studená.

Sofia dělá jakoby nic, několikrát usrkne a odloží hrnek

na stůl.

„Proč jste se se mnou chtěla sejít?“

Annette znovu zakašle a zabalí se těsněji do přikrývky.

„Jak už jsem vám říkala do telefonu… Chtěla bych si

promluvit o Karlovi a Linnei. A pak bych vás chtěla o něco poprosit.“

„Poprosit?“

„Za chvíli se k tomu dostanu… Mléko?“

„Ne, děkuji, piju kávu bez mléka.“

„Je to takhle…“ Annette na ni upřeně pohlédne. „Vím, jak to chodí na soudní psychiatrii. Ani po smrti povinnost mlčenlivosti nezaniká. Karl je mrtvý a nemá smysl, abych se vás vyptávala, o čem jste se bavili. Ale zarazila mě jedna věc. Po vaší schůzce mi řekl něco v tom smyslu, že jste mu rozuměla. Že jste rozuměla jeho… jeho problémům.“

Sofia se zachvěje. V domě je lezavá zima.

„Já jsem jeho problémům nerozuměla nikdy,“ pokračuje Annette, „a když je teď mrtvý, už ho nemusím hájit. Ale nerozumím tomu. Pokud vím, tak se to stalo jen jednou.

V Kristianstadu, když byly Linnei tři. Byla to chyba a vím, že vám o tom vyprávěl. Že se díval na ty odporné filmy, s tím jsem se dokázala vyrovnat. Ale s tím, že on a Linnea… Vždyť Linnea ho měla ráda. Můžete mi vysvětlit, co s ním bylo?“

Sofia cítí přítomnost Victorie. Annette Lundströmová jí leze na nervy.

Pokud byli Karl Lundström a Bengt Bergman podobné typy mužů, jsou Annette Lundströmová a Birgitta Bergmanová podobné typy žen. Liší se jen věkem.

Vím, že jsi tady, Victorie, myslí si Sofia. Ale tohle zvládnu sama.

„Zažila jsem to už předtím,“ řekne po chvíli.

„Mnohokrát. Neměla byste vyvozovat žádné zásadní závěry

z toho, co říkal. Setkala jsem se s ním jen párkrát a nebyl právě vyrovnaný. Důležitější je, co bude s Linneou. Jak se jí daří?“

Annette Lundströmová vypadá, jako by měla každou chvíli omdlít. „Promiňte,“ zašeptá. Zakašle a tváře se jí slabě zachvějí, pod očima má tmavě modré kruhy a tělo schoulené.

Annette Lundströmovou odlišuje od Birgitty Bergmanové jedna důležitá okolnost. Victoriina matka byla tlustá, ale tahleta žena je vyzáblá tak, až se skoro ztrácí. Kůže jí přilnula ke kostem a za chvíli už z ní nezbude nic.

Zahubí samu sebe.

Ale něco je na ní povědomé.

Sofia si jen zřídka nepamatuje něčí tvář a okamžitě si uvědomí, že už Annette Lundströmovou někde viděla.

„Jak se daří Linnei?“ opakuje.

„O to jsem vás právě chtěla poprosit.“

„Toho se týkala ta vaše prosba?“

Annette se na ni znovu zahledí. „Ano. Když jste dokázala porozumět Karlovým problémům, možná také pochopíte, co se děje s Linneou. Aspoň v to doufám… Vzali mi ji a je na dětské psychiatrii v Danderydské nemocnici.

Vůbec se ke mně nehlásí a já se na ni ani nemůžu zeptat. Nemohla byste zařídit, abych se s ní mohla sejít? Neznáte tam někoho?“

Sofia přemýšlí, ale ví, že je to nemožné, pokud o to Linnea sama nepožádá.

O dívku se stará sociálka, a až psychologové

v Danderydské nemocnici usoudí, že se dostatečně zotavila, najdou pro ni pěstounskou rodinu.

„Nemůžu tam jen tak zajít a požadovat, abych si s ní mohla promluvit,“ řekne. „Jediná možnost, jak bych se s ní mohla sejít, je, že ona sama takové přání vyjádří. Upřímně řečeno nevím, jak by k tomu mohlo dojít.“

„Já na tu psychiatrii zavolám,“ prohlásí Annette. Sofia vidí, že to myslí vážně.

„Ještě něco,“ řekne pak vyzáblá žena. „Chci vám něco ukázat.“ Vstane z pohovky. „Počkejte tady, hned přijdu.“

Vyjde z místnosti a Sofia slyší, jak se přehrabuje v krabicích v předsíni.

Za pár minut se vrátí s menší krabicí a postaví ji na stolek. Znovu se posadí na pohovku a zvedne víko, na němž je tuší napsáno dceřino jméno.

„Tomuhle…“ Annette vytáhne pár zažloutlých papírů,

„jsem nikdy nerozuměla.“

Odstrčí kávovou konvici a rozloží na stůl tři kresby.

Všechny tři jsou nakreslené voskovkami a podepsané dětským rukopisem „Linnea“. Linnea, pět let, Linnea, devět let a Linnea, deset let.

Sofii upoutá, jak jsou kresby propracované a jak jsou motivy přesně zpodobněné, i když dívenka byla tak malá. „Je nadaná,“ prohlásí okamžitě.

„Já vím. Ale proto vám je neukazuju,“ řekne Annette.

„Možná byste si je mohla prohlédnout v klidu. Udělám zatím čerstvou kávu.“

Annette znovu vstane, vzdychne a odkolébá se ven.

Sofia zvedne jeden obrázek. Je podepsaný slovy Linnea, 5 let, pětka je zrcadlově obrácená, a na obrázku je světlovlasá holčička, která stojí v popředí vedle velkého psa. Psovi visí

z tlamy obrovský jazyk, který Linnea opatřila spoustou teček. Chuťové pohárky, napadne Sofii. V pozadí je vidět velký dům a na zahradě něco, co připomíná malý vodotrysk. Od psa se táhne dlouhý řetěz a Sofia si povšimne zejména toho, jak přesně Linnea nakreslila jednotlivé články, stále se zmenšují

a nakonec zmizí za stromem na zahradě.

Vedle stromu Linnea něco napsala, ale Sofia to nedokáže přečíst.

Od textu vede šipka, ukazuje na strom, za kterým se schovává přihrblý muž. Má brýle a usmívá se.

V jednom z oken domu, která vedou na zahradu, stojí nějaká postava. Má dlouhé vlasy, směje se a má roztomilý nosík. Liší se však od zbytku jinak pečlivě provedené kresby tím, že jí Linnea zapomněla přikreslit oči.

Na základě obrázku, který si Sofia o rodině Lundströmově udělala, není těžké vydedukovat, že postava v okně představuje Annette Lundströmovou.

Annette Lundströmovou, která nic neviděla. Která nic nechtěla vidět.

Z tohohle úhlu pohledu získá výjev na zahradě na zajímavosti. Co se Linnea snažila ukázat? Co Annette Lundströmová nechtěla vidět?

Přihrblý muž v brýlích a pes s velkým tečkovaným jazykem?

Sofia náhle dokáže rozluštit text u šipky. U1660.

U1660?

Minulost

Jezdíme po světě na kole, hrajeme si na ulicích.

Hrajeme na všechny nástroje, dokonce i na kopcích.

V domě ve Värmdö stojí Victoria Bergmanová

a pozoruje dřevěné figurky na stěnách obývacího pokoje.

Grisslinge je jako vězení.

Neví, co si má se všemi těmi mrtvými hodinami počít.

Čas skrze ni protéká jako nepravidelný proud.

Některé dny si vůbec nepamatuje, že se vzbudila. Jindy si zase nepamatuje, že usnula. Některé dny jako by zmizely.

Jindy si čte v učebnicích psychologie, chodí na dlouhé procházky, zajde na mořskou pláž nebo se vydá Babiččinou ulicí na Ostrovní a pak po výpadovce 222 pořád rovně až

k värmdöské silnici, u kruhového objezdu se obrátí a vrátí se. Procházky jí usnadňují přemýšlení a dotek chladného vzduchu na tvářích jí připomíná, že má hranice. Že není celý svět.

Vstane, uchopí dřevěnou masku, která se podobá

Solace v Sieře Leone, a přiloží si ji k obličeji. Je pronikavě cítit dřevem, je to skoro jako parfém.

V masce se skrývá příslib jiného života, někde jinde, života, kterého se Victoria nikdy nebude moct účastnit, jak ví. Je uvězněná.

Malými otvory v masce stěží vidí ven. Slyší svůj vlastní dech, cítí, jak se k ní vrací jeho teplo a pokládá se jí na tváře jako vlhká blána. Jde do předsíně a stoupne si před zrcadlo. V masce vypadá její hlava menší. Jako by byla sedmnáctiletá dívka s tváří desetileté.

„Solace,“ řekne Victoria. „Solace Aim Nut. Teď jsme dvojčata, ty a já.“

Vtom se otevřou vstupní dveře. Vrátil se z práce.

Victoria si okamžitě strhne masku a utíká do obýváku. Ví, že na jeho věci nesmí sahat.

„Co to děláš?“ řekne přísně otec.

„Nic,“ odpoví a pověsí masku zase na místo. Slyší, jak zaskřípal botník, a pak chrastění dřevěných ramínek. Pak jeho

kroky v předsíni.

Posadí se na pohovku a sáhne po novinách. Otec vejde do místnosti.

„Ty jsi s někým mluvila?“ Rozhlédne se kolem sebe a pak se usadí v křesle vedle pohovky.

„Co to děláš?“ zeptá se znovu.

Victoria si zkříží ruce na prsou a zahledí se na něj. Ví, že ho to znervózňuje. Vychutnává si pohled na to, jak v něm vzrůstá úzkost, jak neklidně bubnuje rukama do područek, jak neustále mění polohu a nedokáže ze sebe vypravit ani slovo.

Když tam chvíli beze slova sedí, Victoria cítí, jak neklid vzrůstá. Všimne si, jak se mu zrychlil dech. Jeho obličej jako by to vzdal. Zbledne a propadne se.

„Co si s tebou jen počneme, Victorie?“ řekne odevzdaně otec a schová si tvář v dlaních. „Jestli tě nedá dohromady ta psycholožka, tak už opravdu nevím,“ vzdychne.

Victoria neodpoví.

Vidí, že Solace na ně mlčky hledí. Jsou si podobné, ona a Solace.

„Běž zatopit v sauně,“ prohlásí otec rozhodně a vstane.

„Maminka už je na cestě, brzy bude večeře.“

Victoria myslí na to, že někde přece musí existovat záchrana. Paže, která se k ní natáhne z nečekaného směru, uchopí ji, vytrhne ji odsud. Nebo že má nohy dostatečně silné na to, aby ji odnesly někam daleko. Ale už zapomněla, jak se opouští, zapomněla, jak si stanovit cíl.

Po večeři slyší, jak matka něčím rachotí v kuchyni. Věčné zametání, oprašování a uklízení věcí, které nikam nevede. Ať uklízí sebevíc, pořád to tam vypadá úplně stejně.

Victoria ví, že tak vzniká jakási bezpečná bublina, do níž se matka může schovat, aby nemusela vidět to, co se děje kolem ní. Nejhlasitěji tříská hrnci, když je Bengt doma.

Victoria sejde po schodech do sklepa a všimne si, že matka zase zapomněla zamést v mezerách mezi schody, pořád tam leží jehličí z vánočního stromečku.

Bengt ho uřízl v rezervaci Nacka. Prohlásil, že je pitomost mít přírodní rezervaci tak blízko velkého města. Je to kontraproduktivní, brání to vývoji infrastruktury a využití

ladem ležící půdy. Stojí to jen peníze a je to na překážku rychle se rozvíjející společnosti.

Stromeček, který měli na Vánoce doma, byl protest proti tomu všemu.

Sejde do sauny, svleče se a čeká na něj. Venku je únor, třeskutá zima, ale tady uvnitř se teplota vyšplhala skoro na devadesát stupňů. Nové topné těleso je velice výkonné a otec se vychloubal, jak ho protiprávně připojil k elektrické síti. Zná u dodavatele elektřiny někoho, kdo mu poradil, jak na to, a jí pak hrdě vyprávěl, jak vyběhl s těmi komunisty, kteří nechápou, že trh s elektřinou se musí uvolnit.

Stejně jako zdravotnictví a hromadná doprava.

Jeho geniální nápad však poněkud zavání. Podél sauny vede sklepem odpad z kuchyně a teplo z nového tělesa způsobilo, že začal silně zapáchat.

Zápach cibule, zbytků jídla, chleba zadělávaného krví, vepřového, červené řepy a zkyslé smetany se mísí s pachem, který připomíná benzin.

Přichází za ní. Tváří se zoufale. Na druhém konci odpadní roury myje matka nádobí a on ze sebe odmotává ručník.

Když Victoria otevře oči, stojí zase v obývacím pokoji, zabalená do ručníku. Uvědomuje si, že se to stalo zase. Ztratila pojem o čase. Cítí píchání v podbřišku, bolest v pažích a je vděčná, že během uplynulých minut či hodin nemusela být

u toho.

Solace visí na svém místě na stěně obýváku a Victoria sama odchází do svého pokoje. Posadí se na postel, hodí ručník na zem a zaleze pod peřinu.

Povlečení ji chladí a ona se položí na bok a dívá se

k oknu. Tabulky téměř praskají únorovým mrazem a ona slyší, jak sklo úpí v pevném sevření patnácti stupňů pod nulou.

Okno rozdělené na šest tabulek. Šest zarámovaných obrázků, v nichž se od jejich návratu z Afriky střídají roční období. Za dvěma nejhořejšími tabulkami vidí vrcholky stromů, za dvěma prostředními sousední dům, kmeny stromů a řetězy své staré houpačky. Za těmi nejníže je vidět bílá sněhová přikrývka a červená houpačka z umělé hmoty, kterou

vítr pohupuje sem a tam. Na podzim tam byla zežloutlá tráva a pak spadané tlející listí. V půlce listopadu napadl sníh, který vypadá každý den jinak.

Jen houpačka je pořád stejná. Visí na řetězech za šesti malými okenními tabulkami, které připomínají ledovými krystaly obalené mříže.

Sklárenská ulička

Přítomnost

Na moře se snesl podzim a zahalil Stockholm do těžkého, vlhkého chladu. Ze Sklárenské uličky nahoře na Kateřinském vršku, kousek pod Mosebackenem, se přes déšť stěží dá rozeznat ostrov Skeppsholmen a o něco vzdálenější Kastellholmen je zahalený do šedé mlhy.

Je krátce po šesté.

Zastaví se pod lucernou, vytáhne z kapsy lístek a znovu si ověří adresu.

Ano, je tu správně, teď zbývá jen čekat.

Ví, že končí kolem šesté a domů přichází o čtvrt hodiny později.

Je docela možné, že bude muset ještě něco zařídit

a opozdí se, ale ona nespěchá. Čekala na tenhle okamžik tak dlouho, že hodina dvě nehrají žádnou roli.

Co když ji nebude chtít pustit do bytu? Všechno je založené na předpokladu, že ji pozve dál, a ona se proklíná, že si nevymyslela náhradní plán.

Déšť zhoustl, přitáhne si kobaltově modrý kabát těsněji k tělu a podupává na místě, aby se zahřála. Nervozitou se jí zvedá žaludek.

Co udělá, když se jí začne chtít na záchod? Rozhlédne se, ale kavárna ani nic podobného v okolí není. Až na několik zaparkovaných aut je ulice úplně prázdná.

Potřetí si projde svůj plán a představí si nadcházející události a vtom uvidí, jak se k ní pomalu blíží černé auto. Má tónovaná skla, ale ona za předním oknem zahlédne muže, je sám. Auto zastaví kus od ní a zacouvá na volné parkovací místo. Zanedlouho se otevřou dveře a řidič vystoupí.

Hned Pera-Olu Silfverberga pozná a přistoupí k němu. Pohlédne na ni, zastaví se a zastíní si oči rukou, aby lépe viděl.

Její předchozí obavy se nepotvrdily. Usměje se na ni.

Úsměv Pera-Oly Silfverberga v ní probudí k životu vzpomínky. Velký dům v Kodani, statek v Jutsku a porážka

prasat. Zápach čpavku a jak svíral velký nůž, když jí ukazoval, jak je třeba říznout šikmo nahoru a doprava, aby se člověk dostal k srdci.

„To už je let!“ Přistoupí k ní a vší silou ji srdečně obejme. „Jsi tu náhodou, nebo jsi mluvila s Charlotte?“

Napadne ji, jestli to, co odpoví, má nějaký význam, a usoudí, že je to úplně jedno. On totiž už nebude mít příležitost si ověřit, nakolik je její odpověď pravdivá.

„Úplně náhodou ne,“ odpoví a pohlédne mu do očí.

„Šla jsem kolem a vzpomněla jsem si, že mi Charlotte vyprávěla, že jste se sem přestěhovali, a tak mě napadlo, že se podívám, jestli nejste doma.“

„To jsi udělala dobře!“ Zasměje se, zavěsí se do ní

a vydá se s ní přes ulici. „Charlotte se bohužel vrátí pozdě, ale dáme si spolu kafe.“

Ví, že teď předsedá správní radě jedné velké investiční společnosti a že je to člověk, který je zvyklý, že ho všichni poslouchají a nikdo jeho tvrzení nezpochybňuje. Nemá smysl se vymlouvat, že dál nepůjde, a je to mnohem jednodušší, než kdyby mu to musela navrhnout sama.

„Nikam nespěchám, tak proč ne?“

Z jeho doteku a z vůně jeho vody po holení se jí zvedá žaludek.

Cítí, jak to v ní bublá, a ví, že ze všeho nejdřív musí na záchod.

On vyťuká kód u vchodu, přidrží jí dveře a vyjde za ní po schodech nahoru. Byt je ohromný, a když jí ho ukazuje, napočítá sedm místností, než dojdou do obývacího pokoje. Je vkusně zařízen drahým nenápadným nábytkem, design je světlý, skandinávský.

Z dvou velkých oken je výhled na celý Stockholm

a vpravo je prostorný balkon, na který se určitě vejde nejmíň patnáct lidí.

„Omlouvám se, ale potřebuju si odskočit,“ řekne.

„To je v pořádku. V předsíni vpravo.“ Ukáže jí kudy.

„Kávu? Nebo radši něco jiného? Sklenku vína?“

Vydá se do předsíně. „Sklenička vína by nebyla špatná.

Ale jen když si dáme oba.“

„Samozřejmě.“

Vejde na záchod, cítí, jak jí buší srdce, a v zrcadle nad umyvadlem vidí, že jí na čele vyskočilo několik kapek potu.

Sedne si na záchod a zavře oči. V hlavě se jí vynořují vzpomínky a ona vidí usmívající se obličej Pera-Oly Silfverberga, ale ne ten laskavý obchodnický úsměv jako před chvílí, ten chladný, prázdný.

Vzpomíná, jak spolu s ostatními muži na statku čistila prasečí vnitřnosti, než je rozemleli do jelit, jitrnic a klobás. Na jeho bezcitný úsměv, když jí ukazoval, jak se z prasečí hlavy dělá huspenina.

Když je hotová a myje si ruce, slyší, že zvoní telefon.

Hygiena je při porážce zásadní věc a ona si vryje do paměti, čeho všeho se dotkla. Potom musí setřít všechny otisky prstů.

Per-Ola Silfverberg stojí uprostřed pokoje, pokyvuje hlavou a tiskne si k uchu telefon.

Přistoupí k jedné z velkých olejomaleb a předstírá, že si obraz prohlíží, ale poslouchá, o čem Per-Ola mluví.

Jestli telefonuje s Charlotte, tak je po všem. Ale pak ke svému ulehčení pochopí, že je to nějaký obchodní partner a že se jedná o práci.

Zneklidnilo ji jen, že řekl, že má návštěvu a že zavolá později.

Per-Ola zastrčí telefon do kapsy, nalije víno a podá jí skleničku.

„A teď mi pověz, proč jsi tady a kde ses celá ta léta schovávala.“

Pozvedne skleničku, přičichne k obsahu a zhluboka se nadechne. Chardonnay, pomyslí si.

Muž, kterého nenávidí, ji pozoruje a ona usrkne vína a pohlédne mu upřeně do očí. Hlasitě mlaskne a čeká, až se víno v ústech smísí s kyselinami a vynikne jeho chuť.

„Předpokládám, že jsi nás po tak dlouhé době vyhledala z nějakého důvodu,“ pokračuje muž, který jí ublížil.

Víno je podle jejího názoru plné v těle. Kořeněné, s nádechem příchuti melounu, broskví, meruněk a citrusů. Nádech máselnatosti.

Pomalu polkne, vychutnává doušek. „Kde chceš, abych začala?“ řekne.

Pak si pomyslí: šikmo nahoru a doprava.

Sklárenská ulička

Na policejní ředitelství na Kungsholmenu dorazí zpráva krátce po deváté.

Nějaká žena do telefonu ječí, že právě přišla domů a našla manžela zavražděného.

Podle službu konajícího policisty, který telefonát přijal, žena mezi záchvaty pláče použila výraz „porážka“, když se snažila popsat, co vidí.

Když je vyhlášen poplach, Jens Hurtig je právě na cestě domů, ale protože neví, co s načatým večerem, řekne si, že je

to dobrá příležitost, jak si napracovat pár hodin, které si pak vybere jindy.

Dva týdny v nějaké zemi, kde je teplo, mu přijdou vhod a on už se rozhodl, že si dovolenou vybere, až bude počasí co nejhorší.

Přestože zima ve Stockholmu je obvykle mírná

a rozhodně nepřipomíná sněhové peklo, které v dětství zažíval na severu v Kvikkjokku, každý rok nastane několik týdnů, kdy je v královském hlavním městě téměř k nevydržení.

Když se snažil svým rodičům, kteří nikdy nebyli jižněji než v Bodenu, přiblížit stockholmské klima, nazval to počasí nijaké.

Zima to není, ale nic jiného také ne.

Je to prostě nepříjemné. Je zima, poprchává a navíc pofukuje mrazivý vítr od Baltského moře. Je pět nad nulou, ale člověku připadá, jako by bylo pět pod nulou. Je to způsobeno vlhkostí. Vší tou příšernou vodou. Jediné město na světě, kde je v zimě snad ještě horší počasí než ve Stockholmu, je Petrohrad na protější straně Baltu, hluboko ve Finském zálivu,

postavený na močálu. Město tam jako první vystavěli Švédové, ale pak je vytlačili Rusové. Jsou totiž založení stejně masochisticky jako Švédové.

Člověk si nepříjemné věci musí náležitě vychutnat.

Provoz na Centrálním mostě jako obvykle stojí a on musí zapnout sirénu, aby mohl projet, ale nedaří se mu to,

i když se mu řidiči ochotně snaží udělat místo.

Kličkuje mezi pruhy až ke sjezdu na Stadsg?rden, tam zahne doleva a vjede na Kateřinskou ulici. Tady není tolik aut a on šlápne na plyn. Když projíždí kolem La Mano, památníku Švédům padlým ve španělské občanské válce, řítí se stočtyřicítkou.

Užívá si tu rychlost, považuje ji za privilegium, které je součástí jeho práce.

Neustále prší, vozovka je kluzká a Hurtig dostane

u Tjärhovského náměstí smyk na vodě a ztratí kontrolu nad vozem. Vyhodí rychlost, a když cítí, že pneumatiky zase zabraly, zabočí vpravo do Tjärhovské. Je jednosměrná podobně jako ulice U Nového náměstí, ale nedá se nic dělat a on doufá, že z protisměru nikdo nevyjede.

Zaparkuje před vchodem, kde už stojí dvě policejní dodávky s blikajícími modrými světly.

Ve vchodu se setká s policistou, kterého nezná, míří ven. Sundal si čepici, křečovitě ji svírá v ruce a Hurtig vidí, že je v tváři bledý jako stěna. Bledost přechází v zelenou a Hurtig mu uhne, aby kolega stačil doběhnout na ulici, než začne zvracet. Rozběhne se do patra a ještě zaslechne, jak mladý policista venku dáví.

Chudák, pomyslí si. Poprvé to je vždycky hrozné.

A vlastně je to hrozné vždycky. Člověk si na něco takového nikdy nezvykne. Může otupět, ale to neznamená, že se z něj stane lepší policista, i když možná bude svoje úkoly snáze zvládat.

Kvůli tomu, že si policisté postupně zvyknou, se nezasvěceným může zdát, že se o své práci baví cynicky

a necitlivě. Ale je to mnohdy strategie, jak si vytvořit odstup.

Když Jens Hurtig vstoupí do bytu, je rád, že už si odstup vytvořil.

O deset minut později pochopí, že musí zavolat Jeanette Kihlbergové a požádat ji o pomoc, a když se ho zeptá, co se stalo, popíše jí to jako tu nejděsnější věc ze všech děsných věcí, jaké kdy za svou děsnou kariéru zažil.

Staré Enskede

Prosím tě, Johane, myslí si. Konec světa nenastane jen proto, že se my dospělí nechováme správně.

To se spraví, uvidíš.

„Promiň. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle…“ Nakloní se k němu a dá mu pusu na tvář. „Slibuju ti, že tě nikdy neopustím. Zůstanu vždycky s tebou, a ?ke si to taky uvědomí, určitě.“

O té poslední věci tak úplně přesvědčená není, ale

v hloubi duše si nemyslí, že by ?ke dokázal Johana zklamat. To prostě není možné.

Opatrně se zvedne z Johanovy postele, a než zavře dveře, otočí se a pohlédne na něj.

Už spí a ona pořád uvažuje, co s ním udělá, když zazvoní telefon.

Jeanette přijme hovor, k jejímu zklamání je to Hurtig.

Na okamžik zadoufala, že by to mohla být Sofia.

„A co se vlastně stalo? Řekni mi, že je to důležité, jinak…“

Hurtig ji okamžitě přeruší. „Ano, je to důležité.“ Zmlkne a Jeanette uslyší v pozadí rozrušené hlasy.

Podle Hurtiga by se měla okamžitě sebrat a přijet do centra.

To, co právě viděl, je nelidské.

„Nějakej šílenec toho chlapa nejmíň stokrát bodnul, rozsekal ho na kusy a pak vzal obyčejnej váleček a vymaloval celej byt!“

Proboha, pomyslí si Jeanette. Ne teď.

„Přijedu co nejrychleji. Za dvacet minut jsem tam.“ A zase jsem Johana zklamala.

Ukončí hovor a napíše Johanovi krátký vzkaz, kdyby se vzbudil. Protože se Johan občas bojí tmy, Jeanette rozsvítí

v domě všechny lampy a pak sedne do auta a rozjede se zpátky k Södermalmu.

Mrtvola rozsekaná na kusy je to poslední, co teď potřebuje. Nemusí se starat jen o Johana. Na srdci jí leží i odložené vyšetřování.

Karl Lundström a Viggo Dürer.

A v neposlední řadě Victoria Bergmanová. S tou se to zaseklo u krajského soudu v Nacce.

Déšť ustává, ale tu a tam zůstaly velké louže a ona se neodvažuje jet příliš rychle, aby nedostala smyk. Vzduch je chladný. Teploměr na teplárně v Hammarby ukazuje jedenáct stupňů.

Větve stromů v Cholerovém parku září všemi barvami podzimu, a když přejíždí po Johanneshovském mostě a podívá se na město, připadá jí úžasně krásné.

Edsviken

„Ještě kávu?“ Annette Lundströmová znovu zakašle a málem kávu rozlije.

„Ano, děkuji,“

Anette se posadí a oběma dolije. „Tak co si myslíte?“

„Nevím…“

Sofia se podívá na druhé dva obrázky. Na jednom je místnost a v ní tři muži, holčička, která leží na posteli,

a postava s odvrácenou hlavou. Druhá kresba je abstraktnější a dá se hůř interpretovat, ale postava je tu hned dvakrát.

Uprostřed kresby nemá oči a obklopuje ji změť obličejů, a v levém dolním rohu je znovu, jako by chtěla z obrázku utéct. Je vidět jen polovina jejího těla, obličej ne.

Sofia ji srovná s prvním obrázkem. Stejná postava bez očí v okně, která pozoruje scénu v zahradě. Velký pes a muž za stromem. U1660?

„Čemu na těch kresbách nerozumíte?“ zeptá se Sofia nad kávou.

Annette Lundströmová se nejistě zasměje. „Té postavě, co nemá oči. Jednou jsem ty obrázky ukázala Linnei

a upozornila ji, že zapomněla namalovat oči, ale ona na to řekla, že to tak má být. Myslím, že je to její autoportrét, že ta postava je ona. Nechápu ale, co tím chce říct. Něco to přece znamenat musí. Nevím – možná je to její způsob, jak dát najevo, že nechtěla vědět nic o tom, co se dělo.“

Její slepota nemá mezí, pomyslí si Sofia. Tahle ženská strávila celý život tím, že nade vším zavírala oči. A teď to chce napravit tím, že přizná psycholožce, že staré obrázky její dcery se jí nějak nezdají. Je to takové chabé potvrzení, které má ukázat, že i ona vidí, ale až teď. Vinu přehodila na manžela

a zatvrzele popírá, že by s tím sama měla něco společného.

„Nevíte, co znamená tohle?“ zeptá se Sofia a ukáže na text vedle stromu na prvním obrázku. „U1660?“

„Moc obrázkům sice nerozumím, ale aspoň tomuhle ano. Linnea tehdy neuměla psát, tak jeho jméno opsala. To je ten přihrblý člověk za stromem.“

„A kdo je to?“

Annette se křečovitě usměje. „Není tam napsáno U1660. Je tam Viggo. To je Viggo Dürer, manžel mojí kamarádky. Na obrázku je dům v Kristianstadu. Často k nám jezdili na návštěvu, přestože tehdy žili v Dánsku.“

Sofia sebou trhne. Právní zástupce jejích rodičů. Dej si na něj pozor.

Annette náhle zesmutní.

„Henrietta, jedna z mých nejlepších kamarádek, se provdala za Vigga. Zemřela loni při nehodě. Myslím, že Linnea se Vigga trochu bála, a možná proto nechtěla, aby byl na obrázku moc vidět. Z toho psa měla taky strach. Byl to rotvajler, je si tady dost podobný.“ Annette sebere obrázek

a prohlíží si ho důkladněji. „A tady je bazén, co jsme měli na zahradě.“ Ukáže na to, o čem si Sofia myslela, že je to fontánka. „Že krásně kreslila?“

Sofia přikývne. „Ale když si myslíte, že ta postava bez očí v okně je Linnea, kdo je ta holčička vedle psa?“

Annette se náhle zasměje. „To budu asi já. Mám na sobě svoje červené šaty.“

Odloží první obrázek a zvedne druhý. „A tady ležím

v posteli a spím a pánové si vyhazují z kopýtka.“ Plaše se při té vzpomínce zasměje.

Sofii se při pohledu na ni dělá špatně. Annette se směje, ale pohled má prázdný a vychrtlý obličej připomíná vyhladovělého ptáka. Pštrosa, který strká hlavu do písku.

Sofia nemá sebemenší pochyby o tom, co Linneiny obrázky představují. Annette Lundströmová se identifikuje

s holčičkou na obrázcích a postava, která tu nemá oči, občas se odvrací nebo prchá, je pro ni Linnea.

Annette Lundströmová není schopná pochopit, co se odehrávalo v její bezprostřední blízkosti.

Linnea však všemu porozuměla, už když jí bylo pět let. Sofia nyní ví, že se s Linneou Lundströmovou musí sejít, ať už s přispěním její matky nebo bez něj.

„Nevadilo by vám, kdybych si ty obrázky vyfotografovala?“ Sofia se natáhne po kabelce a vyndá mobilní telefon. „Třeba mě ještě něco napadne.“

„Vůbec ne.“

Sofia uchopí mobil, vyfotografuje si Linneiny kresby a zvedne se z křesla.

„Už budu muset jít. Chtěla jste mi ještě něco říct?“

„Už ne,“ řekne Annette. „Ale doufala jsem, že by se vám mohlo podařit setkat se s Linneou.“

Sofia zaváhá.

„Uděláme to takhle. Pojedeme spolu do Danderydské nemocnice. Primářka dětské psychiatrie je moje dobrá známá. Vysvětlíme jí situaci, a když si budeme počínat šikovně, třeba mi dovolí se s Linneou setkat.“

Když Sofia Zetterlundová vyjede na Norrtäljeskou ulici, už je skoro šest hodin. Návštěva u Annette Lundströmové trvala déle, než předpokládala, ale byla velmi plodná.

Viggo Dürer? Proč si na něj nedokáže vzpomenout?

Vždyť spolu po telefonu řešili dědictví po rodičích. Vzpomínka na jeho vodu po holení. Old Spice a Eau de Vie. To je všechno.

Sofia však ví, že Victoria Vigga Dürera zná. Musí to

tak být.

Projede kolem Danderydské nemocnice a po mostě

přes Stocksund. U Berghamry musí prudce zabrzdit, kvůli opravě silnice se tam vytvořila kolona. Řada aut se pomalu plazí dopředu.

Přepadne ji neklid, pustí rádio. Něžný ženský hlas vypráví o tom, jaké je to žít s poruchou přijímání potravy. Neschopnost jíst a pít zapříčiněná strachem z polykání, fobií vyvolanou traumatem. Základní tělesné reflexy jsou vyřazené z provozu. Zdá se to být tak jednoduché.

Sofia myslí na Ulriku Wendinovou a Linneu Lundströmovou.

Na dvě dívky, jejichž problémy zapříčinilo jednání muže, kterého Sofia nedávno vyšetřovala v Huddinge. Karla Lundströma.

Ulrika Wendinová nic nejí, Linnea Lundströmová mlčí. Ulrika a Linnea nesou následky jednání jediného muže

a brzy budou sedět před ní a vyprávět pokračování mužova příběhu.

Něžný ženský hlas v rádiu a světla pomalu popojíždějících aut ve tmě a mlze způsobí, že Sofia téměř upadne do transu.

Vidí dvě tváře s kruhy pod očima a propadlými tvářemi a Ulričina vyhublá postava jí splyne s tělem Annette Lundströmové.

Náhle jí je jasné, kdo je Annette Lundströmová. Nebo spíš kým byla.

Je to už skoro dvacet pět let. Měla zaoblený obličej a smála se.

Hlemýždi

v uších naslouchají lžím. Nesmí vpouštět dovnitř nepravdy, rychle by doputovaly až do žaludku a otrávily mu tělo.

Už dříve se naučil mlčet a teď se snaží naučit neposlouchat slova. Když byl malý, chodíval k Pagodě žlutého jeřába ve Wu-chanu a naslouchal jednomu mnichovi.

Všichni říkali, že stařec je blázen. Mluvil cizí řečí, které nikdo nerozuměl, páchl a byl špinavý, ale Gao Lian ho měl rád, protože jeho slova se stala jeho vlastními slovy.

Mnich mu dal zvuky, a když doputovaly ke Gaovým uším, přivlastnil si je.

Když bílá žena zpívá jemným hlasem krásné nápěvy, myslí Gao na mnicha a v tu chvíli se mu srdce naplní příjemným teplem, které patří jen jemu.

Gao nakreslí voskovkami, které mu dala, velké černé

srdce.

žaludek

lži stráví, když si člověk nedává pozor, ale ona ho naučila, že se může chránit tak, že se kyselina v žaludku smíchá s tělními tekutinami.

Gao Lian z Wu-chanu ochutná vodu, je slaná. Oba dlouho sedí proti sobě a Gao jí dá svou vlastní vodu.

Po chvíli už z něj žádná další voda nevychází. Místo toho mu z krku vytéká krev, chutná rudě a nasládle.

Gao hledá něco, co chutná kysele, a pak něco hořkého.

Když ho nechá o samotě, sedí dál na podlaze a kroutí mezi prsty voskovkou, až mu zčerná kůže.

Každý den vznikají nové kresby a on si povšimne, že své vnitřní obrazy přenáší na papír stále lehčeji. Ruka a paže už mu nepřekážejí. Mozek nemusí ruce říkat, co má dělat.

Poslouchá ho a jeho nápad nezpochybňuje. Je to tak jednoduché. Jen přenese obrazy z určitého bodu ve fantazii pomocí paže a ruky na papír.

Učí se, jak používat černé stínování, aby zdůraznil

bělost, a setkáním kontrastů vytváří nové efekty.

Kreslí hořící dům.

Patologický ústav

Přítomnost

Tělo, částečně rozsekané na kusy, leží na vozíku

z nerezové oceli. Zející dlouhé řezy na pažích a nohou ukazují, kde Ivo Andrić odhalil části kostry Pera-Oly Silfverberga, aby dokázal určit, jaká zranění utrpěl.

Na prstech a dlaních Pera-Oly Silfverberga jsou hluboké řezné rány, které ukazují na to, že se snažil bránit

a zachytit ostří nože. Je zřejmé, že o svůj život sváděl nerovný boj.

Ten (nebo ti), kdo ho zabil, mu přeřízl tepnu na pravém předloktí. Na těle je rovněž mnoho bodných ran, jako by do něj někdo zuřivě vrážel nůž dál a dál.

Pitva odhalila mnoho podlitin a na krku stopy po škrcení. Prudký úder rozdrtil oběti několik kloubů na prstech

a četná drobná krvácení v mezižeberních svalech ukazují na to, že útočník ho zřejmě vlastní vahou přitiskl k zemi.

Se vší pravděpodobností byla oběť nejprve zavražděna a pak rozsekána na kusy.

Způsob, jakým byla odhalena břišní dutina a vyjmuty všechny orgány a vnitřnosti, svědčí o tom, že pachatel se vyznal v anatomii. Zároveň jsou ale přítomny známky hrubého, nevědomého zacházení.

Tělo bylo rozsekáno na kusy ostrým předmětem, jako je například velký nůž s jednou čepelí. Podle umístění ran je pravděpodobné, že oběť rozsekaly dvě osoby. Celkový obraz působí extrémním dojmem a zdá se, že pachatel má sadistické sklony.

Ve zprávě pro Jeanette Kihlbergovou Ivo Andrić píše:

„V této souvislosti je sadismem míněno, že je dotyčná osoba stimulována tím, že jiné osobě způsobuje bolest nebo ji ponižuje. Je třeba dodat, že podle zkušenosti soudních lékařů projevuje vrah takového typu, který zabil Silfverberga, velký sklon svůj čin více či méně podobným způsobem opakovat na více či méně podobné oběti. Když se jedná o takovýto obtížný

a neobvyklý případ, je vhodné důkladné studium relevantní odborné literatury, což je ovšem velmi časově náročné. Ozvu se.“

Ivo Andrič myslí na vraždu Catrine da Costa, kterou vrah také rozsekal na kusy. Jeden z hlavních podezřelých pracoval u nich v Solně a Ivův bývalý šéf mu dokonce dělal vedoucího nějaké práce.

Dvě osoby s různými znalostmi anatomie.

Kronoberský blok

PRŮMYSLNÍK BRUTÁLNĚ ZAVRAŽDĚN, stojí

v titulku článku, a když Jeanette noviny otevře, vidí, že je tu podrobně popsán život Pera-Oly Silfverberga i jeho kariéra. Narodil se v zámožné rodině a po gymnáziu vystudoval průmyslovou ekonomii. Naučil se čínsky a záhy pochopil, že pro vývoz je důležitá orientace na asijský trh. Odstěhoval se do Kodaně a stal se ředitelem jedné firmy vyrábějící hračky.

V souvislosti s vyšetřováním trestného činu, které bylo nakonec odloženo, se s manželkou přestěhoval zpět do Švédska. Stalo se to před třinácti lety a nikde nebylo napsáno, z čeho byl tehdy podezříván. Doma se brzy prosadil jako

schopný ředitel podniku a postupně se mu dařilo sjednávat více a více prestižních zakázek.

Do místnosti vstupuje Jens Hurtig, v patách má Schwarze a ?hlunda.

„Ivo Andrić už poslal zprávu a já jsem ji dopoledne stihl přečíst.“ Hurtig jí podá svazek papírů.

„Dobře, tak nám hned pověz, co zjistil.“

Schwarz a ?hlund se tváří zvědavě. Než Hurtig začne, odkašle si a Jeanette připadá, že je trochu neklidný.

„Na začátku Ivo Andrić popisuje, jak to vypadalo

v bytě, to přeskočím, protože to už víme.“ Ztichne, přendá pár papírů a pak pokračuje: „Takže: Při zabíjení prasat se nůž natáčí ve speciálním úhlu, aby zasáhl velké cévy v blízkosti srdce.“

„Všichni muži jsou zvířata,“ ušklíbne se Schwarz a Hurtig pohlédne na Jeanette a čeká na její komentář.

„Nejspíš souhlasím se Schwarzem, že se jedná o symbolickou vraždu, ale pochybuju, že největším

proviněním Pera-Oly Silfverberga byla jeho příslušnost

k mužskému pohlaví. Spíš mě napadá obrat kapitalistická svině, ale nesmíme se touhle úvahou nechat svést na scestí.“

Jeanette Hurtigovi kývnutím naznačí, že má číst dál.

„Pitva Pera-Oly Silfverberga ukázala ještě jiný druh zranění nožem, ne tak běžný. Zranění se nachází na mužově

krku. Nůž byl zasunut pod kůži a pak jím pachatel otočil, takže kůže byla rozseknuta zespoda.“ Pohlédne na shromážděné kolegy. „Ivo prý takové zranění ještě v životě neviděl. Způsob, jakým měla oběť přeseknutou tepnu na paži, také nebyl běžný. Ukazuje to na to, že pachatel jednal na základě určitých anatomických znalostí.“

„Takže ne lékař, ale spíš lovec nebo řezník,“ vloží se do hovoru ?hlund.

Hurtig pokrčí rameny. „Ivo navíc naznačuje, že se jedná o víc pachatelů než jednoho. Počet bodných ran

a skutečnost, že některé pocházejí od praváka a některé od leváka, tomu nasvědčují.“

„Takže jeden pachatel se mohl vyznat v anatomii

a druhý ne?“ zeptá se ?hlund a zároveň si něco poznamená do bloku před sebou.

„Možná,“ přikývne Hurtig pochybovačně a pohlédne na Jeanette. Ta mlčky přikývne. Jen náznaky, nic víc, myslí si.

„Co na to jeho manželka?“ zeptá se pak. „Neměla třeba pocit, že Peru-Olovi někdo vyhrožuje?“

„Včera se nám z ní nepodařilo dostat jediné rozumné slovo,“ odpoví Hurtig. „Ještě si s ní musíme promluvit.“

„Zámek byl v každém případě nepoškozený, takže to pravděpodobně byl někdo, koho znal,“ začne Jeanette, ale přeruší ji zaklepání na dveře. Všichni zmlknou, uplyne několik vteřin a pak se otevřou dveře a do místnosti vstoupí Ivo Andrić.

Jeanette si všimne, že se Hurtigovi ulevilo, zjevně mu spadl kámen ze srdce, že má přednášku za sebou. Této vlastnosti si u něho dosud nevšimla.

„Měl jsem právě cestu kolem,“ řekne Ivo.

„Takže jsi zjistil ještě něco?“ zeptá se Jeanette.

„No, doufejme, že mám trochu přesnější představu,“ vzdychne Ivo, sundá si kšiltovku a posadí se na stůl vedle Jeanette.

„Představte si následující situaci,“ začne. „Silfverberg se setká s pachatelem na ulici a dobrovolně ho pozve do bytu.

Protože na těle nebyly žádné stopy po poutech, schůzka

s pachatelem měla zpočátku normální průběh a pak se zvrhla.“

„Zvrhla je trochu slabé slovo,“ poznamená Schwarz.

Ivo Andrić neodpoví a pokračuje: „Přes to přese všechno si myslím, že vraždě předcházelo plánování.“

„Z čeho to vyvozuješ?“ ?hlund vzhlédne od svého

bloku.

„Nenašel jsem žádné známky toho, že by pachatel byl

opilý, a pravděpodobně nevykazuje žádné příznaky duševní choroby. Našli jsme dvě vinné sklínky, ale obě byly pečlivě otřené.“

„A co bys řekl o tom, že tělo bylo rozsekané?“ pokračuje ?hlund. Jeanette mlčky poslouchá. Pozoruje svoje kolegy.

„Následné rozsekání není běžné, jde o takzvané transportní rozsekání, a patrně k němu došlo v koupelně.“

Ivo Andrić dále popisuje, v jakém pořadí byly odděleny jednotlivé končetiny a jak je pachatel rozmístil po bytě. Že byt byl ještě v noci a dnes dopoledne důkladně prohlédnut, jestli

v něm nebudou usvědčující stopy. Prohlédli v koupelně sifon, odtokovou rouru i filtr v odpadu.

„Je pozoruhodné, že stehna byla obratně uvolněna

z kyčelního kloubu pouhými několika řezy, a podobně zručně pachatel oddělil v kolenou holeně.“

Ivo zmlkne a Jeanette schůzku ukončí tím, že jen tak nazdařbůh vysloví dvě otázky určené všem přítomným.

„Co tedy rozsekání těla vypovídá o pachatelově povaze? Udělá to znovu?“

Jeanette pohlíží z jednoho na druhého. Dívá se jim do očí. Všichni mlčky sedí ve vydýchané zasedačce, spojuje je bezmoc.

Průzračné jezero

Navzdory svému jménu je jezero plné špinavé vody, ve které nežijí ryby a nehodí se ani ke koupání.

Ústí do něj celá síť odpadů a továrny a provoz

z pobřežní silnice jsou příčinou velkého znečištění v podobě vysokých hodnot dusičnanů, fosforu a dlouhé řady těžkých kovů a různých složek dehtu. Voda je téměř neprůhledná

a podobné je to i na státním zastupitelství, které leží nedaleko.

Vedení vyšetřování má svou hierarchii. Účastní se ho vedoucí a několik vyšetřovatelů a každý případ má i vedoucího předběžného vyšetřování, státního zástupce, který rozhoduje

o míře průhlednosti.

Kenneth von Kwist si prohlíží fotografie Pera-Oly Silfverberga.

Tohle už je příliš, myslí si. Už to nezvládnu. Kdyby měl státní zástupce schopnost přeměnit svoje pocity

v symbolický obraz, viděl by sám sebe, jak se rozlétá na malé kousíčky, jako když zrcadlo roztříští kulka na střípky ne větší než nehet palce. Tuhle schopnost ale nemá a zneklidňuje ho jen skutečnost, že se dal dohromady s nesprávnými lidmi.

Kdyby nebylo Vigga Dürera, tak by tu v klidu seděl a odpočítával dny do důchodu.

Nejdřív Karl Lundström, pak Bengt Bergman a teď PéO Silfverberg. Všechny mu představil Viggo Dürer, ale státní zástupce nikoho z těchto mužů nikdy nepovažoval za blízké přátele. Něco jim zařídil a to stačilo. Ale stačí to zvědavému novináři? Nebo horlivé vyšetřovatelce, jako je

Jeanette Kihlbergová? Z vlastní zkušenosti ví, že jediní lidé, na které je spoleh, jsou totální sobci. Drží se vždycky určitého vzorce a člověk přesně odhadne, jak se zachovají.

Ale když narazí na někoho, jako je Jeanette Kihlbergová, osoba se skrytým přebytkem touhy po spravedlnosti, situace se už tak snadno předvídat nedá.

S úspěchem se dají oklamat jen stoprocentně sobečtí lidé.

Takže se nemůže pokusit umlčet Jeanette Kihlbergovou obvyklým způsobem. Musí zkrátka a dobře dohlédnout na to,

aby nedostala přístup k materiálům, které má on k dispozici. Von Kwist ví, že to, co se chystá udělat, je považováno za trestný čin.

Z nejspodnější zásuvky psacího stolu vytáhne třináct let starou složku a pustí skartovačku. Zasyčí a rozběhne se, a než von Kwist začne cpát do přístroje papíry, přečte si, k čemu došel dánský obhájce Pera-Oly Silfverberga.

Obvinění je mnoho, nejsou specifikovaná časem ani místem, a proto se dají těžko vyvrátit. Výsledek sporu záleží zejména na výpovědi té dívky a na tom, zda bude její výpověď považována za důvěryhodnou.

Pomalu zasune papír do skartovačky. Zašustí to

a z druhého konce vylezou úzké, nečitelné proužky. Další papír.

Většina dalších důkazů, které byly při soudním řízení projednávány, důvěryhodnost dívčiny výpovědi buď posiluje, nebo oslabuje. Při výslechu vyprávěla o určitých skutcích, kterých se Per-Ola Silfverberg měl vůči ní dopustit. Výslech však nebyl dokončen, dívka se zhroutila. Některá její tvrzení proto zazněla jen z policejního videozáznamu výslechu.

Další papíry, další proužky.

Obhájce zpochybnil informace z videozáznamu odůvodněním, že vyslýchající kladl návodné otázky

a vynucoval si odpovědi. Dívka měla navíc motiv k tomu, aby Pera-Olu z jeho skutků obvinila. Kdyby dokázala, že Per-Ola Silfverberg zapříčinil její psychickou labilitu, směla by odejít z pěstounské péče a přestěhovat se domů do Švédska.

Domů do Švédska, pomyslí si státní zástupce Kenneth von Kwist a vypne skartovačku.

Minulost

Neexistuje žádný dobrý důvod pro to, abys začínala znovu, řekl. Vždycky jsi mi patřila a budeš mi patřit i nadále. Měla pocit, jako by byla dvě osoby.

Jedna, co ho má ráda, a jedna, co ho nenávidí.

Ticho jí připadalo jako vakuum.

Otec celou cestu do Nacky těžce, hlasitě dýchá nosem a ji ten zvuk úplně pohlcuje.

Když přijedou k nemocnici, vypne motor. „Jsme tady,“ řekne a Victoria vystoupí z auta. Dveře se s tupým úderem zabouchnou a ona ví, že on bude dál sedět uvnitř v nastalém tichu.

Ví také, že otec tam zůstane, takže se nemusí obracet a ujišťovat se, že vzdálenost mezi nimi se skutečně zvětšuje.

Vzdaluje se od něj a její krok je s každým metrem lehčí. Plíce se jí roztahují a ona do nich vdechuje vzduch, který je docela jiný než ten v jeho blízkosti. Tak svěží.

Bez něj bych nebyla nemocná, myslí si.

Bez něj by nebyla nic, to ví, ale záměrně tu myšlenku nedomyslí.

Terapeutka, s níž se má setkat, už je v důchodu, ale pracuje pořád dál.

Je jí šestašedesát a má bohaté zkušenosti. Zpočátku jim to moc nešlo, ale po několika schůzkách Victoria cítí, že se jí daří se otevřít.

Když Victoria vstoupí do ordinace, první, co uvidí, jsou

oči.

Po nich ze všeho nejvíc touží. V nich může zakotvit. Ženiny oči Victorii pomáhají pochopit sebe samu. Jsou

prastaré, viděly všechno a vzbuzují důvěru. Nezachvacuje je úzkost a neříkají jí, že je bláznivá, ale netvrdí ani, že má pravdu nebo že ji chápou.

Ženiny oči se nepodbízejí.

Proto se do nich Victoria může dívat a být klidná.

„Kdy ses naposledy cítila skutečně dobře?“ Terapeutka uvádí každý rozhovor otázkou, která pak rezonuje celým sezením.

Victoria zavře oči, jak ji to terapeutka naučila, když nedokáže hned odpovědět na položenou otázku.

Soustřeď se na své nitro, řekni, jak se cítíš, nesnaž se odpovědět správně.

Nic není správně. Nic není špatně.

„Když jsem posledně žehlila tatínkovy košile, řekl, že jsou dokonalé.“ Victoria se zasměje, protože ví, že na nich nezůstal jediný záhyb a límečky byly přiměřeně naškrobené.

Ty oči jí věnují naprostou pozornost, jsou tam jen pro

ni.

„Kdyby sis měla vybrat věc, kterou bys chtěla dělat po

celý zbytek života, bylo by to žehlení košil?“

„Ne, to rozhodně ne!“ vyhrkne Victoria. „Žehlení košil je děsná nuda.“ V tu chvíli si uvědomí, co právě řekla, proč to řekla a jak by to mělo ve skutečnosti být. „Taky mu přerovnávám věci na psacím stole a v zásuvkách,“ pokračuje setrvačně, „a pak čekám, jestli si toho všimne, až přijde domů. Skoro nikdy si toho nevšimne, ani když jsem mu srovnala košile v šatníku podle stupňů šedi. Od bílé až po různé odstíny šedi a černi.“

Oči na ni se zájmem pohlédnou. „Zajímavé. Ale když jsi mu posledně vyžehlila košile, tak tě pochválil?“

„To ano.“

„A jak to jde ve škole?“ přeruší ji stará žena, aniž by na Victoriinu odpověď jakkoli reagovala.

„Jakž takž.“ Victoria pokrčí rameny.

„Jaké jsi dostala hodnocení za poslední úkol?“ Victoria zaváhá.

Sice si pamatuje, co tam bylo, ale nedokáže to ze sebe vypravit.

Zní to tak směšně.

Žena čeká na její odpověď a Victoria vdechuje vzduch v místnosti, v níž sedí, cítí, jak se jí kyslík rozlévá krevním oběhem a postupně ji probouzí.

Cítí své nohy, paže, svaly, které se pohybují, když si

odhrne z čela vlasy.

„Bylo tam napsáno: výborně,“ řekne posměšně. „Máš fenomenální znalosti neurálních procesů a obohacuješ je vlastními zajímavými úvahami, které jsou velmi originální

a které bys měla rozvinout v obsažnější práci.“

Terapeutka vytřeští oči a spráskne ruce. „To je přece báječné, Victorie, copak nejsi spokojená, že tvoji práci takhle pozitivně ohodnotili?“

„Ale to přece není důležité,“ namítne Victoria. „To je jen jako.“

„Victorie,“ prohlásí psycholožka vážně. „Vím, že už jsi mi říkala, že máš potíže rozlišit, co je jen jako a co je doopravdy, jak to nazýváš, nebo co je pro tebe důležité a co není, jak tomu říkám já… Když se nad tím zamyslíš, není

právě tohle dobrý příklad? Tvrdíš, že se cítíš dobře, když žehlíš košile, ale ve skutečnosti to dělat nechceš. A když studuješ,

což tě baví, podáváš skvělé výkony, ale…“ Zvedne prst

a pohlédne Victorii do očí. „Nedovoluješ si být šťastná, když tě pochválí za něco, co tě baví dělat.“

Ty oči, myslí si Victoria. Vidí všechno to, co ona nikdy neviděla, jen tušila. Zvětšují ji, když se snaží samu sebe zmenšit, a opatrně poukazují na rozdíl mezi tím, co si namlouvá, že vidí, slyší a cítí, a tím, co se děje ve skutečnosti všech ostatních.

Victoria si přeje, aby viděla těma starýma, moudrýma očima. Jako psycholožka.

Ulehčení, které cítí v ordinaci, trvá, jen dokud nesejde po osmadvaceti schodech ke hlavnímu vchodu.

Otec pořád ještě sedí v autě a čeká, až vyjde. Tvář má nehybnou, jako vytesanou z kamene, a když ji Victoria uvidí, připadá si, jako by také zkameněla.

Pak ticho po cestě domů.

Míjejí čtvrť za čtvrtí, dům za domem, rodinu za rodinou.

Projíždějí Hjortängenem a Backabölem. Victoria vidí ty samozřejmé.

Ty, co chodí po ulicích, jako by měli od narození právo

se tam nacházet.

Vidí dívku starou jako ona, jak jde zavěšená do své matky. Obě vypadají tak bezstarostně.

Ta dívka bych mohla být já, myslí si Victoria. Pochopí, že by mohla být kýmkoli. Je ale sama sebou.

Proklíná řád, proklíná náhodu, ale zatne zuby a snaží se nevdechovat jeho pach.

„Večer se musíme poradit,“ řekne otec, když otevře dveře auta a vystoupí na ulici. Uchopí pásek kalhot a vytáhne si je tak vysoko, že jsou vidět obrysy jeho šourku. Victoria odvrátí pohled a vydá se k domu.

Vlevo stojí jeřáb, který zasadili, když se narodila.

Bobule jsou zralé a září provokativní červení, jako by chtěly ukázat, že strom je vítěz a Victoria poražená.

Dům připomíná černou díru, která ničí všechny, co do ní vstoupí. Otevře dveře a nechá se pohltit.

Když vejdou, matka neřekne nic, ale večeře je hotová.

Posadí se ke stolu. Otec, matka a Victoria.

Když tam sedí, pochopí, že připomínají rodinu. Tělem se jí pomalu šíří otupělost. Doufá, že doputuje až k srdci, než se otec chopí slova.

„Victorie,“ promluví, srdce jí pořád ještě tluče. Proplete prsty žilnatých rukou a položí je na stůl. Ať řekne cokoli, Victoria ví, že to není rada. Je to rozkaz.

„Myslíme si, že by ti prospěla změna prostředí,“ pokračuje otec, „a usoudili jsme s maminkou, že nejlepší bude spojit příjemné s užitečným.“

Významně pohlédne na matku a ta přikývne a přidá mu brambory.

„Pamatuješ se na Vigga?“ Tázavě na Victorii pohlédne.

Ano, pamatuje se na Vigga. Byl to Dán, který je pravidelně navštěvoval, když byla malá. Ale jen když matka nebyla doma.

„Ano, pamatuju se na něj. Co je s ním?“ Victoria nechápe, jak se jí podařilo zformulovat slova a věty, ale jako by se v ní cosi probudilo.

„K tomu se dostanu. Viggo má statek v Jutsku

a potřebuje někoho, kdo by se mu staral o domácnost. Není to

těžká práce, to se v tvém současném stavu rozumí samo sebou.“

„V mém současném stavu?“ Victorie se znovu zmocní pulsující vztek, který jako světélkující mřížka potáhne její ochromení.

„Víš, co tím myslím,“ zvýší otec hlas. „Vedeš samomluvu. Je ti sedmnáct, ale nemáš pořádné kamarády. Dostáváš záchvaty vzteku a chováš se jako batole!“

Victoria skřípe zuby a oči má sklopené ke stolu. Mlčí a otec jen odevzdaně vzdychne.

„Je to tak. Viník vždycky mlčí. Chceme jen tvoje dobro a Viggo zná v ?lborgu někoho, kdo by ti mohl pomoct. Na jaře tam odjedeš a hotovo.“

Rozhostí se ticho a otec završí večeři šálkem čaje. Sevře v zubech kostku cukru a pije čaj skrz ni tak dlouho, dokud se nerozpustí.

Dokud pije, všichni mlčí. Srká jako vždycky.

„Děláme to pro tebe,“ uzavře, vstane od stolu, přistoupí k výlevce a otočený zády opláchne hrnek. Matka se ošívá

a dívá se jinam.

Otec zavře vodu, osuší si ruce a nakloní se nad dřez.

„Ještě nejsi plnoletá,“ řekne. „Odpovídáme za tebe. Není co řešit.“

To já vím, pomyslí si Victoria. Není co řešit a nikdy to nebylo jinak.

Kronoberský blok

Přítomnost

Když Ivo Andrić, Schwarz a ?hlund odejdou ze zasedačky, Hurtig se k Jeanette nakloní a tiše řekne: „Než budeme pokračovat se Silfverbergem, chci se zeptat, jak jsme na tom s těmi nevyřešenými případy.“

„Já jsem na nic nového nepřišla. A co ty? Objevil jsi

něco?“

Připadá jí, že Hurtig se rozzářil. Je pyšný na svou práci,

myslí si. To je pozitivní.

Něco v jeho pohledu prozrazuje hranou lhostejnost, ale Jeanette ví, že ve skutečnosti to znamená, že je netrpělivý.

Považuje to za další potvrzení, že spolupracuje se správným člověkem.

„Mám dobré i špatné zprávy,“ řekne Hurtig. „Kterými mám začít?“

„Hlavně nezačínej žádným klišé,“ přeruší ho Jeanette. Hurtig se zarazí a ona se na něj usměje. „Promiň, dělala jsem si legraci. Nejdřív špatné zprávy. Víš, že to tak mám radši.“

„Tak jo. Prošel jsem všechny ty procesy, kterých se účastnili Dürer a von Kwist. Našel jsem pět nebo šest odložených případů, ve kterých stáli proti sobě, ale na tom není nic zvláštního. A vlastně mě to ani nijak nepřekvapuje, protože se oba specializují na stejný typ trestné činnosti. Objevil jsem několik dalších advokátů, kteří byli obhájci v procesech, kde von Kwist vystupoval jako státní zástupce. Klidně si to můžeš ověřit sama, ale nemyslím, že bys našla něco dalšího.“

Jeanette přikývne. „Dál.“

„Seznam sponzorů. Sihtunum v diaspoře jsou podporováni skupinou bývalých studentů gymnázia v Sigtuně. Jsou to podnikatelé, politici, úspěšní lidé s neposkvrněnou minulostí. Jen pár jich přímo nesouvisí se školou, ale můžeme asi předpokládat, že se znají s nějakým bývalým žákem nebo mají jiné vazby, které je s tou školou spojují.“

Slepá ulička, aspoň zatím, pomyslí si Jeanette a kývne,

aby pokračoval.

„S tou IP adresou to bylo trochu složitější. Uživatel, který uveřejnil seznamy sponzorů, napsal jen jediný příspěvek a musel jsem dlouho hledat, než jsem jeho IP adresu identifikoval. Hádej, kam mě zavedla?“

„Na konečnou?“

Hurtig rozhodí rukama. „Do obchodu Seven-Eleven

v Malmö. Předpokládám, že to je opravdu konečná, protože víš stejně dobře jako já, že si filmy z bezpečnostních kamer neukládají, pokud se nestane něco neobvyklého. Stačí dvacet devět korun, za které si zcela anonymně koupíš hodinové připojení k internetu.“

„Ale máme přesný čas, kdy se ta osoba, co ten příspěvek napsala, nacházela v Malmö. Aspoň něco, ne? Máš ještě další špatné zprávy?“

„Ne.“

„Můžeš zařídit, abych měla zítra brzy ráno všechny podklady na stole? Pro jistotu to všechno ještě jednou ověřím.

Neměj mi to za zlé, víš, že ti důvěřuju, ale víc očí víc vidí a dva mozky uvažují líp než jeden.“

„Jasně.“

„A ty dobré zprávy?“

Jens Hurtig se ušklíbne: „Jedním ze sponzorů je Per-Ola Silfverberg.“

Než Jeanette Kihlbergová toho dne odejde

z policejního ředitelství, sdělí jí Dennis Billing rozpočet pro vyšetřování případu Silfverberg, a když Jeanette později projíždí kolem radnice, myslí na to, že částka, kterou jí Billing pro začátek přislíbil, je víc než desetkrát vyšší než ta, kterou jí přidělili na vyšetřování případů zavražděných chlapců.

Mrtvé děti bez dokladů mají menší cenu než mrtví úspěšní Švédové s tučným kontem v bance, říká si a má stále větší vztek.

Uvažuje, jaké faktory vlastně ovlivňují hodnotu lidského života.

Je to počet truchlících na pohřbu, pozůstalost nebo mediální zájem o vraždu?

pleti?

Společenský vliv mrtvého? Jeho původ nebo barva

Nebo výše policejního rozpočtu pro vyšetřování?

Jeanette ví, že když vrchní soud rozhodl, že pošle vraha ministryně zahraničí Anny Lindhové Mijaila Mijailoviče na léčení v uzavřené psychiatrické léčebně, náklady na vyšetřování dosáhly patnácti milionů korun, a ví také, že

u policie se to obecně považuje za nízkou částku ve srovnání s třemi sty padesáti miliony, které společnost až dosud stálo vyšetřování vraždy ministerského předsedy Olofa Palmeho.

Vita bergen

Když se Sofia Zetterlundová probudí, bolí ji celé tělo, jako by ve spánku naběhala spoustu kilometrů. Vstane a jde do koupelny.

Vypadám příšerně, pomyslí si, když v zrcadle nad umyvadlem uvidí svůj obličej.

Vlasy má rozcuchané a zapomněla se odlíčit, než šla spát. Rozmazaná řasenka vypadá jako podlitiny a na bradě má růžový povlak od rtěnky.

Co se včera vlastně stalo?

Otočí kohoutkem a chvíli si oplachuje studenou vodou ruce. Pak z nich udělá misku a omyje si obličej.

Vzpomíná si, že byla doma a dívala se na televizi. Ale co bylo dál?

Otře si obličej, obrátí se a odhrne sprchovací závěs.

Vana je až po okraj naplněná vodou. Na dně leží prázdná láhev od vína a etiketa plovoucí na hladině potvrzuje, že je to drahá Rioja, která stála několik let v barové skříňce.

Já nepiju, myslí si Sofia. To Victoria.

Dělo se ještě něco víc než pár lahví vína a koupel? Byla jsem v noci venku? Opustila jsem byt?

Otevře dveře a vyhlédne do předsíně. Nic zvláštního tam nevidí. Ale když vejde do kuchyně, všimne si, že ve skříňce pod výlevkou stojí plastová taška, a ještě než se k ní skloní a rozváže uzel, je jí jasné, že v ní nejsou odpadky.

Oblečení je úplně promočené a ona ho vysype z tašky na zem. Její černý pletený svetr, černé tílko a tmavě šedé tepláky na běhání. Zhluboka, odevzdaně vzdychne, rozloží všechno na podlahu a prohlédne si to pečlivěji.

Kusy oděvu nejsou špinavé, ale nakysle páchnou.

Zřejmě protože ležely celou noc v tašce. Sofia vyždímá mokrý svetr nad miskou, kterou postavila do výlevky.

Voda má špinavě hnědou barvu, a když ji ochutná, cítí, že je trochu slaná, ale nedá se poznat, jestli je to z potu nebo

z brakické vody.

Pochopí, že v této chvíli nedokáže zjistit, co dělala

v noci, posbírá šaty a dá je sušit do koupelny. Vypustí vanu a uklidí také prázdnou láhev.

Pak se vrátí do ložnice, vytáhne žaluzie a pohlédne na rádiobudík. Tři čtvrtě na osm. Spousta času. Deset minut ve sprše, dalších deset před zrcadlem a pak taxíkem do práce.

První klient dorazí v devět.

Linnea Lundströmová přijde v jednu, to si pamatuje.

Ale předtím? Neví. Zavře okno a zhluboka se nadechne. Takhle to dál nejde. Takhle to nemůže pokračovat.

Musí se Victorie zbavit.

O půl hodiny později sedí Sofia Zetterlundová v taxíku a kontroluje si v zrcátku nalíčení, auto ujíždí po Starostovské ulici.

Je spokojená s tím, co vidí.

Maska drží, jak má, ale uvnitř se třese. Pochopila, že u ní k žádné změně nedošlo.

Na rozdíl od minulosti si je teď ale výpadků paměti vědoma.

Dříve byly její součástí natolik, že si je mozek ani neuvědomoval. Prostě pro něj neexistovaly. Ale teď se objevily v jejím životě jako strach nahánějící černé díry.

Je jí jasné, že se s tím musí naučit nějak zacházet. Musí se znovu naučit fungovat a musí poznat Victorii Bergmanovou. Dítě, kterým kdysi byla. Dospělou ženu, která z něho vyrostla, skrytou před světem i jí samotnou.

Vzpomínky z Victoriina života, dětství v rodině Bergmanově, nejsou uspořádané jako archiv fotografií, kde se dá vytáhnout zásuvka a z ní vylovit složka nadepsaná datem nebo určitou událostí a pak už jen prohlížet obrázky.

Vzpomínky z dětství k ní přicházejí rozmarně, vnucují se jí, když to nejméně čeká. Ne vždycky je něco vyvolá, ale občas ji posune proti proudu času předmět nebo rozhovor.

Před deseti minutami, když čekala na taxík, loupala

v kuchyni pomeranč. Vůně ovoce v ní vyvolala vzpomínku na pomerančový džus na zahradě jednoho léta v Dala-Flodě, když jí bylo osm. V Argentině bylo zrovna mistrovství světa ve fotbalu a otec ji nechal na pokoji, protože Švédsko právě hrálo

ve skupině rozhodující zápas, ale po prohře byl tak otrávený, že ji přinutil, aby mu ulevila rukou. Náhle si vzpomene, jak se na ni otec v kuchyni na podlaze posadil obkročmo a ona tahala za jeho úd, až z něj vyteklo semeno, chutnalo odporně, skoro jako olivy.

Taxík zastaví na červenou u ulice Folkungů a Sofia Zetterlundová myslí na Annette Lundströmovou. Náhoda jí přihraje další vzpomínku z minulosti.

Sofia ve vyhublém obličeji Annette Lundströmové poznala dívku, se kterou se Victoria Bergmanová seznámila první rok v Sigtuně. Dívku o dva roky starší, jednu z těch, která o ní šuškala a pokukovala po ní na chodbě.

Je si jistá, že Annette Lundströmová si události

v přístřešku na nářadí pamatuje. Že se jí vysmívala. Stejně jistá si je tím, že Annette nemá ani tušení, že žena, kterou požádala o terapeutický rozhovor se svou dcerou, je stejná osoba, které se kdysi vysmívala.

Ona teď té ženě prokáže službu. Pomůže její dceři zpracovat trauma. Stejné trauma, jakým prochází i ona sama a kterého, jak ví, se nikdy nezbaví.

Nezlepší se to. Bude to jen horší.

Když taxík vjede na ulici Folkungů, Sofia zvažuje, jestli není na čase uchýlit se k drastičtějším metodám. Regrese, návrat k raným vzpomínkám v hypnóze, by mohla být východiskem, ale tato metoda vyžaduje spolupráci dalšího terapeuta a ona si okamžitě uvědomí, že tahle cesta není ta pravá. Je to příliš riskantní, protože nemá tušení, jakých činů

se Victoria, vlastně ona sama, v minulosti i v posledních měsících dopustila.

Myslí na všechny ty rozhovory, které s Victorií vedla před diktafonem, sezení, která se nedají nazvat jinak než autoterapie v hypnotickém stavu, který si navodila sama, ale je si vědoma, že ani tato metoda se nedá kontrolovat. Monology Victorie Bergmanové žijí svým vlastním životem, a pokud má ona, Sofia Zetterlundová, zjistit, čeho se účastnila, musí rozhovor řídit sama.

Ať si to převrací v hlavě, jak chce, napadá ji jediné řešení – Victoria Bergmanová a Sofia Zetterlundová se musí

integrovat do jediné osoby, do jediného vědomí, které má přístup k myšlenkám a vzpomínkám obou osobností.

Chápe také, že to není možné, dokud si ji Victoria drží od těla, dokud doslova pohrdá tou svou částí, která je Sofií Zetterlundovou. Sama Sofia se děsí pomyšlení na to, že by se ztotožnila s násilnými činy, které spáchala Victoria. Jsou dvě osobnosti bez sebemenšího společného jmenovatele.

Sdílejí spolu jen tělo.

Kronoberský blok

„Máš tu návštěvu,“ zavolá Hurtig na Jeanette

v okamžiku, kdy vystoupí z výtahu. „V tvojí kanceláři sedí Charlotte Silfverbergová. Chceš, abych byl u toho?“

Jeanette očekávala, že Charlottu Silfverbergovou osloví ona, ne naopak. Bezprostředně po vraždě byla Charlotte v šoku a nedalo se s ní mluvit, ale teď má očividně něco na srdci.

„Ne, promluvím si s ní sama.“ Jeanette odmítavě mávne rukou, vykročí po chodbě a vidí, že dveře její kanceláře jsou otevřené.

Charlotte Silfverbergová stojí zády ke dveřím a dívá se oknem ven.

„Dobrý den.“ Jeanette vejde dovnitř a přistoupí ke

stolu. „To je dobře, že jste přišla. Chtěla jsem vám volat. Jak se vám daří?“

Charlotte Silfverbergová se otočí, ale dál stojí u okna.

Neodpovídá.

Jeanette si všimne, že žena je nejistá. „Sedněte si, jestli chcete.“ Ukáže na židli proti psacímu stolu.

„Já radši postojím. Zase hned půjdu.“

„Dobře… Chtěla jste mi říct něco konkrétního? Já se vás potřebuju zeptat na pár věcí.“

„Ptejte se.“

„Sihtunum v diaspoře,“ řekne Jeanette. „Váš muž je uvedený mezi sponzory. Co o tom spolku víte?“

Charlotte se ošije. „Nevím nic víc, než že je to skupina mužů, kteří se setkávají několikrát ročně a diskutují

o dobročinných projektech. Podle mě je to jen záminka pro popíjení drahého alkoholu a vykládání siláckých historek

z mládí.“

„Nic víc?“

„Ne, asi ne. PéO o to moc velký zájem neměl, několikrát říkal, že přestane přispívat.“

„Dával jim hodně peněz?“

„Ne, pár tisíc ročně. Většinou tak deset tisíc.“ Jeanette předpokládá, že žena svou nevědomost

nepředstírá. „Takže… o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ řekne.

„Musím vám něco říct.“ Charlotte zaváhá, ztěžka polkne a zkříží ruce na prsou. „Myslím, že je to důležité.“

„Dobře.“ Jeanette nalistuje v poznámkovém bloku nepopsanou stranu. „Poslouchám.“

„Je to takhle,“ začne Charlotte váhavě. „Před třinácti lety, než jsme se přistěhovali sem, byl PéO z něčeho obviněn. Sice ho osvobodili a všechno se vysvětlilo…“

Z něčeho obviněn, myslí si Jeanette a vzpomene si na článek, který četla. Takže to bylo něco kompromitujícího?

Chce Charlotte přerušit, ale pak se rozhodne, že ji nechá dál mluvit.

„Od té doby jsem… Vlastně se to stalo jen párkrát.

Myslím, že PéO si ničeho nevšiml.“

K věci, myslí si Jeanette netrpělivě, ale snaží se podráždění skrýt, seč to jde.

Charlotte se znovu opře o parapet. „V některých obdobích jsem měla pocit, že mě někdo sleduje,“ řekne nakonec. „Přišlo mi pár dopisů.“

„Dopisů?“ Jeanette už nedokáže dál mlčet. „Jakých dopisů?“

„Já vlastně nevím. Bylo to celé divné. První přišel hned potom, co byl PéO osvobozen. Předpokládali jsme, že nějakou feministku podráždilo, že nebyl obviněn.“

„Co bylo v tom dopise? Máte ho ještě?“

„Nemám. Byla tam spousta nesouvislých blábolů, tak jsme ho vyhodili. Teď ale vidím, že jsme to neměli dělat.“

Ksakru, myslí si Jeanette. „Proč si myslíte, že ho poslala feministka? Z čeho byl podezírán?“

Charlotte Silfverbergová náhle promluví nepřátelským tónem. „To si přece můžete snadno ověřit, ne? Nechci o tom mluvit. Je to pro mě uzavřená kapitola.“

Jeanette má podezření, že ji Charlotte považuje za svého nepřítele. Za někoho, kdo nestojí na její straně, přestože je od policie. Anebo možná právě proto, pomyslí si a přikývne. Nejlepší bude zamezit tomu, aby se ta ženská rozčílila.

„Takže nemáte ani tušení, kdo dopis poslal?“ Jeanette

se přátelsky usměje.

„Ne, jak už jsem řekla, asi to byl někdo, komu vadilo, že PéO byl očištěn.“ Charlotte ztichne, zhluboka se nadechne

a pokračuje: „Před týdnem přišel další dopis. Mám ho u sebe.“ Vytáhne z kabelky bílou obálku a položí ji na psací

stůl.

Jeanette se skloní, otevře nejspodnější zásuvku, najde

pár latexových rukavic a rychle si je natáhne. Ví, že na obálce už jsou otisky Charlotte Silfverbergové a spousty dalších osob z pošty, ale udělá to podvědomě. S bušícím srdcem dopis zvedne.

Je to úplně obyčejná bílá obálka, jaké se dají koupit po desíti v samoobsluze.

Poštovní razítko je stockholmské, dopis je adresován Peru-Olovi Silfverbergovi a nadepsán kostrbatým černým písmem.

Jeanette se zamračí.

Opatrně obálku otevře špičkou ukazováčku. Uvnitř je složený bílý papír formátu A4. Je k dostání skoro všude

v balení po pěti stech kusech.

Jeanette papír rozloží a začne číst. Stejná rukou psaná černá písmena: MINULOST TĚ VŽDYCKY DOŽENE.

Jak originální, povzdychne si Jeanette. Zadívá se na Charlotte Silfverbergovou. „Slovo vždycky – ALTID – není napsané správně,“ řekne. „Napadá vás k tomu něco?“

„Nemusí to být chyba,“ řekne Charlotte. „Může to být dánsky.“

„Jistě je vám jasné, že tohle je důkazní materiál. Proč jste sem přišla až po týdnu?“

„Protože jsem byla úplně rozhozená. Až dneska jsem se odvážila jít do bytu.“

Stud, pomyslí si Jeanette. Vždycky do toho vstoupí

stud.

Ať už byl Per-Ola Silfverberg podezřelý z čehokoli,

bylo to něco, co bylo spojené se studem. Tím si je jistá.

„Chápu. Máte ještě něco na srdci?“

„Ne… aspoň nic konkrétního.“ Charlotte ukáže na dopis. „Minulý týden mi dvakrát někdo volal. Když jsem

hovor přijala, bylo ticho a pak někdo zavěsil.“

Jeanette potřese hlavou. „Promiňte,“ řekne stále otočená k Charlotte Silfverbergové, zvedne interní telefon a navolí Hurtigovu linku.

„Per-Ola Silfverberg,“ řekne, když se Hurtig ohlásí.

„Včera jsem volala na kodaňskou policii ohledně toho odloženého obvinění. Mohl by ses podívat, jestli mi od nich nepřišel fax?“

Pak zavěsí a znovu se opře. Charlotte Silfverbergová zrudne jako rak. „Nevíte,“ začne roztřeseným hlasem, pak se zarazí a po chvíli pokračuje: „Nemohla bych dostat ochranu?“

Jeanette pochopí, že je to nezbytné. „Udělám, co budu moct, ale nevím, jestli to stihnu ještě dneska.“

„Děkuji.“ Charlotte Silfverbergová se zatváří ulehčeně, rychle posbírá svoje věci a vydá se ke dveřím.

Jeanette dodá: „Potřebovala bych si s vámi ještě jednou promluvit a doplnit pár informací. Možná už zítra.“

Charlotte se zastaví ve dveřích. „Dobře,“ řekne, je k Jeanette obrácená zády.

Přichází Hurtig s hnědou složkou. Kývnutím Charlotte pozdraví, protáhne se kolem ní, hodí Jeanette složku na stůl

a pak se vrátí k sobě.

Jeanette slyší, jak Charlottiny kroky mizí směrem k výtahu. Než se začte do papírů, vstane a donese si kávu.

Předběžné vyšetřování případu Per-Ola Silfverberg zabírá i s přílohami sedmnáct stran.

Jeanette si ze všeho nejdřív povšimne, že Charlotte jí sice poskytla informace o obvinění, ale zároveň zamlčela jednu ne úplně nedůležitou podrobnost.

Charlotte a Per-Ola Silfverbergovi měli v pěstounské péči dívku.

Mýdlový palác

V devět klient s poruchou spánku a v jedenáct anorektička. Když Sofia usedá k psacímu stolu, stěží si pamatuje jejich jména a musí prolétnout záznamy

z předchozích sezení.

Po nočním výpadku paměti není ve své kůži. Ruce má studené a zpocené a ústa vyschlá. Její stav ještě zhoršuje vědomí, že se brzy setká s Linneou Lundströmovou. Sofia se za několik okamžiků setká se sebou samotnou ve čtrnácti letech. Se čtrnáctiletou, ke které se otočila zády.

Linnea přichází v jednu hodinu ve společnosti ošetřovatele z dětské psychiatrie.

Linnea Lundströmová je mladá žena s tělem

a obličejem výrazně zralejším, než je běžné ve čtrnácti. Byla přinucena dospět až příliš brzy a nese ve svém těle peklo celého dosavadního života. Zbytek bude muset věnovat tomu, aby se s tím naučila žít.

Sofia ji pozdraví tím nejvstřícnějším tónem, jaký se jí podaří vyloudit, a vybídne Linneu, aby se posadila.

„Můžete zatím počkat v čekárně, jsou tam časopisy,“ pokyne jejímu průvodci. „Budeme hotové za tři čtvrtě hodiny.“

Mladík se usměje a zavře dveře. „Zatím ahoj, Linneo,“ řekne ještě, ale dívka neodpoví.

Za čtvrt hodiny je Sofii jasné, že to nijak jednoduché nebude.

Čekala dívku plnou temnoty a nenávisti, občas vyjádřenými mlčením, jindy impulzivními výbuchy řízenými niternou destruktivitou. To by se Sofia měla čeho zachytit.

Ale setká se s něčím docela jiným.

Linnea Lundströmová na její otázky odpovídá vyhýbavě, řeč těla je odmítavá a oční kontakt nenavazuje. Sedí napůl odvrácená a pohrává si s panenkou Bratz, kterou má pověšenou na klíčích. Sofii překvapuje, že primářka

v Danderydské nemocnici Linneu vůbec přiměla, aby sem přišla.

Právě když se Linnei chce zeptat, co očekává od jejich

schůzky, dívka jí sama položí nečekanou otázku.

„Co vám tatínek vůbec říkal?“

Linnein hlas je překvapivě jasný a silný, ale dívá se pořád na kroužek na klíče. Sofia tak přímou otázku nečekala a zaváhá. Nesmí odpovědět tak, aby se dívka před ní úplně uzavřela.

„Přiznal se,“ začne. „Některé věci se ukázaly být nepravdivé, jiné víceméně pravdivé.“

Odmlčí se a pozoruje, jak Linnea zareaguje. Dívka nehne ani brvou.

„Ale co říkal o mně?“ řekne po chvíli.

Sofia si vzpomene na tři obrázky, které jí Annette ukázala při návštěvě v danderydské vile. Tři scény, které Linnea v dětství nakreslila a které jsou pravděpodobně záznamy pohlavního zneužití.

„Říkal mi stejné věci jako policii. Nevím víc než oni.“

„Proč jste se se mnou tedy chtěla sejít?“ ptá se Linnea a poprvé na Sofii pohlédne, i když jen spěšně. „Annette říkala… že rozumíte… že jste rozuměla tatínkovi. Řekl to Annette. Že mu rozumíte. Je to pravda?“

Další otázka na rovinu. Sofia má radost, že dívka začíná projevovat zájem, a kontruje protiotázkou, snaží se vyjádřit co nejklidněji. „Pokud si myslíš, že ti bude líp, když ho budeš chápat, tak si můžeme navzájem pomoct. Chceš?“

Linnea neodpoví hned. Chvíli se vrtí a Sofia vidí, že váhá. „Pomůžete mi?“ řekne nakonec a strčí kroužek s klíči do kapsy.

„Myslím, že ano. S muži, jako byl tvůj tatínek, mám bohaté zkušenosti. Ale potřebuji k tomu i tvou pomoc.

Pomůžeš mi, abych ti mohla pomoct?“

„Možná,“ přikývne dívka. „Záleží na tom s čím.“

Když čas vyprší, přetáhly o deset minut, pocítí Sofia velkou úlevu. Dveře výtahu se zavřou, Linneina záda zmizí, a přestože se dívka zase uzavřela ve chvíli, kdy přišel její

průvodce, Sofia v každém případě docílila, že se otevřela. Ví, že je ještě příliš brzo na to, aby si dělala naděje, ale rozhovor proběhl navzdory váhavému začátku nad očekávání dobře

a ona pevně doufá, že se dívce dokáže přiblížit, tedy pokud se

setkala se skutečnou Linneou a ne jen se skořápkou.

Zavře dveře a usadí se s poznámkami k psacímu stolu.

Z vlastní zkušenosti ví, že některé věci nejdou napravit nikdy. Vždycky jim bude něco stát v cestě.

Kronoberský blok

Jeanette Kihlbergová právě dlouze telefonovala

s Dennisem Billingem – a výsledkem usilovného přemlouvání je, že jí přidělil dva policisty na hlídání Charlotte Silfverbergové. Když zavěsí, hned začne číst záznam dánského vyšetřování ohledně Pera-Oly Silfverberga. Oznámení podala dívka, která byla jemu a Charlottě svěřena do péče. Údaje

o důvodech, proč byla umístěna do pěstounské péče, chybějí. Od narození byla umístěna u rodiny Silfverbergovy na jednom kodaňském předměstí.

Protože listiny jsou veřejné, jméno žalující osoby bylo začerněno tlustou čárou, ale Jeanette ví, že jméno dívky dokáže snadno zjistit.

Přece jen je policistka.

Ale teď ji ze všeho nejvíc zajímá zjištění, co je zač Per-Ola Silfverberg. Nebo aspoň co byl zač.

Vzorec nabývá tvaru.

Jeanette vidí omyly, zanedbání, pochybení ve vyšetřování a manipulace. Policisty a státní zástupce, kteří nedělali svou práci, vlivné osoby, které lhaly a překrucovaly fakta.

V textu, který čte, je nedostatek energie, nechuť

a neschopnost přijít na kloub tomu, co Per-Ola Silfverberg udělal. Moc zamezit vyšetřování byla uplatňována

s pozoruhodnou důsledností. Jeanette dále listuje vyšetřovacím protokolem a čím dál čte, tím víc se jí zmocňuje zoufalství.

Pracuje na oddělení násilných činů, ale připadá jí, že je obklopena sexuálními delikventy.

Jeden za druhým. Mrtví i živí.

Násilí a sexualita, myslí si.

Dvě věci, které by neměly patřit k sobě, ale které jsou víceméně propojené.

Když dočte, je úplně vyřízená, ale ví, že musí za Hurtigem, sdělit mu nová fakta, která odhalila. Sebere své poznámky a unavenými kroky se odebere do jeho kanceláře.

Jens Hurtig je zabraný do podobné hromady vyšetřovacích protokolů, jaké předtím pročítala ona.

„Co to je?“ Jeanette překvapeně ukáže na papíry, které Jens drží v ruce.

„Dánové poslali další materiály a mě napadlo, že si je přečtu a pak dáme dohromady všechno, co víme. Půjde to rychleji.“ Hurtig se na ni usměje a pokračuje: „Začneš, nebo mám začít já?“

„Já začnu,“ odpoví Jeanette a posadí se. „Per-Ola Silfverberg neboli PéO, jak mu říkali, byl před třinácti lety podezřelý z pohlavního zneužívání své schovanky, které tehdy bylo sedm.“

„Právě oslavila sedmé narozeniny,“ dodá Hurtig.

„Dobře. Víš, kdo celou věc oznámil? V mých papírech to nebylo.“

„V mých taky ne, ale asi to byl někdo ze školy, do které chodila.“

„Pravděpodobně.“ Jeanette nakoukne do svých poznámek. „V každém případě dívka podrobně vylíčila, cituji:

,kruté výchovné metody Pera-Oly pomocí bití a jiného násilí, ale vypovídat o zneužívání skoro nedokázala‘.“

Jeanette odloží papíry, zhluboka se nadechne

a konstatuje: „Ale zřetelně vyjádřila svůj odpor a popsala jednání Pera-Oly jako nenormální.“

Hurtig zavrtí hlavou. „Taková svině! Když si sedmiletá holka myslí, že tatínek…“ Zmlkne a Jeanette pokračuje.

„Dívka se vrací k popisu fyzického násilí Pera-Oly, mluví o líbání jazykem, které po ní vyžadoval, a o tom, že jí intenzivně omýval genitálie.“

„Prosím.“ Hurtig téměř žadoní, ale Jeanette cítí, že to musí odbýt hned, a nemilosrdně pokračuje: „Dívka přesně popsala okolnosti a následně své citové reakce v situacích, kdy Per-Ola v noci přicházel do její ložnice. Popis, který dívka použila pro jeho chování v její posteli, nasvědčuje tomu, že

s ní uskutečnil anální i vaginální soulož.“ Odmlčí se. „To je v kostce všechno.“

Hurtig vstane a přistoupí k oknu. „Nebude ti vadit, když otevřu okno, potřebuju se nadýchat čerstvého vzduchu.“

Nečeká na odpověď, odsune květináč a otevře úzké větrací okénko.

„Soulož?“ řekne a zadívá se do parku. „Když jde o dítě, tak se tomu snad sakra říká zneužití?“

Jeanette nemá sílu odpovědět.

Papíry zapleskají v průvanu a křik dětí hrajících si venku se smísí s klapáním klávesnic a hučením klimatizace v pozadí.

„Proč to tedy odložili?“ obrátí se Hurtig k Jeanette.

Ta vzdychne a přečte: „Vzhledem k tomu, že dívka nemohla být prohlédnuta, se nedá vyloučit, že k souloži nedošlo.“

„Cože? Nedá se vyloučit, že k tomu nedošlo?“ Hurtig praští dlaní do stolu. „Co je to za buzerantský řečičky?“

Jeanette se zasměje. „Té dívce prostě nikdo nevěřil.

A když pak obhájce Pera-Oly poukázal na to, že vedoucí vyšetřovatel při výslechu té dívky v určité míře kladl návodné otázky, v některých případech trochu naléhavé, tak…“ Vzdychne. „Trestný čin není možné dokázat. Případ se odkládá.“

Hurtig otevře svou složku, listuje v ní, něco hledá.

Když to najde, papír vytáhne a položí ho na stůl.

Právě chce začít číst, když nějaké dítě venku v parku vztekle zaječí a hlasitě se rozpláče. Hurtig se zarazí, poškrábe se v uchu a čeká, až dítě venku někdo ukonejší a ono zmlkne.

„Tak co to máš? Ono to ještě pokračuje?“ Jeanette si vezme cigaretu a posune židli blíž k oknu. „Nevadí?“ řekne a ukáže na cigaretu.

Hurtig zavrtí hlavou, vysype z plechovky propisovačky a podá jí ji.

„Ano, ještě to pokračuje.“

„Tak povídej.“ Jeanette si zapálí cigaretu a vyfoukne kouř otevřeným oknem. Všimne si však, že většina se ho stejně vrátí do místnosti.

„Rodina Silfverbergova, tedy Per-Ola a Charlotte, se po vyšetřování cítili být středem pozornosti a pronásledovaní

a nechtěli už s tou dívkou mít nic společného. Dánská sociálka ji umístila do dětského domova. Taky někde v okolí Kodaně.“

„A co se s ní stalo potom?“

„To nevím, ale doufejme, že normálně vyrostla.“

„Dneska jí bude tak dvacet,“ konstatuje Jeanette a Hurtig přikývne na souhlas.

„Ale teď přijde to zvláštní.“ Napřímí se.

„Silfverbergovi se odstěhovali zpátky do Švédska, do Stockholmu. Koupili si byt ve Sklárenské uličce a všechno bylo v nejlepším pořádku.“

„Ale?“

„Z nějakého důvodu kodaňská policie chtěla, aby byl Per-Ola dodatečně vyslechnut, a kontaktovala nás.“

„Cože?“

„A my jsme ho předvolali k výslechu.“

„Kdo u toho byl?“

Hurtig položí papír, který držel v ruce, a přisune ho k ní. Přitom ukáže na řádky nejníž.

Jeanette čte text nad jeho prstem.

Vedoucí vyšetřování: Gert Berglind, skupina pro násilí a incest.

Děti venku v parku i klávesnice ve vedlejší místnosti

ztichly.

Je slyšet jen klimatizace a Hurtigovo namáhavé

oddechování. Hurtigův ukazováček.

Pečlivě ostříhaný nehet bez proužku špíny.

Obhájce: Viggo Dürer

Jeanette čte a pochopí, že na druhé straně nesmírně tenkého závoje se nachází jiná pravda. Jiná realita.

Přísedící: Kenneth von Kwist, státní zástupce.

Jenže ta jiná realita je ještě neskutečně děsivější.

Minulost

Neměla ty staré, sešlé lidi ráda. K pultu s mlékem přišel nějaký dědek, mačkal se na ni, byl cítit močí, špínou

a omastkem.

Paní od pultu s masem přinesla kbelík vody, řekla, že to nic není, a setřela všechno, co do sebe nacpala k snídani.

„Cítíš ho?“ Švéd na ni vzrušeně pohlédne. „Strč ruku ještě o kus dál! Neboj se!“

Prasnice zakvičí a Victoria zaváhá. Ruku v ní má ponořenou až skoro po loket.

Ještě pár centimetrů a konečně nahmátne hlavičku selete. Palec přes čelist a ukazováček a prostředníček přes lebku, za oušky. Jak ji to naučil Viggo. Pak opatrně zatáhnout.

„Výborně. Už leze. Ven s ním!“

Myslí si, že je poslední. Na hromadě slámy pod matkou se hemží deset žlutě skvrnitých selat a perou se o cecíky.

Viggo stál celou dobu u nich a pozoroval, jak se selata rodí. První tři vytáhl Švéd, sedm vyšlo samo.

Svaly pochvy pevně sevřou Victoriinu paži a ona si na okamžik myslí, že prasnice dostala křeč. Když ale zatáhne trochu silněji, svaly povolí a za necelou vteřinu je sele napůl venku. Za další vteřinu leží na zkrvavené, špinavé slámě.

Škubne zadníma nožkama a pak zůstane nehybně ležet. Švéd se ulehčeně zasměje.

„Tak vidíš! Nebylo to nic těžkýho.“

Čekají. Viggo se skloní a pohladí sele po hřbetě.

„Dobrá práce,“ řekne a uštědří Victorii křivý úsměv.

Selata vždycky asi půl minuty po narození leží úplně nehybně. Vypadají jako mrtvá, ale pak se začnou najednou hýbat a motají se kolem, dokud nenajdou cecíky. Tohle sele ale zaškubalo nožkama. To ta ostatní nedělala.

V duchu počítá, a když napočítá do třiceti, zmocní se jí obavy. Zmáčkla ho moc silně? Špatně ho vytahovala?

Viggo se přestane usmívat a prohlíží pupeční šňůru.

„Do prdele. Je mrtvé.“ Mrtvé?

Samozřejmě že je mrtvé, myslí si Victoria. Uškrtila jsem ho. Určitě jsem ho zabila.

Viggo si postrčí brýle na špičku nosu a vážně se na ni zadívá. „To nic. Má poškozenou pupeční šňůru. Nemůžeš za to.“

Ale můžu. Prasnice ho za chvilku sežere. Až odejdeme, pochutná si na placentě, musí do sebe nacpat co nejvíc potravy.

Sežere svoje vlastní mládě.

Viggo Dürer má velký statek nedaleko Strueru

a Victoriinou jedinou stálou společností kromě učebnic je po narození selat třicet čtyři prasat plemene dánská landrace, býk, sedm krav a jeden zanedbaný kůň. Statek je neudržovaný hrázděný dům stojící v nudné ploché krajině s větrnými elektrárnami, takovém ošklivějším Holandsku. Sešívaná přikrývka z nehostinných, větrných a ponurých polí se táhne až k obzoru, kde se dá tušit úzká modrá čárka, záliv Venö. Je tady ze dvou důvodů – studium a rekreace.

Skutečné důvody jsou také dva. Izolace a disciplína.

On tomu říká rekreace, myslí si a vstane z postele v pokoji pro hosty. Ale má být izolovaná. Být stranou od ostatních a být disciplinovaná. Držet se v mezích. Domácí práce a studium. Uklízet, vařit a studovat.

Pracuje u prasat. A pro ty svině, co ji pravidelně navštěvují v jejím pokoji.

Jediné, co pro ni něco znamená, je studium. Vybrala si dálkový kurz psychologie na univerzitě v ?lborgu a jediný kontakt s okolním světem má se svým vedoucím, který jí tu

a tam posílá vlažné písemné hodnocení jejích úkolů.

Posbírá knihy na psacím stole a pokusí se začíst. Ale nejde to. Myšlenky jí víří hlavou a ona knihu téměř okamžitě zase sklapne.

Odstup, myslí si. Zavřená na statku uprostřed země nikoho. Odstup od otce. Odstup od lidí. Dálkový kurz psychologie, zavřená v místnosti sama se sebou u prasečkáře

170

s právnickým titulem.

Advokát Viggo Dürer vyzvedl Victorii ve Värmdö před sedmi týdny a vezl ji svým starým citroenem skoro tisíc kilometrů nočním Švédskem a právě probuzeným Dánskem.

Victoria se dívá zamlženým oknem na dvůr, kde stojí auto. Je tak směšné, myslí si. Když ho zaparkuje, je to, jako by se upšouklo, zasténalo a zhroutilo se v ponížené pokloně.

Viggo je hnusný na pohled, ale ona ví, že jeho zájem

o ni opadá každým dnem. Každým dnem, o který ona zestárne. Chce, aby se oholila, ale ona odmítá.

„Ohol si ty svoje prasata,“ říká mu.

Victoria stáhne roletu. Nechce nic než spát, i když ví, že by se měla věnovat studiu. Zaostává, ne proto, že by jí chyběla motivace, ale protože má dojem, že kurz není kvalitní. Chvíli probírají to a chvíli ono. Povrchní znalosti bez hlubšího uvažování.

Nechce postupovat příliš rychle, a tak se zastavuje u textů, pokračuje mimo ně, do svého nitra.

Proč nikdo nechápe, jak důležité to je? Lidská psýcha se nedá odbýt jednou zkouškou. Dvě stě slov o schizofrenii

a syndromu utkvělých představ je příliš málo. Nedá se to použít jako doklad, že člověk něčemu porozuměl.

Znovu si lehne na postel a myslí na Solace. Na dívku, díky níž byla doba ve Värmdö snesitelná. Solace se stala náhražkou, kterou její otec používal téměř šest měsíců. Teď už je sedm týdnů pryč.

Victoria sebou trhne, protože vchodové dveře o patro níž se otevřou. Zanedlouho uslyší z kuchyně hlasy

a konstatuje, že je to Viggo a ještě nějaký muž.

Zase Švéd? pomyslí si. Ano, určitě je to on.

Nerozeznává slova a hlasy zespoda zkresluje i stará dřevěná podlaha, která odfiltrovává vyšší tóny a mění řeč

v nezřetelné mumlání. Poznává ale intonaci.

Pochopitelně že je to Švéd. Tenhle týden už potřetí.

Opatrně vstane z postele, vyprázdní sklenici s vodou do květináče, postaví ji obráceně na zem a přiloží k ní ucho.

Nejdřív slyší jen svůj vlastní tep, ale když se znovu dají do řeči, zřetelně rozeznává, o čem mluví.

„Na to zapomeň!“ Je to Viggův hlas. Přestože Švéd žije v Dánsku už několik let, jutskému nářečí rozumí jen s obtížemi a Viggo s ním vždycky mluví švédsky.

Viggovu švédštinu nesnáší, mluví s násilným přízvukem a pomaleji, jako by mluvil s idiotem nebo s malým dítětem.

V prvních týdnech po jejím příjezdu s ní také mluvil švédsky, ale ona se pak rozhodla, že mu bude důsledně odpovídat dánsky.

Nikdy ho však neoslovuje.

„A proč ne?“ řekne podrážděně Švéd.

Viggo několik sekund mlčí. „Je to moc riskantní, chápeš?“

„Já na toho Rusa spoléhám a Berglind se za něj zaručil. Jestli věříš mně a Berglindovi, můžeš věřit i tomu Rusovi. Co ti sakra vadí?“

Rus? Berglind? Victoria nechápe, o čem mluví.

Švéd pokračuje: „Nějakýho mizernýho ruskýho haranta nikdo hledat nebude.“

„Uklidni se. Nahoře je další harant a mohl by zaslechnout, co říkáš.“

„Když je řeč o tomhle…“ Švéd se znovu zasměje, ignoruje Viggovo usměrňování a dál mluví nahlas. „Jak to dopadlo v ?lborgu? Je to s tím dítětem všechno vyřízené?“

Viggo chvíli mlčí a pak teprve odpoví: „Minulý týden jsem vyřídil poslední náležitosti. Buď v klidu, dostaneš svou holčičku.“

Victoria ztuhne. ?lborg, před dvěma týdny? To bylo přece ve stejnou dobu, co…

Slyší, jak se oba muži dole pohybují, kroky na podlaze kuchyně a pak zvuk domovních dveří, které se zabouchávají.

Když vykoukne zpoza záclony, zahlédne je, jsou na cestě k vedlejší budově.

Vytáhne z nočního stolku deník, znovu zaleze do postele a čeká. Leží v temnotě, nespí a batoh je jako vždycky sbalený u dveří.

Švéd zůstane na statku až do časných ranních hodin.

Odjíždějí až za úsvitu, když Victoria slyší zvuk motoru, je půl

páté.

Ví, že jedou do Thistedu na druhé straně Limfjordské

úžiny a že Viggo bude pryč několik hodin.

Vstane z postele, nacpe deník do vnější kapsy na batohu, zatáhne zip a podívá se na hodiny. Tři čtvrtě na pět. Před desátou se nevrátí, a to už ona bude dávno pryč.

Než opustí dům, otevře skříň dole v obýváku.

Je v ní stará hrací skříňka z osmnáctého století, kterou se Viggo vychloubá, když má hosty. Rozhodne se, že se přesvědčí, jestli má skříňka opravdu takovou hodnotu, jak Viggo tvrdí.

Ranní slunce jasně září, když jde pěšky do Strueru a odtamtud dál stopem do Viborgu.

Z Viborgu odjede vlakem o půl sedmé do Kodaně.

Mýdlový palác

Přítomnost

U počítače v ordinaci stráví necelou minutu a hned se jí podaří najít fotografii Vigga Dürera. Rozbuší se jí srdce, když uvidí jeho tvář a pochopí, že to se jí snaží něco sdělit Victoria.

Jenže starý muž s úzkým obličejem v tlustých brýlích

s kulatými obroučkami jí vůbec nic neříká, cítí jen nepříjemné svírání v prsou a vybaví se jí vůně vody po holení.

Uloží si obrázek na harddisk a vytiskne si ho v co největším rozlišení. Pak si na deset minut sedne k psacímu stolu, barevný výjezd má před sebou a snaží se si vzpomenout.

Viggo je na fotografii zachycený do pasu a ona si podrobně prohlíží jeho tvář a oblečení. Je bledý a má řídké vlasy, je mu kolem sedmdesáti, ale tvář příliš vrásčitou nemá. Spíš je bez výrazu. Má na ní několik velkých jaterních skvrn, rty má plné, nos úzký a tváře propadlé. Je oblečený v šedém obleku s černou kravatou a v bílé košili, v kapse saka má zapíchnutou jehlici s logem advokátní kanceláře.

Nic jiného.

Vůbec žádné konkrétní vzpomínky. Victoria jí neposkytuje žádné obrazy ani slova, jen vibrace.

Sofia odloží fotografii nahoru na pořadač na listiny, který má na psacím stole, odevzdaně vzdychne a pohlédne na hodiny. Ulrika Wendinová má zpoždění.

Vychrtlá mladá žena opětuje Sofiin pozdrav slabým úsměvem.

Přehodí bundu přes opěradlo židle a posadí se.

„Spěchala jsem, jak jsem mohla.“

Pod očima má kruhy. Pila několik dní za sebou, odhaduje Sofia. „Jak se vám vede?“

Ulrika se křivě pousměje a zatváří se nejistě, ale pak bez zaváhání začne mluvit. „V sobotu jsem byla v hospodě, seznámila jsem se tam s takovým sympatickým týpkem a vzala ho k sobě domů. Vypili jsme spolu flašku Rosity a pak jsme šli

do postele.“

Sofia nechápe, kam tím směřuje, a tak jen souhlasně přikývne a vyčkává.

Ulrika se zasměje. „Nevím, jestli jsem to doopravdy udělala. Tedy jestli jsem ho vzala k sobě domů. Mám pocit, jako by to udělal někdo jiný, ale na druhou stranu jsem byla hodně nalitá.“

Ulrika se krátce odmlčí a vytáhne z kapsy balíček žvýkaček. Zároveň s ním vypadne několik pětistovek.

Ulrika je spěšně nacpe zpátky do kapsy a nekomentuje

to.

Sofia ji mlčky pozoruje.

Ví, že Ulrika je nezaměstnaná a že jen stěží disponuje

většími částkami.

Kde vzala tolik peněz? pomyslí si.

„Mohla jsem se s ním uvolnit,“ pokračuje Ulrika, dívá se stranou. „Protože to jsem s ním nespala já. Mám vestibulitidu. Trapný, co? Nedokážu nikoho dobrovolně vpustit dovnitř, ale jeho jsem mohla, protože jsem tam neležela já.“

Vestibulitidu? Neležela tam ona? Sofia si vzpomene, jak Karl Lundström Ulriku znásilnil. Ví, že jednou z údajných příčin vestibulitidy je nadměrné omývání genitálií. Sliznice vyschnou a zcitliví, tím se poškodí nervy a svaly a postižená cítí neustálou bolest.

V mysli se jí vynoří obraz, jak se umývá dočista, tráví hodiny v horké sprše, drhne se hrubou houbou a voňavým mýdlem, ale jeho pach se jí ze sebe smýt nikdy nepodaří.

„Všechno proběhlo bezvadně,“ pokračuje Ulrika.

„Ráno byl pryč. Ani jsem si nevšimla, kdy zmizel.“

„Dal vám peníze?“ Sofia ukáže na Ulričinu kapsu.

Okamžitě pozná, že to byla necitlivá otázka.

„Ne.“ Ulrika zašilhá po kapse a zatáhne zip. „Nic takovýho. To já nedělám. Něco ve mně to prostě hodně chtělo.“

Přinutit se být někým jiným, kdo se odváží cítit touhu, blízkost. Moct být normální. Být navždy poničená, protože si nějaký muž prosadil svou. V Sofii se vaří vztek.

„Ulriko…“ Sofia se nakloní přes stůl, aby otázku

zdůraznila. „Můžete mi říct, co je to slast?“

Dívka chvíli mlčí a pak odpoví: „Spánek.“

„Jak spíte?“ zeptá se Sofia. „Povězte mi o tom.“ Ulrika zhluboka vzdychne. „Prázdno. Nic se neděje.“

„Pro vás je slast, když nic necítíte?“ Sofia pomyslí na své do krve odřené paty, bolest, kterou potřebuje cítit, aby se uklidnila.

„Takže slast je nic?“

Ulrika neodpoví, narovná se a vztekle řekne: „Od té doby, co mě ti hajzlové znásilnili v tom hotelu,“ pohled jí ztemní, „jsem čtyři roky den co den chlastala. Pak jsem se snažila sebrat, ale vlastně ani nevím, k čemu by to bylo. Stejně to se mnou jde pořád z kopce.“ Na tváři se jí objeví výraz plný nenávisti. „V tom hotelu to začalo, ale je to pořád horší

a horší.“

„Jak to s vámi jde z kopce?“ Ulrika se schoulí na židli.

„Připadá mi, že mi moje tělo nepatří, nebo že vyzařuje něco, co si lidi vysvětlují, jako že si se mnou můžou dělat, co chtějí. Můžou mě mlátit, můžou mě šukat, je jim jedno, co dělám nebo říkám. Křičím, že to děsně bolí, ale nezáleží na tom.“

Vestibulitida, myslí si Sofia. Vynucená soulož

a vyschlé sliznice. Tohle je dívka, která neví, jaký je to pocit, když něco chce, která se naučila jen snít o tom, že se něčemu vyhne. Když spí a nachází se v prázdnotě, je to pro ni jistě osvobozující.

Možná Ulričino chování v hospodě obsahovalo nezbytný prvek. Situaci, v níž rozhodovala ona, kdy měla kontrolu. Ulrika je tak málo zvyklá jednat z vlastní vůle, že se zkrátka nepoznala.

Člověk by si mohl chybně myslet, že se jedná

o disociaci. Ale disociace se v pubertě neobjevuje, je to obranný mechanismus u dítěte.

Spíše se jedná o konfrontační chování, uvažuje Sofia, protože nemůže přijít na vhodnější pojmenování. Něco jako kognitivní autoterapie.

Sofia ví, že dívku při znásilnění v hotelu zdrogovali

nějakou látkou, která jí ochromila svaly v rozkroku a ona je nemohla sevřít.

Pochopí, že Ulričin stav, pravděpodobně anorexie, sebepohrdání, relativně dlouhodobý alkoholismus a navíc týrání a mladíci, kteří ji využívají, je zřejmě zapříčiněn touto jedinou událostí před sedmi lety.

Za všechno může Karl Lundström.

Ulrika náhle zbledne ještě víc. „Co je to?“

Sofia nejdřív nechápe, co tím myslí. Dívka upřeně hledí na něco na psacím stole. Na pět vteřin se rozhostí ticho. Pak Ulrika vyskočí a uchopí obrázek, který celou dobu ležel na pořadači dokumentů. Portrét Vigga Dürera.

Sofia neví, jak má reagovat. Panebože, pomyslí si. Jak jsem na to mohla zapomenout. „To je advokát Karla Lundströma,“ vypraví ze sebe nakonec. „Znáte ho?“

Ulrika si fotografii chvíli prohlíží a pak ji odloží zpátky na psací stůl. „Zapomeňte na to. V životě jsem ho neviděla.

S někým jsem si ho spletla.“

Snaží se celou věc přejít úsměvem, ale Sofii neošálí. Ulrika Wendinová se s Viggem Dürerem setkala.

Staré Enskede

„Tak jak to provedeme s tou jejich schovankou?“ Hurtig pohlédne na Jeanette.

„Je pro nás samozřejmě nesmírně zajímavá. Zjisti o ní všechno, co jde. Jméno, bydliště a tak dál. Vždyť víš.“

Hurtig přikývne. „Mám po ní vyhlásit pátrání?“ Jeanette se zamyslí. „Ne, ještě ne. Počkáme a uvidíme,

co o ní zjistíš.“ Vstane a chystá se odejít do své kanceláře.

„Zavolám von Kwistovi a zkusím s ním domluvit na zítřek schůzku, abychom zjistili, co se to vlastně stalo.“

Hurtig pohlédne na hodinky. „Nechceš se jít najíst, než půjdeme domů?“

„Ne, najím se doma. Chci si trochu užít Johana, než zase odejde ke kamarádovi nebo se zamkne v pokoji.“

Jeanette krátce zatelefonuje státnímu zástupci

a domluví si s ním schůzku ohledně odloženého vyšetřování týkajícího se Pera-Oly Silfverberga. Pak nastoupí do auta

a jede domů.

Stockholm jí připadá šedivější a vlhčí než kdy předtím.

Bezbarvý soumrak. Černobílé město. Žádné barvy.

Ale na obzoru se trhají mraky a mezi jejich třpytícími

se okraji zahledne kousek modré oblohy. Když vystoupí z auta, vzduch je cítit žížalami a mokrou trávou.

Dorazí domů krátce po páté a najde Johana sedět před televizí. Z toho, co vidí v kuchyni, pozná, že už jedl. Přistoupí k pohovce a políbí ho na temeno.

„Ahoj, měl ses dneska dobře?“ Johan pokrčí rameny a neodpoví.

„Co budeme dělat?“

„Nech toho,“ zahučí syn otráveně, stáhne kolena pod sebe a natáhne se po ovladači. „Přišel pohled od babičky

a dědy. Je v kuchyni na stole.“ Zesílí zvuk.

Jeanette se vrátí do kuchyně, sebere pohled a podívá se, co na něm je. Čínská zeď, vysoké hory a zvlněná zelená krajina.

Přečte si text na zadní straně. Mají se dobře, ale už se

jim stýská. Obvyklé fráze. Všechno je pod kontrolou. Připevní pohled na ledničku, sklidí na lince, naplní myčku a pak se jde nahoru osprchovat.

Když zase sejde dolů, Johan už zmizel ve svém pokoji a ona slyší, že hraje počítačovou hru.

Několikrát se snažila projevit zájem, ale musela to téměř okamžitě vzdát, protože hry na ni byly moc složité a plné násilí.

Už před časem s ?kem uvažovali, že Johanovi ty nejkrvavější hry zakážou hrát, ale záhy pochopili, že to nemá smysl. Všichni jeho kamarádi je hráli, takže by to stejně žádný praktický efekt nemělo. Vzpomene si, jak osmiletý Johan jednou přespával u kamaráda a druhý den jim pyšně vyprávěl, že se dívali na Osvícení, na film, který by mu ona i ?ke určitě zakázali.

A rodiče toho kamaráda navíc oba učili na škole, kam Johan chodil. Neochraňovala jsem ho příliš? pomyslí si a v tu chvíli dostane vnuknutí. O jaké že hře to mluvil naposled?

O nějaké, co všichni mají, jen on ne.

Přejde do kuchyně a zavolá Hurtigovi. „Ahoj, mohl bys mi s něčím pomoct?“

Hurtig je celý udýchaný. „Jasně, co potřebuješ? Můžu ti zavolat za chvíli? Zrovna jsem málem vypustil duši na schodech.“

Ve sluchátku je slyšet ozvěna a ona pochopí, že Jens zrovna vyšel ke svému bytu. Šesté patro bez výtahu.

„Na tohle mi dokážeš odpovědět i ve spánku. Jak se jmenuje hra, co je teď nejoblíbenější?“

Hurtig se zasměje. „Hra? Myslíš olympijské hry

v Pekingu, počítačové hry, X-box nebo ještě něco dalšího?“

„Počítačová hra to je.“

„Assassin’s Creed,“ odpoví Hurtig okamžitě.

„Ne.“

„Jak ne? Ptala ses, která hra…“

„Tuhle jsem nemyslela,“ přeruší ho Jeanette. „Řekni mi

jinou.“

Slyší, jak Hurtig rachotí klíčem v zámku.

„Call of Duty?“

„Ne.“

„Counter Strike?“

Jméno je Jeanette povědomé. „Taky ne, pokud se pamatuju, nebyla to žádná akční hra.“

Hurtig hlasitě funí do sluchátka a pak se ozve zvuk zabouchnutých dveří. „Tak to asi myslíš Spore,“ navrhne nakonec.

„Jo, to je ono. Je hodně brutální?“

„Záleží na tom, jakou cestou se vydáš, ale v podstatě je to hra o evoluci, při které jde o to, že si vytvoříš svou postavu, na začátku je to jediná buňka a na konci pán vesmíru, a přitom se občas násilí docela hodí.“

Evoluce, vzpomene si Jeanette. To je ono. „Zajímavé.

A kde se to dá sehnat?“

„Můžeš si ji koupit. Ale první verze je nekvalitní, má chybná sériová čísla a ochranu proti kopírování, která působí jen potíže.“

Jeanette zklamaně vzdychne. „No tak nic…“

„Samozřejmě existuje ještě jiná možnost,“ dodá Hurtig.

„Můžeš si ji ode mě vypůjčit, protože mám náhodou cracknutou verzi. Johan bude mít narozeniny?“

„Nebude. Co je to cracknutá? Ilegální kopie?“

„Já bych tomu raději říkal modifikovaný software.“

V tu chvíli v Johanově pokoji ztichne počítač, Johan otevře dveře, vyjde do předsíně a začne si obouvat boty.

Jeanette Hurtiga poprosí, aby chvilku počkal, a ptá se Johana, kam jde, ale místo odpovědi se jen zabouchnou vstupní dveře.

Bezmocně znovu zvedne sluchátko. „Chtěla jsem být dřív doma, protože jsem měla strach, že se Johan zase zamkne do pokoje nebo zmizí k nějakému kamarádovi. Přišla jsem domů, ale stejně udělal obojí.“

„Chápu,“ řekne Hurtig. „A teď ho chceš překvapit?“

„Přesně tak. Promiň, že se tak hloupě ptám, ale když mi tu hru půjčíš, tak ji zkopíruju do Johanova počítače a pak ti ji zase vrátím.“

Hurtig chvíli mlčí a ona má dojem, že se potichu směje.

„Víš co?“ řekne pak. „Uděláme to takhle… Já teď hned přijedu k tobě a hru instalujeme, aby na Johana už dneska

večer čekalo překvapení.“

Pokud se jí předtím dotklo, že se směje její nevědomosti, okamžitě mu to odpustí. „Jsi bezva chlap. Jestli jsi ještě nejedl, tak tě zvu na pizzu.“

„To budu rád.“

„A jakou chceš?“

Jens se zasměje. „No, to záleží na tom, jaká je zrovna teď nejoblíbenější. Na to snad dokážeš odpovědět i ve spánku?“

Jeanette narážku pochopí. „Provencale?“

„Ne.“

„Quattro stagioni?“

„Ta taky ne,“ řekne Hurtig. „Žádnou snobskou pizzu nechci.“

„V tom případě chceš určitě Vesuvio.“

„Přesně tak. Vesuvius.“

Toho večera Jeanette usne na pohovce v obýváku. Pořád ještě napůl spí a chvíli jí trvá, než pochopí, že zvoní telefon. Vstane z pohovky.

„Haló?“ řekne rozespale a všimne si, že na stole leží dvě krabice od pizzy. Aha, pomyslí si. Byl tady Hurtig, jedli jsme pizzu a pak on začal instalovat hru a já jsem usnula.

„Ahoj, to jsem já. Jak se vede?“ Okamžitě ji popudí ?keho udýchaný tón.

„Kolik je vůbec hodin?“

Natáhne krk, aby dohlédla na displej na přehrávači, a zasténá, když vidí, že je za pět minut čtyři. „?ke, už kvůli tobě doufám, že mi chceš říct něco důležitého.“

„Sorry,“ řekne ?ke a zasměje se, „zapomněl jsem na časový posun. Jsem v Bostonu. Chtěl jsem si jen trochu popovídat s Johanem.“

Co to ksakru vykládá?

„V Bostonu? Ty nejsi v Krakově? Ty si snad děláš legraci. Nejsi opilý? Johan už dávno spí a já nebudu…“ Zmlkne, protože ve škvíře pod Johanovými dveřmi vidí proužek světla.

„Počkej chvilku.“

Odloží telefon, přejde ke dveřím a nakoukne dovnitř.

U počítače sedí zády k ní Johan a Hurtig, zabraní do sledování nějakého modrého roztoče, který plave po obrazovce.

Jsou do hry tak ponoření, že ji vůbec nevnímají.

„Sejmi ho! Sejmi ho!“ šeptá Hurtig, očividně rozrušený, a poplácá Johana po zádech, když roztoč pohltí něco, co vypadá jako chlupatá červená spirála.

Jeanette má nejdřív chuť se jich zeptat, co to tam ksakru provádějí ve čtyři hodiny ráno, a nahnat je do postele, ale v okamžiku, kdy otevře ústa, se zarazí.

Kašlu na to. Jen ať hrají dál.

Několik vteřin je pozoruje a uvědomí si, že Johan se pravděpodobně po velice dlouhé době cítí dobře ve stejném domě jako ona, bez ohledu na to, že si myslí, že spí. Jeanette opatrně zavře dveře a vrátí se do obýváku.

„Tak, ?ke. A teď mi to vysvětli,“ řekne a cítí, že se za chvíli dostane do bodu, kdy se buď rozzuří a pak toho bude litovat, nebo se uklidní a sevře se jí žaludek.

„Už jsem to chtěl udělat, ale ty jsi na mě vyjela jak dračice, ani jsem nestihl otevřít pusu. Navíc jsem s tebou byl dostatečně dlouho ženatý na to, abych věděl, kdy mě neposloucháš. Jsme na dovolené a sem jsme přijeli včera.

Rozhodli jsme se z náhlého popudu.“

„Z náhlého popudu? Ty si jen tak odletíš do Bostonu a mně ani Johanovi o tom neřekneš ani slovo?“

?ke vzdychne. „Včera jsem volal Johanovi. Slíbil, že ti vyřídí, že jsem na týden odjel.“

„Ale neřekl mi nic. No tak to se nedá nic dělat. Užij si to. Ahoj.“

„Já…“

Jeanette ukončí hovor. Na takové řečičky nemá cenu plýtvat energií. Schová obličej do dlaní.

Nepláče, jen dušeně, chraptivě vzlyká.

Pak si znovu zaleze na pohovku, přikryje se a snaží se

usnout.

Copak je ?keho práce větší a důležitější než ta moje?

myslí si. Střídavá péče?

?ke vnímá Johana jako břemeno a mě zase rozčiluje, že se se mnou Johan vůbec nebaví.

Je možné, aby člověk smýšlel špatně o vlastním dítěti? napadne ji. Občas samozřejmě ano.

Otočí se na břicho, z Johanova pokoje sem zaznívá dušený smích. Tiše Hurtigovi poděkuje, ale zároveň ji překvapuje, že je tak nezodpovědný a nechápe, že dospívající kluk se potřebuje vyspat, aby zvládal školu. Zítřejší trénink je pravděpodobně také zabitý. Hurtig možná pracovat dokáže, ale Johan bude vypadat jako zombie.

Brzy jí dojde, že nemá smysl pokoušet se usnout. Jakmile zavře oči, myšlenky jí začnou kroužit v hlavě jako včely, a tak si znovu lehne na záda a zírá do stropu.

Ještě pořád jsou na něm vidět tři písmena, která na něj ?ke kdysi v opilosti namaloval napříč zelenou barvou. Sice je druhý den zase přetřel, ale nepomohlo to, a stejně jako

v mnoha podobných situacích, kdy slíbil, že něco spraví, se už nestalo nic. Pod bílým nátěrem vyvstávají temnější písmena – S, K a H, Sportovní klub Hammarby.

Jestli budeme dům prodávat, tak hne kostrou a pomůže mi, myslí si Jeanette.

Bude s tím spousta zatracenýho papírování a budou tu poletovat realitní makléři a otravovat je s homestylingem.

Jenže ?ke si odjede do Polska, popíjí tam bublinky a prodává staré obrazy, které by dávno zničil, kdybych mu v tom nezabránila.

A jezdí si na jednu dovolenou za druhou. Do Bostonu s Alexandrou.

Zákonná půlroční zkušební doba před rozvodem najednou Jeanette připadá jako očistec. A pak na ni čeká peklo v podobě dělení majetku. Nedokáže však potlačit úsměv, když si uvědomí, že má právní nárok na polovinu jejich společných příjmů, a chvíli uvažuje, jestli má ?keho postrašit a dělat, že vyžaduje svůj díl, jen aby viděla, jak zareaguje. Čím víc obrazů on do rozvodu prodá, tím víc peněz ona dostane.

Z Johanova pokoje se znovu ozve smích, a i když z toho Jeanette má radost, cítí se osamělá a přeje si, aby jí

nezavolal ?ke, ale Sofia. Zatímco čekala na pizzy, dvakrát jí

volala, nejdřív z pevné linky a pak z mobilu, ale bezvýsledně.

Prosím tě, Sofie, přijď za mnou brzy, myslí si, lehne si na bok a schoulí se pod přikrývkou.

Touží po tom, aby se jí Sofiina záda tiskla k břichu, a stýská se jí po rukou, které jí shrnují vlasy z čela.

Jeanette tam dlouho leží schoulená. Postupně se uklidní a přestane vzlykat, jako plačící dítě.

Vita bergen

Sofia bere diktafon, staví se k oknu a dívá se dolů na ulici. Přestalo pršet. Po protějším chodníku jde žena, vede na vodítku černobílou borderkolii. Sofii pes připomene Hannu, kterou krátce poté, co se vrátily domů z cesty po Evropě, pokousal právě takový pes tolik, že jí museli amputovat prst. Přesto i nadále psy milovala nadevše.

Sofia pouští diktafon a začíná mluvit.

Co to se mnou jen je?

Proč nedokážu cítit vůči zvířatům stejnou něhu a lásku jako ostatní?

Jako dítě jsem se o to tolikrát snažila.

Nejdřív s pakobylkami, protože se o ně pečuje snáze než o akvarijní rybičky, a taky byly vhodné, protože on byl děsně alergický na Esmeraldu a museli jsme ji dát někomu, komu kočky nevadily. Později to byl pokus opatřit si nějaké

zvíře na léto a dostala jsem mládě králíka, které umřelo v autě, protože nikdo nepomyslel na to, že i králík potřebuje vodu,

a pak jsme měli celé léto kozu, byla falešně březí a jediné, co si z ní pamatuju, jsou ty malé černé lepkavé bobky, které byly úplně všude a lepily se na podrážky. A potom slepice, které nikdo neměl rád, a krátce před králíkem sousedův kůň, ten byl věrný, veselý a poslušný a starala jsem se o něj, vždycky než jsem odešla do školy, králíka kousl vlčák toho souseda, co měl koně, ten pes určitě nebyl zlý od začátku, ale všichni, které bijí, se nakonec rozzuří a vrhnou se na někoho slabšího…

Tentokrát ji vlastní hlas neunavuje. Ví, kdo je.

Stojí u okna, dívá se otvorem mezi spuštěnými žaluziemi na to, co se děje venku, a nechává mozek pracovat.

Králík se nemohl nikam schovat, protože venku všude ležel sníh, jindy by se určitě někam schoval, a pes se mu zakousl do krku stejným způsobem jako ten předchozí do tříletého dítěte, které ho krmilo zmrzlinou. Jelikož pes nenáviděl všechno, tak nenáviděl asi i zmrzlinu, a zakousl se děcku přímo do obličeje, nikdo se tím příliš nezabýval, zkrátka mu ho sešili, jak uměli. Pak doufali, že to sroste, a pak přišel

kůň, jízdárna a poníci a srdíčko v deníku, které znamenalo, že je člověk zamilovaný do nějakého staršího kluka a chce, aby se na něj aspoň podíval, když se promenuje po chodbě s nově narostlými prsy a v co možná nejtěsnějších kalhotách. Dokáže šlukovat, aniž se zakucká nebo se pozvrací, to se stávalo, když si vzala Valium, přehnala to s alkoholem a byla tak hloupá, že se vrátila domů, musela se o ni postarat babička a ona nechtěla nic než jí sedět na klíně a být tak malá, jaká ve skutečnosti byla, cítit její objetí a vůni kouře, babička tajně kouřila, taky se ho totiž bála a schovávala před ním cigarety…

Vypíná diktafon, jde do kuchyně a sedá si ke stolu.

Přetočí pásku na začátek a vyndává kazetu. V pracovně už stojí na poličce v knihovně úhledně srovnaná pěkná řádka vzpomínek.

Ozvou se Gaovy lehké, téměř neslyšné kroky a pak zaskřípání dveří za knihovnou v obýváku.

Vstává a jde za ním, do jejich vlastního tajného, měkkého a bezpečného pokoje.

Gao sedí na zemi a kreslí a ona se vrhne na postel a zastrčí do diktafonu další nepoužitou kazetu.

Pokoj je tajný domek, útočiště, kde může být sama

sebou.

Průzračné jezero

Z úst Kennetha von Kwista se řine příval slov, když vypráví o svých zásluhách při doplňujícím výslechu Pera-Oly Silfverberga, a Jeanette si všimne, že si přitom neověřuje ani jediný údaj. Von Kwist má všechny podrobnosti uložené

v paměti a jí se začne zmocňovat plíživý pocit, že státní zástupce odříkává historku, kterou se předtím naučil nazpaměť.

Je dopoledne a oni sedí v Kwistově kanceláři

s výhledem na Průzračné jezero, na němž pár lidí v kanoích navzdory podzimní nepohodě sjíždí úzké průplavy. Jak dokážou ty vachrlaté věcičky v takovém vichru ovládat, napadne ji a čeká, až von Kwist znovu promluví.

Státní zástupce přimhouří oči a kriticky si ji změří, jako by se snažil zjistit, o co jí jde.

Pak se opře a sebejistě sepne ruce za hlavou.

„Pokud se pamatuji, kodaňská policie volala dopoledne,“ pokračuje. „Chtěli po mně, abych se z titulu státního zástupce účastnil rozhovoru se Silfverbergem.

Výslech vedl bývalý policejní náčelník Gert Berglind

a s Perem-Olou Silfverbergem tam byl jeho právní zástupce Viggo Dürer.“

„Takže jste tam byli jen čtyři?“

Von Kwist kývne na souhlas a zhluboka se nadechne.

„Ano, mluvili jsme několik hodin a on popřel všechna obvinění. Tvrdil, že dívka měla odjakživa bujnou fantazii.

Neměla to lehké. Pamatuji se, že říkal, že vlastní matka se jí vzdala několik hodin po porodu a že byla dána do pěstounské péče rodině Silfverbergových. Jasně si pamatuji, že se cítil neuvěřitelně ponížený a mrzelo ho, že vůči němu bylo vzneseno obvinění takovým způsobem.“

Když se ho Jeanette zeptá, jak je možné, že si tak dopodrobna pamatuje něco, co se událo před tak dlouhou dobou, zasměje se a řekne, že má skvělou paměť a pronikavý intelekt.

„Existují nějaké důvody, proč bychom mu měli věřit?“ zkouší to Jeanette. „Per-Ola a jeho žena přece odjeli z Dánska,

jakmile byl propuštěn z vazby, a mně rozhodně připadá, že měli co skrývat.“

Státní zástupce zhluboka vzdychne. „Pravděpodobně jsme byli přesvědčeni, že mluví pravdu.“

Jeanette odevzdaně potřese hlavou. „Přestože jeho schovanka tvrdila, že s ní prováděl všechny ty věci? Připadá mi naprosto nepochopitelné, že vyvázl tak snadno.“

„Mně ne.“ Von Kwistovy oči se za skly brýlí zúží do škvírek. V koutcích úst mu pohrává úsměv. „Už se těmihle záležitostmi zabývám tak dlouho, že vím, že neustále dochází k omylům a pochybením.“

Jeanette vidí, že tudy cesta nevede, a změní téma. „Co byste mi řekl o případu Ulriky Wendinové?”

Úsměv zmizí a von Kwista přemůže náhlý záchvat kašle, omluví se a na chvíli vyjde ven. Když se vrátí, nese karafu s vodou a dvě sklenice. Postaví sklenice na stůl, naplní je vodou a jednu podá Jeanette.

„Co chcete vědět o Ulrice Wendinové?“ Dlouze se napije. „Už je to sedm let,” řekne potom.

„To ano, ale máte přece skvělou paměť, a tak jste jistě nezapomněl, že tohle vyšetřování také vedl stejný policejní náčelník, Gert Berglind, a že bylo také odloženo. Nevšiml jste si žádné spojitosti?”

„Ne, nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“

„Když Annette Lundströmová poskytla Karlovi alibi na večer, kdy byla Ulrika Wendinová znásilněna, tak jste ho

přijal. Ani jste si neověřil, jestli to, co tvrdí, je pravda. Rozumím tomu dobře?”

Jeanette cítí, jak se jí zmocňuje vztek, a snaží se ovládnout. Ví, že nesmí vybuchnout, že musí zachovat klid, ať už si o počínání státního zástupce myslí cokoli.

„Rozhodl jsem se tak,“ odpoví von Kwist klidně. „Bylo to objektivní posouzení údajů, které jsem měl k dispozici. Při výslechu šlo o to, abych zjistil, jestli tam Lundström byl.

A ukázalo se, že tam nebyl. Nic víc. Nijak jsem ho nepodezíral, že by mi lhal.”

„Ani dnes nemáte pocit, že jste se tím mohl zabývat trochu důkladněji?“

„Výpověď Annette Lundströmové byla jen jedna část informací, které jsem měl, ale jistě jsem si ji mohl ověřit.

Všechno se mohlo důkladněji prověřit.“

„Ale to se nestalo?“

„Ne.“

„A řekl jste Gertovi Berglindovi a vedoucím vyšetřovatelům, že mají pokračovat?”

„Přesně tak.”

„A přesto k tomu nedošlo?”

„Pravděpodobně se tak rozhodli na základě objektivního úsudku.“

Jeanette vidí, že von Kwist se usmívá. Jeho hlas připomíná syčení hada.

Jednoho krásného dne se zamotáš do vlastních smyček, pomyslí si.

Jutin kopeček

Reforma švédské psychiatrie, která vstoupila v platnost prvního ledna 1995, byla špatná. Že navíc postihla vedoucího komise, ministra sociálních věcí Bo Holmberga, je na soukromé úrovni nutno považovat za ironii osudu.

Jeho žena, ministryně zahraničí Anna Lindhová, byla zavražděna mužem, který byl u nejvyššího soudu označen za duševně nemocného, a měl být proto hospitalizován.

Vrah Mijailo Mijailović se místo toho volně pohyboval po ulicích Stockholmu a považoval je za bojiště, kde se může potýkat s neviditelnými démony.

Velký počet nemocnic byl sice zrušen už

v sedmdesátých letech, ale nelze se nepozastavit nad tím, co by se stalo, kdyby soudní psychiatři došli k jiným závěrům, než ke kterým de facto došli.

Ve stockholmských útulcích pro lidi bez přístřeší je asi dva tisíce lůžek, a tak pět tisíc bezdomovců, z nichž většina jsou alkoholici nebo narkomani, neustále bojuje o střechu nad hlavou.

Téměř polovina z nich ještě k tomu trpí psychickými poruchami, a proto často dochází ke rvačkám o volná lůžka a mnozí se raději rozhodnou, že přenocují jinde.

Ve velkých podzemních prostorách pod kostelem svatého Jana ve čtvrti Norrmalm vznikly celé kolonie lidí, které spojuje to, že stojí mimo ochranu běžné společnosti.

V rozlehlých, vlhkých, katedrálám podobných prostorách našli něco, co aspoň vzdáleně připomíná bezpečí.

Přístřešky z igelitu nebo plachet natažené přes pár kusů kartónu a spací pytel.

Kvalita těchto obydlí je různá a některá by se dala označit téměř jako útulná.

Nad uličkou Jutin kopeček zabočí doprava do Jánské ulice a kráčí dál podél plotu hřbitova.

Každý krok, který udělá, ji přivádí blíže k něčemu novému, k místu, kde bude moci zůstat a být šťastná. Změnit jméno i oblečení a vypořádat se s minulostí.

Místo, kde se její život může vydat jiným směrem.

Vytáhne z kapsy kabátu čepici, nasadí si ji a pečlivě pod ní skryje světlé vlasy.

Ohlásí se dobře známé svírání žaludku a ona stejně

jako poprvé uvažuje, co udělá, když se jí začne chtít na záchod.

Minule se všechno vyřešilo, protože oběť ji dobrovolně vpustila dovnitř, dokonce ji pozvala dál. Per-Ola Silfverberg byl hloupý, ke své škodě příliš důvěřivý. Připadalo jí to divné, protože to koneckonců byl muž zocelený průmyslem.

Per-Ola Silfverberg k ní stál zády a ona vytáhla velký nůž a přeřízla mu tepny na pravém předloktí. Klesl na kolena, obrátil se a téměř překvapeně na ni pohlédl. Nejprve na ni

a pak na louži krve, která se pomalu rozlévala na světlých parketách. Ztěžka oddechoval, ale přesto se pokusil vstát, a ona mu to dovolila, protože stejně neměl šanci. Když vytáhla polaroid, zatvářil se překvapeně.

Trvalo jí téměř dva týdny, než se jí podařilo ženu lokalizovat v jeskynních prostorách pod kostelem. Jedna žebračka na Sergelově náměstí jí vykládala, že se navzdory své současné situaci stále chová a mluví jako šlechtična, za niž se dosud považuje.

Navzdory svému původu skončila Fredrika Grünewaldová na ulici a posledních deset let byla známá pod jménem Hraběnka. Ví, že rodina Grünewaldova kvůli Fredričiným riskantním rozhodnutím a špatným investicím přišla o celý svůj majetek.

Nějakou dobu váhala, zda na Fredrice vůbec má vykonat pomstu, protože už si prošla peklem, ale co se jednou začne, mělo by se dokončit.

Je tedy rozhodnuto. Tečka. Pro soucit není prostor. Ať už se jedná o tulačku bez domova nebo zámožnou dámu

z vyšších kruhů.

V hlavě se jí znovu vynořují vzpomínky na Fredriku Grünewaldovou.

Vidí špinavou podlahu a slyší dech. Pach potu, vlhké hlíny a motorového oleje.

Bez ohledu na to, zda Fredrika Grünewaldová všechno

vymyslela, nebo jen vykonávala úkol, je vinna. I člověk, který neudělá nic, může být vinen.

Kdo mlčí, souhlasí.

Zabočí doleva na Hřebenářskou a pak hned doleva na Döbelnovu. Teď je u hřbitova z druhé strany, kde je prý vchod. Zpomalí krok a dychtivě hledá plechové dveře, o kterých jí vyprávěla žebračka.

Po chodníku se proti ní blíží postarší dvojice na procházce a ona si stáhne čepici ještě víc do čela. Asi padesát metrů od ní stojí pod stromem temná postava muže. Vedle něj jsou pootevřené plechové dveře a z nich se ozývá slabé mumlání.

Konečně našla vchod do podzemí.

„Co jseš zač?” Muž vystoupí z přítmí pod stromem.

Je opilý, a to je dobře, protože se na ni později bude pamatovat jen matně, možná vůbec.

„Víš, kdo je Hraběnka?“ Pohlédne mu do očí, ale protože muž silně šilhá, je pro ni těžké se rozhodnout, do kterého oka upřít pohled.

Muž si ji prohlédne. „Proč?”

„Jsem její kamarádka a potřebuju s ní mluvit.“

Muž se pro sebe zachechtá. „Tak ta baba má nějaký kamarádky? To jsem teda netušil.“ Vytáhne zmačkanou krabičku cigaret a zapálí si špaček. „Co z toho budu mít? Teda když ti ukážu, kde je.”

Už si není úplně jistá, jestli je opilý. Pohled má náhle pronikavý a ona dostane strach. Co když se na ni bude pamatovat?

„Co ti mám dát, abys mi k ní ukázal cestu?“ Ztiší hlas, téměř šeptá. Nechce, aby jejich rozhovor zaslechl někdo nepovolaný.

„Třeba pár stovek. Jo, to by tak mohlo bejt přiměřený.“ Muž se zasměje.

„Když mi ukážeš, kde se zdržuje, dám ti tři. Platí?“ Muž přikývne a zamlaská.

Vytáhne peněženku a podá mu tři stokoruny. Muž se na ně zadívá se spokojeným úšklebkem a pak jí podrží dveře

a gestem ji vybídne, aby vstoupila dovnitř.

Do nosu jí vnikne nasládlý dusivý puch a ona vytáhne z kapsy kapesník. Přitiskne si ho na nos a ústa, aby se nepozvracela, a muž se uchechtne, když vidí její reakci.

Schodiště je dlouhé, a když si její oči zvyknou na tmu, zahlédne pod ním slabou záři.

„Dej si pozor, ať nespadneš. Občas to tu pěkně klouže.” Muž ji opatrně uchopí pod paží a ona sebou trhne, když se jí dotkne.

„Dobrý, dobrý,“ vyhrkne muž. „Chápu. Myslíš si, že tě něčím nakazím, že jo?” Zase ji pustí a ona vycítí, že se ho to opravdu dotklo.

Hnus, pomyslí si. Celý jsi semeniště nákazy.

Když dojdou do velkého sálu, nejprve nevěří svým očím. Je velký jako menší fotbalové hřiště a strop je nejméně deset metrů vysoko. Pod sebou vidí změť stanů, krabic

a přístřešků, mezi nimi plápolají otevřené ohýnky a u nich se vleže nebo vsedě choulí dav lidí.

Nejnápadnější je ale ticho, které tu panuje.

Ozývá se jen slabý šepot a pochrupování. Celý ten výjev má v sobě něco důstojného. Jako by se ti, kdo tu žijí, společně dohodli, že se nebudou navzájem obtěžovat svými starostmi.

Muž se protáhne kolem ní a ona ho následuje do přítmí.

Nikdo si jí nevšímá.

Muž zpomalí a zastaví se.

„Tady ta baba bydlí.” Ukáže na chatrč z černých pytlů na odpad, do které se vejdou nejméně čtyři lidé. Vchod je zakrytý modrou přikrývkou. „A já mizím. Kdyby se tě ptala, kdo tě sem dovedl, tak řekni, že Börje.“

„Dobře, díky za pomoc.“

Muž se otočí a odchází stejnou cestou, po níž přišli. Posadí se na bobek a vidí, že uvnitř se někdo pohybuje.

Pomalu sundá z úst kapesník a opatrně se nadechne. Páchne to tu, vzduch je vydýchaný a ona se snaží dýchat jen ústy.

Připraví si klavírovou strunu a schová ji v ruce.

„Fredriko?“ zašeptá. „Jsi tam? Musím s tebou mluvit.“

Posune se blíž ke vchodu, vytáhne z tašky polaroid a opatrně odsune přikrývku na stranu.

Pokud má ohavnost nějaký pach, tak ji právě teď zaštípal v nose.

Mýdlový palác

Ann-Britt jí volá domácím telefonem a ohlašuje, že přišla Linnea Lundströmová. Sofia Zetterlundová jde do čekárny dívku přivítat.

Stejně jako s Ulrikou Wendinovou se rozhodne, že při psychoterapii bude u Linnei vycházet z třístupňového modelu.

V první části terapie půjde výhradně o stabilizaci vztahů a získání důvěry. Klíčovými slovy jsou podpora a řád a Sofia doufá, že nebude muset sáhnout k medikaci, u Ulriky

ani u Linnei. Úplně vyloučit to ale ještě nemůže. V druhé části terapie půjde o rozpomínání se a zpracování vzpomínek,

o diskusi a opětovné prožití sexuálního traumatu. Konečně v poslední fázi je nutno oddělit traumatické zážitky od sexuálních zkušeností v současnosti a budoucnosti.

Sofii překvapilo Ulričino vyprávění o tom, jak se setkala v hospodě s neznámým mužem. Šlo o čistě sexuální záležitost a Ulrice se díky tomu očividně ulevilo.

Byla vystavena opakovanému znásilnění a trpí vulvární vestibulitidou. Styk s neznámým mužem jí pomohl se uvolnit

a začala sama, ať vědomě či nevědomě, experimentovat se vztahem mezi intimitou a sexualitou.

Pak si Sofia vybaví Ulričinu reakci, když dívka uviděla fotografii Vigga Dürera. Viggo Dürer sehrál v Linneině dospívání ústřední roli.

Jakou roli asi měl v Ulričině životě?

Linnea Lundströmová se usadí v židli pro návštěvy.

„Připadám si, jako bych tu byla nedávno,“ prohlásí. „Copak jsem tak nemocná, že sem musím chodit každý den?“

Sofia je vděčná za to, že Linnea je v tak dobré náladě, že i žertuje.

„Ne, o to nejde. Ale takhle na začátku je dobré vídat se co nejčastěji, abychom se rychle seznámily.“

Prvních deset minut rozhovoru je váhavých. Jde o to, jak se Linnea celkově cítí, fyzicky i psychicky.

Sofia občas zavede hovor na téma, kvůli němuž se

s Linneou schází – na dívčin vztah k otci.

Sofia považuje za vhodnější, když se o tom zmíní sama Linnea, jako tomu bylo při rozhovoru předešlý den, a její naděje jsou brzy vyslyšeny.

„Říkala jste, že jde o to, abychom si navzájem pomohly,“ řekne Linnea.

„Ano, to je nezbytný předpoklad.“

„Vy si myslíte, že dokážu líp pochopit sama sebe, když budu líp chápat jeho?“

Sofia s odpovědí chvíli otálí. „Možná… Nejdřív ze všeho si chci být naprosto jistá, že jsi přesvědčená o tom, že jsem pro tebe při tomhle rozhovoru ta správná osoba.“

Linnea se zatváří překvapeně. „Copak by to mohl být někdo jiný? Moje kamarádky nebo co? To bych asi hanbou umřela…“

Sofia se zasměje. „Ne, kamarádky to být nemusí. Ale jsou i jiní terapeuti.“

„Vy jste s ním mluvila. Vy jste nejvhodnější. Aspoň Annette to říkala.“

Sofia se podívá na Linneu a konstatuje, že ji nejlépe charakterizuje slovo „vzdor“. Nesmím o ten kontakt přijít, pomyslí si. „Chápu… takže zpátky k tvému otci. Pokud o něm chceš mluvit, čím začneme?“

Linnea vytáhne z kapsy bundy zmačkaný papír a položí ho na psací stůl. Vypadá, jako by se styděla. „Včera jsem vám něco zatajila.“ Chvíli váhá, ale pak přistrčí papír k Sofii.

„Tenhle dopis mi táta napsal letos na jaře. Klidně si ho přečtěte.“

Sofia pohlédne na papír. Zdá se, že si ho Linnea četla mnohokrát.

Je to ohmataný list z linkovaného školního sešitu, hustě popsaný drobným krouceným písmem. „Mám si ho teď přečíst?“

Linnea přikývne a Sofia zvedne papír.

Rukopis je úhledný, ale těžko čitelný. Dopis byl psán v letadle za silných turbulencí, je datován Nice – Stockholm, třetího dubna 2008, a podle toho, co v něm Karl Lundström píše, dojde Sofia k závěru, že byl na služební cestě na

francouzské Riviéře. Dopis byl tedy napsán jen pár týdnů předtím, než byl Karl Lundström zatčen.

V prvním odstavci jsou většinou fráze. Pak je ale text čím dál útržkovitější a nesouvislejší.

Talent je trpělivost a strach z porážky. Máš obě vlastnosti, Linneo, takže máš všechny předpoklady k úspěchu, i když to teď třeba tak nevypadá.

Ale pro mě všechno skončilo. V životě existují zranění, která neviděna užírají duši jako malomocenství.

Ne, já se musím uchýlit do stínu! Zdravý a živoucí blížím se k nim, s obdivem, s láskou brzy je ctím, v domově stínů domov nacházím.

Sofia ta slova poznává. Když se s Karlem Lundströmem sešla v Huddinge, mluvil o domově stínů. Říkal, že je to tajné, zakázané místo.

Pohlédne přes papír na Linneu.

Dívka se nejistě usměje, znovu sklopí oči k podlaze a Sofia čte dál.

Všechno je to napsané v knize, kterou mám teď s sebou.

Pojednává o mně a o tobě.

Píše se tam, že požaduji jen to, co už přede mnou dělaly stovky, snad tisíce mužů, a moje skutky jsou tak posvěceny historií. Impulsy ke chtíči se nenacházejí v mém svědomí, ale

v kolektivní interakci, která vznikla součinností s ostatními. S chtíčem ostatních.

Dělám jen to, co dělají i jiní, a můžu mít čisté svědomí. Ale svědomí mi přesto říká, že něco není v pořádku! Nechápu to!

Mohl bych se zeptat delfského orákula. Pýthie je žena, která nikdy nelže.

Díky ní Sokrates pochopil, že moudrý člověk ví, že nic neví. Hlupák si myslí, že ví něco, co nezná, a je proto dvojnásobným hlupákem, protože neví, že neví! Ale já vím, že nevím!

Znamená to, že jsem moudrý?

Pak následuje několik nečitelných řádků a velká tmavorudá skvrna, Sofia předpokládá, že je od červeného vína.

Znovu pohlédne na Linneu a tázavě nadzvedne jedno obočí.

„Já vím,“ přikývne dívka. „Je to trochu zmatené, asi byl

opilý.“

Sofia tiše čte dál.

Podobně jako Sokrates jsem zločincem, kterého nařkli

z kažení mládeže. On byl ale přece pederast, možná měli ti, co ho obvinili, pravdu? Stát se koří svým božstvům a nám ostatním je vyčítáno, že se klaníme démonům.

Sokrates byl úplně stejný jako já! Mýlíme se? V téhle knize to všechno je! Víš vůbec, co se stalo v Kristianstadu, když jsi byla malá? Viggo a Henrietta? V téhle knize se o tom píše!

Viggo a Henrietta Dürerovi, pomyslí si Sofia. Annette Lundströmová se o manželích Dürerových zmínila a Viggova kresba se objevuje na Linneiných obrázcích.

Sofia rozpoznává ambivalentní postoj Karla Lundströma k tomu, co je správné a co je špatné, který zastával už při rozhovoru v Huddinge, a jednotlivé části skládačky do sebe začínají zapadat. Čte dál, i když v ní dopis vzbuzuje odpor.

Velký spánek. A slepota. Annette je slepá a Henrietta byla také slepá, jak se patří na dívky ze školy v Sigtuně.

Škola v Sigtuně, pomyslí si Sofia. Henrietta? Kdo je to? Přestane číst a odloží dopis. Některé věci v něm se jí hluboce dotkly.

Chápe, že Henrietta Dürerová byla spolužačkou Annette. I ona na sobě měla prasečí masku, chrochtala

a chechtala se. Tehdy se jmenovala jinak, nějak obyčejně, Anderssonová, Johanssonová? Ale byla jednou z nich, maskovaná a slepá.

A provdala se za Vigga Dürera.

Je toho moc najednou. Sofia cítí, jak se jí svírá žaludek.

Linnea ji vyruší ze zamyšlení. „Táta říkal, že jste ho chápala. Myslím, že o někom takovém píše i v tom dopise, o nějaké Pýthii… ale vyjadřuje se hrozně zvláštně.“

„Vzpomínáš si na Vigga Dürera? A na Henriettu?“ Linnea mlčí, sklouzne v židli níž a tupě zírá před sebe.

„A o jaké se to zmiňuje knize?“

Linnea znovu vzdychne. „Nevím… On pořád četl. Ale

často mluvil o nějakém spisu, který se jmenuje Pýthiiny rady.“

„Pýthiiny rady?“

„Ano. Ale nikdy mi ho neukázal.“

„A když píše o Kristianstadu… co se ti vybavuje?“

„Nevím.“

Během pouhého týdne se setkala s dvěma mladými ženami, kterým zničil život tentýž muž. I když je Karl Lundström po smrti, postará se o to, aby se jeho obětem dostalo zadostiučinění.

Co to znamená slabost? Být oběť? Žena? Nechat se zneužívat? Ne, slabost je nevyužít to ve svůj prospěch.

„Pomůžu ti si vzpomenout,“ řekne Sofia. Linnea se na ni podívá. „Myslíte?“

„Vím to.“

Sofia otevře zásuvku psacího stolu a vytáhne obrázky, které Linnea nakreslila, když jí bylo pět, devět a deset let.

Podzemí pod kostelem svatého Jana

Jméno Jan, Johannes, pochází z hebrejštiny a znamená

„Bůh je milosrdný“. Řád johanitů se od dvanáctého století řídil heslem Na pomoc chudým a nemocným.

Díky logice prozřetelnosti proto jeskynní prostory pod kostelem svatého Jana ve stockholmské čtvrti Norrmalm poskytují útočiště chudým a zavrženým.

Na dveřích do podzemních prostor lpí otrhaná samolepka, téměř totožná s dánskou vlajkou. Ve skutečnosti je to praporec řádu johanitů, křižácký znak s prohozenými barvami, bílý kříž v červeném poli. Někdo ho tam přilepil, jako by chtěl sdělit, že tady se mohou cítit všichni v bezpečí, ať jde o kohokoli.

Už ne však díky logice prozřetelnosti, ale spíš jako její posměšná interpretace vyzní skutečnost, že toto poselství bezpečí je občas falešné, v tomto případě připomíná volání

o pomoc odrážející se od skalních stěn v podzemních kryptách.

Jeanette Kihlbergovou vzbudí vyzvánění telefonu v půl sedmé ráno. Policejní náčelník Dennis Billing jí přikazuje, aby se okamžitě vydala do centra, protože v podzemí pod kostelem svatého Jana našli zavražděnou ženu.

Rychle naškrábe vzkaz Johanovi, položí ho v kuchyni na stůl spolu se stokorunou, tiše vyklouzne ven a posadí se do auta.

Vezme mobil a zavolá Jensi Hurtigovi. Už mu volali

z ústředny, a pokud to dobře pojede, za patnáct minut bude na místě. Podle toho, co slyšel, hodlají obyvatelé podzemí zlynčovat kohokoli, kdo vstoupí dovnitř, a tak se dohodnou, že se sejdou před vchodem.

V tunelu na Jižní spojce překáží nákladní auto

s píchnutým kolem a provoz se téměř zastavil. Jeanette je jasné, že přijede později, a tak volá Hurtigovi a řekne mu, aby šel dolů sám.

Provoz na Centrálním mostě se dá znovu do pohybu a po pěti minutách Jeanette odbočuje do Klárského tunelu, vyjede na Sveinu třídu a míjí Koncertní dům. Hřebenářská

ulice je zčásti jednosměrná, a proto se rozhodne, že pojede po Tegnérově a pak zahne doprava na Döbelnovu.

Ulici blokuje shluk lidí. Jeanette vjede na chodník, zaparkuje a vystoupí.

Stojí tam tři policejní dodávky s puštěnými majáčky

a asi deset policistů má plné ruce práce s uvolněním vchodu do podzemí.

Jeanette se vydá k ?hlundovi a v tu chvíli uvidí

i Schwarze, který stojí u kus dál u masivních plechových dveří.

„Jak to jde?“ Musí křičet, aby ji bylo slyšet.

?hlund rozhodí rukama. „Totální chaos. Vyklidili jsme to tam, bylo tam skoro padesát lidí. Vidíš sama…“ Mávne paží. „Ti chudáci nemají kam jít.“

„Volali jste na Městskou charitu?“ Jeanette ustoupí stranou a udělá místo kolegovi, který se chystá zpacifikovat jednoho z nejagresivnějších bezdomovců.

„Samozřejmě, ale mají plno a teď pro nás nic udělat nemůžou.“ ?hlund na ni vyčkávavě pohlédne a Jeanette se na chvíli zamyslí.

Pak pokračuje: „Uděláme to takhle. Objednej autobus od dopravního podniku, co nejrychleji. Uvnitř se zahřejí a pak si promluvíme s těmi, co nám budou ochotni něco říct. I když předpokládám, že většina jich moc sdílná nebude. Obvykle nebývají.“

?hlund přikývne a vytáhne vysílačku.

„Já zatím půjdu dolů, podívám se, co se stalo, a pak budeme už jen doufat, že se budou moct co nejdřív vrátit zpátky.“

Jeanette se vydá k plechovým dveřím, ale Schwarz ji zarazí a podá jí bílou roušku.

„Radši si to natáhni.“ Nakrčí nos.

Puch je opravdu nesnesitelný, a než Jeanette vykročí do tmy, upevní si za ušima gumičku a ujistí se, že rouška přiléhá

i kolem nosu.

Velká podzemní prostora je ozářená světlem reflektorů, burácí tam dieselový agregát, který svítidla zásobuje proudem.

Jeanette se zastaví a pozoruje bizarní podzemní osadu. Je to chudinské městečko jako vystřižené ze slumu

v Riu de Janeiru. Obydlí postavená z odpadků a věcí, které se dají najít na ulici. Některá vytvořená s očividnou zručností

a smyslem pro soulad. Jiná připomínají dětské domečky na hraní. Navzdory nepořádku působí celek zvláštním dojmem organizovanosti.

Nevyslovená touha po řádu.

Hurtig stojí asi dvacet metrů od ní. Zamává na ni a ona se opatrně protáhne mezi hromadami spacích pytlů, pytlů na odpad, papírových krabic a oblečení. U jednoho stanu stojí knihovnička plná knih. Na kusu papíru je napsáno, že knihy jsou k vypůjčení, ale je třeba je vrátit.

Jeanette ví, že předsudky o tom, že bezdomovci jsou nevzdělaní a nezajímají se o kulturu, se nezakládají na pravdě. K tomu, aby se sem člověk dostal, stačí málo – trochu smůly, nezaplacené účty nebo deprese.

Hurtig stojí u stanu z plastových pytlů. Před vchodem visí modrá odřená přikrývka a Jeanette vidí, že uvnitř někdo leží.

stanu.

„Tak co se stalo?“ Skloní se a snaží se nahlédnout do

„Žena uvnitř se jmenuje Fredrika Grünewaldová

a říkalo se jí Hraběnka, protože tvrdila, že pochází ze šlechtické rodiny. Právě to ověřujeme.“

„Dobře. Co dál?“

„Několik svědků vypovědělo, že včera odpoledne sem přišel muž jménem Börje ve společnosti neznámé ženy.“

„A našli jste toho Börjeho?“

„Ne, ještě ne, ale tady dole je tak trochu celebrita, takže to nebude těžké. Vyhlásili jsme po něm pátrání.“

„Výborně.“ Jeanette se posune trochu blíž ke vchodu do stanu.

„Je příšerně zmasakrovaná. Hlavu má v podstatě oddělenou od krku.“

„Nožem?“ Jeanette vstane a narovná se.

„Nemyslím. Našli jsme tohle.“ Hurtig zvedne sáček z umělé hmoty, v němž je dlouhá ocelová struna. „To je pravděpodobně vražedná zbraň.“

Jeanette přikývne. „A tady z těch dole to nikdo

neudělal?“

„Myslím, že ne. Kdyby ji někdo jen zavraždil a pak obral…“ Hurtig se zatváří zamyšleně. „Tady jde o něco jiného.“

„Takže ji o nic neokradli?“

„Ne. Peněženku měla u sebe a v ní skoro dva tisíce korun a platnou průkazku na městskou dopravu.“

„Aha. Co si o tom myslíš ty?“

Hurtig pokrčí rameny. „Možná msta. Když ji vrah zabil, potřel ji výkaly. Hlavně kolem úst.“

„Do prdele.“

„Ivo zjistí, jestli to jsou její vlastní výkaly. Když budeme mít štěstí, patří vrahovi.“ Hurtig ukáže do stanu. Ivo Andrić s několika spolupracovníky tam právě balí tělo do šedivého pytle na mrtvoly, aby ho mohli odvézt na patologii v Solně.

Technici nadzvednou plastové pytle, které tvořily stan, a Jeanette vidí celé žalostné obydlí. Malý lihový vařič, pár konzerv a hromada oblečení. Opatrně uchopí jedny šaty

a všimne si, že jsou značky Chanel. Téměř nepoužité.

Přečte si etikety na neotevřených konzervách, většina jich je z dovozu. Slávky, husí játra a paštiky. Ne zrovna zboží ze samoobsluhy.

Proč se Fredrika Grünewaldová zdržovala tady dole? uvažuje. Zdá se, že peníze jí nijak nechyběly. Musela pro to mít jiný důvod. Ale jaký?

Jeanette si dál prohlíží majetek zavražděné. Něco tu nehraje. Něco tu chybí. Přimhouří oči, vynuluje se a snaží se všechno vidět bez předsudků.

Co nevidím? uvažuje.

„Poslyš, Jeanette,“ poklepe jí na rameno Ivo Andrić.

„Chci ti něco říct, než odjedeme. Ty výkaly, které má v obličeji, nejsou lidské, ale psí.“

V tu chvíli si to Jeanette uvědomí. Nic tu nechybí. Ale jedna věc by tu být neměla.

Minulost

Odvážíš se dneska, ty zbabělá mrcho? Odvážíš se?

Odvážíš se?

Neodvážíš! Neodvážíš! Na to jsi moc zbabělá.

Jsi ubohá! Není divu, že na tobě nikomu nezáleží!

Oprýskané fasády kodaňské Istedské ulice, chodníky jsou lemovány hotely, bary a sexshopy a ona se usměje, když zabočí do trochu klidnější ulice jménem Viktoriina. Naposledy tu byla před necelým rokem a pamatuje si, že hotel stojí docela blízko, v dalším bloku po levé straně hned za křižovatkou, vedle obchodu s gramofonovými deskami.

Před rokem si ten hotel pečlivě vybrala. V Berlíně bydlela v Kreuzbergu na Bergmannově ulici, a když přijela sem, kruh se uzavřel. Logicky musí zemřít ve Viktoriině ulici.

Všimne si, že neonový poutač se jménem hotelu je stále ještě rozbitý. Otevře staré dřevěné vstupní dveře vedoucí

k recepci. Za pultem sedí stejný znuděný muž jako minule. Tehdy kouřil, teď má v ústech párátko. Vypadá, jako by měl každým okamžikem usnout.

Dá jí klíče a ona zaplatí několika zmačkanými bankovkami, které našla v plechovce od sušenek ve Viggově kuchyni.

Dohromady má skoro dva tisíce dánských korun a přes devět set švédských. Na pár dní jí to vystačí. Za hrací skříňku, kterou u Vigga ukradla, ještě dalších pár stovek dostane.

Pokoj číslo sedm, kde se loni v létě pokusila oběsit, je v prvním patře.

Když stoupá po vrzajícím dřevěném schodišti, uvažuje, jestli už vyměnili porcelánové umyvadlo. Než se rozhodla, že se oběsí, rozbila o jeho okraj lahvičku s parfémem a na umyvadle se udělala prasklina až k odpadu.

Zbytek už tak dramatický nebyl.

Hák ve stropě povolil a ona se probrala na podlaze záchodu s páskem kolem krku, natrženým rtem a vyraženým předním zubem. Krev smyla tričkem.

Potom bylo všechno, jako by se nic nestalo. Na záchodě to vypadalo úplně stejně jako předtím, až na prasklinu v umyvadle a otvor po háku ve stropě. Byla to téměř neviditelná, nesmyslná událost.

Odemkne a vstoupí do pokoje. Stejně jako předtím stojí vpravo u zdi úzká postel, vlevo šatník a okno vedoucí na Viktoriinu ulici je stejně špinavé jako tehdy. Páchne to tu kouřem, plísní a dveře na malý záchod jsou otevřené.

Skopne boty, hodí tašku na postel a otevře okno, chce vyvětrat.

Zvenku sem doléhá hučení dopravy a štěkání zaběhlých

psů.

Pak jde na záchod. Otvor ve stropě je zasádrovaný

a prasklinu v umyvadle vyplnili silikonem, takže se z ní stala špinavě šedá čára.

Zavře dveře na záchod a lehne si na postel. Neexistuju, napadne ji a rozesměje se.

Vytáhne z kabelky deník a propisovačku a začne psát.

Kodaň, dvacátého třetího května 1988. Dánsko je zasraná země. Prasata, sedláci, německé děvky a němečtí parchanti.

Jsem díry, praskliny a nesmyslné události. Na Viktoriině i Bergmannově ulici. Znásilněná Němci na dánské půdě. Na festivalu v Roskilde, třemi německými cucáky.

Teď znásilněná německým parchantem narozeným v Dánsku v bunkru, co v Dánsku postavili Němci. Dánsko

a Německo. Viggo je napůl Němec a napůl Dán. Dánský syn německé děvky.

Nahlas se rozesměje. „Solace Aim Nut. Utěš mě, jsem blázen.“

Proč si tak říká?

Pak deník odloží. Není blázen. To všichni ostatní se zbláznili.

Myslí na Vigga Dürera. Německého parchanta.

Zaslouží, aby ho uškrtili a hodili do protileteckého krytu na Oddesundu.

Narodil se z dánské díry a v německé díře chcípne.

A pak ho můžou sežrat prasata.

Znovu vezme do ruky deník.

Zarazí se a chvíli listuje zpátky. Dva měsíce, čtyři měsíce, půl roku.

Pak začne číst.

Värmdö, třináctého prosince 1987.

Po tom, co udělal v sauně, se Solace neprobouzí. Mám strach, že umírá. Dýchá a oči má otevřené, ale je úplně ztracená sama v sobě. Choval se k ní krutě. Dělal to s ní

a přitom jí mlátil hlavou o zeď, byla pak strakatá jako tyčinky na mikádo. Rozsypané po lavici v sauně.

Otřela jsem jí obličej vlhkým hadříkem, ale pořád se neprobírá.

Není mrtvá?

Nenávidím ho. Dobrota a smířlivost jsou jen formou útlaku a provokace. Nenávist je čistší.

Victoria obrátí v deníku několik stránek.

Solace nebyla mrtvá. Probrala se, ale neříkala nic, jen že ji bolí břicho a má v něm křeče, jako by měla rodit. Vtom přišel do našeho pokoje.

Když nás uviděl, nejdřív se zatvářil nešťastně. Pak se na nás vysmrkal. Jednu nosní dírku si stiskl prstem a vysmrkal se na nás!

Nemohl na nás aspoň plivnout? Stěží poznává vlastní rukopis. Dvacátého čtvrtého ledna 1988.

Solace odmítá sundat si masku. Její dřevěný obličej mě začíná nudit. Pořád jen leží v posteli a kňourá. Ozývá se skřípot. Maska jí musela přirůst k obličeji, jako by do ní vrostla dřevěná vlákna.

Je dřevěná loutka. Pořád tam jen leží, tichá a mrtvá, a v dřevěném obličeji to skřípe, protože v sauně je tak hrozně vlhko.

Dřevěné loutky nemají děti. Jen bobtnají ve vlhku a horku. Nenávidím ji!

Victoria sklapne deník. Slyší, jak se na ulici někdo zasmál.

V noci se jí zdá o domě, který má všechna okna otevřená. Ona má za úkol je zavřít, ale jakmile zavře poslední, otevře se jedno z těch, která před chvílí zavřela. Zvláštní na tom je, že ona rozhoduje o tom, že všechna okna nesmí být zavřená zároveň, protože potom by byl její úkol příliš jednoduchý. Zavřít, otevřít, zavřít, otevřít a tak to jde pořád dál, až se unaví, posadí se na zem a počurá se.

Když se probere, postel je tak promočená, že je na zemi pod matrací loužička.

Jsou teprve čtyři hodiny ráno, ale rozhodne se, že už vstane. Umyje se, posbírá svoje věci, vyjde z pokoje.

Prostěradlo vezme s sebou a nacpe ho do koše na chodbě, než sejde k recepci.

Posadí se v kavárničce a zapálí si cigaretu.

Už počtvrté nebo popáté během jediného měsíce se probudila tím, že se počurala. Předtím se jí to také stávalo, ale ne v tak krátkých intervalech a ne v souvislosti s tak barvitými sny.

Vytáhne z batohu několik knih. Učebnice psychologie pro vysokoškolské studenty a několik svazků od R. J. Stollera. Připadá jí legrační, že někdo, kdo píše o psychologii, se může jmenovat Stoller, a podobně legrační, ne-li přímo směšné, je, že brožované vydání Freudových Tří úvah o sexuální teorii, které si také přibalila, je tak tenké.

Výtisk Výkladu snů je téměř rozpadlý. Výsledkem je, oproti tomu, co si představovala, než knihu přečetla, že stojí v naprosté opozici vůči Freudovým teoriím.

Proč by sny měly být výrazem nevědomých tužeb a skrytých vnitřních konfliktů?

A jaký smysl má skrývat před sebou své vlastní úmysly? Připadalo jí, jako by měla být jednou osobou, když sní, a jinou, když bdí. Jaká je v tom logika?

Ve snech se zkrátka zrcadlí její vlastní myšlenky a fantazie. Možná jsou symbolické, ale nemyslí si, že by

dokázala poznat samu sebe lépe tím, že by analyzovala jejich význam.

Připadá jí hloupé snažit se řešit problémy ve skutečném životě výkladem svých vlastních snů, má dojem, že by to

mohlo dokonce být vyloženě nebezpečné.

Co když jim někdo připíše význam, který nemají?

Zajímavější je, že její sny jsou zřetelné, lucidní. Pochopila to, když si o tom přečetla článek. Ve spánku si je vědoma, že sní, a může ovlivnit to, co se ve snech děje.

Uchichtne se při pomyšlení, že kdykoli se ve snu počurala, byla to její vědomá volba.

Ještě legračnější je myšlenka, že psychologie připisuje lucidně snícím neobyčejně velkou mozkovou kapacitu. Takže se počurává, protože má mnohem složitější a vyvinutější mozek než ostatní.

Zamáčkne cigaretu a vytáhne další knihu. Je to přehled nejnovějších výzkumů o teorii citové vazby. Jaké důsledky má vazba novorozeněte na matku pro budoucí život dítěte.

Přestože kniha není na seznamu povinné četby a navíc ji deprimuje, nedokáže se přemoct a občas si v ní čte. Stránka po stránce, kapitola za kapitolou, kde se píše o tom, o co ji ostatní připravili a čeho se sama vzdala.

Vztahy k jiným lidem.

Všechno to zničila její matka, už když se narodila,

a rozpadlé, mechem obrostlé trosky jejích citových vztahů si vzal do láskyplné péče její otec, protože zakazoval všem ostatním přístup k ní.

Už se neusmívá.

Chybí jí vztah? Touží vůbec aspoň po jediném člověku?

V každém případě nemá přátele, po nichž by se jí stýskalo, a ani přátele, kteří by postrádali ji.

Hannah a Jessica jsou dávno zapomenuté. Zapomněly na ni také? Na to, co si slíbily? Věčnou věrnost a to ostatní?

Přece jen ale existuje člověk, po němž se jí stýská od doby, co přijela do Dánska. A není to Solace. Tady se obejde bez ní.

Postrádá starou psycholožku z nemocnice v Nacce.

Kdyby tu byla, pochopila by, že Victoria navštívila hotel

z jediného důvodu: chtěla znovu prožít vlastní smrt. Zároveň se jí dostalo vhledu, co musí udělat.

Když člověk nezvládne vlastní smrt, může se z něj stát

někdo jiný, a ona ví, jak to zařídit.

Nejdřív pojede trajektem do Malmö, pak vlakem

zpátky do Stockholmu a potom do Tyresö, kde stará paní bydlí.

Tentokrát jí Victoria řekne všechno, úplně všechno, co o sobě ví.

Musí to udělat.

Pokud má Victoria Bergmanová doopravdy zemřít.

Ústav patologie

Přítomnost

Ivo Andrić naposledy zvracel před více než patnácti lety při obléhání Sarajeva, když po jednom srbském útoku na kraji města spolu se skupinou dobrovolníků sbíral pozůstatky zhruba desítky rodin, které měly tu smůlu, že se ocitly v cestě eskadře smrti.

Potom, co se asi patnáct minut zabýval tělem Fredriky Grünewaldové, pitvu přerušil, protože musel vyhledat nejbližší toaletu.

Tehdy i nyní to bylo stejné. Nenávist, ponížení a pomsta.

Cestou zpět do pitevny se snaží nemyslet na mladou dívku, kterou vynesl z činžáku v Ilidži.

„Jebiga!“ zakleje, když otevře dveře a znovu ucítí zápach těla v místnosti.

Zapomeň na Ilidžu, pomyslí si a zase si navlékne roušku. Tohle je velká, tlustá ženská, ne hubená holčička. Zapomeň na ni.

Ivo Andrić není muž, který by často plakal, a neuvědomuje si, že právě to teď dělá.

Mozek mu nesděluje, že si hřbetem jedné ruky stírá z očí slzy a druhou stahuje z nahého těla Fredriky Grünewaldové plachtu.

Bere zápisník a s odporem zaznamenává, že ubohá žena se zřejmě udusila psími výkaly, které jí někdo nacpal do krku.

Ústa a dýchací cesty v nose a mezi hltanem a ušima obsahují kromě výkalů ještě stopy zvratků, krevet a bílého vína.

Proč tohle vůbec dělám? myslí si Ivo a zavře oči.

V myšlenkách se proti své vůli vrátí k dívence, která byla na návštěvě u svých sestřenic v Ilidži.

Jmenovala se Antonija a byla to jeho nejmladší dcera.

Mýdlový palác

Linnea Lundströmová sedí v křesle pro návštěvy na opačné straně psacího stolu a Sofia se podivuje nad tím, jak rychle se jí podařilo získat si dívčinu důvěru. Ukazuje Linnei fotografie tří obrázků. Linnei bylo pět, devět a deset let

a kreslila je voskovkami.

„Tohle budeš asi ty?“ ptá se Sofia a ukazuje na ně.

„A tohle Annette?“

Linnea se zatváří překvapeně, ale neřekne nic.

„A tohle je nějaký známý vaší rodiny?“ Sofia ukáže na Vigga Dürera. „Ze Sk?ne. Z Kristianstadu.“

Sofia má dojem, že dívce se ulevilo. „Ano,“ vzdychne Linnea, „ale ty obrázky jsou podle mě hrozné. On takhle vůbec nevypadá. Byl ještě hubenější.“

„Jak se jmenoval?“

Linnea chvíli váhá a po chvíli zašeptá: „To je Viggo Dürer, tatínkův právník.“

„Chceš mi o něm vyprávět?“

Dívka začne mělce, nepravidelně oddechovat, jako by lapala po dechu. „Vy jste první člověk, který pochopil, co jsem nakreslila,“ řekne pak.

Sofia si vzpomene na Annette Lundströmovou, která si v podstatě každičký tah na Linneině kresbě vyložila chybně.

„To je fajn, že existuje někdo, kdo to chápe,“ pokračuje Linnea. „Jste snad taky pýthie, co o nich psal tatínek? Žena, která všemu rozumí?“

„Snad jsem někdo, kdo lecčemus rozumí,“ zasměje se Sofia. „Ale nedokážu to bez tvojí pomoci. Řekneš mi, co ty kresby představují?“

Linnea odpoví překvapivě rychle a jde přímo k věci, přestože o samotném obsahu obrázků neřekne nic. „On byl… když jsem byla malá, měla jsem ho ráda.“

„Vigga Dürera?“ Dívka sklopí oči.

„Ano… Na začátku byl hodný. Později, když mi bylo tak pět, se občas choval opravdu divně.“

Linnea převezme iniciativu a začíná vyprávět

o Viggovi Dürerovi. Sofia pochopí, že právě začala druhá fáze terapie. Teď jde o to vzpomenout si a vzpomínky zpracovat.

„Takže dokud ti ještě nebylo pět, choval se k tobě hezky?“

„Myslím, že ano.“

„Takže si zřetelně vzpomínáš na věci z doby, kdy jsi byla tak malá?“

Linnea už se nedívá na podlahu, ale vyhlédne oknem

ven.

„Zřetelně – to nevím. V každém případě se pamatuju na

to, že jsem ho měla ráda, dokud se nestala ta věc

v Kristianstadu… Když k nám přišli na návštěvu.“

Sofia si vybaví kresbu Vigga Dürera a jeho psa na zahradě rodiny Lundströmovy v Kristianstadu.

Karl Lundström se o té události zmínil v dopise, který Linnea přinesla. Linnea svým otcem pohrdá, ale Vigga se bojí. Dělala, co jí Viggo poručil, a Annette i Henrietta předstíraly naprostou slepotu. Neviděly to, co se dělo v jejich bezprostřední blízkosti.

Jako vždycky, pomyslí si Sofia.

Pak Karl Lundström napsal, že Viggo byl dvojnásob nevědomý. Na základě Lundströmova dopisu může usoudit, že tím Lundström měl na mysli, že Viggova dvojnásobná nevědomost znamená, že udělal chybu a nebyl si toho vědom.

Zbývá už jen jediná otázka, konstatuje Sofia. Čeho konkrétně se týká dvojitá nevědomost Vigga Dürera?

Je si naprosto jistá, co měl Karl Lundström na mysli.

Nakloní se přes psací stůl k Linnei a pohlédne jí do očí. „Chceš mi vyprávět o tom, co se stalo v Kristianstadu?“

Průzračné jezero

Státní zástupce Kenneth von Kwist ve skutečnosti není šlechtického původu, jen si kdysi, když byl ještě studentem gymnázia, nechal před jméno přidat „von“, aby se udělal zajímavějším, než ve skutečnosti byl. Ještě pořád je neuvěřitelně marnivý a nesmírně dbá o svou pověst i o svůj vzhled.

Kenneth von Kwist má problém a je velice neklidný. Právě dotelefonoval s Annette Lundströmovou a rozhovor ho tak vyvedl z míry, že se obává, že jeho chronická žaludeční neuróza začíná přecházet v regulérní žaludeční vřed.

Benzodiazepiny, myslí si. Vyvolávají tak silnou závislost, že svědectví člověka, který je jimi medikovaný, je potřeba silně zpochybnit. Ano, tak to musí být. Silná průběžná medikace způsobila, že Karl Lundström si úplně všechno vymyslel.

Kenneth von Kwist zírá na hromádku papírů, která leží před ním na psacím stole.

Pět miligramů Stesolidu, čte. 1 miligram Xanolu

a navrch 0,75 miligramu Halcionu. Denně! To snad ani není možné.

Lundström musel mít tak velký abstinenční syndrom, že by byl schopen přiznat cokoliv, jen aby dostal další dávku, napadne ho a znovu se začte do protokolu z výslechu.

Text je velice dlouhý, skoro pět set stránek strojopisu.

Státního zástupce Kennetha von Kwista se však zmocňují pochybnosti.

Je do toho zapletených příliš mnoho lidí. Lidí, které zná osobně, nebo si to aspoň myslí. Třeba jako Viggo Dürer.

Copak on sám po celou dobu fungoval jen jako užitečný pitomec a pomohl k beztrestnosti skupině pedofilů a násilníků?

Měla schovanka Pera-Oly Silfverberga pravdu, když svého pěstouna obvinila z toho, že ji zneužíval?

Omámil Karl Lundström skutečně Ulriku Wendinovou drogami, odvezl ji do hotelu a tam znásilnil?

Pravda se státnímu zástupci Kennethu von Kwistovi šklebí přímo do obličeje. Nechal se zkrátka využívat. Ale jak si teď nad tím má umýt ruce, aniž by zároveň zklamal své takzvané přátele?

O kus dál zahlédne opakující se odkazy na rozhovor, který se uskutečnil na soudní psychiatrii v Huddinge.

Karl Lundström zřejmě několikrát hovořil s psycholožkou jménem Sofia Zetterlundová.

Dá se to všechno vůbec nějak ututlat?

Kenneth von Kwist spolkne tabletu léku proti překyselení žaludku, přivolá sekretářku a požádá ji, aby mu zjistila telefonní číslo Sofie Zetterlundové.

Mýdlový palác

Když Linnea Lundströmová odejde, Sofia ještě dlouho sedí u psacího stolu a dělá si poznámky o rozhovoru.

Má ve zvyku používat dvě propisovačky, červenou a modrou, aby odlišila vyprávění klienta od vlastních myšlenek.

Když otočí sedmý linkovaný list formátu A4 a chce začít psát na osmý, přemůže ji ochromující únava. Má pocit, jako by se právě probudila.

Otočí několik stran zpět, aby si osvěžila paměť, a začne namátkou pročítat stránku, kterou označila číslem pět.

Je to Linneino vyprávění, zaznamenané modrou propisovačkou.

Viggův rotvajler je pořád někde přivázaný. Ke stromu, u schodů k domu, k hučícímu radiátoru. Pes se vrhá na Linneu a ona ho obchází velkým obloukem. Viggo k ní v noci přichází, pes stojí v předsíni a hlídá a Linnea se pamatuje na odlesky jeho očí ve tmě. Viggo Linnei ukazuje album s fotografiemi nahých dětí, starých jako ona, Linnea si vzpomíná na záblesky blesku fotoaparátu a že na sobě měla velký černý dámský klobouk a červené šaty, které dostala od Vigga. Do místnosti přichází Linnein otec, Viggo se rozzlobí, hádají se a pak tatínek zase vychází ven a nechává je o samotě.

Sofii překvapilo, jak souvislý příběh ze sebe Linnea vychrlila. Jako by v jejím nevědomí spočíval už dlouho, už dávno zformulovaný, a konečně se mohl svobodně vyřinout, protože našla někoho, kdo s ní dokáže její zážitky sdílet.

Linnea se hrozně bojí, když má zůstat s Viggem

o samotě. Přes den je laskavý, ale v noci zlý, a dělal s ní už předtím věci, kvůli kterým druhý den téměř nedokázala chodit bez pomoci. Ptám se, co s ní Viggo dělal, a Linnea odpovídá, že si myslí, že „to byla jeho ruka a jeho čokoládička a pak mě fotografoval a já mamince ani tatínkovi nic neřekla“.

Sofia ví, že „čokoládička“ je eufemismus.

Linnea opakuje: „…jeho ruce, jeho čokoládička a pak blesky z fotoaparátu…“ a pak říká, že Viggo si chce hrát na

lupiče a policii a že ona má být lupič a dostane na ruce želízka. Spoutané ruce a drsný kousek čokolády ji trápí celé ráno,

i když Linnea spí, ale stejně vlastně nespí, protože blesky jí pronikají jako rudá záře skrze stisknutá víčka. Všechno je venku, ne uvnitř, jako by jí v hlavě bzučel komár…

Sofia oddechuje čím dál prudčeji. Už si na formulace nevzpomíná.

Zjistí, že zbytek textu je psaný červenou propisovačkou.

…v hlavě jí bzučí komár, kterého se může zbavit, když uhodí hlavou o zeď. Komár pak vyletí oknem a odnese s sebou zatuchlý zápach rukou německého parchanta, které jsou cítit prasaty, jeho šatů čpících amoniakem, ať je pere sebedůkladněji, a jeho čokoládička chutná jako žíně a měla by se uříznout a hodit prasatům…

Vyruší ji zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekne nesoustředěně a listuje dál. Do místnosti vstoupí Ann-Britt a gestem naznačí, že se jedná o neodkladnou záležitost. „Volal státní zástupce Kenneth von Kwist. Prosí, abyste se mu ozvala, jakmile budete mít volnou chvilku.“

Sofia si vzpomíná na dům obklopený poli.

Sedávala u špinavého okna v patře a pozorovala, jak po nebi přelétají mořští ptáci.

Moře bylo docela blízko.

„Dobře. Dejte mi číslo, hned mu zavolám.“

Vzpomíná si na chladivý kov v dlani, která svírala pistoli na zabíjení prasat. Mohla Vigga Dürera zabít.

Kdyby to udělala, vyprávěla by jí Linnea docela jiný

příběh.

Ann-Britt jí podává lístek a tváří se starostlivě. „Není

vám nic? Nevypadáte dvakrát zdravě.“ Položí Sofii ruku na čelo a mateřsky se usměje. „Ale horečku podle mě nemáte.“

Obrazy ve vzpomínkách začnou blednout. Je to stejný pocit jako při déj? vu. Nejdřív je všechno jasné, člověk ví, co se stane nebo co bude řečeno, a pak ten pocit zmizí a nemá smysl se jej snažit zachytit. Je jako kostka ledu, která taje tím rychleji, čím víc ji člověk svírá.

„To nic, jen jsem špatně spala.“ Sofia cítí netrpělivost

a opatrně se vymaní zpod ruky, která jí spočívá na čele.

„Nechte mě prosím chvilku o samotě. Zavolám státnímu zástupci za deset minut.“ Ann-Britt krátce přikývne

a s ustaranou tváří opustí místnost.

Sofia se znovu začte do poznámek. Slova na posledních třech stranách patří Victorii. Victorii Bergmanové, která vypráví o Viggovi Dürerovi a Linnei Lundströmové.

…vysedlé obratle jsou vidět pod oblečením, i když má na sobě oblek. Nutí Linneu, aby se svlékla a hrála s ním jeho hry s jeho hračkami ve svém pokoji, jehož dveře jsou pořád zamčené. Jen jednou je vyrušila Annette, nebo snad Henrietta.

Linnea se styděla, že stojí polonahá na všech čtyřech na zemi

a že on, úplně oblečený, vykládá, že holka mu chtěla ukázat, že umí udělat provaz, pak po ní oba chtěli, aby jim to ukázala ještě jednou, a když udělala provaz a pak se zvedla do mostu, oba dva jí zatleskali, i když to ve skutečnosti bylo všechno úchylné, protože jí už bylo dvanáct a měla prsa…

Sofia část z toho, co Linnea vyprávěla, poznává, ale slova se mísí s Victoriinými vzpomínkami. Text však neoživuje žádné další vzpomínky.

Na linkovaných papírech jsou jen nesouvisející písmena.

Přelétne pohledem poslední stránku a pak se rozhodne, že si poznámky znovu projde jindy. Pak navolí číslo státního zástupce.

„Von Kwist.“ Hlas je vysoký, téměř ženský.

„Tady Sofia Zetterlundová. Volal jste mi. O co jde?“

Státní zástupce Kenneth von Kwist jí krátce sdělí, co má na srdci, že Karl Lundström byl medikován benzodiazepiny, a ptá se, jak se k tomu staví ona.

„To je víceméně jedno. I když Karl Lundström vypovídal pod vlivem silných léků, jeho výpověď potvrdila jeho dcera. To ona je teď důležitá svědkyně.“

„Silných léků.“ Státní zástupce se uchechtne. „Víte, na co se používá Xanor?“

Sofia slyší povědomou mužskou nadřazenost a zvedne se v ní vlna hněvu. Snaží se odpovídat klidně a pomalu

a pokouší se, aby to znělo výchovně, jako by mluvila s dítětem.

„Je všeobecně známo, že pacienti, kteří dlouhodobě užívají Xanor, si na něm vytvoří závislost. Proto je klasifikován jako narkotikum. Všichni lékaři bohužel tuto informaci neberou v úvahu.“

Čeká, co státní zástupce odpoví, ale protože von Kwist mlčí, Sofia pokračuje: „U mnohých má tento lék silné vedlejší účinky a pacientům je z něho hodně špatně. Abstinenční příznaky jsou obtížně snesitelné. Stejně jako se pacientův stav zlepší, když se Xanor vstřebá do těla, se opět zhorší, když se

z těla začne vyplavovat. Jeden z mých klientů užívání Xanoru popsal jako rychlé cestování mezi nebem a peklem.“

Slyší, že státní zástupce se zhluboka nadechuje.

„Výborně. Slyším, že jste se připravovala.“ Zasměje se a snaží se mluvit smířlivě. „Stejně mě ale pořád napadá, že jeho výpověď o tom, co dělal se svou dcerou, se možná nezakládá na pravdě…“ Větu nedokončí.

„Chcete mi naznačit, že existují důvody, proč bych jeho výpovědi neměla přikládat tak velkou váhu?“ Sofia

zaznamená, že to zní hodně popuzeně.

„Ano, něco v tom smyslu.“ Státní zástupce zmlkne.

„Já si nejenže nemyslím, že se mýlíte. Já to vím.“ Sofia si vzpomene na všechno, co jí vyprávěla Linnea.

„Co tím chcete říct? Máte kromě dceřina svědectví ještě nějaké další důkazy?“

„Jméno. Mám jméno. Linnea mi několikrát vyprávěla o muži jménem Viggo Dürer.“

Jakmile Sofia vysloví právníkovo jméno, zalituje toho.

Sklárenská ulička

Jeanettinu pozornost neupoutala ve stanu Fredriky Grünewaldové jen kytice žlutých tulipánů, ale i cedulka připevněná k jednomu stonku.

Hodiny na kostele svaté Kateřiny šestkrát temně odbijí a Jeanette opět přepadne špatné svědomí, že je pořád ještě

v práci a ne doma u Johana.

Ale po nálezu, který učinili u Fredriky Grünewaldové, je potřeba jednat rychle. Proto teď stojí s Hurtigem před luxusním příbytkem rodiny Silfverbergovy. Předem zavolali

a domluvili si schůzku.

Charlotte Silfverbergová otevře dveře a pustí je dál.

V bytě to voní čerstvou malbou a podlaha je pořád ještě pokrytá lepenkou pokapanou barvou. Jeanette ví, že byt byl kompletně vymalován, že to bylo potřeba s ohledem na to, jak to v něm vypadalo. Všude krev a kusy zohaveného těla

Pera-Oly Silfverberga.

Proč tady vůbec pořád ještě bydlí? pomyslí si Jeanette

a kývne na ženu. Ví, že ona a Charlotte jsou téměř stejně staré, ale předpokládá, že Charlotte vypadá podstatně mladší díky neproblematickému životu, zdravé stravě a velkému počtu zásahů plastického chirurga.

„Předpokládám, že se to týká Pera-Oly.“ Zní to téměř vybízivě.

„Ano, dalo by se to tak říct.“ Jeanette se rozhlédne po hale. Charlotte Silfverbergová je uvede do obývacího pokoje. Jeanette přistoupí k velkému panoramatickému oknu a nad nádherným výhledem na Stockholm se jí zatají dech.

Přímo před nimi je Národní muzeum a Grand Hôtel.

Vpravo je turistická ubytovna na trojstěžníku af Chapman

a Jeanette pochopí, že se jí nabízí pravděpodobně nejkrásnější výhled na siluetu Stockholmu. Obrátí se a vidí, že Hurtig se usadil v křesle a žena stále stojí.

„Předpokládám, že to vyřídíme rychle.“ Charlotte Silfverbergová se postaví ke druhému křeslu a oběma rukama se opře o opěradlo, jako by se bála, že ztratí rovnováhu.

„Takže si asi nic nedáte. Kávu nebo tak?“

Jeanette zavrtí hlavou a zároveň se rozhodne, že se

o lístku s podivnou větou zatím nebude zmiňovat. Bude dobré nechat si informaci v záloze, kdyby se ukázalo, že Charlotte Silfverbergová odmítá na jejich otázky odpovídat.

„Ne, to je v pořádku.“ Jeanette se nutí mluvit přátelsky, aby se žena obměkčila a byla vstřícnější. Posadí se na pohovku.

„Ze všeho nejdřív bych chtěla vědět, proč jste mi nic neřekla o vaší dceři.“ Řekne to jakoby mimoděk, skloní se

a vytáhne zápisník. „Nebo přesněji schovance.“

Charlotte Silfverbergová sebou trhne, pustí se křesla, obejde ho a posadí se.

„Madeleine? Co je s ní?“

Takže se jmenuje Madeleine, pomyslí si Jeanette. „Proč jste mi o ní nic neřekla, když jsme se viděly minule? A ani

o obviněních, která vznesla vůči Peru-Olovi?“ Charlotte Silfverbergová bez zaváhání odpoví:

„Protože ona je pro mě uzavřená kapitola. Kdysi se neúnosně znemožnila a v tomhle domě už není vítaná.“

„Jak to myslíte?“

„Řeknu to stručně.“ Charlotte Silfverbergová se nadechne a pak pokračuje.

„Madeleine jsme si vzali krátce poté, co přišla na svět.

Její matka byla moc mladá a navíc těžce duševně nemocná, a proto se o dítě nemohla starat. Madeleine tedy žila u nás

a my jsme ji milovali jako vlastní dceru. Přestože to s ní během jejího dětství nebylo nijak jednoduché, byla často nemocná

a pořád kňourala. Ani nevím, kolik nocí jsem kvůli ní probděla, protože pořád jen ječela a ječela. Nedala se zkrátka utišit.“

„Nezjistili jste nikdy, co jí schází?“ Hurtig se nakloní dopředu a položí ruce na konferenční stolek.

„Co bychom měli zjišťovat? Ta holka byla, jak se říká… nekvalitní zboží.“ Charlotte Silfverbergová se ušklíbne a Jeanette by té ženské nejradši jednu vrazila. Nekvalitní zboží?

Tak se tomu říká, když někdo dítěti ubližuje tolik, že se

musí uchýlit k jediné obraně, kterou má – ke křiku?

Jeanette se na ženu před sebou upřeně dívá a to, co vidí, ji trochu děsí. Charlotte Silfverbergová není jen truchlící žena. Je to i zlý člověk.

„No a pak vyrostla a začala chodit do školy. Tatínkova holčička. Ona a Per-Ola spolu byli skoro pořád, a to byla zřejmě ta chyba. Děvčata nemají mít blízký vztah ke svému otci.“

Kolem stolku se rozhostí ticho a Jeanette pochopí, že všichni tři v této chvíli myslí na dívčino tvrzení, že ji Per-Ola znásilňoval, ale než stihne něco říct, Charlotte Silfverbergová znovu promluví.

„Vytvořila si na něm takovou závislost, že PéO usoudil, že je potřeba vymezit zřetelné hranice. Ona si připadala

zrazená a začala si o něm vymýšlet nelichotivé věci, aby se mu pomstila.“

„Nelichotivé věci?“ Jeanette už nedokáže potlačit hněv.

„Do prdele, vždyť ta dívka tvrdila, že ji Per-Ola zneužíval.“

„Buďte tak hodná a ovládejte se, když se mnou mluvíte.“ Charlotte Silfverbergová zvedne obě ruce

v odmítavém gestu. „Už o tom nechci mluvit. End of discussion.“

„My jsme ale bohužel ještě neskončili.“ Jeanette odloží zápisník. „Musíte pochopit, že je hlavní podezřelou z vraždy vašeho manžela.“

Teprve nyní to vypadá, že Charlotte Silfverbergová pochopila vážnost situace, a němě přikývne.

„Víte, kde se teď nachází?“ pokračuje Jeanette.

„A můžete nám Madeleine popsat? Má nějaká zvláštní znamení?“

Žena zavrtí hlavou. „Předpokládám, že je pořád

v Dánsku. Když se naše cesty rozdělily, převzala péči o ni sociálka a umístila ji na dětskou psychiatrickou kliniku. Dál už nevím.“

„Dobře. Ještě něco?“

„Vždyť už je dnes dospělá a…“

Charlotte Silfverbergová náhle vypadá zcela vyčerpaně a Jeanette uvažuje, jestli se dá do pláče. Ale pak se žena

vzchopí a pokračuje: „Má modré oči a světlé vlasy. Tedy pokud si je neobarvila. Jako dítě byla velice roztomilá a klidně se z ní mohla stát skutečně půvabná mladá žena. Ale to nemůžu vědět…“

„Nějaké výjimečné vlastnosti?“

Charlotte Silfverbergová dychtivě přikývne. „Ano, to ano,“ zašeptá. „To ano.“

„Co?“ Jeanette tázavě pohlédne na Hurtiga a ten pokrčí rameny.

Žena zvedne hlavu. „Měla ambidextrii.“

Jeanette je zmatená, protože nemá sebemenší tušení, co to znamená, ale Hurtig se zasměje. „To je náhoda. Já to mám taky.“

„O čem to mluvíte?“ zeptá se Jeanette, zlobí ji, že neví, jestli se jedná o důležitý detail nebo ne.

„Že je člověk pravák i levák zároveň.“ Hurtig uchopí propisovačku a něco napíše do zápisníku, který leží před ním. Nejdřív pravou rukou a pak levou. Pak papír vytrhne a podá ho Jeanette.

„Měl to Jimi Hendrix, a Šigeru Mijamoto taky.“

Jeanette pohlédne na papír. Hurtig tam dvakrát napsal svoje jméno a rukopis obou slov se nijak neliší. Jsou identické. Jak je možné, že to nezná?

„Šigeru Mijamoto?“

„Herní designér z Nintenda,“ vysvětluje Hurtig.

„Vymyslel třeba Donkey Konga.“

Jeanette mávne rukou, tyhle podrobnosti nejsou důležité. „Takže Madeleine dokáže bez obtíží používat obě ruce zároveň?“

„Ano,“ odpoví Charlotte Silfverbergová. „Často zároveň levou rukou kreslila a pravou psala.“

Jeanette si vzpomene na to, co říkal Ivo Andrić o způsobu, jakým byl Per-Ola Silfverberg zohaven. Že umístění ran naznačuje, že zločin spáchaly dvě osoby.

Pravák a levák.

Dvě osoby, každá s jinými znalostmi anatomie.

„Dobře,“ řekne nepřítomně.

Hurtig se na ni podívá, a protože ho Jeanette zná, ví, že

ho napadlo, jestli by neměli teď vyložit na stůl všechny karty. Nenápadně přikývne a on strčí ruku do kapsy a vytáhne igelitový sáček s důkazním materiálem.

„Říká vám tohle něco?“ Přistrčí sáček k Charlotte Silfverbergové a ta tázavě pohlédne na malé přání, které leží uvnitř. Na přední straně je obrázek tří prasátek a pod ním nápis DNES JE TVŮJ VELKÝ DEN! VŠECHNO NEJLEPŠÍ!

„Co to je?“ Charlotte Silfverbergová zvedne sáček, obrátí přání a prohlíží si jeho zadní stranu. Tváří se nejprve překvapeně a pak se zasměje. „Kde jste to vzali?“

Položí přání na stůl a všichni tři nyní hledí na fotografii přilepenou na zadní straně. Jeanette na ni ukáže. „Co je to za fotografii?“

„To jsem já, je to moje maturitní fotografie. Nechali jsme si je všichni udělat a pak jsme si je navzájem vyměňovali.“ Charlotte Silfverbergová se na svůj obrázek

s úsměvem zahledí, poznává ho a Jeanette napadne, že se tváří nostalgicky.

„Můžete nám něco říct o střední škole, na kterou jste chodila?“

„O Sigtuně?“ podiví se Charlotte Silfverbergová.

„O čem to mluvíte? Co má Sigtuna společného s tím, že někdo zabil Pera-Olu? A kde jste to přání vzali?“ Svraští čelo, nejprve pohlédne na Jeanette a pak se obrátí k Hurtigovi. „Tak proto jste tady?“

„Přesně tak. Z různých důvodů bychom se rádi něco dozvěděli o době, kterou jste strávila v Sigtuně.“ Jeanette se s ženou snaží navázat oční kontakt, ale Charlotte Silfverbergová je stále otočená k Hurtigovi.

„Nejsem hluchá!“ Charlotte Silfverbergová zvýší hlas, konečně se obrátí k Jeanette a upřeně jí pohlédne do očí.

„A pitomá taky nejsem! Takže jestli chcete, abych vám něco řekla o svých školních letech, musíte upřesnit, co chcete vědět a proč.“

Jeanette se zamyslí. Má pocit, že to mezi nimi hodně skřípe, a rozhodne se, že si bude počínat trochu opatrněji.

„Promiňte, vyjádřím se přesněji.“ Pohlédne na Hurtiga, jako by ho žádala o pomoc, ale on jen zvedne oči v sloup

a zatváří se posměšně. Jeanette ví, co si myslí. Ježibaba jedna odporná.

Jeanette se zhluboka nadechne a pokračuje: „Tohle je jen způsob, jak se snažíme zjistit pár věci, které nás zajímají.“ Na chvilku se odmlčí. „Vyšetřujeme ještě další vraždu, tentokrát se jedná o ženu, která na vás bohužel měla vazbu.

Proto se potřebujeme dozvědět něco o době, kterou jste strávila v Sigtuně. Jedná se totiž o jednu vaši bývalou spolužačku.

Fredriku Grünewaldovou. Pamatujete se na ni?“

„Fredrika je mrtvá?“ Charlotte Silfverbergová vypadá otřeseně.

„Ano, a jisté okolnosti ukazují na to, že by se mohlo jednat o jednoho a toho samého vraha. Přání leželo vedle jejího těla.“

Charlotte Silfverbergová si zhluboka vzdychne

a narovná ubrus na stolku. „O mrtvých se nemá mluvit špatně, ale Fredrika nebyla dobrý člověk. To bylo poznat už tehdy.“

„Jak to myslíte?“ Hurtig se znovu nakloní k ní a opře se lokty o kolena. „Proč nebyla dobrý člověk?“

Charlotte Silfverbergová potřese hlavou. „Fredrika byla bezpochyby ten nejodpornější člověk, s jakým jsem se kdy setkala, a rozhodně mi není líto, že zemřela. Spíš naopak.“

Pak zmlkne, ale ozvěna jejích slov se ještě dlouho odráží od čerstvě vymalovaných stěn.

Co je tohle za člověka? myslí si Jeanette. Proč je tak nenávistná?

Všichni tři chvíli mlčky uvažují, Charlotte se netrpělivě ošívá a Jeanette se rozhlíží po vzdušném obývacím pokoji.

Milimetrová vrstva stockholmské běli zakrývá krev jejího manžela.

Jeanette se těžko dýchá a nemůže se dočkat, až už budou pryč.

Oknem vidí, že se znovu dalo do deště, a doufá, že se stihne vrátit domů, než si Johan půjde lehnout.

Hurtig se vzchopí. „Povězte nám o tom víc.“

Charlotte Silfverbergová vypráví o školních letech v Sigtuně a Jeanette ani Hurtig ji nepřerušují.

Jeanette cítí, že žena mluví pravdu, protože se dokonce

zmiňuje i o událostech, které ji nestaví do příznivého světla. Netají se tím, že byla jednou z přisluhovaček Fredriky Grünewaldové. Podílela se na šikaně studentů i učitelů.

Přes půl hodiny naslouchají Charlottinu vyprávění

a pak se Jeanette nakloní nad stůl a začne předčítat ze svých poznámek.

„Když to shrnu, vzpomínáte si, že Fredrika byla velice úskočná osoba. Že nutila ostatní dělat něco, co vůbec nechtěli.

Vy a dvě další dívky, které se jmenovaly Regina Cederová

a Henrietta Nordlundová, jste byly její nejbližší přítelkyně. Je to tak?“

„Tak by se to dalo vyjádřit,“ přikývne Charlotte Silfverbergová.

„Při jedné příležitosti jste podrobily tři dívky velice ponižujícímu zasvěcovacímu rituálu, mírně řečeno. Všechno na Fredričin pokyn?“

„Ano.“

Jeanette pozoruje Charlotte Silfverbergovou

a povšimne si čehosi, co by se dalo popsat jako stud. Ta ženská se stydí.

„Vzpomenete si, jak se ty dívky jmenovaly?“

„Dvě pak do školy už nepřišly, takže jsem se to nikdy nedozvěděla.“

„Ale co ta třetí? Ta, co do školy chodila dál?“

„Na tu se pamatuji docela dobře. Chovala se, jako by se nic nestalo. Byla chladná jako led, a když jsem ji potkala na chodbě, tvářila se téměř hrdě. Po tom, co se stalo, už jí nikdo neubližoval. Ředitel celou věc málem nahlásil na policii, takže většina z nás pochopila, že jsme překročily určitou mez.

Nechaly jsme ji na pokoji.“ Charlotte Silfverbergová zmlkne.

„Jak se jmenovala ta, co do školy chodit nepřestala?“ Jeanette zaklapne blok a chystá se konečně vyrazit k domovu.

„Victoria Bergmanová,“ řekne Charlotte Silfverbergová.

Hurtig zaúpí, jako by ho někdo praštil pěstí do břicha.

Jeanette cítí, že jí vynechalo srdce, a upustí zápisník na podlahu.

Abidžan

Regina Cederová odjíždí z generálního konzulátu. Je pozdní odpoledne a ona požádá šoféra, aby jel rovnou na letiště. Stíny mrakodrapů v centru města, kouřová skla limuzíny a klimatizace jí konečně poskytnou chlad, po němž toužila od doby, kdy se po obědě posadila na první schůzce. Vedro bylo nesnesitelné a ona doufá, že si žádný z diplomatů ani vládních úředníků nevšiml skvrn od potu na její blůze. Na záchod si stihla skočit až před pátou, protože jednání pořád protahovali. V téhle zemi se čas nerespektuje, myslí si. Ani ženy, které mají moc, aspoň soudě podle toho, jak se k ní někteří zástupci vlády chovali. I ministr zahraničí, který s ní jindy jedná slušně, se nechal strhnout přezíravostí ostatních

a při jedné příležitosti hlasitě odfrkl, když mu celou záležitost podrobně vysvětlovala.

Urážky pro ně zřejmě nepředstavují problém.

S pochopením mezinárodního práva už je to horší. Regina Cederová vyhlédne okénkem ven a natáhne si nohy pod sedadlo řidiče. Přestože se skoro celý den zdržovala

v budovách, světlé plátěné kalhoty jsou od znečištěného ovzduší skoro šedé.

Provoz je jako obvykle hustý a hlučný a ona ví, že na letiště pojedou ještě nejméně hodinu. Letadlo do Paříže, odkud poletí dále do Stockholmu, odlétá v půl osmé, odbavit se musí o hodinu dřív. Pohlédne na hodinky a konstatuje, že je téměř nemožné, aby byli na místě včas. Diplomatický pas jí pravděpodobně pomůže. V nejhorším počká letadlo. To už také zažila.

Nákladní auto, které projíždí až moc těsně kolem nich, zatroubí, a ji to vytrhne z úvah.

„A gauche!“ vykřikne na šoféra, který se na křižovatce chystá zabočit na špatnou stranu. Smykem stočí volant doleva těsně předtím, než naskočí červená.

Do háje, pomyslí si Regina. Netrefí tam, i když tudy jel určitě stokrát. Za půl hodiny provoz zřídne a šofér vjede na silnici, která vede ke Sloní bráně, vzdálené něco přes deset

kilometrů. Čtyři bílí kamenní sloni vztyčení na zadních nohou tvoří vjezd a výjezd na abidžanské mezinárodní letiště.

Je naprosto vyčerpaná.

Poslední týden byl učiněná katastrofa, ale ona to vydržela a počínala si příkladně. Metodicky se propracovávala hromadami byrokratických listin, snášela úšklebky poskoků

a podřízených, zkrátka a dobře vydržela tu ještě měsíc. Teď, když už si může vydechnout, se na ni přivalila jako těžký příkrov tropického spánku únava.

Pět let…

Regina Cederová nahlas vzdychne. Pět let s naprosto nemožnými lidmi, kterým se nedostává respektu

a profesionality a kteří jsou všeobecně neschopní a někdy jednoduše hloupí. Ne, už ne, po Novém roce končím, myslí si. Jestli všechno půjde, jak má, dostanu tu práci v Bruselu.

Zastaví na červenou u reklamy na importovanou zubní pastu. Provoz zase zhoustl a oni chvíli stojí, obklopení červenými taxíky.

Zívne a pozoruje reklamní billboard na protější straně ulice, usmívající se blondýnu v růžových šatech na červeném podkladu, která drží pruhovanou tubu zubní pasty. Pod billboardem si nějaký malý kluk rozložil stolek, stojí na něm tři klece na ptáky a chlapec svírá v rukou dvě zmítající se kuřata, která se neúnavně snaží prodat kolemjdoucím.

Ve chvíli, kdy před billboardem přeletí velký černý pták a usadí se na tyči s reflektory, ucítí, jak jí v kapse saka zavibroval mobil.

Vidí, že je to číslo její matky, a okamžitě se zděsí.

Něco se stalo, pomyslí si instinktivně. Všechno jako by se náhle zastavilo.

Šofér pustí rádio. Zprávy ve francouzštině. Telefon v její ruce, billboard s usmívající se ženou a chlapec, co prodává kuřata. Všechno se slije v momentku, na kterou už v životě nezapomene.

Hlas na druhém konci říká, že její syn je mrtvý. Nehoda v bazénu.

Kluk a billboard zmizí za houkajícími taxíky a šofér se otočí a podívá se na ni. „Pourquoi pleurez-vous?“

Ptá se jí, proč pláče.

Ona ale neodpovídá a dál zírá oknem ven. Nedostává se jí slov, která by to vysvětlila.

Schody U Poslední vindry

Pokud jde o závažné trestné činy, je náhoda zanedbatelný faktor. Po letech složitých vyšetřování vražd je Jeanette Kihlbergová s touto skutečností dobře obeznámená.

Když jí Charlotte Silfverbergová sdělila, že Victoria Bergmanová, dcera násilníka Bengta Bergmana, s ní chodila do stejné školy, Jeanette pochopí, že se nemůže jednat

o náhodu.

Před bytem rodiny Silfverbergovy v Sklárenské uličce se Hurtiga zeptá, jestli chce svézt, protože prší, ale on odpoví, že ten kousek k metru klidně půjde po svých.

„A navíc vůbec není jasné, jestli se ti ta popelnice nerozsype ještě před Slussenem.“ Ušklíbne se a ukáže na její rezavé červené audi, rozloučí se a vydá se ke schodům

U Poslední vindry. Jeanette nasedne do auta, a než nastartuje, pošle esemesku Johanovi, že je za čtvrt hodiny doma.

Po cestě domů myslí na podivný rozhovor, který vedla s Victorií Bergmanovou před několika týdny. Zavolala jí

s nadějí, že by jim mohla pomoct ve vyšetřování případů mrtvých chlapců, protože jméno jejího otce figurovalo v jiných případech znásilnění a zneužívání dětí. Victoria se však chovala odmítavě a prohlásila, že se svými rodiči už dvacet let nemluvila.

Od rozhovoru sice uplynula už nějaká doba, ale Jeanette si pamatuje na Victoriinu zahořklost a na to, že naznačila, že otec zneužíval i ji. Jedna věc je ovšem jasná. Musí Victorii najít.

Rozpršelo se, na silnici skoro není vidět, a když projíždí kolem Bl?sutu, v odstavném pruhu stojí tři auta. Jedno je pořádně pochroumané a Jeanette odhaduje, že došlo

k řetězové srážce. Vedle aut stojí sanitka a policejní vůz se zapnutým majáčkem. Kolega od dopravní policie odklání dopravu, auta jedou pomalu, protože je volný jen jeden jízdní pruh, a Jeanette pochopí, že bude mít minimálně dvacet minut zpoždění.

Co si jen mám počít s Johanem? přemýšlí. Neměla

bych přece jen zavolat na dětskou psychiatrii? A proč se ?ke neozývá? Co kdyby na čas převzal trochu zodpovědnosti? On je ale pravděpodobně cele zaujatý uskutečňováním svých snů a nemá čas na nikoho jiného než na sebe.

Nikdy nic nestíhám, myslí si a stojí bez pohnutí padesát metrů od sjezdu na Staré Enskede.

Fronta k samoobslužnému pultu v policejní kantýně možná není pro položení této otázky to nejvhodnější místo, ale Jeanette ví, že policejní náčelník Dennis Billing je málokdy

k zastižení, a tak využije příležitosti.

„Co si myslíš o svém předchůdci Gertu Berglindovi?“

Jeanette má dojem, že Billing to slyší nerad, a okamžitě jí dojde, že mu zřejmě šlápla na kuří oko.

„Několik let jsi byl jeho přímý podřízený,“ dodá. „Já jsem tehdy byla asistentka, tak jsem se s ním skoro nesetkávala.“

„Byl to takový pan Vzorňák,“ řekne Billing po chvíli, obrátí se k ní zády a naloží si na talíř naběračku bramborové kaše. Jeanette čeká, co bude dál, a když je ticho, poklepá mu na rameno.

„Pan Vzorňák? Co tím myslíš?“

Dennis Billing dál promyšleně vybírá součásti svého oběda. Pár masových kuliček, smetanová omáčka, okurka ve slaném nálevu a nakonec kopeček brusinkové marmelády.

„Byl to víc akademik než policajt,“ pokračuje. „Jen mezi námi, špatný vedoucí, který nikdy nebyl k dispozici, když bylo potřeba. Měl příliš mnoho želízek v ohni. V jedné správní radě, v druhé správní radě, a pak ty přednášky.“

„Přednášky?“

Billing si odkašle. „Přesně tak… Nesedneme si?“

Vybere stůl až docela vzadu v kantýně a Jeanette pochopí, že policejní náčelník se z nějakého důvodu rozhodl, že se budou bavit mezi čtyřma očima.

„Byl činný v Rotary klubu a v celé řadě dalších spolků,“ vykládá Billing mezi jednotlivými sousty. „Navíc byl v Řádu dobrých templářů a nábožensky založený, ne-li přehnaně zbožný. Přednášel po celé zemi o etice. Párkrát jsem

ho slyšel mluvit a musím říct, že to bylo přesvědčivé, i když člověk pochopil, poté co se nad tím hlouběji zamyslel, že to byly samé fráze. Tak to ale většinou bývá, ne? Lidé chtějí jen potvrdit to, co sami vědí.“

Ušklíbne se, a i když se Jeanette jeho cynický tón nelíbí, nezbývá jí než s ním souhlasit.

„Říkáš ve spolcích? Nepamatuješ se ve kterých?“

Billing zavrtí hlavou a kutálí masovou kuličku od smetanové omáčky k brusinkové marmeládě a zase zpátky.

„Mám dojem, že v nějakých náboženských. Jeho procítěnost byla pověstná, ale mezi námi, pravděpodobně nebyl tak zbožný, za jakého chtěl být považován.“

Jeanette nastraží uši. „Aha. Poslouchám.“

Dennis Billing odloží příbor a napije se slabého piva.

„To, co ti říkám, je důvěrné, a nechci, aby ses tím moc oháněla, i když mám podezření, že to stejně uděláš, protože jsi Karla Lundströma pořád ještě nedala k ledu.“

Panebože, pomyslí si Jeanette a snaží se tvářit nezúčastněně, ale cítí, jak se jí začíná svírat žaludek.

„Lundströma? Vždyť je po smrti. Proč by mě měl zajímat?“

Billing se opře a usměje se na ni. „Je to na tobě poznat. Nemůžeš zapomenout na ty přistěhovalecký kluky, a tomu se není co divit. Nevadí mi to, pokud kvůli tomu nebudeš zanedbávat svou práci, ale jakmile přijdu na to, že něco podnikáš za mými zády, zatnu ti tipec.“

Jeanette mu úsměv oplatí. „Nech toho. Vždyť už toho mám takhle víc, než zvládnu. Co má Berglind společného

s Lundströmem?“

„Znali se,“ řekne Billing. „Seznámili se v nějakém

z těch Berglindových sdružení a vím, že se vídali několikrát za rok na schůzích v Dánsku. V nějaké díře v Jutsku.“

Jeanette cítí, jak se jí zrychluje puls. Pokud se jedná o to sdružení, co si myslí, jsou možná něčemu na stopě.

„Takhle zpětně,“ pokračuje Billing, „když vím, co prováděl Lundström, si myslím, že ty pověsti, co kolovaly o Berglindovi, v sobě možná měly zrnko pravdy.“

„Pověsti?“ Jeanette se snaží klást tak stručné otázky,

jak to jen jde, protože má strach, že její hlas prozradí, jak je rozrušená.

Billing přikývne. „Šuškalo se, že chodil za prostitutkami, a několik kolegyní si stěžovalo, že jim nadbíhá, že je téměř obtěžuje. Ale nikdy z toho nic nebylo a on pak umřel. Infarkt, honosný pohřeb a najednou z něho byl hrdina, na kterého se nikdy nezapomene, protože položil základy nového, eticky uvědomělého policejního sboru. Sklidil ovace za to, že zatočil s rasismem a sexismem v řadách policie, přestože ty i já víme, že je to blbost.“

Jeanette přikyvuje na souhlas. Najednou je jí Billing sympatický. Takhle důvěrně spolu ještě nikdy nemluvili.

„A stýkali se i v soukromí? Myslím Berglind a Lundström?“

„K tomu se dostanu… Berglind měl na nástěnce ve své kanceláři připíchnutou fotografii, která zmizela pár dní předtím, než Lundströma vyslýchali kvůli tomu znásilnění

v hotelu. Jak se ta holka jmenovala? Wedinová?“

„Wendinová. Ulrika Wendinová.“

„To je ono. Byl to snímek z dovolené, na kterém byli Berglind a Lundström, každý držel ohromnou rybu. Z nějakého mořského safari v Thajsku. Když jsem poukázal na to, že je nevhodné, aby tu dívku vyslýchal on, tvrdil, že Lundströma vlastně skoro nezná. Věděl o sobě, že je podujatý, ale dělal všechno pro to, aby to skryl. Fotka z dovolené se ztratila

a z Lundströma byl najednou jen náhodný známý.“ Dennis Billing překvapuje Jeanette čím dál víc.

Proč mi to všechno vykládá? myslí si. Když nechce, abych se dál zabývala Lundströmem, Wendinovou

a odloženými vraždami chlapců, nemůže pro to přece mít žádný důvod.

Nebo v tom snad není nic víc než to, že mu jeho předchůdce tolik ležel v žaludku, že se mu i šest let po jeho smrti zamlouvá představa, že by Berglind šel bručet?

„Díky za zajímavý rozhovor,“ řekne Jeanette, Spolek, napadne ji. Samozřejmě že je to ten spolek,

který financovali Lundström, Dürer a Bergman. Sihtunum v diaspoře.

Svavelsö

Jonathan Ceder uklouzl na okraji bazénu, uhodil se do hlavy a ztratil vědomí ještě předtím, než spadl do vody. Plíce měl plné vody a lékaři konstatovali smrt utopením.

Beatrice Cederová, babička Jonathana Cedera, se proklíná, že mu dovolila zůstat ve vodě samotnému a sama si zašla na kávu do kavárny u bazénu. Rozhovor, který vedla se svou dcerou Reginou a při němž jí musela sdělit, že její syn je mrtvý, byl nejhorší v celém jejím životě.

Myslí na to, jak Jonathan plakal, když se s Reginou loučili na letišti v Abidžanu. Byl Reginino jediné dítě, její všechno. Beatrice Cederová si nalije další sklenici whisky a vyhlédne oknem ven.

Noc kolem domu ve Svavelsö v ?kersberze je studená a černá. Temnota se připlazila po ulici, zažrala se do trávníků a obrysy jejího auta, které stojí dvacet metrů odtud, se stěží dají rozeznat.

Už zbyla jen ona a Regina. Jonathan už nežije, a může za to ona. Nedokázala se o něj starat ani týden.

Pozoruje červenou houpačku zavěšenou na stromě na zahradě a nechápe, proč ji tam vůbec zavěšovala. Co by třináctiletý kluk dělal s houpačkou? Houpačky jsou přece pro malé děti.

Byla špatná babička. Babička, která svého vnuka nevídala příliš často. Odcizil se jí. Pro ni byl pořád ještě šesti nebo sedmileté dítě a vídali se nejvýš dvakrát za rok, většinou na Vánoce, na Nový rok nebo jako teď, když za nimi přijela do Abidžanu. Neví ani, jestli se Jonathanovi vůbec chtělo jet s ní do Švédska. Šlo ale jen o týden, pak měla přijet Regina

a všichni tři chtěli jet na čtrnáct dní na Lanzarote.

Teď z toho ale nic nebude. Místo toho Regina Cederová přiletí o půlnoci na letiště v Arlandě, Beatrice bude za hodinu stát u východu, čekat na svou dceru a nebude vědět, co jí má říct. Co může říct?

Promiň, je to moje chyba? Neměla jsem… Neměla jsem mu dovolovat… Vždycky byl tak opatrný… Proč tu

nebyl nikdo, kdo by ho zachránil? myslí si babička Jonathana Cedera. Nikdo neviděl, co se stalo. Ale když odcházela, byly v bazénu ještě nejméně tři děti a na křesílku u kraje bazénu seděla nějaká žena.

Když se o té ženě zmiňovala policistům, nepřikládali tomu velkou váhu.

Beatrice Cederová už skoro deset let nekouří, ale teď si zapálí cigaretu. Když se dozvěděla, co se stalo jejímu vnukovi, hned si v kiosku u bazénu koupila celý balíček – jako to udělala před deseti lety, když jim lékaři sdělili, že Reginin manžel umírá na rakovinu plic. Tehdy si cigarety koupila

v kiosku v Karolínské nemocnici.

Pohlédne na kuchyňské hodiny. Brzy bude jedenáct.

Zvuk kyvadla jí připomene, že čas běží dál bez ohledu na to, co se děje. Mrtvé dítě v této souvislosti nemá význam.

Ani zničená matka, s níž se má za hodinu setkat, a ani ona sama.

Taxík přijede za čtvrt hodiny. Co řekne, jestli se jí šofér zeptá, kam cestuje? Bude lhát a řekne mu, že jede na dovolenou na Lanzarote s dcerou a vnukem. To, co mohlo být, tak bude existovat aspoň pro cizího člověka, který ji poveze.

Pro toho cizího člověka bude jen šťastná babička, kterou čekají dva týdny na sluníčku.

Musím si zabalit, pomyslí si. Tašku a příruční zavazadlo. Uhasí cigaretu a vyjde do patra.

Kalhotky, plavky, necesér a olej na opalování. Ručník, pas, tři brožované romány a pak oblečení. Prádlo, dvoje plátěné šaty a dlouhé kalhoty, kdyby tam byly chladné večery.

Beatrice Cederová to vzdá, posadí se místo toho na postel a dovolí si propuknout v pláč.

Kronoberský blok

Fredriku Grünewaldovou připravil o život někdo, koho znala, pomyslí si Jeanette Kihlbergová. V každém případě musíme vycházet z téhle hypotézy.

Když bylo ženino tělo prozkoumáno, nebyly shledány vůbec žádné známky toho, že by se snažila bránit, a v jejím ubohém přístřešku byl takový pořádek, jaký se dal očekávat.

Vraždě nepředcházela rvačka, takže Fredrika Grünewaldová vraha nejprve přijala a on ji pak nečekaně napadl. Grünewaldová byla navíc v bídné fyzické kondici. Přestože jí bylo teprve čtyřicet let, posledních deset let, která strávila coby bezdomovkyně, na ní zanechalo své stopy.

Podle Iva Andriće měla hodnoty jaterních testů tak špatné, že jí nezbývaly ani dva roky života. Vrahův čin byl proto v podstatě zbytečný.

Pokud však má Hurtig pravdu a jedná se o vraždu ze msty, nebylo vrahovou hlavní pohnutkou ji zabít, ale ponížit

a mučit. V tomto ohledu vrah zaznamenal stoprocentní úspěch.

Předběžné výsledky ukazovaly, že smrtelný zápas trval asi půl hodiny až hodinu. Pak se klavírová struna zařízla Fredrice do krku tak hluboko, že hlavu držely u těla jen krční obratle a pár šlach.

Kolem jejích úst byly nalezeny stopy lepidla a Ivo Andrić usuzoval, že se jedná o běžnou stříbrnou lepicí pásku. To by vysvětlovalo, proč všechno proběhlo, aniž by někdo slyšel výkřiky nebo volání o pomoc.

A pak tu jsou ještě rozhodně ne nezajímavé postřehy soudního lékaře ohledně toho, jak byla vražda uskutečněna. Ivo Andrič se domníval, že Fredrika Grünewaldová nebyla usmrcena běžným způsobem.

Jeanette bere do ruky pitevní protokol a čte: „Pokud se jedná o jednoho pachatele, pak je silný nebo jednal pod vlivem adrenalinu, a navíc dokáže bez obtíží používat obě ruce zároveň.“

Madeleine Silfverbergová, pomyslí si Jeanette, ale byla by na to dostatečně silná, a proč by vůbec vraždila Fredriku

Grünewaldovou?

Čte dál.

„Případně se může jednat o pachatele dva, což je pravděpodobnější. Jedna osoba oběť škrtila a druhá jí přidržovala hlavu a cpala jí do úst výkaly.“

Dvě osoby?

Jeanette Kihlbergová dál listuje ve svědeckých výpovědích, které si nechala poslat. Výslech obyvatel jeskynních prostor pod kostelem svatého Jana nebyl jednoduchý. Většina jich nebyla právě sdílná a ty, co byli ochotni svědčit, nebylo možné považovat za věrohodné vzhledem k tomu, že to byli alkoholici, narkomani nebo duševně nemocné osoby.

Jediné, co podle Jeanette stálo za pozornost, byla skutečnost, o níž se zmínilo několik svědků – že krátce předtím, než k vraždě došlo, viděli muže jménem Börje, jak přichází do podzemí ve společnosti neznámé ženy. Po Börjem bylo vyhlášeno pátrání, ale dosud bez úspěchu.

Pokud šlo o tu ženu, byla svědectví nejasná. Někdo tvrdil, že měla docela určitě nějakou pokrývku hlavy, jiní zase, že měla světlé, případně tmavé vlasy. Podle shrnutí všech výpovědí ženě bylo něco mezi dvaceti a pětačtyřiceti lety,

a stejně rozdílné byly i údaje o její výšce a stavbě těla.

Žena? myslí si Jeanette. Připadá jí to nepravděpodobné. Ještě nikdy se nesetkala s tím, že by takovouhle naplánovanou brutální vraždu provedla žena.

Dva vrazi? Žena a muž jako pomocník? Jeanette nakonec usoudí, že to je mnohem věrohodnější vysvětlení. Je si však jistá tím, že zmíněný Börje se na vraždě nepodílel.

Byl v podzemí už léta dobře známý a podle tvrzení svědků rozhodně žádný násilník. Přestože Jeanette ví, že většina lidí je kvůli penězům schopná téměř všeho, zavrhuje možnost, že by se Börje nechal najmout vražedkyní jako spolupachatel. Takové bestiality je schopen jen nefalšovaný psychopat. Ne, ten chlápek zkrátka dostal pár stovek, aby vražedkyni dovedl k Fredrice Grünewaldové, a pak se je vydal prochlastat.

Když Jeanette kráčí po chodbě ke kanceláři Jense

Hurtiga, položí si řečnickou otázku: Jedná se o stejného vraha jako v případě finančníka Silfverberga, rozsekaného na kusy?

Nemožné to není, konstatuje a vstoupí bez zaklepání dovnitř.

Jens Hurtig stojí u okna a tváří se zamyšleně. Pak se otočí, obejde psací stůl a ztěžka sklesne na židli.

„Ještě jsem ti nepoděkovala, že jsi nám pomohl

s počítačem a s tou hrou,“ usměje se na něj Jeanette. „Johan je celý blažený.“

Hurtig jí úsměv oplatí a mávne rukou. „Takže ho to

baví?“

„Baví, úplně ho to pohltilo.“

„Tak to je dobře.“ Mlčky se na sebe dívají.

„Co říkali Dánové?“ zeptá se Jeanette. „O Madeleine

Silfverbergové.“

„Já moc dobře dánsky neumím,“ zasměje se Jens.

„Mluvil jsem s nějakým doktorem z té léčebny, kam ji umístili po vyšetřování zneužívání. Celé ty roky, co tam strávila, tvrdila, že ji PéO Silfverberg zneužíval. Mělo do toho být zapleteno víc mužů a všechno se dělo za tichého souhlasu maminky Charlotte.“

„Ale nikdo jí to nevěřil.“

„Ne, byla pokládána za psychotickou a trpící těžkými bludy, takže dostávala silnou medikaci.“

„Je tam ještě pořád?“

„Ne, před dvěma roky ji propustili a údajně se odstěhovala do Francie.“ Jens zalistuje v papírech. „Na místo jménem Blaron. Zaúkoloval jsem tím Schwarze a ?hlunda, ale mám dojem, že z toho nic nebude.“

„To je možné, ale stejně bychom si ji měli proklepnout.“

„Už jen proto, že je ambidexterní.“

„No jo vlastně! Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

Hurtig se ušklíbne. „Narodil jsem se jako levák a ve třídě jsem byl jediný. Ostatní děti se mi posmívaly, že jsem postiženej. Tak jsem se naučil používat pravou ruku a teď můžu dělat všechno oběma.“

Jeanette pomyslí na všechna ta bezmyšlenkovitá slova, která sama vyslovila, aniž by tušila, jaké budou mít následky. Přikývne. „Vraťme se k Madeleine Silfverbergové. Zeptal ses toho doktora, jestli si myslí, že by mohla být agresivní?“

„Samozřejmě jsem se o tom zmínil, ale tvrdil, že v léčebně poškozovala jen samu sebe.“

„Tak to bývá,“ vzdychne Jeanette a vzpomene si na Ulriku Wendinovou a Linneu Lundströmovou.

„Už mě fakt začíná štvát, že se pořád musíme hrabat v takovým hnoji.“

Jeanette si povšimne, jak se Jens snaží neohrabaně potlačovat stopy norrlandského dialektu. Většinou se mu to daří, ale když je rozrušený, zapomíná na to a je poznat, odkud pochází.

Pohlédnou na sebe přes psací stůl a Jeanette vidí, že se Hurtiga náhle zmocnilo zoufalství, stejně jako se to stává jí.

„Nesmíme to vzdát, Jensi,“ snaží se ho povzbudit, ale slyší, jak uboze to zní.

Hurtig se narovná a pousměje se.

„Shrneme si všechno, co víme,“ začne Jeanette. „Dva mrtví. PéO Silfverberg a Fredrika Grünewaldová. Vraždy jsou neobvykle brutální. Charlotte Silfverbergová byla spolužačkou Grünewaldové, a protože svět je malý, můžeme vyjít z toho, že pátráme po dvojnásobném vrahovi. Možná i v dvojím smyslu, protože mohli vraždit dva.“

Hurtig se zatváří pochybovačně. „Říkáš možná.

Nakolik si vůbec jsi jistá, že jde o dva vrahy? Myslíš, že z toho můžeme vyjít?“

„To ne, ale musíme to při vyšetřování vést v patrnosti.

Pamatuješ si, co Charlotte Silfverbergová říkala o tom ponižujícím rituálu v internátní škole?“

Hurtig přikývne. „Victoria Bergmanová.“

„Musíme ji najít, a nejen to. Co ještě říkala Charlotte Silfverbergová?“

Hurtig se podívá oknem ven a na tváři se mu objeví slabý úsměv, když pochopí, co tím Jeanette myslí. „Už chápu. Ty dvě další holky, co byly ponižované, ty, co zmizely.

Silfverbergová si nepamatovala, jak se jmenovaly.“

„Zavolej do té školy v Sigtuně a požádej je, aby ti poslali seznamy studentů ze zmíněného roku. Jestli to půjde, tak i školní ročenky. Známe už několik důležitých jmen.

Fredrika Grünewaldová a Charlotte Silfverbergová. Ty dvě kamarádky, Henrietta Nordlundová a Regina Cederová. Stejně mě ale ze všech nejvíc zajímá ta zmizelá Victoria Bergmanová. Jak asi vypadá? Přemýšlel jsi o tom?“

„Ano,“ přikývne Jens, ale Jeanette na něm vidí, že to není pravda.

„Podle mě by bylo nesmírně zajímavé zjistit, co by nám Regina Cederová a Henrietta Nordlundová řekly o Victorii Bergmanové a Fredrice Grünewaldové, a vlastně i o Charlottě Silfverbergové. Odpoledne svolám poradu a rozdělíme si úkoly.“

Hurtig znovu přikývne a Jeanette napadne, že se mu to moc nepodobá. Jako by byl myšlenkami někde jinde.

„Posloucháš mě vůbec?“

„Jasně.“ Odkašle si.

„Pak je tu ještě jeden faktor, na který nesmíme zapomenout, než budeme pokračovat, ale o tom na té dnešní poradě řeč nebude, chápeš?“ Hurtigův pohled ožije a on pokyne rukou, aby pokračovala. „Máme Bengta Bergmana, Vigga Dürera a Karla Lundströma. Vzhledem k tomu, že všichni tři byli podobně jako Per-Ola Silfverberg členy sdružení Sihtunum v diaspoře, možná to spolu všechno nějak souvisí. A navíc mi Billing na obědě vyprávěl zajímavou věc. Bývalý policejní náčelník Gert Berglind se znal s Karlem Lundströmem.“

Hurtiga to zaujme. „Co tím myslíš? Stýkali se soukromě?“

„Ano, a nejenom to. Znali se z jednoho sdružení.

I pitomec si dokáže spočítat, jaké sdružení to bylo. Je to pořád horší a horší, co?“

„To teda ksakru jo.“ Hurtig, jak ho Jeanette zná, je zase zpátky a ona ho přivítá úsměvem.

„Poslyš,“ řekne pak, „všimla jsem si, že o něčem přemýšlíš. Leží ti na srdci ještě něco jiného než práce, co? Stalo se něco?“

Hurtig zaváhá. „Nic tak hrozného to není,“ řekne pak.

„Spíš taková hloupost.“

„A co se stalo?“

„Zase táta. Vypadá to, že s vyřezáváním i s hraním na housle to teď bude ještě trochu horší.“

To snad není pravda, pomyslí si Jeanette.

„Řeknu ti to ve stručnosti, protože máme spoustu práce. Jednak ho po té nehodě se sekerou špatně léčili. Dobrá zpráva je, že nemocnice svou chybu uznala a že otec dostane odškodné, špatná zpráva, že dostal nekrózu a museli mu amputovat prsty. A ještě ke všemu mu Ferrari GF málem

utrhlo hlavu.“

Jeanette jen třeští oči.

„Aha, ty asi nevíš, co je to Ferrari GF. To je otcova sekačka na trávu na louce, takový ohromný krám.“

Kdyby se Hurtig neusmíval, Jeanette by si myslela, že se stalo nějaké opravdu hrozné neštěstí.

„Co se stalo?“

„No… Chtěl uvolnit pár větviček, co uvízly v listech rotoru, podložil stroj dřevěným klínem, lehl si pod něj, aby na to líp viděl, a ten klín asi povolil nebo co. Dědek od sousedů mu musel hlavu sešít, matka mu ji samozřejmě předtím celou oholila. Patnáct stehů na temeni.“

Jeanette neví, co na to říct, a napadnou ji jen dvě jména, Jacques Tati a Carl Gunnar Papphammar.

„On to nějak zvládne, jako vždycky,“ mávne Hurtig rukou. „Co mám dělat dál, až zavolám do té školy v Sigtuně? Do porady zbývá ještě několik hodin.“

„Ověř všechno, co souvisí s Fredrikou Grünewaldovou.

Ze všeho nejdřív zjisti, proč skončila na ulici, a pak to, co tomu předcházelo. Čím víc jmen budeme mít, tím líp.

Zaměříme se na motiv pomsty a osoby z jejího okolí. Lidi, kterým ublížila nebo kteří na ni mohli mít spadeno z jiného důvodu.“

„Ženský jako ona mají podle mě nepřátel spoustu.

Snobárna, podrazy a bílí koně. Jdou přes mrtvoly, a když jde o velký prachy, klidně podrazí i nejlepšího kamaráda.“

„Jensi, to jsou samé předsudky, a navíc vím, že jsi

socialista.“ Jeanette se nahlas zasměje, vstane a chystá se k odchodu.

„Komunista,“ opraví ji Hurtig. „Co ty na to? Jsem komunista, a to je sakra rozdíl.“

Nečisté údy

podléhají dotykům a je třeba si dávat pozor na ruce neznámých i na ruce, které nabízejí peníze za to, že se budou moct dotýkat. Jediné ruce, které se smí dotýkat Gaa Liana, patří světlé ženě.

Žena mu pročesává vlasy, už jsou dlouhé. Připadá mu, že i zesvětlaly, možná protože strávil tak dlouhou dobu ve tmě. Jako by se mu vzpomínka na světlo uložila v hlavě a zbarvila vlasy jako sluneční paprsky.

V této chvíli je v místnosti všechno úplně bílé a on skoro nevidí. Nechala dveře otevřené a vtáhla dovnitř lavor. Omývá ho a on vychutnává její doteky.

Když ho osušuje, z předsíně se ozve zazvonění.

ruce

jsou ničivé, když si člověk nedává pozor, a ona ho naučila, že je musí naprosto ovládat. Všechno, co dělají, musí mít smysl.

Trénuje si ruce pomocí kreslení.

Když dokáže svět polapit, uvěznit ho ve svém nitru

a pak ho zase nechat vyjít skrz ruce ven, nebude se už nikdy muset ničeho bát. Získá moc změnit svět.

nohy

kráčejí na zakázaná místa. Ví to, protože ji jednou opustil, aby se porozhlédl po městě mimo pokoj. Byla to chyba a on to nyní chápe. Venku ho nic dobrého nečeká. Svět mimo jeho pokoj je zlý, a ona ho proto před ním ochraňuje.

Město mu připadalo čisté a krásné, ale teď už ví, že pod zemí a ve vodě jsou tisícileté vrstvy mrtvých těl a že v domech i v nitrech živých lidí je jen smrt.

Když je nemocné srdce, onemocní i tělo a člověk zemře. Gao Lian z Wu-chanu myslí na to, jak černá jsou lidská srdce. Ví, že zlo se v nich manifestuje jako černá skvrna a že do srdce vede sedm cest.

Nejdřív dvě, pak ještě dvě a potom tři. Dvě, dvě, tři.

Stejný rok, kdy bylo založeno jeho rodné město Wu-chan. Roku dvě stě dvacet tři.

První cesta k černé skvrně je jazyk, který lže

a pomlouvá, a druhá jsou oči, které vidí zakázané věci.

Třetí cesta prochází ušními boltci, které naslouchají lžím, čtvrtá vede žaludkem, který lži tráví.

Pátá cesta jsou nečisté údy, které snášejí doteky, šestá ruce, které ubližují, a sedmá nohy kráčející na zakázaná místa.

Říká se, že člověk v okamžiku smrti uvidí všechno, co je v srdci, a Gao přemýšlí, co asi uvidí on.

Možná ptáky. Konejšící ruku.

Kreslí a píše. Skládá papíry na sebe. Práce ho uklidňuje a on zapomíná na strach z černé skvrny.

Zazvonění se ozve znovu.

Staré Enskede

Přítomnost

Všechno spolu tak či onak souvisí, myslí si Jeanette Kihlbergová, když sjíždí výtahem do garáží pod policejním ředitelstvím, jde k autu a odjíždí domů. Přestože pracovní den oficiálně skončil, nedokáže přestat myslet na všechny ty podivné okolnosti a zvláštní shody náhod.

Dvě dívky, Madeleine Silfverbergová a Linnea Lundströmová. Jejich otcové, Per-Ola Silfverberg a Karl Lundström. Oba podezřelí z pedofilie. Lundström navíc ze znásilnění Ulriky Wendinové. A pak manželka pedofila Charlotte Silfverbergová a zavražděná Fredrika Grünewaldová, spolužačky z internátní školy v Sigtuně.

Jeanette míří k výjezdu a kývne na strážného. Strážný jí kývnutí oplatí a zvedne závoru. Oslepí ji sluneční světlo a ona chvíli nevidí nic.

Společný právník, Viggo Dürer, jehož klientem byl

i Bengt Bergman. Bergmanova zmizelá dcera Victoria, které také navštěvovala školu v Sigtuně.

Nyní již zemřelý policejní náčelník Gert Berglind, který vedl výslechy Silfverberga i Lundströma. A všichni tito muži byli členy stejného sdružení. Státní zástupce von Kwist? Ne, pomyslí si Jeanette, ten do toho zapletený není. Je to jen užitečný pitomec.

Per-Ola Silfverberg a Fredrika Grünewaldová byli zavražděni. Možná stejnou osobou.

Karl Lundström zemřel v nemocnici a Bengt Bergman uhořel spolu s manželkou. Následek nemoci a nešťastná náhoda.

Když Jeanette Kihlbergová zabočí do tunelu na Söder, uvědomí si, že už několik dní nemluvila se Sofií. Vyšetřování nabralo na obrátkách a navíc jí veškerý volný čas zabraly úvahy o tom, co se děje s Johanem.

Když Jeanette zaparkuje před domem a vystoupí z auta, pochopí, že to sama nezvládne. Cítí naléhavou potřebu

promluvit si s někým, komu důvěřuje, před kým se může otevřít a mluvit i o nejniternějších věcech. V současnosti všechna tato kritéria splňuje jen Sofia.

Vítr rozechvívá listí mohutných bříz a hladí stěny domu. Je to nespolehlivý, vlhký vítr a Jeanette se zhluboka nadechne, opatrně, jako by si chtěla přivonět ke květině.

Kdyby tak už přestalo pršet, myslí si a pozoruje rudou oblohu na západě, nezdravě podbarvenou výfukovými zplodinami.

Dům je pustý a prázdný. V kuchyni leží na stole lístek.

Johan jí píše, že přespí u Davida, protože budou pařit.

Pařit? opakuje v duchu a uvědomuje si, že už jí kdysi vysvětloval, co to znamená. Copak je tak špatná matka, že ani nemá přehled o tom, co její syn dělá ve volném čase?

Pravděpodobně to bude něco s počítačem.

Aby zaplašila výčitky svědomí, jde do sklepa, pustí pračku a pak se vrátí do kuchyně a umyje nádobí.

Když je hotová a kuchyňská linka se leskne čistotou, nalije si pivo a posadí se ke kuchyňskému stolu.

Přestože se snaží uvolnit, zapomenout na problémy související s rozvodem a především nemyslet na práci, nedaří se jí to.

Dnes prošli s Hurtigem všechno, co vědí. Nebo nevědí. Jednak mají odložené případy zavražděných chlapců.

Hurtig pátral dál, vyslýchal lékaře, kteří děti bez dokumentů ošetřují, ale nic nového nezjistil, a ani lidé, které Jeanette zná na UNHCR v Ženevě, jim identitu těchto dětí zjistit nepomohli.

Pak vražda Pera-Oly Silfverberga, neobyčejně brutální.

Že někdo použije obyčejný malířský váleček, je naprosto absurdní, myslí si. A pak, jako by to nestačilo, poprava Fredriky Grünewaldové v podzemí pod kostelem svatého Jana. Na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůžou.

Hurtig začal pochybovat o tom, že se vůbec něčeho doberou, a Jeanette se mu zbytečně snažila dodat odvahy. Později se ho zeptala, jak to dopadlo se Sigtunou, ale on jen potřásl hlavou a řekl, že čeká na odpověď.

Zatracení sigtunští snobové, pomyslí si Jeanette

a dopije pivo. Vezme telefon a navolí číslo Sofie Zetterlundové.

Sofia se ozve až po desátém zazvonění. Hlas zní chraptivě a napjatě.

„Ahoj, jak se máš?“ Jeanette se opře o stěnu. „Nejsi nastydlá?“

Sofia dlouho neodpovídá. Pak si odkašle a vzdychne.

„Nejsem. Jsem naprosto zdravá.“

Jeanette to překvapí. Takovým tónem s ní Sofia ještě nikdy nemluvila. „Nechceš si chvilku popovídat?“

Sofia opět dlouho mlčí. „Já nevím,“ řekne nakonec. „Je to důležité?“

Jeanette si není jistá, jestli zavolala ve vhodnou chvíli, ale pak se rozhodne, že to nebude řešit a bude veselá, aby se Sofia trochu obměkčila. „Jak se to vezme,“ zasměje se. „?ke a Johan, co jiného. Pořád s nimi jsou jen potíže. Jen si o tom potřebuju s někým popovídat… Jo, a posledně to bylo moc fajn. Jak to jde s… víš přece s čím?“

„Co mám vědět? Co tím myslíš?“

Ozve se zvuk, jako by se Sofia pohrdavě uchichtla, ale Jeanette přesvědčí samu sebe, že špatně slyšela. „Přece s tím, o čem jsme mluvily, když jsi byla posledně u mě. S profilem pachatele.“

Sofia neodpovídá. Jeanette slyší zvuky, jako by někdo strkal židli po podlaze. Pak cinkne o desku stolu sklenička.

„Haló?“ zkouší to znovu. „Jsi tam?“

Pár sekund je ještě ticho a pak Sofia odpoví. Její hlas je nyní mnohem blíž a Jeanette slyší, jak oddechuje.

Pak ze sebe Sofia začne chrlit větu za větou. „Za necelou minutu jsi mi položila pět otázek,“ řekne. „Ahoj, jak se máš? Nechceš si chvilku popovídat? Jak to jde… víš přece s čím? Haló? Jsi tam? “ Sofia vzdychne a pokračuje: „Tady jsou odpovědi: Dobře. Nevím. Ještě jsem nezačala. Haló.

Samozřejmě že tu jsem, kde bych byla?“

Jeanette neví, co na to říct. Že by Sofia byla opilá?

„Promiň, jestli volám nevhod. Můžeme si popovídat jindy.“ Nejistě se zasměje. „Ty jsi pila?“

Sofia opět jako by zmizela. Bouchne to, jako by

sluchátko odložila na stůl. Pak se ozve pár lehkých kroků a zvuk zavírajících se dveří.

„Haló?“

„Už jsem tady. Promiň.“

Sofia se zasměje a Jeanette si oddechne. „Ty sis ze mě dělala legraci?“

Sofia zase vzdychne. „Další tři otázky: Ty jsi pila?

Haló? Ty sis ze mě dělala legraci? Odpovědi: Ne. Haló. Ne.“

„Ty jsi ožralá,“ zasměje se Jeanette. „Vyrušila jsem

tě?“

Hlas je přehnaně hluboký a rozumný: „Otázka devět:

Odpověď zní ano.“

Střílí si ze mě, usoudí Jeanette. „Chceš se sejít?“

„Ano, chci. Jen co se tady z toho vyhrabu. Třeba zítra

večer.“

„Už se těším.“

Jeanette zavěsí, vrátí se do kuchyně a vyndá z ledničky

další pivo. Posadí se na pohovku a otevře láhev zapalovačem.

Už pochopila, že Sofia je složitá osobnost, ale tohle ještě nezažila.

Znovu je nucena přiznat sama sobě, že je Sofií Zetterlundovou nezdravě fascinovaná.

Bude mi ještě dlouho trvat, než se v tobě vyznám, Sofie, pomyslí si a zhluboka se napije piva. Ale rozhodně se o to aspoň pokusím.

Mýdlový palác

Sofia sedí na židli a drží telefon na klíně. Pak vstane, odpotácí se do kuchyně a vyndá další láhev vína. Postaví ji na stůl a přinese si vývrtku. Při druhém pokusu se zátka rozpadne, a tak ji palcem zatlačí do láhve a vrátí se do obývacího pokoje.

Cítí, že jí vyschlo v krku, a tak se několikrát zhluboka napije přímo z láhve. Venku je tma a ona vidí v okenní tabulce svůj odraz.

„Jsi zahořklá stará děvka,“ řekne sama sobě. „Jsi hnusná, ožralá, stará děvka. Není divu, že o tebe nikdo nestojí. Nestála bych o tebe ani já.“

Posadí se na podlahu. Sžírá ji pohrdání sebou samotnou a nenávist a ona neví, jak si s tím poradit.

Když druhý den ráno dorazí do poradny, mrzí ji, že předchozího večera ty dvě láhve vína vypila.

Přestala se ovládat a pak zavolala Jeanette Kihlbergová.

Na to se pamatuje. Ale co potom? Sofia si nepamatuje, co říkala, ale má pocit, že Jeanette nějak ublížila. Mluvila s ní Victoria, ale o čem?

A co se stalo pak?

Když ráno odcházela, všimla si, že má zase zablácené boty a kabát promočený deštěm.

Sofia vztyčí pravý ukazováček a kývá jím sem a tam, zleva doprava, a přitom upřeně prst pozoruje.

Něco si pro sebe tiše mumlá a nechává výjevy ze včerejšího večera prosakovat z nevědomí. Pomalu, část po části, si vybavuje rozhovor.

S Jeanette mluvila Victoria a chovala se příšerně.

Sofia nahlédne, že její osobnost pozůstává ze stejných dílů masochismu a disociace. Stále dál a dál se týrá tím, že na sebe bere vlastnosti své trapičky a díky tomu znovu zažívá své osobní peklo.

Zároveň se však od svého osobního pekla disociuje, odděluje.

Victoria má ještě další rozměr. Občas to vypadá, jako

by Sofii chápala lépe, než jak chápe samu sebe ona.

Chce Jeanette všechno říct. Otevřít se jí.

Sofia se noří v šedé přítmí, kde neexistuje čas a okolní svět je nehybný. Žádné zvuky, žádné pohyby. Jen nehybnost.

V tomto naprostém tichu připomíná její puls buchar, který jí v pravidelných intervalech duní hlavou. Synapse skřípají, v mozku to praská a krev, která jí koluje tělem, je jako horký pramínek zloby.

Zároveň slyší i zvuky hojivého procesu.

Za zavřenými víčky vidí, jak se rány zacelují. Jasně viditelné okraje se uzavírají nad vířící, pulsující minulostí. Sofia si protře oči, vstane a přejde k oknu, aby do místnosti vpustila trochu čerstvého vzduchu.

Cítí, jak ji svrbí v prsou. Něco se hojí.

Sofia se rozhodne, že vyřídí to, o co ji požádala Jeanette. Vytvoří profil pachatele.

Když se posadí k psacímu stolu, zuje si boty a vidí, že punčochy se zbarvily krví.

Staré Enskede

Jeanette potká Johana ve dveřích. Přespí u kamaráda, budou hrát videohry a dívat se na filmy. Domlouvá mu, aby nezůstával dlouho vzhůru.

Johan vede kolo po štěrkové cestičce. Když zmizí za rohem, vrátí se Jeanette dovnitř a dívá se oknem obývacího pokoje, jak její syn naskakuje na kolo a šlape po ulici pryč.

Jeanette si ulehčeně oddechne. Konečně sama.

Cítí se šťastná, a když pomyslí na to, že přijde Sofia, naplní ji téměř hříšný pocit očekávání.

Jde do kuchyně a nalije si trochu whisky. Pozvedne skleničku a pomalu pije. Žlutá pálivá tekutina jí zalévá jazyk

a hrdlo. Pomalu polyká, patro ji pálí a v hrudi má hřejivý pocit.

Vezme si skleničku a jde se do patra osprchovat. Pak se zabalí do velké osušky a prohlíží se v zrcadle.

Otevře skříňku a vyndá zaprášenou taštičku se šminkami.

Opatrně si zvýrazní obočí.

S šarlatovou rtěnkou je to horší. Na jednom místě trochu přetáhla, a tak si otře rty ručníkem a začne znovu. Když je hotová, osuší si rty kouskem toaletního papíru.

Opatrně si uhladí sukni a pohladí se po bocích. Tohle je její večer.

Ve čtvrt na osm zavolá Johanovi, aby se ujistila, že je všechno, jak má být. Odpovídá jí stručně a úsečně, jak to má v poslední době ve zvyku.

Když mu Jeanette řekne, že ho má ráda, řekne jen „tak jo“ a ukončí hovor.

Jeanette si okamžitě připadá strašlivě osamělá.

Všude je ticho, jen ze sklepa sem tiše doléhá hučení pračky. Jeanette myslí na Sofii a jejich nedávný rozhovor. Sofia mluvila cize, téměř odmítavě, a Jeanette se rozhodne, že jí zavolá a zjistí, jestli vůbec hodlá přijít.

K její radosti jí Sofia přátelsky sdělí, že už je na cestě.

Sofia se nejdříve zatváří vyděšeně a pak se dá do smíchu. „To myslíš vážně?“

Sedí proti sobě v kuchyni u stolu a Jeanette zrovna otevřela láhev vína. Pořád ještě cítí na jazyku nasládlou příchuť whisky.

„Martin? Říkala jsem mu Martin?“ Sofia se nejprve tváří pobaveně, ale pak zvážní. „Panický strach,“ řekne pak.

„Podle mě to bude s Johanem podobné. Když viděl, jak jsi dole dostala po hlavě lahví, posedl ho panický strach.“

„Myslíš, že je traumatizovaný? Ale jak s tím souvisí ten výpadek paměti?“

„Traumatizované osoby mívají výpadky paměti. A ty se často vztahují i na okamžiky před traumatem. Motocyklista, který se nabourá, si často okamžiky před nehodou nepamatuje. Občas to může být i několik hodin.“

Jeanette to chápe. Panický strach, dospívající chlapec, kterým zmítají hormony. Všechno se dá vysvětlit chemickými procesy.

„A co ty nové případy?“ Sofia se tváří zvědavě. „Pověz mi stručně, jak jste na tom. Už jste něco zjistili?“

Jeanette vypráví Sofii dvacet minut o posledních případech, důkladně a podrobně, a Sofia ji jedinkrát nepřeruší. Jeanette vidí, že bedlivě naslouchá a účastně přikyvuje.

„První, co mě zaujalo, pokud jde o Fredriku Grünewaldovou,“ řekne Sofia, když Jeanette domluví, „je fakt, že se tam vyskytovaly fekálie, tedy hovínka.“

„A…“

„Mám dojem, že mají symbolickou funkci. Skoro jakoby rituální. Jako by se tím pachatel snažil něco sdělit.“

Jeanette si vzpomene na květiny, které našli ve stanu vedle mrtvé ženy.

I Karl Lundström dostal žluté květiny, ale to mohla být náhoda.

„Podezíráte někoho?“ zeptá se Sofia.

„Nikoho konkrétního ještě ne,“ odpoví Jeanette, „ale právě prověřujeme jednoho právníka, jmenuje se Viggo Dürer. Lundström, Silfverberg i Dürer byli členy sdružení, které si říká Sihtunum v diaspoře.“

Sofia se zatváří zaraženě a Jeanette má dojem, že se jí v očích mihlo cosi zvláštního.

Reakce. Sotva patrná, ale byla tam.

„Nedávno jsem měla takový zvláštní telefonát,“ řekne Sofia a Jeanette vidí, že váhá, jestli jí o tom má říct.

„Proč byl zvláštní?“

„Volal mi státní zástupce Kenneth von Kwist

a naznačoval, že Karl Lundström lhal. Že si všechno vymyslel pod vlivem léků.“

„Do háje. A chtěl vědět, jak se k tomu stavíš ty?“

„Ano, ale nechápu, k čemu by mu to bylo.“

„To není tak těžké. Chtěl si zachránit kůži. Měl se předem ujistit, že Lundström nebyl při výslechu ovlivněn léky. Jestli to zanedbal, přijde o flek.“

„Asi jsem udělala chybu.“

„Jak to?“

„Prozradila jsem mu jméno jednoho z mužů, o nichž Linnea tvrdí, že ji zneužívali, a měla jsem dojem, že toho člověka zná. Dlouho totiž mlčel.“

„Můžu se zeptat, o koho šlo?“

„Právě jsi ho jmenovala. O Vigga Dürera.“

Než uplyne nanosekunda, Jeanette pochopí, proč státní zástupce von Kwist mluvil tak zvláštně. Neví, jestli se nemá škodolibě radovat, že je Dürer takový zvrhlík, nebo se zhrozit, protože očividně zneužíval malou holčičku.

Pak se ale vzchopí a pokračuje: „Dala bych ruku do ohně za to, že von Kwist se to bude snažit ututlat. Rozhodně není přehnané si myslet, že by ho vážně poškodilo, kdyby vyšlo najevo, že se stýká s pedofily a násilníky.“

Jeanette sáhne po láhvi s vínem.

„Co je ten von Kwist vlastně zač?“ Sofia k ní přisune prázdnou sklenici a Jeanette jí dolije.

„Už víc než dvacet let je zaměstnaný na státním zastupitelství a předběžné vyšetřování neuvázlo jen v případě Ulriky Wendinové. A protože von Kwist pracuje pro nás, znamená to, že na právech nepatřil mezi nejskvělejší mozky.“

Jeanette se rozesměje, ale když vidí, že Sofia se tváří nechápavě, vysvětluje: „Není přece žádné tajemství, že ti nejméně nadaní právníci, kteří u závěrečných zkoušek prolezou s odřenýma ušima, skončí u nás na policii, na

exekutorském úřadě nebo u nějaké pojišťovny.“

„Jak je to možné?“

„Jednoduše. Nejsou dost schopní na to, aby se stali právníky nějaké velké vývozní společnosti, ani dostatečně chytří na to, aby si otevřeli vlastní advokátní kancelář

a vydělávali velké peníze. Von Kwist pravděpodobně sní o tom, že se jednoho krásného dne proslaví při nějakém

trestním procesu, ale to se nikdy nestane, protože na to je to moc velký pošuk.“

Jeanette si vzpomene na svého nejvyššího nadřízeného, krajského policejního náčelníka, jednoho z nejvýše postavených policistů v zemi. Je to člověk, který nikdy nepromluví v debatě na závažné téma, jako je zločinnost, ale ochotně se objevuje na stránkách bulvárních večerníků

a navštěvuje ve značkových oblecích premiéry.

„Jestli chceš skřípnout Vigga Dürera, můžu ti poskytnout důkazový materiál,“ řekne Sofia a ťuká přitom nehtem ukazováčku na skleničku. „Linnea mi ukázala dopis, v němž Karl Lundström naznačuje, že ji Dürer zneužíval.

A Annette Lundströmová mi dovolila vyfotografovat pár obrázků, které Linnea namalovala, když byla malá. Scény zneužívání. Všechno to mám s sebou. Chceš to vidět?“

Jeanette mlčky přikývne, Sofia zvedne kabelku a ukáže jí tři fotografie Linneiných obrázků a fotokopii dopisu od Karla Lundströma.

„Díky,“ řekne Jeanette pak. „Tohle všechno se mi určitě bude hodit. Obávám se ale, že to všechno jsou spíš indicie než důkazový materiál.“

„Chápu,“ přikývne Sofia.

Chvíli sedí mlčky a pak Sofia znovu promluví. „Kromě von Kwista a Dürera… znáš ještě nějaká další jména?“

Jeanette se zamyslí. „Ano, opakovaně se vynořuje ještě jedno jméno.“

„A jaké?“

„Bengt Bergman.“

Sofia se zarazí. „Bengt Bergman?“

„Obviněn ze zneužívání dvou dětí. Chlapce a dívky

z Eritreje. Dětí bez dokladů, které jakoby neexistovaly. Případ

odložen. Podepsán Kenneth von Kwist. Bergmanův právní zástupce se jmenoval Viggo Dürer. Vidíš tu souvislost?“

Jeanette se uvelebí na pohovce a napije se vína.

„A Bergman není jen Bengt. Je tu ještě někdo další. Jmenovala se Victoria Bergmanová a byla to jeho dcera.“

„Jmenovala?“

„Ano. Asi před dvaceti lety přestala existovat. Od listopadu 1988 jako by se po ní slehla země. Přesto jsem s ní telefonovala a ona se o svém otci nevyjadřovala nijak lichotivě. Myslím, že ji sexuálně zneužíval a že proto zmizela. Jediná stopa, kterou mám, je číslo mobilního telefonu, které nedávno přestalo existovat. A už neexistují ani manželé Bengt a Birgitta Bergmanovi. Nedávno zahynuli při požáru. Škrt,

a byli pryč.“

Sofia se nejistě usměje. „Promiň, ale ničemu nerozumím.“

„Nepřítomnost existence,“ řekne Jeanette. „Společným jmenovatelem rodiny Bergmanovy a Lundströmovy je nepřítomnost existence. Jejich minulost je zatemněná. A já jsem přesvědčená, že Dürer i von Kwist se na tom zatemňování aktivně podíleli.“

„A Ulrika Wendinová?“

„Tu přece znáš, znásilnilo ji několik mužů, mezi nimi Karl Lundström, v hotelovém pokoji před sedmi lety. Dali jí injekci se znecitlivujícím prostředkem. Případ odložen Kennethem von Kwistem. Další zatemnění.“

„Znecitlivující prostředek? Jako u těch mrtvých chlapců?“

„Nevíme, jestli to byl stejný znecitlivující prostředek.

Žádný lékař ji neprohlížel.“

Sofia se zatváří popuzeně. „Proč ne?“

„Protože Ulrika oznámila policii znásilnění Lundströmem až po dvou týdnech.“

Sofia se zamyslí a Jeanette pochopí, že přemýšlí a vyčkává.

„Myslím, že Viggo Dürer se ji možná pokouší umlčet,“ řekne Sofia po chvíli.

„Proč si to myslíš?“

„Když byla u mě, měla úplně nový chytrý telefon a po kapsách spoustu peněz. Několik pětistovek jí vypadlo na zem. Navíc si všimla fotografie Vigga Dürera, kterou jsem si vytiskla a která ležela na mém psacím stole. Když obrázek uviděla, trhla sebou, a když jsem se jí zeptala, jestli ho zná, popřela to. Jsem si ale dost jistá, že lhala.“

Staré Enskede

Vilová čtvrť ve Starém Enskede vznikla začátkem minulého století, aby si obyčejní lidé mohli za cenu běžného dvoupokojového bytu v centru města pořídit podsklepený domek s dvěma ložnicemi, kuchyní a zahrádkou.

Je podvečer a na obloze se hrozivě kupí mraky. Na předměstí se snáší šedý soumrak a velký zelený javor černá. Nízko nad trávníkem se vznáší ocelově šedá mlha.

Ví, co jsi zač.

Ne. Nech toho. Nemůže to vědět. To není možné. Sofia si to nechce přiznat, ale v hloubi duše tuší, že

Jeanette Kihlbergová se ji snaží do vyšetřování zatáhnout za nějakým tajným účelem.

Sofia Zetterlundová polkne. V krku má pocit, jako by jí do něj někdo nacpal tvrdé nezralé jablko.

Jeanette Kihlbergová zakrouží zbytkem vína ve sklenici, pak si ji přiloží k ústům a víno dopije. „Myslím, že Victoria Bergmanová je klíč,“ řekne. „Když ji najdeme, případ vyřešíme.“

Klid. Zhluboka dýchej.

Sofia Zetterlundová se zhluboka nadechne. „Proč si to myslíš?“ řekne.

„Mám jen takový pocit,“ odpoví Jeanette a poškrábe se na hlavě. „Bengt Bergman pracoval pro neziskové organizace, a pokud tomu dobře rozumím, občas v Sieře Leone. Celá rodina tam nějakou dobu žila, v druhé polovině osmdesátých let, což je další z těch zvláštních shod okolností.“

„Tomu nerozumím.“

Jeanette se zasměje. „Victoria Bergmanová přece v mládí žila v Sieře Leone, a Samuel Bai odtamtud také

pocházel. A teď mě napadá, že ty jsi tam byla taky. Ten svět je tak malý…“

Co tím myslí? Naznačuje mi něco?

„To je možné,“ přitaká Sofia a v jejím nitru vře neklid.

„Jedna nebo více osob z těch, které prověřujeme, vraha zná. Karl Lundström, Viggo Dürer, Silfverberg. Někdo

z rodiny Bergmanovy nebo Lundströmovy. Vrah může být někdo mimo tento okruh, nebo někdo z něj. Může to být kdokoli. Já si ale myslím, že Victoria Bergmanová vraha zná.“

„A na čem tuhle domněnku zakládáš?“ Jeanette se znovu zasměje. „Na instinktu.“

„Na instinktu?“

„V žilách mi přece koluje krev tří generací policajtů. Můj instinkt se mýlí jen málokdy, a v tomhle případě se mi zrychlí puls, jakmile si na Victorii Bergmanovou vzpomenu. Klidně tomu můžeš říkat policejní čuch.“

„Udělala jsem první verzi psychologického profilu pachatele, chceš se na něj podívat?“ Sofia se natáhne po kabelce, ale Jeanette ji zadrží.

„Moc ráda, ale nejdřív mi pověz, co si myslíš o Linnei Lundströmové.“

„Nedávno u mě byla. Na terapeutickém sezení. Jak už jsem říkala, jsem přesvědčená, že ji kromě jejího otce zneužívali ještě další muži.“

Jeanette na ni upřeně pohlédne. „Ty jí věříš?“

„Naprosto.“

Sofia se zamyslí. Cítí, že nastala vhodná příležitost pro to, aby odhalila části své osobnosti, které až dosud ukrývala.

„Sama jsem také v mládí chodila na terapii a vím, jak osvobozující pro člověka může být, když se někomu se vším svěří. Když může bez omezení a bez přerušování vyprávět

o všem, co zažil, a ten někdo poslouchá a neskáče mu do řeči. Nějaký člověk, který možná nic podobného nezažil, ale věnoval spoustu peněz a času na to, aby získal vzdělání nutné pro porozumění lidské duši, člověk, který bere vážně životní příběh někoho jiného, zabývá se jím a rozebírá ho, i když jde jen o obrázek nebo dopis, člověk, který dokáže vyvozovat závěry a neuvažuje jen o tom, jakou vhodnou medikaci nasadit, a který nehledá za každou cenu chyby a viníky,

i když…“

„Počkej!“ Jeanette ji přeruší. „Sofie, co je to s tebou?“

„Cože?“ Sofia otevře oči a vidí přítelkyni před sebou.

„Na chvilku jako bys zmizela.“ Jeanette se k ní přes stůl nakloní a uchopí ji za ruce. Opatrně je pohladí. „Mluví se

ti o takových věcech těžko?“

Sofia cítí, jak se jí oči plní horkými slzami, a chtěla by všechno prozradit. Ale ta správná chvíle už je pryč, a tak jen potřese hlavou.

„Ne, snažila jsem se říct, že si myslím, že je do toho zapletený Viggo Dürer.“

„To by spoustu věcí vysvětlovalo.“ Jeanette se odmlčí, jako by nad těmi slovy přemítala.

Vyčkávej, nech ji, ať pokračuje.

„Pokračuj.“ Sofia slyší svůj hlas a má pocit, jako by stála vedle sebe. Ví, co jí Jeanette bude vyprávět.

„PéO Silfverberg žil v Dánsku. Podobně i Viggo Dürer.

Dürer hájil Silfverberga, když byl podezřelý ze zneužívání dívky, kterou měla jeho rodina v pěstounské péči. A hájil

i Lundströma, když byl podezřelý ze znásilnění Ulriky Wendinové.“

„V pěstounské péči?“ Sofia nemůže popadnout dech, natáhne se po sklenici s vínem, aby skryla své vzrušení,

a zvedá ji ke rtům. Vidí, jak se jí třese ruka.

Jmenuje se Madeleine, má světlé vlasy a líbí se jí, když ji někdo šimrá na bříšku.

Plakala a křičela, když ji vítali na svět píchnutím do patičky.

Ručička, která podvědomě sevře ukazováček.

Minulost

Nemusela se nijak namáhat, protože příběhy ji napadaly samy od sebe, občas se jí zdálo, jako by předvídala pravdu. Dokázala o něčem zalhat, a ono se to pak skutečně stalo. Myslela si, že má takovou zvláštní schopnost.

Jako by dokázala ovládat své okolí tím, že lže, a tím prosadit svou vůli.

Peníze jí stačí na celou cestu z Kodaně až do Stockholmu. Hrací skříňku z osmnáctého století, kterou ukradla na statku ve Strueru, daruje opilci před Hlavním nádražím.

Ve čtvrt na devět ráno Victoria nastoupí na Gullmarském náměstí do autobusu na Tyresö, posadí se úplně dozadu a otevře deník.

Silnice se opravuje a není v nejlepším stavu, řidič ujíždí příliš rychle a jí se špatně píše. Písmena jsou roztřesená.

Začte se tedy do předchozích záznamů z rozhovorů se starou psycholožkou. V deníku je všechno zapsáno, všechny jejich schůzky. Schová propisku do tašky a začne číst.

Třetího března

Ty oči mi rozumějí a já se cítím v bezpečí. Mluvíme

o inkubaci. Znamená to čekání na něco. Možná moje inkubační doba brzy skončí?

Čekám na to, až onemocním?

Oči se mě ptají na Solace a já jim vyprávím, že už se odstěhovala z šatníku. Teď spolu spíme v posteli. Zápach ze sauny se dostal až do postele. Jsem už nemocná? Vyprávím, že inkubační doba začala v Sieře Leone. Přinesla jsem si nemoc odtamtud v sobě, ale nezbavila jsem se jí ani doma.

Nákaza ve mně žila dál a já z ní byla úplně šílená. To on mě nakazil.

Victoria psycholožku raději nenazývá jménem. Ráda myslí na oči té staré ženy, pod jejich pohledem se cítí

v bezpečí. Terapeutka jsou ty oči, a proto ji tak pojmenovala. V nich může Victoria být sama sebou.

Desátého března.

Vyprávěla jsem Očím, jak jiskří zimní ráno. Černý asfalt a bílé lesy, stromy jako zubatí kostlivci. Černá, bílá, ojíněné břízy. Černé smrky ztěžklé čerstvým sněhem a za zamračenou oblohou bílá záře. Všechno je černobílé!

Autobus zastaví na zastávce, řidič vystoupí a otvírá dvířka po straně. Asi se něco porouchalo. Victoria využije příležitosti, bere propisovačku a začíná psát.

Dvacátého pátého května

Německo a Dánsko patří k sobě. Severní Frísko, Šlesvicko-Holštýnsko. Znásilněná německými mladíky na festivalu v Roskilde a pak německým parchantem v Dánsku. Dvě země v červené, bílé a černé. Nad plochými poli létají orli, kálí na šedá políčka a snášejí se na Helgoland, severofríský ostrov, kam uprchly krysy, když Dracula přinesl do Brém krysí mor. Ostrov vypadá jako dánská vlajka, útesy jsou rezavě červené, na moři bílá pěna.

Autobus se znovu rozjede. „Omlouvám se za zdržení.

Pokračujeme ve směru na Tyresö.“

Za dvacet minut, které zbývají, Victoria přečte deník od začátku až do konce. Pak vystoupí, posadí se na dřevěnou lavičku u zastávky a píše dál.

V porodnici se rodí děti. Bengt Bergman má iniciály BB, a když se jedno písmeno B zrcadlově obrátí, vznikne osmička.

Osmička je Hitlerovo číslo, protože H je osmé písmeno v abecedě.

Teď je rok 1988. Osmdesát osm. Heil Hitler! Heil Helgoland!

Heil Bergman!

Victoria si sbalí věci a vydá se k domu, kde jsou Oči.

Obývací pokoj v domku na Tyresö je světlý a skrz bílé tylové záclony, které povívají v otevřených dveřích na balkon, sem svítí slunce. Záclony se mírně pohupují ve větru a zvenčí sem doléhá ptačí švitoření, volání racků a hučení sekačky, jak nějaký soused seká trávu.

Victoria leží na zádech na sluncem vyhřáté látkou

potažené pohovce a stará žena sedí proti ní.

Rozhřešení. Victoriina inkubační doba skončila. Nikdy neexistovala. Nemoc si oproti tomu nenamlouvala, měla ji

v sobě odjakživa a konečně o ní může vyprávět.

Bude vyprávět o všem, připadá jí, jako by to, co musí sdělit, nemělo konce. Victoria Bergmanová musí zemřít.

Nejprve vypráví o cestě vlakem, kterou podnikla před rokem. O bezejmenném muži v Paříži a o pokoji se stěnami potaženými kobercem, šváby na stropě a kapajícími trubkami. O čtyřhvězdičkovém hotelu na pobřežní promenádě v Nice.

O muži v posteli vedle ní, obchodoval s nemovitostmi a byl cítit potem. O Curychu, ale z toho města si skoro nic nepamatuje, jen že sněžilo, že tam byly noční kluby a že ho vyhonila nějakému muži na lavičce v parku.

Vypráví Očím o tom, že je přesvědčená, že vnější bolest dokáže zničit vnitřní bolest. Stará žena ji nepřerušuje, nechá ji volně mluvit, a když potřebuje chvíli přemýšlet, obě mlčky sedí a stařena si dělá poznámky. Záclony se pohupují

v poryvech větru a stará žena Victorii nabídne kávu a piškot. Je to první jídlo od chvíle, kdy opustila Kodaň.

Victoria vypráví o muži, který se jmenoval Nikos

a s nímž se seznámila před rokem, když dorazily do Řecka. Pamatuje se, že nosil drahé rolexky na špatné ruce, že měl na levém ukazováčku modrý, skoro černý nehet, že byl cítit česnekem a vodou po holení, ale na jeho tvář si nevzpomíná, a ani na jeho hlas ne.

Když mluví, snaží se být upřímná. Když ale vypráví o tom, co se stalo v Řecku, je těžké držet se jen faktů. Sama slyší, jak bláznivě to zní.

Vzbudila se v Nikosově bytě a šla do kuchyně napít se

vody.

„V kuchyni u stolu seděly Hannah a Jessica a začaly na

mě ječet, že se mám dát dohromady. Že smrdím, mám okousané nehty se záděrami, špeky a popraskané žilky. A že jsem se k Nikosovi chovala ohavně.“

Victoria se odmlčí a pohlédne na terapeutku. Stará žena se na ni usměje jako obvykle, ale její oči se neusmívají, je

v nich neklid. Terapeutka si sundá brýle a položí je na stolek.

„Opravdu to říkaly?“

Victoria přikývne. „Hannah a Jessica vlastně nejsou dvě osoby,“ řekne a náhle má pocit, že konečně sama sobě rozumí. „Jsou tři…“

Terapeutka na ni se zájmem pohlédne.

„Tři osoby,“ pokračuje Victoria. „Jedna pracovitá, zodpovědná a… poslušná a morální. Pak jedna, co všechno analyzuje, je chytrá a ví, co mám dělat, abych se cítila líp. Pak je tam jedna, co si na mě pořád stěžuje, popichuje mě. Mám kvůli ní špatné svědomí, protože mi neustále připomíná, co jsem udělala.“

„Pracovitá, analytička a popichovačka. Chceš tím říct, že Hannah a Jessica jsou dvě osoby, které mají každá více různých vlastností?“

„To ani ne,“ odpoví Victoria, „jsou to dvě osoby, které jsou tři osoby.“ Nejistě se zasměje. „Zní to zmateně?“

„Vůbec ne. Myslím, že to chápu.“

Terapeutka chvíli mlčí a pak se Victorie zeptá, jestli by mohla popsat Solace.

Victoria chvíli uvažuje, ale nenapadá ji žádná výstižná odpověď. „Potřebovala jsem ji,“ řekne nakonec.

„A co Nikos? Povíš mi o něm?“

Victoria se zasměje. „Chtěl se se mnou oženit.

Nepřipadá vám to legrační?“

Žena sedí mlčky v křesle, pak změní polohu a usadí se pohodlněji. Zdá se, že uvažuje o tom, co říct.

Victoria si náhle připadá ospalá a znuděná. Vidí, že sousedovic děti pouštějí na zahradě draka, po obloze přelétá sem a tam červený trojúhelník.

Už se jí nevypráví tak snadno, ale cítí, že to chce. Slova jí připadají nudná a vykonstruovaná a musí se přemáhat, aby nelhala. Před Očima se za to stydí.

„Chtěla jsem ho trápit,“ řekne po chvíli a najednou se v ní rozhostí klid.

Victoria si nemůže pomoct a ušklíbne se, ale když vidí, že terapeutka to nijak neocenila, zakryje si ústa rukou, aby úsměv skryla. Znovu se zastydí a jen s námahou hledá hlas, který jí umožňuje vyprávět.

Když psycholožka po chvíli odejde z místnosti, protože musí na záchod, Victoria neodolá a podívá se, co si poznamenala. Jakmile osamí, otevře poznámkový blok.

Přechodový objekt.

Africká maska, fetiš, symbol Solace.

Plyšový pejsek, Tulák, symbol bezpečné vazby v dětství.

Kdo? Matka ani otec ne. Možná příbuzný nebo kamarád z dětství. Pravděpodobně dospělá osoba. Teta Elsa?

Mezery v paměti. Připomíná DID/MPD.

Victoria to nechápe a brzy ji vyruší kroky v předsíni.

„Co je to přechodový objekt?“ Victoria si připadá podvedená, protože terapeutka si dělala poznámky o věcech, o nichž nemluvily.

Stará žena se znovu posadí. „Přechodový objekt,“ řekne, „je předmět, který představuje někoho nebo něco, od čeho se člověk nedokáže odloučit.“

„Co třeba?“ vyhrkne Victoria.

„V nepřítomnosti matky může dítě upokojit třeba plyšové zvířátko nebo měkká přikrývka, protože tento předmět symbolizuje matčinu přítomnost. Když je matka pryč, předmět je tam místo ní a pomáhá dítěti při přechodu ze závislosti na matce k samostatnosti.“

Victoria tomu přesto nerozumí. Není přece dítě, ale dospělá, samostatná osoba. Copak jí Solace chybí? Byla ta dřevěná maska přechodový objekt? Tulák, plyšový pejsek – kde toho vzala?

„A co je DID a MPD?“

Stará žena se usměje. Victorii připadá, že smutně.

„Aha, ty ses dívala do mého poznámkového bloku. Tam ale nejsou žádné absolutní pravdy.“ Kývne směrem k bloku, který leží na stolku. „To jsou jen moje úvahy nad našimi rozhovory.“

„Co ale znamená to DID a MPD?“

„To znamená, že v sobě člověk má několik samostatných osobností. Je to…“ Odmlčí se a zatváří se vážně.

„Není to žádná tvoje diagnóza,“ pokračuje pak. „Chci, aby to bylo jasné. Považuj to spíše za osobnostní rys.“

„Jak to myslíte?“

„DID znamená disociativní porucha identity. Je to logická sebeobrana, způsob, jímž se mozek vyrovnává

s těžkými situacemi. Člověk si v sobě vytvoří různé osobnosti, které jednají autonomně, nezávisle na sobě, aby se dokázal co nejúčinněji vypořádat s různými situacemi.“

Co to znamená? myslí si Victoria. Autonomní, disociativní, nezávisle na sobě, samostatně?

Je nezávislá sama na sobě a samostatná díky těm ostatním osobnostem ve svém nitru?

Představa jí připadá příliš absurdní.

„Promiňte,“ řekne. „Nemohly bychom pokračovat jindy? Cítím, že si potřebuju trochu odpočinout.“

Usne na pohovce a prospí tam několik hodin. Když se probudí, venku je pořád ještě světlo, záclony už se nepohybují, světlo vybledlo a všude je ticho. Stará žena sedí v křesle

a plete.

Victoria se terapeutky zeptá na Solace. Je skutečná? Stařena odpoví, že může být adoptovaná, ale co tím myslí?

Hannah a Jessica skutečně existují, jsou to její bývalé spolužačky ze Sigtuny, ale zároveň se vyskytují v jejím nitru jako Pracovitá, Analytička a Popichovačka.

Solace také skutečně existuje, ale je to dívka, která žije ve Freetownu v Sieře Leone a ve skutečnosti se jmenuje docela jinak. Ale Solace Aim Nut zároveň žije i ve Victoriině nitru

a je to Pomocnice.

Ona sama je Ještěrka, která dělá jen to, co cítí, a Náměsíčnice, která se dívá, jak život ubíhá, ale nic

nepodniká. Ještěrka jí a spí a Náměsíčnice stojí opodál a dívá se, co dělají ostatní Victoriiny části, aniž by zasáhla.

Náměsíčnici má ráda nejméně ze všech, ale zároveň ví, že právě ona má největší šanci přežít, že tuhle část musí kultivovat. Ostatních je třeba se zbavit.

A pak je tu ještě Vraní dívka. Victoria ví, že téhle své části se zbavit nedokáže.

Vraní dívku nijak kontrolovat nelze.

V pondělí pojedou do Nacky. Terapeutka jí domluvila lékařské vyšetření, které má potvrdit, že Victoria byla v dětství

sexuálně zneužívána. Victoria nechce podat na svého otce trestní oznámení, ale terapeutka je toho názoru, že to pravděpodobně bude nucen udělat lékař. Zřejmě ji pošlou ještě do Ústavu soudního lékařství v Solně, kde ji prohlédnou podrobněji.

Victoria terapeutce vysvětlila, proč na svého otce nechce podat trestní oznámení. Považuje Bengta Bergmana za mrtvého a nezvládla by se s ním setkat tváří v tvář u soudu.

Touží zdokumentovat všechno, čeho se na ní dopustil, za jiným účelem.

Chce začít od začátku, získat novou identitu, nové jméno a nový život.

Terapeutka si myslí, že novou identitu může dostat, pokud to dostatečně pádně odůvodní. Proto musí jet na vyšetření.

Když dojedou na parkoviště před nemocnicí v Nacce, Victoria už plánuje svou novou budoucnost.

Bývalá budoucnost nikdy neexistovala, protože Bengt Bergman ji o ni připravil.

Ale teď dostala šanci začít znovu. Dostane nové jméno a chráněné rodné číslo, postará se sama o sebe, dostuduje

a najde si práci v jiném městě.

Začne si vydělávat, bude samostatná a možná se i vdá a pořídí si děti.

Bude normálně žít jako všichni ostatní.

Staré Enskede

Přítomnost

Jeanette a Sofia sedí v obývacím pokoji.

Staré Enskede je temné a skoro úplně tiché, z ulice sem doléhají jen hlasy pár dospívajících. Skrze řídké, téměř žalostné živé ploty ze zimolezu, z něhož opadalo listí, proniká modrošedá záře z oken sousedních domů, která prozrazuje, že se všichni, jak bývá touto dobou obvyklé, dívají v obývacím pokoji na televizi. Jeanette vstane, přistoupí k oknu a stáhne žaluzie. Pak se otočí, obejde pohovku a znovu si sedne vedle Sofie.

Mlčí a čeká. Sofia musí sama rozhodnout, jestli se budou dál bavit o práci, což byla záminka pro její návštěvu, nebo přejdou k důvěrnějším záležitostem.

K tomu, co se děje mezi nimi.

Sofia nejprve působí trochu nepřítomným dojmem, ale pak se vrátí k profilu pachatele.

„Nepodíváme se na to?“ řekne. Potom se natáhne přes područku a vyndá z kabelky poznámkový blok. „Proto jsem vlastně přišla.“

„Tak dobře,“ souhlasí Jeanette a je trochu zklamaná, že Sofia pořád mluví jen o práci.

Ještě ale není tak pozdě, pomyslí si. Johan bude spát u kamaráda. Třeba stihneme i jiné věci. Pohodlně se opře

a poslouchá.

„Je tu hodně náznaků, že máme co dělat s osobou, která splňuje kritéria pro hraniční poruchu osobnosti.“ Sofia zalistuje v bloku, jako by něco hledala.

„Jak se to projevuje?“

„Nedokáže zřetelně vnímat hranici mezi sebou a ostatními.“

„Něco jako schizofrenie?“

Jeanette moc dobře ví, co obnáší pojem hraniční porucha osobnosti, ale chce slyšet, jak jí to Sofia vysvětlí.

„Ne, to vůbec ne. To je něco docela jiného. Jde

o osobu, která uvažuje způsobem buď, anebo, která celý svět vnímá černobíle. Jako dobré a zlé. Přátele a nepřátele.“

„Chceš říct, že ti, kteří nepatří mezí její přátele, se automaticky stávají jejími nepřáteli? Zhruba tak, jak to vyjádřil George W. Bush, než napadl Irák?“ zasměje se Jeanette.

„Zhruba tak,“ odpoví Sofia a také se zasměje.

„A proč si myslíš, že jsou ty vraždy tak brutální?“

„Ty skutky, čili vraždy, je třeba interpretovat jako zvláštní řeč. Jako výraz něčeho.“

„Jak to?“ Jeanette si vzpomene na to, co viděla.

„Pachatel inscenuje sám před sebou svoje vlastní vnitřní drama a naším úkolem je zjistit, co se tato osoba svými na první pohled iracionálními skutky snaží sdělit.“

„Pochopit obyčejného zloděje je v tom případě o dost jednodušší. Třeba takového, co krade, aby měl prachy na fet.“

„Samozřejmě. I v tomhle případě se dá mnoho věcí vysvětlit, ale některým okolnostem nerozumím.“

„Čemu například?“

„Začnu tím, že jsem toho názoru, že šlo o naplánované vraždy.“

„O tom jsem také naprosto přesvědčená.“

„Zároveň tu ale je brutální násilí, které naznačuje, že k vraždám došlo v záchvatu zuřivosti.“

„O co tu tedy jde? O moc?“

„To určitě. O velkou potřebu dominance, naprosté kontroly nad jiným člověkem. Oběti jsou pečlivě vybrané, ale zároveň tu velkou roli hraje i náhoda. Malí kluci bez identity.“

„Je to hrozně sadistické. Co k tomu můžeš říct?“

„Že vrah nachází intenzivní uspokojení v tom, když může své oběti ublížit. Vychutnává si pohled na bezmoc oběti. Možná je tu přítomen i erotický náboj. Skutečný sadista sexuální prožitek jiným způsobem vychutnat nedokáže. Stává se, že oběť uvězní a týrá ji po dlouhou dobu. Často se stává, že takové týrání končí vraždou. Podobné skutky bývají dopodrobna naplánované, ne výsledek náhlého záchvatu zuřivosti.“

„Proč ale tolik násilí?“

„Jak už jsem říkala, některé násilníky vzrušuje, když

někomu působí bolest. Může se jednat o nezbytnou předehru k jiným podobám sexuality.“

„Proč byl ten chlapec, co jsme ho našli u Danvikstullu, nabalzamovaný?“

„Myslím, že se jednalo o experiment. O náhlý popud.“

„Co může být příčinou, že se někdo začne chovat tímhle způsobem?“

„Na takovou otázku se dá odpovědět tolika způsoby, kolik je pachatelů, a také kolik je psychologů. Teď myslím obecně, ne v souvislosti s vraždami těch malých přistěhovalců.“

„A co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že podobné chování je zapříčiněno časnými poruchami vývoje osobnosti způsobenými pravidelným tělesným i duševním týráním.“

„Takže se z oběti stane násilník?“

„Ano. Pachatel nejčastěji vyrůstá v neobvykle autoritativním prostředí s jistými násilnými rysy, matka bývá pasivní a chová se vyhýbavě. Jako dítě mohl žít pod neustálou hrozbou rozvodu a cítil se za tuto situaci odpovědný. Brzy se naučil lhát, aby se vyhnul tělesným trestům, musel vstupovat do konfliktů rodičů, aby jednoho z nich chránil, nebo se musel starat o rodiče, který byl vystaven ponižujícímu zacházení.

Musel ho utěšovat, místo aby byl sám utěšován. Mohl být svědkem dramatických pokusů o sebevraždu. Brzy začal vyvolávat konflikty, opíjet se a krást, aniž by na to dospělí nějak reagovali. Zkrátka a dobře, odjakživa se cítil nevítaný a na obtíž.“

„Takže podle tebe měli všichni zločinci těžké dětství?“

„Myslím si totéž co Alice Millerová.“

„Kdo je to?“

„Jedna psycholožka. Byla toho názoru, že je naprosto nemožné, aby člověk, který vyrostl v upřímném, respektujícím a vřelém prostředí, někdy pocítil přání týrat slabší a nevratně je poškozovat.“

„Na tom něco je. Ale nepřesvědčilo mě to.“

„Sama o tom také občas pochybuji. Existuje dokázaná souvislost mezi nadprodukcí mužského pohlavního hormonu

a sklonem k sexuálnímu násilí. Nedávno jsem četla studii zabývající se chemickou kastrací, která zjistila, že kastrovaní se ke svému dřívějšímu chování nevrátili. Fyzické a sexuální násilí na ženách a dětech lze také považovat za způsob, jakým si muži potvrzují svou mužnost. Muž získává prostřednictvím

násilí moc a kontrolu, ke které ho opravňuje tradiční genderová a mocenská struktura společnosti.“

„To není jednoduché.“

„A navíc existuje spojitost mezi společenskými normami a stupněm zvrhlosti. Zjednodušeně se to dá vysvětlit tak, že čím je společnost pokrytečtější, tím lepší semeniště představuje pro různé typy asociálního chování.“

Jeanette si pomyslí, že Sofia mluví jak encyklopedie.

Vrší na sebe strohá fakta a jednoznačná vysvětlení.

„Když už obecně mluvíme o takovémhle typu pachatele, je vhodné se vrátit ke Karlovi a Linnei Lundströmovým,“ pokusí se ji přerušit. „Je možné, že osoba, která byla v dětství vystavena sexuálnímu zneužívání, na to úplně zapomene?“

Sofia nezaváhá ani okamžik a hned odpoví.

„Ano. Poznatky z klinické praxe i bádání v oblasti paměti potvrzují, že intenzivní traumatické zážitky v dětství mohou být uloženy v nevědomí, ale nedostupné. Z právního hlediska vzniká problém, když je výsledkem takovýchto vzpomínek trestní oznámení, protože je potřeba dokázat, že k údajnému zneužívání skutečně došlo. Nesmí se však pominout ani neblahá možnost, že by někdo mohl být za takový čin obviněn neprávem a odsouzen.“

Jeanette se už přizpůsobila rychlému tempu a má připravenou další otázku.

„Může se stát, že je dítě při výslechu zmanipulováno tak, že podá svědectví o znásilnění, k němuž vůbec nedošlo?“

Sofia na ni vážně pohlédne. „Děti mají někdy problémy s posouzením časových aspektů, například kdy k něčemu došlo nebo jak často k tomu docházelo. Mají představu, že nemusí nic vyprávět, protože dospělí už stejně všechno vědí, a mají spíše sklon vynechávat podrobnosti o sexuálním chování, než jim přikládat přehnanou důležitost. Naše paměť těsně souvisí

s naším vnímáním a s našimi počitky. Neboli s tím, co vidíme, slyšíme a cítíme.“

„Řekneš mi nějaký příklad?“

„Klinickým případem je třeba dospívající dívka, která ucítí vůni spermatu svého přítele a uvědomí si, že do kontaktu s touto vůní nepřišla poprvé. Prožitek v ní zahájí proces, při němž si vzpomene, že ji otec zneužíval.“

„Jak vysvětlíš, že se z Karla Lundströma stal pedofil?“

„Někteří lidé dokáží vyslovovat jednotlivá slova, ale neovládají řeč. Takový člověk dokáže vyslovit slovo empatie i ho hláskovat, ale postrádá kvalitativní význam. Ti, kdo dokáží jen vyslovovat slova, jsou schopni těch nejhorších věcí.“

„Proč to dokázal tak dlouho skrývat?“

„V rodině, kde dochází k incestu, jsou hranice mezi dospělými a dětmi nejasné a rozmazané. V rámci rodiny jsou uspokojovány všechny potřeby. Dcera si často vymění roli

s matkou a zastupuje ji například v kuchyni, ale i v posteli. Rodina podniká všechno společně a navenek to vypadá, že funguje dokonale. Vztahy jsou ale nesmírně narušené a dítě musí uspokojovat potřeby rodičů. Často cítí větší odpovědnost za rodiče než rodiče za ně. Rodina žije izolovaně, ale může přitom vést povrchní společenský život. Aby se vyhnula podezření, často se stěhuje z místa na místo. Karl Lundström byl docela jistě v dětství také obětí. Znovu musím citovat Alici Millerovou: Je tragické, když člověk musí bít vlastní dítě, aby nemusel myslet na to, co s ním dělali jeho rodiče.“

„Co si myslíš, že bude dál s Linneou?“

„Nejméně padesát procent žen, které byly oběťmi incestu, se pokusí o sebevraždu, často už v dospívání.“

„Teď budu zase citovat já. Existuje mnoho způsobů, jak plakat: nahlas, potichu nebo vůbec.“

„Kdo to řekl?“

„Už nevím.“

„A co budeme dělat teď?“

Jeanette si vůbec nevšimla, že Sofia ji objala kolem ramen. Sofia se k ní teď nakloní a políbí ji, je to jen prodloužení objetí.

Jeanette ucítí stejné mravenčení jako už předtím, když se ocitla blízko ní.

Chce ještě víc. Chce zažít celou Sofii.

„Johan bude dneska spát u kamaráda a ty jsi pila.

Nechceš tu přespat?“

„Chci,“ odpoví Sofia, vezme Jeanette za ruku a zvedne ji z pohovky.

Kronoberský blok

Zima ve Stockholmu může být hodně nepříjemný zážitek. Nepřátelský vítr proniká až do morku kostí a skoro se před ním nedá utéct.

Od podzimu do jara se obyvatelé města probouzejí do tmy, odcházejí do práce, a když se vrací domů, je už zase tma jako v pytli. Lidé žijí celé měsíce v kompaktním, dusivém nedostatku světla a čekají na osvobozující jaro. Uzavírají se do sebe, zalézají do své soukromé sféry, vyhýbají se nadbytečnému očnímu kontaktu se svými bližními a vypínají všechny rušivé vjemy pomocí iPodů, přehrávačů MP3

a mobilních telefonů.

V metru panuje děsivé ticho a lidé každého, kdo vydá rušivý zvuk nebo se hlasitěji baví, probodávají nepřátelskými pohledy nebo ho drsně usměrní. Pro nezasvěceného musí královské hlavní město připomínat město duchů, v němž ani slunce nemá dostatek energie na to, aby jeho paprsky pronikly ocelově šedou oblohou a třeba jen na pár hodin ozářily jeho bohem zapomenuté obyvatele.

Na druhou stranu dokáže být Stockholm v podzimním hávu neskutečně krásný. Na jižním nábřeží jezera Mälaren se mírně pohupují hausbóty, nadzvedávají se a klesají a stoicky se kolébají na vlnách od vulgárních motorových člunů, vodních skútrů, sofistikovaných motorových jachet kotvících

u Skeppsholmenu nebo bílých parníčků mířících na Drottningholm nebo k vikinskému městu na Björkö. Průzračná, čistá voda objímá šedavé a rezavé strmé útesy ostrovů uprostřed města a barevné listí stromů plane v žlutých, zelených a rudých vzorech.

Jeanette Kihlbergová jede do práce, nebe je poprvé po mnoha týdnech vysoké a jasně modré a ona se rozhodne pro dlouhou okliku podél nábřeží u Mälarenu.

Je v rauši.

Noc byla fantastická a ona má dojem, že ještě cítí Sofiinu vůni, jako by pořád byla těsně u ní.

Jako by byla elektrická, myslí si Jeanette.

Jako by ji Sofiin dotek nabíjel energií, intenzivní, jiskřivou, rudě pulsující.

Povídaly si a milovaly se až skoro do čtyř do rána

a potom Jeanette, zpocená a udýchaná, se smíchem prohlásila, že si připadá jako čerstvě zamilovaná puberťačka, ale že ráno se blíží.

Pak usnula Sofii na rameni, klidně jako dítě.

Když Jeanette vstoupí do kanceláře Jense Hurtiga, Jens si právě čistí služební zbraň. Je to Sigsauer, ráže devět milimetrů. Hurtig nevypadá nijak vesele.

„Pečuješ o služební zbraň?“ usměje se Jeanette.

„Jen se směj,“ zahučí Hurtig. „Vždyť musíš dneska odpoledne taky na střelby. Ty ses nedívala do e-mailu?“

Zasune zásobník dovnitř, zajistí ho a schová zbraň do pouzdra.

„Nedívala. Dneska odpoledne?“

„Jo. Máme být oba ve tři na střelnici.“

„Tak mi prosím tě vyčisti i tu moji. Umíš to mnohem líp než já.“ Jeanette vstane, zajde do své kanceláře, vytáhne ze zásuvky psacího stolu pistoli a přinese ji.

„Tak co ses dozvěděl o Fredrice Grünewaldové?“ zeptá se Hurtiga a podá mu zbraň.

„Narodila se ve Stockholmu,“ řekne Jens jakoby mimochodem, rozepne pouzdro a vyndá pistoli. „Její rodiče žijí za městem, ve Stocksundu, a posledních devět let s ní vůbec nebyli v kontaktu.“

Zručně rozebírá její služební zbraň a pokračuje: „Zdá se, že díky neuváženým spekulacím promrhala větší část rodinného jmění.“

„Jak to?“

„Bez vědomí rodičů investovala všechno, co měli, skoro čtyřicet milionů, do několika nových firem. Pamatuješ se na wardrobe. com?“

Jeanette se zamyslí. „Jen matně. Nebyla to jedna z té spousty počítačových firem, na které nejdřív všichni pěli chválu, ale které pak zkrachovaly?“

Hurtig přikývne, nabere na hadřík trochu speciální

vazelíny na zbraně a začne pistoli čistit. „Přesně tak. Její vizí bylo prodávat přes internet oblečení, ale když firma zkrachovala, měla několik set milionů dluhů. Fredrika Grünewaldová patřila mezi ty, které to postihlo nejhůř.“

„A mohla za to skutečně za všechno ona?“

„Její rodiče jsou toho názoru, já nevím. Rozhodně to ale u nich nevypadá, jako by trpěli nouzí. Pořád bydlí ve své vile a auta, která před ní stojí, mají každé cenu tak meloun.“

„Neměli nějaký důvod, proč se Fredriky zbavit?“

„To asi ne. Když firma zkrachovala, přestala se s rodiči stýkat. Rodiče si myslí, že to udělala, protože se styděla.“

„A z čeho žila? Sice přebývala mezi bezdomovci, ale peníze měla.“

„Její otec mi řekl, že mu jí přes to přese všechno bylo líto a že jí každý měsíc posílal na účet patnáct tisíc. To bude asi vysvětlení.“

„Takže jsi na nic zvláštního nenarazil.“

„Podle mě ne. Bezstarostné dětství. Dobře se učila a pak chodila na gymnázium, do internátní školy.“

„Manžela ani děti neměla?“

Hurtig dál čistí pistoli, na tváři má nepřítomný výraz a Jeanette pochopí, že ho čištění zbraně uklidňuje. „Děti neměla,“ promluví Hurtig, „a podle rodičů ani žádný vztah. Tedy žádný, o kterém by věděli.“

„Možná jsem konzervativní, ale připadá mi to nějaké divné. Za ty roky by se přece nějakej chlápek mohl vyloupnout.“

„Třeba byla lesba a nechtěla to rodičům říct. Lidi

z těchhle kruhů bývají dost úzkoprsí.“ Sesadí poslední části pistole k sobě a položí ji na psací stůl.

„Možné to je, ale to by přece nebyl motiv vraždy, ne?“ Jeanette se dívá na Hurtiga a na okamžik zahlédne potměšilý výraz, který se mu objevuje na tváři, když má v rukávu schované eso. Něco si vždycky nechává na konec a pak to utrousí jakoby mimochodem.

„No tak, co to přede mnou tutláš? Já to na tobě poznám.“ Usměje se na něj.

„Hádej, kdo s Fredrikou Grünewaldovou chodil do

třídy?“ Vytáhne zásuvku psacího stolu a vyndá z ní hromádku papírů. Položí si ji na kolena a lhostejně vyhlédne oknem.

„Už tuším. Tak mluv.“

Hurtig jí podá několik listů. „Tady jsou seznamy studentů, kteří navštěvovali internátní školu v Sigtuně ve stejné době jako Fredrika.“

„Tak kdo je to? Někdo, kdo figuruje v našem vyšetřování?“ Jeanette vezme seznamy a začne v nich listovat.

„Annette Lundströmová.“

„Annette Lundströmová?“ Jeanette Kihlbergová na Hurtiga tázavě pohlédne a on se usměje tomu, jak je překvapená. Je to, jako by někdo otevřel okno a vpustil dovnitř čerstvý vzduch.

Když se Jeanette začte do svazku papírů, které dostala od Hurtiga, za jejím oknem svítí slunce.

Jsou to seznamy studentů jednotlivých tříd internátního gymnázia v Sigtuně z let, kdy tam chodily Charlotte Silfverbergová, Annette Lundströmová, Henrietta Nordlundová, Fredrika Grünewaldová a Victoria Bergmanová.

Jeanette pročítá seznamy studentů a všimne si, že Annette Lundströmová tehdy měla stejné příjmení. To znamená, že když se provdala za Karla, rozhodli se, že budou společně užívat její příjmení, pomyslí si.

Takže Annette a Fredrika byly spolužačky. Annette je světlovlasá a několik osob, které přebývají v jeskynních prostorách pod kostelem svatého Jana, vypovědělo, že poblíž Fredričina stanu vidělo půvabnou světlovlasou ženu.

Ovšem Börje, muž, který té ženě ukázal cestu a mohl by ji identifikovat, je stále nezvěstný.

Má pozvat Annette Lundströmovou k výslechu? Ověřit její alibi a možná ji i konfrontovat se svědky? Ale to by dala najevo, že ji podezírá, a ztížilo by se tím další vyšetřování.

Kterýkoli advokát by ji dokázal dostat z vyšetřovací vazby, než bys řekl bezdomovec.

Ne, lepší bude, když vyčká a nechá Annette v nejistotě aspoň do chvíle, než se objeví Börje. Ale pozve si ji a bude předstírat, že se jedná o zneužívání Linnei.

Může zalhat a tvrdit, že ji o to požádal Lars Mikkelsen.

Že je příliš zaneprázdněn jinou prací a potřebuje, aby mu Jeanette pomohla. To by mohlo zabrat.

Udělám to tak, pomyslí si, aniž by si byla vědoma, že její nadšení spíše zdrží než urychlí vyřešení případu a že zapříčiní zbytečné utrpení několika lidí.

Na střelnici to dopadne jakžtakž. Jeanette proleze

s odřenýma ušima, ale Hurtig střílí bezchybně, skoro pořád do černého.

Směje se jí a říká, že je rád, že služební zbraně používají jen málokdy. Kdyby se Jeanette účastnila přestřelky, ohrozila by život všech zúčastněných.

Průzračné jezero

Kenneth von Kwist si přejel rukama přes obličej.

Z malého problému se stal velký. Možná dokonce neřešitelný.

Konečně pochopil, že zapříčinil dlouhou řadu pochybení. Choval se jako pitomec, kryl Pera-Olu Silfverberga i Karla Lundströma. Stejně pitomě po celá léta kvůli vlastní kariéře nosil kůži na trh v zájmu jiných. A co z toho má? Co když byli Karl Lundström a PéO Silfverberg ve skutečnosti vinni? Začínal mít dojem, že tomu tak skutečně bylo.

Pod vedením bývalého policejního náčelníka Gerta Berglinda bylo všechno docela jednoduché. Všichni se znali se všemi a stačilo stýkat se s těmi správnými osobami, aby člověk dostával ty nejatraktivnější úkoly a lehce šplhal po žebříčku služebního postupu.

Lundström a Silfverberg byli blízkými přáteli Gerta Berglinda i advokáta Vigga Dürera.

Když na Berglindovo místo nastoupil Dennis Billing, ve spolupráci s policií vyvstala spousta třecích ploch.

Pokud jde o Kihlbergovou, měl už dobře promyšlený plán, jak zlepšit jejich vzájemný vztah a jak zároveň odvést její pozornost jiným směrem, aspoň na nějakou dobu, aby získal čas na vyřešení problému s Viggem Dürerem a rodinou Lundströmovou.

Dvě mouchy jednou ranou, pomyslel si. Nastal čas napravit vlastní pochybení.

Na policejním ředitelství už není žádným tajemstvím, že Jeanette Kihlbergová se svým asistentem Jensem Hurtigem v závěsu na vlastní pěst dále vyšetřují odložené případy zavražděných chlapců-přistěhovalců, a tato zvěst se donesla

i ke státnímu zástupci Kennethu von Kwistovi.

Von Kwist rovněž ví, že probíhá neoficiální pátrání po dceři Bengta Bergmana, že všechny listiny týkající se Victorie Bergmanové jsou považovány za tajné a že se Kihlbergové nepovedlo získat je od krajského soudu v Nacce.

A to je právě jeho eso v rukávu, protože zná způsob, jak se k těmto údajům dostat a jak je použít.

Když vyťukává číslo svého kolegy u soudu v Nacce, má mnohem lepší náladu než kdykoli poslední dobou. Jeho nápad je jednoduchý a zároveň prohnaný, protože se zakládá na tom, že zákon lze kdykoli obejít, stačí, když o tom všichni zúčastnění pomlčí. Kolega z Nacky bude mlčet jako hrob

a Jeanette Kihlbergová se mu samou vděčností bude plazit u nohou.

O pět minut později se Kenneth von Kwist pohodlně uvelebí v židli, sepne ruce za hlavou a nohy si dá na psací stůl.

A je to, pomyslí si. Teď už zbývá jen Ulrika Wendinová a Linnea Lundströmová.

Co asi vykládaly policii a psycholožce?

Musí si přiznat, že nemá sebemenší tušení, aspoň pokud jde o Ulriku Wendinovou. Linnea Lundströmová pravděpodobně vykládala něco kompromitujícího o Viggovi Dürerovi, ale von Kwist neví, co by to mohlo být. Obává se však nejhoršího.

„Zatracená holka,“ zahučí státní zástupce,

v myšlenkách je u Ulriky Wendinové. Ví, že se dívka sešla

s Jeanette Kihlbergovou i se Sofií Zetterlundovou a dopustila se tak neformálního porušení dohody. Padesát tisíc korun, které ji měly umlčet, pravděpodobně nebylo dost.

Musí Ulriku Wendinovou zmáčknout a přimět ji, aby pochopila, s jakými silami si zahrává. To musí zařídit Viggo, pomyslí si von Kwist, sundá nohy ze stolu, upraví si oblek

a narovná se na židli.

Pak zalistuje v notýsku s telefonními čísly, a když najde to, které potřebuje, zavolá svému starému známému. Nějakým způsobem je potřeba umlčet Ulriku Wendinovou i Linneu Lundströmovou. Ať to stojí cokoli.

Náměstí Grety Garbo

Bývalý podnikatel Ralf Börje Persson, zakladatel stavební firmy Persson – zakládání a realizace staveb, už je čtyři roky bez přístřeší. Jeho životní osud se příliš neliší od mnoha jiných podobných. Všechno začalo skvěle, firma prosperovala, uzavřel spoustu výhodných smluv, pořídil si nový dům, nové auto a práce přibývalo. Měl půvabnou manželku a dceru, na niž byl neskutečně pyšný. Život se na něj usmíval. Pak ale začalo zakázek ubývat, do stavebnictví vtrhly zločinecké bandy, které nabízely levnou nelegální pracovní

sílu z Polska a Pobaltí, a s podnikáním to začalo jít z kopce. Nevydělával zdaleka tolik co předtím a hromada nezaplacených účtů narostla tolik, že už si nemohl dovolit dům ani auto.

Nakonec manželka sebrala dceru a opustila ho a Börje skončil v mrňavé garsonce v Hagsätře.

Telefon, který dříve neustále vyzváněl, ztichl a lidé, které předtím nazýval přáteli, zmizeli nebo s ním jednoduše nechtěli nic mít. Jednoho večera před čtyřmi lety se Börje vypravil na nákup a už se domů nikdy nevrátil. To, co na začátku měla být jen krátká procházka kolem náměstí

v Hagsätře, se změnilo ve výpravu, která ještě pořád neskončila.

Teď stojí před obchodem s alkoholem na ulici Folkungů, je pár minut po desáté a Börje drží tmavě fialovou igelitovou tašku s šesti plechovkami piva značky Zlato Norrlandu se sedmiprocentním obsahem alkoholu. Otevře první plechovku, řekne si, že je to naposled, co ho pije

k snídani, a že se k životu postaví čelem, jen co se zbaví toho třesu. Jediné, co potřebuje, je vyprošťovák. Coby člověk, co podvádí sám sebe, si řekne, že rozhodnutí začít znovu za jedno pivo stojí. Slib poruší ve stejné chvíli, kdy ho vysloví.

První, co udělá, až vypije pivo a život bude trochu jednodušší, bude, že metrem dojede na policejní ředitelství

ve Strmé ulici a řekne tam, co se dělo v jeskynní prostoře pod kostelem svatého Jana.

Samozřejmě že viděl poutače bulvárních novin hlásající, že zavraždili Hraběnku, a samozřejmě že mu došlo, že to on dovedl vražedkyni až k ní. Ale udělala to skutečně ta světlovlasá žena, ne o moc starší než jeho vlastní dcera, že by právě ona brutálně popravila jeho sestru v neštěstí? Zřejmě to tak je. Tak mladá, a už tak plná nenávisti.

Pivo je zteplalé, ale svůj účel plní. Börje jediným dlouhým hltem plechovku vyprázdní.

Pak se pomalu vydá na východ, u obchodu s domácími potřebami zahne doprava na Södermanlandskou a jde dál

k náměstí Grety Garbo až ke škole u söderského kostela svaté Kateřiny. Právě tuhle školu plachá herečka v dětství navštěvovala.

Kulaté náměstíčko je vydlážděno kameny a po obvodu kruhu jsou vysázeny habry a koňské kaštany.

Ralf Börje Persson si najde lavičku ve stínu, sedne si na ni a přemýšlí, co řekne policii.

Ať si celou věc přemílá v hlavě, jak chce, nakonec mu z toho pořád vychází, že je jediný, kdo viděl vražedkyni Fredriky Grünewaldové.

Dokáže popsat kabát, který měla žena na sobě. Vyprávět o jejím hlubokém hlase. O nápadném přízvuku. O jejích modrých očích, které jako by patřily

někomu mnohem staršímu.

Přečetl si všechno, co o vraždě psali v novinách, a ví, že vyšetřování vede Jeanette Kihlbergová a že na ni se musí

ptát, až bude stát u recepce na policejním ředitelství. Stále však váhá. Za léta strávená na ulici si vytvořil silný odpor k policii.

Nebude lepší, když místo toho napíše dopis a policii ho

pošle?

Vytáhne z náprsní kapsy zápisník, vytrhne nepopsaný

list a položí ho na kožené desky.

Z kapsy kabátu vyloví propisovačku a uvažuje, co napsat. Jak to má vyjádřit a co je vlastně podstatné?

Ta žena mu nabídla peníze jako odměnu za to, že jí ukáže cestu do jeskynních prostor. Když vytahovala peněženku, zahlédl něco, co ho upoutalo. Kdyby byl policistou a vyšetřoval nějakou vraždu, právě tenhle postřeh by byl

nesmírně závažný z jediného prostého důvodu – že by se díky němu významně omezil počet podezřelých.

Začne psát takovým způsobem, aby si nikdo jeho sdělení nevyložil nějak jinak.

Ralf Börje Persson se skloní k zemi, vytáhne další pivo, cítí, jak ho pásek kalhot tlačí do břicha, natáhne se a konečně

se mu podaří zachytit roh tašky. V tu chvíli ho bodne v prsou.

Před očima se mu objeví oslnivý záblesk. Zhroutí se na stranu a spadne z lavičky na záda, list papíru pořád ještě svírá v ruce.

Chlad ze země se mu šíří do hlavy a setkává se

s opileckým teplem. Zachvěje se a pak všechno exploduje.

Připadá mu, jako by mu do hlavy narazil vlak.

Kronoberský blok

Annette Lundströmová úskok neprokoukla a dostavila se hned následující den.

Když jí Jeanette zavolala a zeptala se jí, jestli by byla ochotná za ní přijít a poskytnout jí pár doplňujících informací ohledně vztahu Karla Lundströma k jejich dceři Linnei, reagovala ovšem překvapeně a odtažitě.

Jeanette ji pozdraví a přistrčí jí židli. „Kávu?“ Annette Lundströmová zavrtí hlavou a posadí se.

Jeanette zaznamená, že je neklidná.

„Copak vyšetřování nebylo odložené, protože Karl umřel? A proč mi nevolal Mikkelsen…?“

„Všechno vám vysvětlím,“ přeruší ji Jeanette. „Volala mi totiž Sofia Zetterlundová. Ta psycholožka, co k ní chodí Linnea, víte?“

„Ovšemže vím. Linnea u ní byla před několika dny, a předtím byla u nás.“

„Sofia byla u vás?“

„Ano. Chvíli jsme si povídaly a pak si prohlížela obrázky, které malovala Linnea, když byla malá.“

„Ano, ano. Samozřejmě. Předpokládám, že to byla součást terapie.“ Jeanette se zamyslí. Rozhodla se sice, že se na Fredriku Grünewaldovou a na vztah Annette k ní zeptá až po chvíli, ale nyní jí připadá, že nastal ten správný okamžik.

„Chci se vás ale zeptat ještě na něco jiného. Nakolik znáte Fredriku Grünewaldovou?“ řekne a sleduje, jak Annette zareaguje.

Annette Lundströmová svraští čelo a zavrtí hlavou.

„Fredriku?“ řekne a Jeanette cítí, že její překvapení je upřímné.

„Ano, vaši spolužačku z internátní školy v Sigtuně,“ vysvětluje Jeanette.

„Co je s ní? Co má společného s Karlem a s Linneou?“ Annette Lundströmová se opře a vzdorovitě si založí ruce na prsou.

Jeanette přikývne a čeká, až Annette odpoví.

„Moc ji neznám. Tři roky jsme spolu chodily do třídy a od té doby jsem se s ní už neviděla.“

„Nikdy?“

„Pokud si vzpomínám, tak ne. Loni jsme měli třídní sraz, ale nepřišla tam a nemám sebemenší tušení…“ Ztichne.

„Pokud vám dobře rozumím, nevíte ani, jak je na tom

dnes?“

„Ne, nevím. Měla bych?“

„To záleží na tom, jestli čtete noviny. Co mi o ní ještě

můžete říct?“

„Jak to myslíte? Jaká byla na gymnáziu? Vždyť to bylo před pětadvaceti lety.“

„Zkuste to,“ povzbuzuje ji Jeanette. „Nechcete přece jen trochu kávy?“

Annette Lundströmová přikývne a Jeanette zavolá Hurtigovi a poprosí ho, aby jim udělal kávu.

„My jsme se moc nekamarádily. Byly jsme každá v jiné partě, Fredrika se držela těch nejoblíbenějších. Takových těch drsňaček, jestli mi rozumíte?“

Jeanette dá přikývnutím najevo, že rozumí, a gestem Annette vybídne, aby pokračovala.

„Pokud si vzpomínám, založila Fredrika takovou partičku ze svých přisluhovaček.“ Annette zmlkne a zatváří se zaraženě, když Jeanette vytáhne poznámkový blok a začne si dělat poznámky.

„Vy mě vyslýcháte?“

„Ne, kdepak, jen potřebuji, abyste mi pomohla…“

Hurtig bez zaklepání vejde a postaví na psací stůl dva šálky s horkou kávou.

„Díky. Už poslali ty ročenky?“

„Zítra ráno je budeš mít na stole.“

Jeanette si všimne, že je nenaložený, a pochopí, že mu vadí, když si z něj dělá sekretářku.

„Chcete vědět, co si myslím o Fredrice Grünewaldové?“ vyhrkne Annette, když za sebou Hurtig zavře dveře. „Byla to mrcha, která si vždycky prosadila všechno, co chtěla, a kolem sebe měla skupinku věrných přisluhovaček, které pro ni byly ochotné udělat úplně všechno!“ Náhle se

zatváří zuřivě.

„Vzpomínáte si, jak se ty přisluhovačky jmenovaly?“ Jeanette si přilije do šálku trochu mléka a podá krabici Annette.

„Pořád se střídaly, ale ty nejvěrnější byly Regina, Henrietta a Charlotte.“

Annette Lundströmová si přilije do kávy trochu mléka, uchopí lžičku a kávu zamíchá.

„Pamatujete se na jejich příjmení?“

„Počkejte… Henrietta Nordlundová a Charlotte…“ Annette usrkne kávy a zvedne oči ke stropu. „Bylo to nějaké běžné jméno. Hanssonová, Larssonová nebo Karlssonová. Ne, nevzpomínám si.“

„A co Regina? Na její příjmení si nevzpomenete?“ Jeanette se k ní nakloní přes psací stůl. Nechce, aby to vypadalo, že na Annette příliš naléhá, ale zmocnil se jí silný dojem, že právě tohle je důležité.

„Cederová!“ řekne Annette a poprvé od svého příchodu se usměje. „Tak se jmenovala. Regina Cederová.“

Jeanette má oči stále sklopené k papírům a jakoby mimochodem se zeptá: „Říkala jste, že Fredrika byla mrcha. Co jste tím myslela?“

Pak po Annette opatrně zašilhá a snaží se z výrazu její tváře vyčíst, jak zareagovala, ale Annette nehne ani brvou.

„Na nic konkrétního se nepamatuju, ale ty holky byly hrozně zlé a všichni měli strach, aby se nestali terčem jejich výpadů.“

„Výpadů? To nezní, jako by se dopouštěly něčeho vážného.“

„To ne, většinou se nedělo nic zvláštního. V podstatě to přesáhlo únosnou mez jen jednou.“

„Co se stalo?“

„Do školy nastoupilo několik nových holek, asi dvě nebo tři, už si nepamatuju, jak se jmenovaly, měly projít zasvěcovacím rituálem a nějak se jim to vymklo z rukou. Ale žádné podrobnosti nevím.“ Annette Lundströmová zmlkne, podívá se oknem ven a upraví si vlasy.

„Proč se mě vlastně pořád vyptáváte na Fredriku?“

řekne pak.

„Protože je mrtvá, někdo ji zavraždil, a my potřebujeme zjistit co nejvíc podrobností o jejím životě.“

Annette Lundströmová je naprosto šokovaná.

„Zavraždil? Ale to je příšerné! Kdo mohl něco takového udělat?“ řekne a zároveň se jí v očích mihne váhavý pohled.

Jeanette je skoro přesvědčená, že Annette toho ví mnohem víc, než předstírá, ale po několika dalších otázkách ji nechá odejít.

Telefon zvedne žena s unaveným hlasem.

„Rodina Cederova. U telefonu Beatrice.“

Jeanette připadá, že žena zadrhává, jako by byla opilá nebo pod vlivem silných prášků.

„Dobrý den. Jmenuji se Jeanette Kihlbergová a chtěla bych mluvit s Reginou.“

Několik sekund je ticho a pak žena promluví.

„Regina bohužel odjela, ale třeba bych vám mohla pomoct já. Co potřebujete?“

V pozadí je slyšet zvuk televizoru nebo rozhlasového přijímače a něčeho, co by podle Jeanette mohla být sekačka na trávu.

„Jak už jsem říkala, jmenuji se Jeanette Kihlbergová a jsem kriminální komisařka u stockholmské policie.

Potřebovala bych si promluvit s Reginou. Kdy se vrátí?“

„Regina si jela odpočinout do jižní Francie. Její syn tragicky zahynul a ona na tom je dost špatně…“ Žena popotáhne a Jeanette slyší, jak smrká.

„To je mi líto. Stalo se to nedávno?“

„Ano. On… tedy Jonathan, se utopil před…“ Žena se zarazí a Jeanette čeká, až bude pokračovat.

„Proto ale přece nevoláte? Co po ní chcete?“

Jeanette se zhluboka nadechne a pak pokračuje: „Sice jsem chtěla mluvit s Reginou, ale když to nejde, tak… Je pravda, že navštěvovala internátní školu v Sigtuně?“

Žena se nadechne.

„Ano. Chodily tam všechny děti z naší rodiny. Je to velice kvalitní škola, má vysokou úroveň.“

„Ano, to já vím.“ Jeanette zauvažuje, jestli žena zaznamenala zbytečně ironický podtón jejích slov. „A také jsem se dozvěděla, že když byla Regina v třetím ročníku, stalo se něco, co na tak vysoké úrovni nebylo.“

„A co to bylo?“

Jeanette má dojem, že žena už mluví souvisleji, jako by se dala dohromady. „Na to jsem se právě chtěla zeptat Reginy, ale třeba mi to řeknete vy.“

„Předpokládám, že máte na mysli to, co se stalo těm dívkám? To, co vyvedla Fredrika Grünewaldová?“

„Přesně tak. Co se tam vlastně přihodilo?“

„Bylo to odporné a nemělo se to ututlat tak, jak se to ututlalo. Ale pokud jsem to pochopila správně, znal se Fredričin otec důvěrně s ředitelkou, a navíc byl jedním

z nejvýznamnějších sponzorů školy. Proto to celé zametli pod koberec.“

Beatrice Cederová vzdychne. „Ale to už asi dávno

víte.“

„Ovšem,“ lže Jeanette, „ale přesto bych potřebovala,

abyste mi znovu vyprávěla, co se stalo. Samozřejmě pokud to dokážete.“ Nakloní se přes stůl a zapne magnetofon.

Vyprávění Beatrice Cederové je příběhem o ponížení.

O tom, jak se mladičké dospívající dívky, pobízené despotickou vůdkyní, navzájem vyhecovaly k tomu, aby udělaly věci, kterých by se jinak nikdy nedopustily. V prvním týdnu nového školního roku přiměla Fredrika Grünewaldová a její přisluhovačky tři nové studentky k tomu, aby se

podrobily neobyčejně nechutnému přijímacímu rituálu. Ostatní studentky, oblečené v černých pláštích a tváře zakryté prasečími maskami, odvedly ty tři dívky do přístřešku na nářadí a polily je ledovou vodou.

„Moje Regina se toho na začátku účastnila, ale to, co se stalo pak, byl nápad Fredriky Grünewaldové, nikoho jiného.“

„A k čemu došlo potom?“

Beatrici Cederové se začne třást hlas. „Přinutily je jíst psí výkaly.“

Jeanette v sobě cítí jen prázdno. „Počkejte… Cože to říkáte?“

Chvíli je ticho.

„Výkaly,“ řekne pak žena klidnějším hlasem. „Je mi špatně, jen když na to pomyslím.“

Jediné slovo způsobí, že Jeanette jakoby na všechno zapomene a mozek se jí vynuluje, nastaví na vyšší úroveň

a znovu nastartuje.

Psí výkaly. O tom jí Charlotte Silfverbergová neřekla ani slovo. Ale možná to zas tak divné není.

„Vyprávějte dál. Poslouchám vás.“

„Tolik toho už zas není. Dvě dívky omdlely a třetí to pravděpodobně polkla a pak se pozvracela.“ Beatrice Cederová vypráví dál a Jeanette jí s odporem naslouchá.

Victoria Bergmanová, myslí si. A další dvě dívky, zatím bezejmenné.

„Fredrika Grünewaldová, Henrietta Nordlundová a Charlotte Hanssonová to spolu s mojí Reginou všechno

odnesly.“ Beatrice zhluboka vzdychne. „Ale zapletených do toho bylo víc dívek, a Regina to nevymyslela.“

„Říkala jste, že Charlotte se jmenovala příjmením Hanssonová?“

„Ano. Ale už se tak nejmenuje. Tak před patnácti dvaceti lety se provdala…“ Žena zmlkne.

„Ano?“

„Panebože, že mě to nenapadlo!“

„Co?“

„Vdala se za toho Silfverberga, toho, co ho našli zavražděného. To je taková hrůza…“

„A Henrietta?“ přeruší ji Jeanette, aby nemusela zabíhat do detailů tohoto případu.

Odpověď přijde vzápětí, jakoby mimoděk.

„Provdala se za muže jménem Viggo Dürer,“ řekne Beatrice Cederová. „Ale zemřela loni při nehodě na jihu ve Sk?ne, řidič ujel.“

Dvě novinky najednou, pomyslí si Jeanette. Zase ten

Dürer.

Takže jeho mrtvá manželka byla tahle Henrietta. Jednotlivé části skládačky do sebe začínají zapadat

a obraz se pomalu vyjasňuje.

Jeanette si je jistá, že vrah Pera-Oly Silfverberga

a Fredriky Grünewaldové je součástí konstelace lidí, do které nyní doplnila další dvě jména, a pohlédne do svého bloku.

Charlotte Hanssonová, toho času Charlotte Silfverbergová.

Provdaná za/vdova po Perovi-Olovi Silfverbergovi. Henrietta Nordlundová, později Dürerová.

Provdaná za Vigga Dürera. Mrtvá.

Fredrika, Regina, Henrietta a Charlotte. Pěkná sbírečka ohavných holek, pomyslí si.

A teď to nejdůležitější.

„Pamatujete se, jak se jmenovaly ty ponižované dívky?“

„Ne, bohužel ne… Už je to tak dávno.“

Než hovor skončí, Beatrice Cederová slíbí, že se ozve, kdyby si ještě na něco vzpomněla, a že Regině vyřídí, aby Jeanette zavolala, až se vrátí z dovolené.

Jeanette zavěsí, vypne magnetofon a pak se otevřou dveře a dovnitř strčí hlavu Hurtig. „Ruším?“ Tváří se vážně.

„Vůbec.“ Jeanette se otočí i s židlí k němu.

„Jak důležitý je ve vyšetřování vraždy svědek, co viděl oběť jako poslední?“

„Co tím myslíš?“

„Börje Persson, muž, který byl viděn v jeskyni pod kostelem předtím, než byla Fredrika Grünewaldová zavražděna, je mrtvý.“

„Cože?“

„Dnes dopoledne dostal infarkt. Když v Söderské nemocnici zjistili, že je po něm vyhlášeno pátrání, zavolali nám. Prý měl v ruce lístek, tak jsem pro něj poslal ?hlunda a Schwarze. Právě se vrátili.“

„Jaký lístek?“

Hurtig vejde dovnitř a přistoupí k psacímu stolu.

„Tenhle.“

Položí před ni lístek vytržený z kalendáře. Úhledným rukopisem je na něm napsáno:

Jeanette Kihlbergové, stockholmská policie

Myslím si, že vím, kdo zabil Fredriku Grünewaldovou, rovněž přezdívanou Hraběnka, v jeskyni pod kostelem svatého Jana.

Trvám však na svém právu zůstat v anonymitě, protože nechci mít nic společného s bezpečnostními složkami.

Osoba, kterou hledáte, je žena s dlouhými světlými vlasy, která na sobě v době vraždy měla modrý plášť. Je středně vysoká, má modré oči a štíhlou postavu.

V podstatě mi připadá zbytečné dále se vyjadřovat

o jejím vzhledu, protože popis by byl založen spíše na osobním dojmu než na faktech. Tato žena však má zvláštní znamení, které by vás mohlo zajímat.

Chybí jí pravý prsteníček.

Vita bergen

Odpustit je velká věc, myslí si. Ale pochopit a neodpustit, to je něco ještě mnohem většího.

Když člověk nepochopí jen proč, ale porozumí celé té řadě událostí, které vedou k závěrečné hrůze, to teprve stojí za to. Někteří lidé tomu říkají dědičný hřích, jiní předurčení, ale

v podstatě je to jen ledově chladný, nesentimentální důsledek.

Lavina nebo kruhy na vodě, když do ní někdo hodí kámen. Napjaté ocelové lano nad nejtemnější částí cyklistické stezky nebo ukvapené slovo a neuvážený pohlavek.

Občas se jedná o promyšlený, vědomý skutek, to jsou pak důsledky jen jedním z parametrů, a jiným je vlastní uspokojení. V bezcitném stavu, v němž je empatie jen pouhým slovem, sedmi písmeny bez obsahu, se člověk přibližuje zlu.

Vzdává se vší lidskosti a stává se z něj netvor. Hlas mu ztemní, pohybuje se jinak a pohled má mrtvý.

Neklidně přechází sem a tam po obývacím pokoji, pak jde na záchod a vytáhne ze skříňky krabičku s lékem na uklidnění. Naplní skleničku na čištění zubů vodou, vezme si dva Paroxetiny a zapije je, namáhavě polkne. Brzy bude po všem, pomyslí si. Jeanette Kihlbergová ví, že Victoria Bergmanová je vražedkyně.

„Ne, neví to,“ řekne nahlas. „A Victoria Bergmanová neexistuje.“ Nemá ale smysl si cokoli namlouvat. Hlas je tu

a je silnější než kdykoli předtím.

…vlastně je to skoro jako zavřít oči a zadržet dech

a předstírat, že to tam venku neexistuje, je to podobné jako se zimou, je venku, i když dveře ji od ní oddělují a ona se může choulit na pohovce v suterénu s dřevěným obložením, jíst popcorn a pít šťávu, která se jmenuje Rose’s Lime, ve skutečnosti se používá do drinků…

Vrátí se do obýváku a znovu jde do kuchyně. Před očima jí poletují jiskřičky jako při začínající migréně.

Červené světýlko svítí a ukazuje, že diktafon začal nahrávat.

Drží ho před sebou, ruce se jí třesou, je promočená

potem, má pocit, jako by stála vedle svého těla, a pozoruje sebe samotnou u stolu.

…ale když se do toho zamíchá trochu cukru, dá se to pít, a kamarádkám se řekne, že takhle chutná pravá šťáva,

i když ví, že ony to vědí, a že jednoho dne se jí to nevyplatí. Ale v tuhle chvíli to nehraje žádnou roli, protože je všem fajn,

v televizi bude bezva film a všichni jsou spokojení a mají radost, že válka není tady, ale v černé Africe. Jídlo je na stole, sice chutná trochu divně, když se nad tím člověk zamyslí, ale to by dělat neměl, protože pak ho z toho začne bolet břicho a na pohotovost je to třicet kilometrů…

Sofia zažívá zvláštní stav, je jí, jako by se nacházela na dvou místech současně. Stojí u stolu a zároveň je v dívčině hlavě. Hlas je temný a monotónní, zní v jejím nitru a zároveň se odráží jako ozvěna od stěn kuchyně.

… začne bolet břicho a na pohotovost je to třicet kilometrů, ale tam stejně nic nenajdou a zase vás pošlou domů, na zadním sedadle studeného auta. Je padavka, která nic nevydrží, začala vyvádět, zrovna když přišla návštěva, a teď se na pití udělal škraloup a hosty možná napadne, co to asi znamená, ale právě tohle by je mělo napadnout. Co se to sakra vlastně ve skutečnosti děje, když tu holku pořád hrozně bolí břicho a jen ječí a ječí, pak přijede auto a slibují jí, že se brzy vrátí, tohle bývá přechodné, holka je nervózní a napjatá, jen klidně slavte dál, ono se to vyřeší, jako se zácpa vyřeší trochou ricinového oleje…

Celou dobu, co se snažila pochopit Victorii Bergmanovou, fungovaly nahrané monology jako katalyzátor, ale teď je to naopak. Vzpomínky obsahují vysvětlení

a odpovědi. Jsou jako manuál, jako návod na existenci.

…pak už je všechno v pořádku, večírek pokračuje, hrají na kytary a na housle, všichni mi pořád říkají ahoj,

poplácávají mě po zádech a netvař se tak otráveně a pak malé pohoštění, když slunce zapadá za Sjöblomovu kadibudku, štiky si hrají v zálivech a ostrý je nůž, který svírám v ruce. Všichni ječí a vyptávají se, co to ten parchant vyvádí, řežu se do rukou, až tryská čerstvá rudá krev a já cítím něco, co znamená víc než úžasný rekord ve skoku dalekém, jediný protivník byl o tři roky

mladší a měl zaječí pysk, ale nevěděl o tom, říkal, že to takhle je v pořádku, a protože jsem věděla, že on ví, že šťáva není šťáva, ale sirup do drinku, tak jsem držela hubu a poskakovala jako o život, vlastně šlo jen o to účastnit se her, které dospělým připadaly legrační, ti malí jsou tak roztomilí a tak úžasně šikovní, přísliby budoucnosti…

Sofii vyruší hlasitý zvuk z ulice a hlas zmizí. Přepadne ji ospalost, vypne diktafon a rozhlédne se kolem sebe.

Prázdné vyboulené platíčko Paroxetinu na kuchyňském stole, podlaha je špinavá, plná blátivých otisků. Vstane, vyjde do předsíně a zjistí, že boty má špinavé a obalené hlínou

a štěrkem.

Takže byla zase venku.

Vrátí se do kuchyně a vidí, že někdo, pravděpodobně ona sama, prostřel pro pět osob. Povšimne si, že se postarala i o zasedací pořádek.

Nakloní se nad stůl a kartičky si přečte. Nalevo budou sedět Solace a Hannah a naproti nim Sofia a Jessica. Victoria má místo v čele stolu.

Hannah a Jessica? myslí si. Co ty tu mají co pohledávat? Hannah a Jessica, které neviděla od chvíle, kdy je před dvaceti lety opustila ve vlaku kus od Paříže.

Sofia sklesne na podlahu a zjistí, že drží v ruce černou fixu. Odloží ji a zahledí se do bílého stropu. Zaslechne, že

v předsíni zvoní telefon, ale nehodlá ho vzít a zavře oči.

Poslední, co udělá, než rámus v hlavě přehluší všechny ostatní zvuky, je, že pustí diktafon.

…přísliby budoucnosti, ze kterých se měli stát inženýři a výzkumníci, ti neskončí za pokladnou v Konzumu, tam nakupují jen komunisti, to už je lepší zajet autem do ICA, tam nakupují ti, co hlasují správně, nejsou rudí a mají vytříbený vkus. Na stěnách u nich doma nevisí laciné kýče z IKEA, ale skutečné kresby a obrazy, které jen tak někdo nenamaluje, protože umění je něco, co vzniká obtížně, nestačí naplácat na plátno barvy, jako to dělá ten Američan, ten se dokonce po plátně prochází, kouří a vykládá všem, jak je geniální. Ale žádný génius to není, jen nabubřelý puchejř, kořen všeho zla, protože si myslí, jak je úžasné se bavit, stříkat kolem sebe

barvy, kouřit, chlastat a řádit, možná je dokonce švorc a myslí si, že by ženy měly být samostatné a říkat, co si myslí, třeba si nemyslí, že je báječné šukat svou vlastní dceru, jako to dělá Švéd v Kodani…

Pak tma a ticho. Rachot ustane, ona se uklidní a může si odpočinout, protože tablety zabraly.

Noří se stále hlouběji do spánku a Victoriiny vzpomínky k ní přicházejí ve vlnících se plochách, nejdřív jako zvuky a vůně a pak jako obrazy

Poslední, co uvidí, než vědomí konečně pohasne, je holčička v červené bundě, která stojí v Dánsku na pláži. Už ví, kdo ta holčička je.

Kronoberský blok

„Vražedkyni chyběl pravý prsteníček,“ opakuje Jeanette a pošle tichý posmrtný dík muži, který se jmenoval Ralf Börje Persson.

„To není úplně nedůležité,“ ušklíbne se Hurtig.

„To je naprosto rozhodující,“ opraví ho Jeanette a oplatí mu úsměv. „Tragické je jen to, že jednu

z nejdůležitějších stop nám poskytl svědek, kterého nemůžeme vyslechnout. Možná je to poslední a nejzásadnější věc, kterou Börje ve svém životě udělal.“

„Co teď?“ Hurtig pohlédne na hodiny.

„Budeme pracovat dál. Billing mi přidělil skupinu

z Policejní akademie, která projde seznamy studentů gymnázia v Sigtuně, všechny ročníky. Už začali volat bývalým studentům a učitelům. Doufám, že během večera přijdou zejména na tři jména.“

Hurtig se zamyslí. „Aha, ty myslíš ten rituál přijímání nováčků. Victoria Bergmanová a ty druhé dvě, co se ztratily.“

„Přesně tak. A pak je třeba zavolat ještě někam. To je to nejdůležitější a přenechám to tobě.“ Jeanette mu podá telefon. „Podle toho, co říkala Beatrice Cederová, by nemělo být nijak těžké zjistit, jak se ty ženy jmenují. Jejich jména na seznamech chybí, protože školu opustily už po dvou týdnech, ale jedna osoba docela určitě ví, o koho jde, a nemyslím tím Victorii Bergmanovou.“

„Kdo je Beatrice Cederová?“

Jeanette pochopí, že to na Hurtiga chrlí příliš rychle.

Její kancelář opustil maximálně na půl hodiny a ona mezitím stihla schůzku s Annette Lundströmovou i hovor

s matkou Reginy Cederové Beatricí.

„To probereme potom. Osoba, které zavoláš, je bývalá ředitelka gymnázia, teď je na odpočinku a bydlí v Uppsale.

Očividně věděla o tom, co se stalo, a aktivně se to snažila ututlat. Ale i tak nám může pomoct s těmi jmény, a jestli je zapomněla, tak najde přihlášky. Zavolej jí, já jsem úplně vyřízená a hladinu krevního cukru mám nulovou, takže dojdu

pro kafe a něco sladkého. Chceš taky?“

„Ne, díky.“ Hurtig se zasměje. „Ty ale jedeš. Zavolám ředitelce a ty se zatím najez.“

Jeanette si koupí šlehačkový dort s marcipánem

a velkou kávu. Už ve výtahu doplní hladinu krevního cukru tím, že sní marcipán na dortu. Uvědomí si, že už je dost pozdě a že nestihne uvařit Johanovi večeři.

Vejde do své kanceláře, právě když Hurtig ukončuje

hovor.

„Tak co, co říkala?“

„Ty dívky se jmenovaly Hannah Östlundová a Jessica

Fribergová. Jejich osobní údaje mi pošle ještě dnes večer.“

„Dobrá práce, Jensi. Nechybí některé z nich prsteníček?“

„Fribergové, Östlundové nebo Bergmanové? A proč ne Madeleine Silfverbergové?“

Jeanette na něj pobaveně pohlédne. „Rozhodně by měla motiv, co se jejího nevlastního otce týče, ale nevidím žádnou přímou spojitost s Fredrikou Grünewaldovou, až na to, že navštěvovala stejnou školu jako Charlotte Silfverbergová.“

„Dobře. Ale to nestačí. Co ještě říkala Cederová?“

„Že se Henrietta Nordlundová provdala za advokáta Vigga Dürera. Zemřela loni. Někdo ji přejel a pak ujel. Ověř tu nehodu u sk?nské policie a dej mi vědět.“

Hurtig místo odpovědi přikývne.

„A abych nezapomněla… Při rituálním přijímání nováčků Fredrika Grünewaldová přinutila Hannah Östlundovou, Jessiku Fribergovou a Victorii Bergmanovou, aby spolkly psí výkaly. Je třeba říkat víc?“

Hurtig vydechne a najednou vypadá hrozně unaveně.

„Ne, díky, to pro dnešek stačí.“

Den byl dlouhý, ještě neskončil a Jeanette si dělá starosti, jak to Hurtiga sebralo. Je jedno, jak moc je vyčerpaný, myslí si. Nikdy to nevzdá.

„Mimochodem, co tvůj tatínek?“

„Táta?“ Hurtig si protře oči a zatváří se pobaveně.

„Kromě toho incidentu se sekačkou mu amputovali několik prstů na pravé ruce. Právě mu přiložili pijavky.“

„Pijavky?“

„Ano, brání tomu, aby se krev po amputaci srážela.

Představ si, že se těm potvůrkám povedlo jeden prst mu zachránit. Hádej který?“

Teď se zase tak úplně nechytá Jeanette.

Hurtig se ušklíbne a zívne zároveň a pak si odpoví na vlastní otázku.

„Zůstal mu pravý prsteníček.“

Staré Enskede

Jeanette Kihlbergová si doslova přinesla práci s sebou domů. Už se naučila nazpaměť osobní údaje Hanny Östlundové a Jessiky Fribergové, stejně jako svědecké výpovědi, které jí nahlásili ještě večer studenti Policejní akademie, a když vstupuje do domu v Enskedeské ulici, je tak zničená, že si nejdřív vůbec nevšimne, že z kuchyně voní jídlo.

Hannah a Jessica, myslí si. Dvě plaché dívky, na které se nikdo moc nepamatuje.

A pak Victoria Bergmanová, na kterou se všichni pamatují, ale kterou vlastně nikdo moc neznal.

Pokud zítra přijdou ročenky, jak bylo domluveno, najde tam doufejme tvář Victorie Bergmanové. Dívky s nejlepšími známkami ze všech předmětů kromě chování.

Pověsí bundu, jde do kuchyně a vidí, že kuchyňská linka, kterou ráno opustila zářivě čistou, je naprosto zaneřáděná. V obýváku se vznáší slabý kouř, který svědčí

o tom, že se něco připálilo, a v kuchyni leží otevřený balíček rybích prstů a zbytky hlávky salátu.

„Johane? Jsi tady?“ Nakoukne do předsíně a vidí, že v jeho pokoji se svítí.

Znovu si o něj začala dělat starosti.

Minulý týden podle třídního několik hodin chyběl ve škole, a když tam byl, byl duchem nepřítomný a bez zájmu. Zasmušilý a uzavřený do sebe.

Dokonce se několikrát popral se spolužáky, což se dosud nikdy nestalo.

Když Jeanette znovu vstoupí do předsíně, málem zakopne o tašku, kterou s sebou měla včera na střelbách.

Do hajzlu, pomyslí si. V tašce je její služební zbraň a to, že ji nezamkla do sejfu, je téměř smrtelný hřích.

Připravená na nejhorší otevře tašku a vytáhne pouzdro s pistolí.

Zbraň je na místě a ona na ni s bušícím srdcem sáhne. Je studená jako led.

Spočítá náboje. Počet odpovídá a ona si může

vydechnout, ale znovu proklíná samu sebe.

Taková nedbalost. Naprosto neodpustitelná, životu nebezpečná nedbalost. Předchozí večer byla úplně vyřízená, když dorazila domů, odhodila tašku v předsíni a pak na ni úplně zapomněla. A ráno měla zase naspěch a nevšimla si jí.

Tohle se mi už nikdy nesmí stát, pomyslí si, vezme pouzdro pod paži, jde do obýváku, otevře sejf pod knihovnou a zbraň do něj zamkne.

Pak projde předsíní znovu do Johanova pokoje. „Ťuk, ťuk,“ řekne, nakoukne dovnitř a vidí, že syn leží na posteli zády k ní. „Jak se máš?“ Jde k němu a posadí se na okraj postele.

„Udělal jsem ti večeři,“ zahučí Johan. „Je v obýváku.“

Pohladí ho po zádech, obrátí se a dveřmi vidí, že skutečně prostřel k večeři. Lehce ho políbí na čelo a jde se tam podívat.

Na stole stojí talíř s připálenými rybími prsty, předvařenými makarony a několika listy salátu, úhledně narovnanými a pokapanými štědrou dávkou kečupu. Vedle talíře je na ubrousku srovnaný příbor a stojí tam i do poloviny naplněná vinná sklenka a zapálená svíčka. Jeanette nejdřív neví, jak se k tomu postavit.

Uvařil mi večeři, to ještě nikdy neudělal, a navíc si dal opravdu záležet. Na nepořádek v kuchyni kašlu, pomyslí si.

Udělal to, abych měla radost.

„Johane?“ Nic.

„Vůbec netušíš, jakou jsi mi udělal radost. Nedáš si taky trochu?“

„Já už jsem jedl,“ zahučí Johan podrážděně ze svého

pokoje.

Jeanette se náhle zatočí hlava a cítí se neuvěřitelně

unavená. Nic nechápe. Když jí chtěl udělat radost, proč ji teď odmítá? „Johane?“ opakuje.

Pořád je ticho. Jeanette předpokládá, že Johan se zlobí, protože přišla pozdě, a podívá se na hodiny. Měla být doma

v půl deváté a je po desáté.

Znovu nakoukne k Johanovi. „Promiň, že jdu tak

pozdě, byl hrozný provoz…“

Panebože, myslí si, copak nepřijdu na nic lepšího? Pak se znovu posadí na postel, ale zjistí, že Johan už spí. Zhasne, opatrně zavře dveře a vrátí se do obýváku. Když uvidí prostřený stůl, málem se rozpláče.

Pustí se do jídla. Sice už vystydlo, ale chutná líp, než vypadá. Upije vína, seškrábe ze salátu většinu kečupu, sní pár předvařených makaronů a trochu připálených rybích prstů

a náhle si uvědomí, že má příšerný hlad.

Milovaný Johane, pomyslí si.

Pak sklidí ze stolu, uklidí v kuchyni a vrátí se na pohovku. Z náhlého popudu zavolá ?kemu, ale má vypnutý telefon. Když se ho pokusí sehnat přes Alexandru Kowalskou, spustí se záznamník a ona na něj nechce nahrávat podrobnosti o Johanově chování, takže zanechá jen krátký vzkaz, v němž Alexandru prosí, aby ?kemu vyřídila, že se má co nejdřív ozvat.

Doufá, že v televizi bude něco odlehčeného, aby se uvolnila, ale brzy zjistí, že většina kanálů je zablokovaná. Když zhlédne dva deprimující dokumentární pořady na veřejnoprávních stanicích a úchylnou estrádu na Čtyřce, dojde

jí, že nezaplatila fakturu za satelitní vysílání. Povzdechne si při vzpomínce, jak trávívali s ?kem večery u televize, jedli čipsy

a smáli se nějakému béčkovému filmu, ale cítí, že tohle období jí zrovna teď nijak nechybí. Bylo to bezobsažné čekání na něco lepšího, citově vyprahlá existence, která nemilosrdně pohlcovala večer za večerem, měsíce a roky.

Život je příliš vzácný na to, aby ho promarnila čekáním na něco, co se nikdy nestane. Na něco, co ji posune dál a výš.

Nedokáže si vybavit, jestli někdy v něco doufala nebo o něčem snila.

?ke naopak spřádal sny o tom, jak dosáhne úspěchu a jak díky tomu uskuteční společné představy. Řekl, že by mohla skončit u policie, kdyby chtěla, a rozčílil se, když namítla, že je to její život a že to žádné peníze na světě nemůžou změnit. Její postoj – že sny musí zůstat sny, aby nezmizely – ?ke zavrhl jako levné intelektuálské řečičky

z ženských časopisů.

Po téhle hádce spolu několik dní nemluvili. Tohle období možná nebylo rozhodující, ale v každém případě to byl začátek konce.

Vita bergen

Sofia se probere na podlaze obývacího pokoje. Venku je tma a ona vidí, že už je po sedmé, ale nemá tušení, jestli ráno nebo večer.

Vstane, vyjde do předsíně a vidí, že na zrcadle je něco napsáno fixou. Dětským písmem tam stojí UNA KAM O!

a Sofia okamžitě pozná roztřesenou škrábanici Solace. Africká služtička se nikdy nenaučila pořádně psát.

UNA KAM O, myslí si Sofia. Je to v jazyce krio a ona těm slovům rozumí. Solace ji žádá o pomoc. Když otírá nápis rukávem svetru, všimne si, že o kousek níž je na zrcadle napsáno ještě něco dalšího, stejnou fixou, drobným, téměř chorobně úhledným písmem.

ROD. SILFVERBERGOVA, DUNTZFELTOVA ULICE, HELLERUP, KODAŇ.

Jde do kuchyně a uvidí tam na stole pět použitých talířů a stejný počet sklenic. U linky stojí dva pytle plné odpadků

a ona je prohrábne, aby zjistila, co bylo k jídlu. Tři pytlíky čipsů, pět tabulek čokolády, dvě balení vepřových kotlet, tři velké láhve limonády, grilované kuře a čtyři vaničky zmrzliny.

Ucítí v ústech žaludeční šťávy a neodvažuje se nahlédnout do druhého pytle, protože ví, co obsahuje.

Bránice ji bolí a křečovitě se svírá, ale závrať pomalu ustupuje. Rozhodne se, že uklidí a to, co se stalo, vytěsní. Že se přestala ovládat a přejedla se masem a sladkostmi.

Vezme poloprázdnou láhev vína a přistoupí k ledničce.

Zastaví se, když uvidí lístky, výstřižky z novin, reklamní letáky a vlastní poznámky, přichycené na dveřích ledničky ve stovkách vrstev magnety a lepicí páskou.

Velký článek o případu Nataši Kampuschové, dívky, kterou osm let věznili ve sklepě nedaleko Vídně.

Detailní nákres skryté místnosti, kterou pro ni vybudoval Wolfgang Priklopil.

Vpravo nákupní seznam psaný její vlastní rukou: Polystyren. Podlahové lepidlo. Stříbrná lepicí páska. Plachty. Gumová kolečka. Petlice. Elektrický kabel. Hřebíky. Šrouby.

Vlevo obrázek elektrošokové pistole.

Některé poznámky jsou podepsané „Unsocial mate“.

Nepohodlný kamarád.

Pomalu se zhroutí na podlahu.

Kronoberský blok

Když Jeanette Kihlbergová veze Johana do školy, zdá se syn být v dobré náladě a jí připadá hloupé vracet se

k událostem ze včerejška. U snídaně mu znovu poděkovala za večeři a on se na ni dokonce maličko pousmál. To musí stačit.

Když dojela na policejní ředitelství na Kungsholmenu a zaparkovala v podzemní garáži, zavolala ?kemu a tentokrát hovor přijal.

„Ahoj, to jsem já,“ řekne Jeanette ze zvyku.

„Cože?“ vyhrkne ?ke překvapeně a Jeanette si uvědomí, že samozřejmým já v jeho životě už není ona. Jediný, kdo to může takhle přirozeně říct, je Alexandra Kowalská.

„To jsem já, Jeanette,“ zopakuje a vystoupí přitom

z auta. „Oficiálně pořád ještě tvoje manželka, protože spolu máme nezletilé dítě, a proto nám zákon ukládá šestiměsíční zkušební dobu. Ale možná už jsi na nás úplně zapomněl? Tvůj syn se jmenuje Johan a je na tom právě dost mizerně.“

Zabouchne dveře auta až příliš prudce, zamkne vůz a vydá se k výtahům.

„Promiň,“ promluví omluvně ?ke. „Zrovna něco dělám a vzal jsem to, aniž jsem se podíval, kdo volá. Nechtěl jsem, aby to vyznělo lhostejně. Vždyť na tebe i na Johana ksakru myslím den co den a přemýšlím, jak se máte.“

„V tom případě stačí vzít telefon a zavolat,“ odsekne Jeanette a stiskne přivolávací knoflík. „Volala jsem tvojí přítelkyni a nahrála jsem jí vzkaz na záznamník. Neříkala ti to?“

„Alexandra? Ne, nezmiňovala se, že jsi volala. Asi na to jen zapomněla. Jak se máte? Jak se ti vede?“

„Mně se vede naprosto skvěle, našla jsem si o deset let mladšího milence. Horší je to s tvým synem. Navíc mám dojem, že auto se rozpadá, a nemám na to, abych ho nechala opravit.“ Cítí, jak se na ni snáší povědomá zahořklost.

Výtah přijede s pronikavým skřípáním, dveře se otevřou a ona nastoupí.

„Zrovna jsem prodal pár obrazů, tak ti můžu nějaké peníze poslat.“

„To je od tebe opravdu velkorysé. Koneckonců, vždyť mi polovina obrazů tak jako tak patří. To já jsem celá ta léta platila za barvy a plátna a umožňovala ti, abys byl doma

a rozvíjel se.“

„Ty jsi úplně nemožná, Jeanette. S tebou se vůbec nedá mluvit. Snažím se chovat přátelsky, a ty…“

„Dobře, dobře,“ přeruší ho Jeanette. „Stala se ze mě žalostná, ubohá, zahořklá mrcha. Promiň. Mám radost z tvých úspěchů a mně samotné se taky vede báječně. Jen nedokážu pochopit způsob, jakým jsi to udělal. Na Alexandru kašlu, neznám ji a nezáleží mi na ní, ale s tebou je to jiné. Vždyť jsme to spolu táhli dvacet let, tak jsem si myslela, že si zasloužím trochu víc respektu.“

„Vždyť jsem se ti omluvil. Pro mě to taky nebylo jednoduché. Co jsem měl dělat?“

„Určitě jsi udělal všechno, co bylo v tvých silách,“ prohlásí Jeanette vztekle a vystoupí z výtahu.

„Zítra se vracíme domů. Vyzvednu Johana ze školy, jestli s tím souhlasíš. Může u nás přespat, pokud ti to ulehčí život.“

Ulehčí život? myslí si Jeanette. Takhle on to vidí?

„Neměli jste být pryč měsíc?“

„Plány se změnily. Z Bostonu odjíždíme, protože ve Stockholmu se objevilo něco důležitého. Vysvětlím ti to později. Ale ve Stockholmu budeme jen pár dnů a pak se vracíme do Krakova.“

„Já už musím končit, ale mohl bys zavolat Johanovi a říct mu, že se ti po něm stýská. A že ho zítra vyzvednete.“

„Jasně, slibuju.“

Ukončí hovor a Jeanette strčí telefon do kabelky, jde

k automatu, koupí si kelímek kávy a odnese si ho do kanceláře.

První, co uvidí, když otevře dveře, je velký balík na psacím stole. Vejde dovnitř, zavře za sebou dveře a posadí se. Usrkne horkou kávu, pak vezme balík a rozbalí ho.

Tři ročníky ročenek Sigtunského humanistického vzdělávacího ústavu.

Za pár minut ji najde. Victorii Bergmanovou.

Čte jména pod fotografiemi, přejíždí prstem po řadách mladých studentek ve stejnokrojích a zjistí, že Victoria Bergmanová stojí v prostřední řadě, předposlední vpravo, je trochu menší než ostatní a vypadá trochu dětštěji.

Dívenka je hubená, světlovlasá a pravděpodobně modrooká. První, co Jeanette upoutá, je vážný výraz na její tváři a to, že na rozdíl od ostatních dívek nemá žádná prsa.

Jeanette má dojem, že ta malá vážná holčička je jí nějak povědomá.

Poznává něco v jejím pohledu.

Zaráží ji také, jak všedně dívka vypadá, z nějakého důvodu je docela jiná, než čekala. Není nalíčená, takže ve srovnání s ostatními děvčaty na fotografii, která se očividně snažila vypadat co nejlíp, působí šedě. Navíc se jako jediná neusmívá.

Jeanette otevře další ročenku, z následujícího roku, a jméno Victorie Bergmanové najde na seznamu nepřítomných. Stejné je to i s třetím rokem, a ani na výběru

fotografií z různých slavností a spolkových aktivit se dívenka vůbec neobjevuje.

Jeanette se zmocní pocit, že Victoria Bergmanová byla už tehdy zběhlá ve schovávání. Znovu si vezme první ročenku a pohlédne do ní.

Fotografii pořídili před téměř pětadvaceti lety, takže předpokládá, že pro možnou identifikaci je nepoužitelná.

Nebo přece jenom je?

V dívčině pohledu je něco povědomého. Vyhýbavý

výraz.

Jeanette Kihlbergová zamyšleně hledí na fotografii,

a když zazvoní telefon, trhne sebou.

Pohlédne na hodiny. Hurtig? Už tu dávno měl být.

Stalo se něco?

K jejímu zklamání volá státní zástupce Kenneth von Kwist, představí se svým nejúlisnějším hlasem a Jeanette se okamžitě zmocní podráždění.

„Aha, to jste vy. O co jde?“

Státní zástupce si odkašle. „Nebuďte tak nepříjemná.

Mám pro vás něco, co se vám bude líbit. Zařiďte, abyste byla v kanceláři za deset minut sama, a hlídejte fax.“

„Fax?“ Nechápe, o co mu jde, a okamžitě pojme podezření.

„Přesně tak. Někdo mi pošeptal do ouška, že pátráte po Victorii Bergmanové.“

Jeanette je zmatená a pohledem sklouzne k fotografii v ročence.

„Za chvíli vám pošlu údaje, které jsou určené jen pro vás,“ pokračuje von Kwist. „Odfaxuji vám dokumenty od krajského soudu v Nacce, datované na podzim 1988. Kromě mě budete první, kdo je od té doby bude číst. Předpokládám, že víte, o co jde?“

Jeanette úplně oněmí. „Chápu,“ vyrazí ze sebe po chvíli. „Můžete se na mě spolehnout.“

„Dobře. Ať vám to je k užitku, a hodně štěstí. Plně vám důvěřuji a spoléhám na to, že to zůstane mezi námi.“

Počkej, říká si Jeanette. To je určitě léčka.

„Moment, nezavěšujte. Proč to vůbec děláte?“

„Řekněme…“ Státní zástupce chvíli uvažuje a pak si znovu odkašle. „Je to můj způsob, jak se omluvit za to, že jsem vám v minulosti házel klacky pod nohy. Chci to napravit, a jak jistě víte, mám užitečné kontakty.“

Jeanette pořád neví, co si o tom má myslet. Omlouvá se jí sice, ale stále stejně samolibým tónem jako jindy.

Tady něco nesedí, usoudí. Ale neriskuju nic, možná jen pokárání od Billinga.

„Vaše omluva je přijata.“

Když domluví, Jeanette se uvelebí na židli a znovu vezme do ruky ročenku. Victoria Bergmanová se tváří stejně vyhýbavě jako předtím a Jeanette se pořád nedokáže rozhodnout, jestli si z ní státní zástupce utahuje, nebo jestli je to zásah vyšší moci.

Někdo zaklepe na dveře a dovnitř vejde Hurtig, vlasy i bundu má celé promočené.

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Hrozný počasí.“

Fax chrlí pořád další a další papíry a Jeanette je nosí

z podlahy na psací stůl. Když přístroj konečně ztichne, srovná je a položí hromádku před sebe.

První dokument má skoro šedesát stran a je nadepsaný Řízení o utajené identitě.

Pak následuje rozsudek související s řízením, čítající přes čtyřicet stran.

Nějakou dobu potrvá, než to Jeanette všechno přečte, a tak poprosí Hurtiga, aby oběma přinesl kávu.

Jeanette čte, že řízení se týká Victorie Bergmanové, narozené sedmého června 1970, a že obsahuje vyjádření tří instancí: Ústavu soudního lékařství, stockholmské policie

a psychiatrického oddělení v nemocnici v Nacce. Rozsudek pochází od krajského soudu v Nacce a docela vzadu je shrnutí celého případu. Ústav soudního lékařství ve své zprávě ze září 1988 došel k závěru, že Victoria Bergmanová byla vystavena závažnému sexuálnímu zneužívání ještě předtím, než byl její tělesný vývoj ukončen, a soud v Nacce proto rozhodl, že jí povolí získat utajenou identitu.

Bezcitný jazyk dokumentu se Jeanette hnusí. Tělesný vývoj ukončen, co je to?

Čte dál a o kus níž najde vysvětlení. Dívka, Victoria Bergmanová, byla podle Ústavu soudního lékařství vystavena celkovému pohlavnímu zneužívání ve věku od nuly do čtrnácti let. Gynekolog a soudní lékař tělo Victorie Bergmanové důkladně prohlédli a zjistili, že dívka byla hrubě poškozena.

Přesně tak to tam bylo napsáno. Hrubě poškozena. Na závěr se Jeanette dočetla, že nebylo možné dokázat, kdo se násilí dopouštěl.

Jeanette vytřeští oči. Ta malá světlovlasá vážná holčička s vyhýbavým pohledem se tedy rozhodla, že svého otce neudá.

Myslí na jiná udání, která doputovala na policii ohledně Bengta Bergmana a dostala se jí do rukou. Dva malí eritrejští uprchlíci, bičovaní a znásilnění, prostitutka zpráskaná

řemenem a análně znásilněná nějakým předmětem. Jeanette má dojem, že to byla láhev.

Druhá zpráva, od stockholmské policie, uváděla, že při výslechu vyšlo najevo, že oznamovatelka Victoria

Bergmanová byla vystavena pohlavnímu zneužívání už ve věku pěti či šesti let.

Dřív si to člověk snad ani nemůže pamatovat, myslí si Jeanette. V každém případě je u takového svědectví obtížné stanovit míru důvěryhodnosti. Pokud znásilňování začalo už

v útlém věku, dá se předpokládat, že dívka byla již tehdy pohlavně zneužívána.

Musí tyhle materiály dát přečíst Sofii Zetterlundové, ať už slíbila von Kwistovi cokoli. Sofia jí vysvětlí, jaký vliv má takový hrozný osud na psychiku malého dítěte. Na úplném konci je napsáno, že policista, který vedl vyšetřování, usoudil, že oznamovatelka je ve vážném ohrožení a že by přidělení nové identity mělo být schváleno. Ani v tomto případě nebylo stanoveno, kdo se násilí dopouštěl.

Jeanette se rozhodne, že musí co nejrychleji sehnat osoby, které byly odpovědné za vyšetřování. Už je to sice dvacet let, ale při troše štěstí jsou ještě aktivní. Jeanette přistoupí k úzkému větracímu okénku, které je pootevřené. Vyklepe z krabičky cigaretu, zapálí ji a zhluboka potáhne.

Kdyby někdo vešel dovnitř a měl řeči, že je tu cítit

kouř, přiměje dotyčného, aby si přečetl dokumenty, které právě prostudovala. Pak mu podá krabičku cigaret – a postaví ho

k oknu.

Usedne znovu za psací stůl a začte se do vyjádření

z psychiatrického oddělení v Nacce. Obsah je zhruba podobný jako v předchozích dokumentech. Žadatelce by se měla udělit utajená identita na základě toho, co vyšlo najevo během asi padesáti terapeutických sezení týkajících se pohlavního zneužívání ve věku od pěti do čtrnácti let a od patnácti let dál.

Hnusná svině, pomyslí si Jeanette. Škoda, že už jsi po

smrti.

Vstoupí Hurtig s kávou a oba si nalijí. Jeanette mu

řekne, aby si přečetl rozsudek od začátku, a sama se pustí do materiálů o řízení. Shrábne objemnou hromadu a zběžně pohlédne na poslední stranu, aby ukojila svou zvědavost ohledně toho, který policista věc vyšetřoval.

Když vidí, kdo zápis o řízení podepsal a doporučil, aby Victoria Bergmanová dostala utajenou identitu, málem se

zalkne kávou.

Na papíře, úplně dole, jsou tři podpisy:

Hans Sjöquist, soudní lékař

Lars Mikkelsen, kriminální asistent Sofia Zetterlundová, psycholožka

Vita bergen

Všechno to mohlo být jinak.

Linoleum je studené a lepí se Sofii Zetterlundové

k nahému rameni. Venku je tma. Po stropě přebíhají světla

z reflektorů aut, která projíždějí ulicí, a doprovází je nervózní šustění suchého podzimního listí na stromech v nedalekém parku.

Leží na podlaze v kuchyni, vedle ní dva pytle na odpadky se snědeným a vyzvraceným jídlem, a zírá nahoru na ledničku. Na stropě je malá pavučina. Otevřená ventilace

v kuchyni a pootevřené okno v obývacím pokoji vytvářejí průvan, papíry na ledničce se v něm třepetají. Když zašilhá tím směrem, vypadají jako muší křídla zmítající se v síti proti hmyzu. Zespoda to vypadá, že jich jsou stovky.

Vedle ní stůl prostřený k oslavě, na něm ulepené talíře a použité příbory.

Nature morte.

Kdysi hořící svíčka, teď zbytky stearinu.

Sofia ví, že zítra ráno si nebude pamatovat nic. Jako když tenkrát našla tu mýtinu u jezera,

v Dala-Flodě, kde se zastavil čas, kterou pak celé týdny marně hledala. Od dětství žije s výpadky paměti.

Vzpomene si na Gröna Lund a na to, co se stalo onoho večera, kdy se ztratil Johan. Obrazy se do ní zakusují.

Něco chce promluvit.

Sofia zavře oči a obrátí pohled do svého nitra.

Snaží se vytvořit vyhlídku, odkud se může dívat zpět s potřebným odstupem.

Johan seděl na Volném pádu vedle ní, Jeanette stála za brankou a pozorovala je. Pomalu stoupali nahoru, metr po metru.

V půli cesty dostala strach, a když byli padesát metrů vysoko, zatočila se jí hlava. Iracionálno na ni vyskočilo jakoby odnikud.

Neovladatelný děs. Pocit, že není paní situace.

Neodvažovala se ani pohnout. Stěží dýchala. Ale Johan se smál a komíhal nohama. Prosila ho, aby přestal, ale on se jen smál a komíhal nohama dál.

Sofia si pamatuje, jak si v duchu představovala, že nýty, které drží atrakci, jsou vystaveny neúměrnému zatížení a nakonec povolí a oni se zřítí na zem.

Sedadlo se pohupovalo sem a tam a ona ho zapřísahala, aby se už nesmál, ale on ji neposlouchal. Její prosby arogantně, namyšleně přehlížel a rozhoupával je stále prudčeji.

A najednou se tam objevila Victoria.

Strach zmizel, myšlenky se vyjasnily a ona se uklidnila. Od té chvíle je všechno černé.

V hlavě jí hučí a má problém se soustředit. Pak hučení pomaloučku utichá a kousek po kousku se jí vrací paměť.

Ležela na boku. Štěrk na asfaltu jí rozedřel bok, pronikl kabátem i svetrem. Zažral se do ní.

Jako cizí hlasy v dálce.

Vůně, kterou poznává. Chladivá ruka na horkém čele. Zamžourala a za stěnou z nohou a bot uviděla lavičku a vedle ní sebe zezadu. Ano, tak to bylo. Viděla Victorii Bergmanovou. Nebo měla halucinace?

Sofia si přejede rukou přes oči a sklouzne k ústům. Cítí, jak jí z koutků vytékají sliny. Olízne si zlomený zub.

Ale nezdálo se jí to. Viděla samu sebe. Své světlé vlasy, kabát a kabelku. Byla to ona. Victoria.

Ona sama ležela na zemi a viděla sebe samu o dvacet metrů dál. Victoria přistoupila k Johanovi a uchopila ho za paži. Sofia chtěla na Johana zavolat, ať si dá pozor, ale když otevřela ústa, nevycházel z nich žádný zvuk.

Cítí tlak na prsou a má dojem, že se za chvíli udusí.

Panická ataka, myslí si a snaží se dýchat pomaleji.

Sofia Zetterlundová si vzpomíná, že se viděla, jak natahuje Johanovi na hlavu růžovou masku. Na ulici zatroubí auto a ona otevře oči. Opře se o loket a pomalu se začne zvedat.

Sofia Zetterlundová leží na podlaze v kuchyni ve svém bytě ve Starostovské ulici a ví, že o dvanáct hodin později nebude mít ani tušení o tom, že ležela na podlaze v kuchyni ve

svém bytě ve Starostovské a myslela na to, že se za dvanáct hodin probudí a odejde do práce.

Teď ale Sofia Zetterlundová ví, že má v Dánsku dceru. Dceru, která se jmenuje Madeleine.

A právě nyní si vzpomíná, že jednou Madeleine navštívila. Ale Sofia Zetterlundová neví, jestli si to bude pamatovat i zítra.

Minulost

Mohlo to tehdy dopadnout dobře. Mohlo to být dobré.

Victoria neví, jestli je na správné adrese, je zmatená a rozhodne se, že se chvíli projde a uspořádá si myšlenky.

Hledala podle příjmení a teď ví, že rodina žije

v Hellerupu, v jedné z lepších vilových čtvrtí na předměstí Kodaně. Muž je výkonným ředitelem firmy vyrábějící hračky a bydlí se svou ženou v Duntzfeltově ulici.

Victoria vytáhne walkman a pustí kazetu. Je na ní nový výběr písní od Joy Division. Když chodí po ulicích,

hraje Incubation a ve sluchátkách monotónně rachotí hudba.

Inkubace. Líhnout se, klubat se. Unesená ptačí mláďata.

Byla jako líheň.

Ví jediné – že chce vidět svou dceru. Ale co pak? Pak klidně může jít všechno do háje, to je mi jedno, pomyslí si, zahne doleva do souběžné ulice, další pás lemovaný stromy.

Posadí se na skříňku s pojistkami vedle popelnice, zapálí si cigaretu a rozhodne se, že tu zůstane, dokud kazeta nedohraje.

She’s Lost Control, Dead Souls, Love Will Tear Us Apart. Začíná se automaticky přehrávat druhá strana: No Love Lost, Failures…

Procházejí kolem ní lidé a ona se diví, proč na ni civí.

Zastaví u ní velké černé auto a muž v obleku s krátkým plnovousem stáhne okénko a ptá se, jestli někam nepotřebuje odvézt.

„Duntzfeltova ulice,“ řekne, aniž by si sundala sluchátka.

„To je tady.“ Muž se sebejistě usměje.

„Co to posloucháš?“

„Kjella Lönn?.“

„Selva Lonne?“ nechápe Dán a pak se zasměje. Viktoria sklopí oči a nohama ve šněrovacích botách

kopne do skříňky s pojistkami. „Táhni do prdele, hajzle.“ Ukáže muži prostředník a auto pomalu odjede. Když Victoria vidí, že zastavilo asi deset metrů od ní, seskočí ze skříňky

a vydá se opačným směrem. Rychle se ohlédne, a když vidí, že muž otevřel dveře a vystupuje, dá se do běhu. Neotočí se, dokud znovu nezabočí do ulice, z níž vyběhla, a nevidí, že muž odjel.

Když dojde zpátky k vile, všimne si, že na kamenné zídce vedle branky je mosazná cedulka, a ví, že je na správném místě.

Manželé Silfverbergovi s dcerou Madeleine. Tak takhle se jmenuje?

Zasměje se. To je legrační, Victoria a Madeleine, jako švédské princezny.

Dům je ohromný a zahrada dokonale udržovaná, svěží zelený trávník pěstěný jako golfové hřiště.

Za kamennou zídkou rostou bujné šeříky a tři mohutné

duby.

Branka je zamčená elektronickým zámkem a u jednoho

rohu zídky stojí nízký, ale mohutný strom.

Rozhlédne se kolem sebe a ujistí se, že ji nikdo nevidí, vyleze na zídku a seskočí na druhou stranu. V přízemí domu se svítí, ale v horních patrech je zhasnuto. Všimne si, že balkonové dveře v prvním patře jsou otevřené.

Vyleze po okapové rouře nahoru a za chvíli už otvírá

dveře.

Za nimi je pracovna plná knih a na zemi veliký

koberec.

Zuje si boty a po špičkách dojde do rozlehlé haly.

Vpravo jsou dvoje dveře, vlevo troje, jedny z nich jsou otevřené. Na protějším konci haly je schodiště, které spojuje patra. Zezdola se ozývá televize, dávají fotbal.

Nakoukne do otevřených dveří. Další pracovna

s psacím stolem a dvěma velkými policemi plnými hraček. Malé panenky ze dřeva a porcelánu, věrné modely aut a letadel a na podlaze tři kočárky. O zbylé pokoje se nezajímá, předpokládá, že nemluvně by nikdo za zavřenými dveřmi nenechal.

Místo toho se odplíží ke schodům a sejde po nich dolů.

Schodiště se zatáčí do tvaru písmene U a ona se zastaví na odpočívadle uprostřed, ze kterého vidí velký prostor

s kamennou podlahou a na opačném konci dveře, asi vchodové.

Ze stropu visí křišťálový lustr a u stěny nalevo stojí kočárek se zvednutou boudičkou.

Zareaguje instinktivně. Neexistují žádné důsledky, nic než tady a teď.

Victoria sejde po schodech dolů a odloží boty na poslední schod. Už se nehodlá dál plížit. Zvuk televize je natolik hlasitý, že slyší, co říkají komentátoři.

Semifinále, Itálie – Sovětský svaz, nula – nula, Neckar-Stadion ve Stuttgartu.

Vedle kočárku jsou otevřené zasklené dvojité dveře.

Uvnitř se pan a paní Silfverbergovi dívají na televizi a v kočárku leží jejich dítě.

Inkubace. Líheň.

Není dravec, jen si vezme zpátky, co jí patří.

Victoria přistoupí ke kočárku a skloní se nad dítětem.

Tvářička je naprosto klidná, ale nepoznává ji. V nemocnici

v ?lborgu vypadala holčička jinak. Vlasy měla tmavší, obličej hubenější a rty užší. Teď vypadá jako andílek.

Dítě spí a na stadionu ve Stuttgartu je stav pořád nula –

nula.

Victoria odhrne tenkou přikrývku. Její dítě na sobě má

modré pyžamo, paže ohnuté a zaťaté pěstičky spočívají na ramenou.

Victoria dítě zvedne. Zvuk televizoru zesílí a ona se díky tomu cítí bezpečněji. Holčička pořád spí a hřeje ji do ramene.

Protasov, Alejnikov a Litovčenko. A znovu Litovčenko. Zvuk je ještě hlasitější a z místnosti se ozve nadávka. Na Neckar-Stadionu ve Stuttgartu je to jedna – nula pro

Sovětský svaz. Podrží dítě před sebou. Holčička zjemněla a zbledla. Pleť má bílou skoro jako vaječnou skořápku.

Najednou se před ní objeví Per-Ola Silfverberg a ona ho po několik sekund beze slova pozoruje.

To snad nemůže být pravda. Švéd.

Brýle a nakrátko ostříhané světlé vlasy. Kravaťácká košile, jakou nosívají bankéři. Dosud ho vždycky viděla jen ve špinavém pracovním oblečení a nikdy v brýlích.

Vidí v nich svůj odraz. Její dítě jí spočívá na rameni ve Švédových brýlích. Per-Ola vypadá jako idiot, obličej má bledý, ochablý a bez výrazu.

„Sověti, do toho,“ řekne ona a dál chová dítě v náručí. Jeho obličej znovu získá barvu. „Do prdele! Co tu sakra

děláš!“

Victoria ucouvne, on k ní přiskočí a natáhne paže po

dítěti. Inkubace. Doba mezi nakažením a vypuknutím nemoci. Ale také doba klubání. Čekání, až skořápka praskne. Jak lze jedním slovem popsat čekání na narození dítěte a čekání na vypuknutí nemoci? Copak je to totéž?

Švédův výpad ji poděsí a ona dítě upustí.

Hlavička je těžší než zbytek těla a ona vidí, jak se holčička pootočí ve vzduchu a padá na kamennou podlahu.

Hlava je jako prasklé vejce.

Kravaťácká košile pobíhá sem a tam. Společnost jí dělají černé šaty a přenosný telefon. Jeho žena propadla panice a Victoria se jen směje, protože se o ni už nikdo nezajímá.

Litovčenko, jedna – nula, připomíná televize.

Několik repríz.

„Sověti, do toho,“ opakuje a zhroutí se ke stěně.

Dítě je cizinec a ona se rozhodne, že se o něj už nebude zajímat.

Od této chvíle je to jen vajíčko v modrém pyžamu.

Kronoberský blok

Přítomnost

Do prdele, myslí si Jeanette Kihlbergová a tělem se jí šíří nepříjemný pocit. Stala se obětí žertu? Spiknutí? Myšlenky jí víří hlavou a má pocit, jako by jezdila na kolotoči.

Že se vyšetřování ohledně Victorie Bergmanové kdysi účastnil Lars Mikkelsen, zase tak divné není, ale že usoudil, že dívka potřebuje chráněnou identitu, je pozoruhodné, protože neměl k dispozici žádný rozsudek.

Nejpodivnější ale je, že psychologickou analýzu prováděla psycholožka jménem Sofia Zetterlundová. Její Sofia to v žádném případě být nemůže, protože jí v době vyšetřování nebylo ještě ani dvacet.

Je to pozoruhodná shoda okolností.

Hurtig se tváří pobaveně. „To je mi ale náhoda. Hned jí zavolej.“

Je to nějak až moc divné, myslí si Jeanette. „Já zavolám Sofii a ty volej Mikkelsenovi. Popros ho, ať se u nás staví, nejlíp ještě dneska.“

Když Hurtig odejde, navolí Jeanette Sofiino číslo. Na soukromém čísle to nikdo nebere, a když zavolá do práce, sekretářka jí sdělí, že Sofia je nemocná.

Sofia Zetterlundová, myslí si Jeanette. Jaká je šance, že psycholožka Victorie Bergmanové v osmdesátých letech se jmenovala stejně jako ta Sofia, kterou zná a která je také psycholožka?

Průzkum pomocí počítače ukáže, že v celém Švédsku je patnáct Sofií Zetterlundových. Dvě z nich jsou psycholožky a žijí ve Stockholmu, jedna je její Sofia a druhá je už mnoho let v důchodu a bydlí v domově pro seniory

v Midsommarkransenu.

To musí být ona, pomyslí si Jeanette.

Všechno jí připadá vypočítané. Jako by si z ní někdo dělal legraci a předem zkonstruoval celý průběh událostí.

Jeanette nevěří na náhodu, věří logice a logika jí říká, že tu

existuje souvislost. Jenže ona ji ještě nevidí.

Zase ten holistický přístup, myslí si. Jednotlivosti působí neuvěřitelně, nepochopitelně. Ale vždycky existuje přirozené vysvětlení. Logický kontext.

Hurtig se objeví ve dveřích. „Odpověděli mi ze Sk?ne.

Jediná stopa po tom neznámém řidiči, který přejel Henriettu Dürerovou, je pár kousků červeného laku. Případ už dávno odložili.“

Jeanette polkne. „Díky. Myslela jsem si to.“

„Mikkelsen je tady. Čeká na tebe u automatu na kafe. A co uděláme s Hannah Östlundovou a Jessikou Fribergovou? ?hlund zjistil, že obě ty ženy jsou neprovdané a hlášené ve stejné vilové čtvrti na předměstí. Pracují jako právničky pro město, ve stejném obvodu.“

„Dvě ženy, které spolu zřejmě zůstaly po celý život,“ řekne Jeanette. „Hledej dál. Ověř, jestli se něco nezjistilo pomocí dotazovacích telefonátů, a řekni Schwarzovi, ať pročeše matriku a místní plátky. Ještě chvilku počkáme a pak je teprve půjdeme navštívit. Nechci, abychom se znemožnili, potřebujeme víc důkazů. Teď je zajímavější Victoria Bergmanová.“

„A Madeleine Silfverbergová?“

„Francouzské úřady nám toho zrovna moc nesdělily, očividně tam panuje hrozná byrokracie. Dostali jsme jen adresu někde v Provence, a na to, abychom se tam vypravili, nemáme prostředky. Samozřejmě je to ale krok, který musíme podniknout, když se ukáže, že nám nic jiného nezbývá.“

Hurtig přikývne, vyjdou z kanceláře a Jeanette uvidí u automatu na kávu Larse Mikkelsena. Drží v každé ruce kelímek a usmívá se na ni.

„Chceš černou bez cukru, viď?“ Podá jí jeden kelímek.

„Sám si dávám tolik cukru, že v kafi stojí lžička.“ Ušklíbne se.

„Moje žena říkává, že piju cukr s kafem.“

Jeanette si kelímek vezme. „To jsi hodný, že jsi přišel.

Půjdeme ke mně?“

Lars Mikkelsen u ní zůstane skoro hodinu a vypráví, že případ Victorie Bergmanové dostal na starost, když byl ještě docela nezkušený. Zkoumat její osud bylo sice hodně náročné,

ale zároveň ho to utvrdilo v tom, že se při volbě povolání rozhodl správně.

Chtěl pomáhat dívkám jako ona, a vlastně i chlapcům, i když statisticky nejsou tak významní.

„Každý rok dostaneme asi devět set hlášení

o pohlavním zneužívání.“ Mikkelsen vzdychne a zmačká prázdný kelímek od kávy. „Ve více než osmdesáti procentech případů jsou násilníky muži, často někdo, koho dítě zná.“

„Jak je to vlastně rozšířené?“

„V devadesátých letech byl proveden velký průzkum mezi sedmnáctiletými dívkami a ukázalo se, že něčemu podobnému byla vystavena každá osmá.“

Jeanette rychle počítá. „Takže v průměrné školní třídě se pravděpodobně vyskytuje minimálně jedna dívka, která

v sobě nosí temné tajemství. Možná dokonce dvě.“ Vzpomene si na dívky v Johanově třídě a uvědomí si, že její syn pravděpodobně zná někoho, kdo je pohlavně zneužíván.

„Ano, je to tak. U chlapců je odhad jeden z dvaceti

pěti.“

Chvíli mlčky uvažují nad ponurou statistikou. Jako

první promluví Jeanette.

„Takže jsi Victorii dostal na starost?“

„Ano, volala mi psycholožka z nemocnice v Nacce, dělala si starosti o jednu pacientku. Ale už se nepamatuju, jak se ta psycholožka jmenovala.“

„Sofia Zetterlundová,“ přeruší ho Jeanette.

„Ano, to zní povědomě. To byla asi ona.“

„Neříká ti to jméno ještě něco?“

Lars Mikkelsen se zatváří překvapeně. „Ne, a mělo

by?“

„Psycholožka, která s tebou pracovala na případu Karla

Lundströma, se jmenovala stejně.“

„Vlastně ano… teď když to říkáš.“ Mikkelsen se pohladí po bradě. „Zvláštní… ale mluvil jsem s ní jen párkrát po telefonu, a jména si moc nepamatuju.“

„A to je jen další ze všech shod okolností v tomhle případě.“ Jeanette mávne rukou nad všemi složkami

a hromadami papírů na psacím stole. „To jen abys věděl, jak to

začíná být zamotané. Ale já vím, že to všechno spolu nějak souvisí. Jméno Victorie Bergmanové na nás vyskakuje odevšad. Co se vlastně tenkrát stalo?“

Mikkelsen se zamyslí. „No, zavolala mi ta Sofia Zetterlundová, protože se s tou dívkou mnohokrát sešla, hovořila s ní a došla k závěru, že její situaci je potřeba radikálně změnit. Že je potřeba uplatnit zvláštní opatření.“

„Jako je utajená identita? Ale před kým měla být chráněná?“

„Před svým otcem.“ Mikkelsen se zhluboka nadechne a pokračuje: „Nezapomeň, že zneužívání začalo, když byla malá, v polovině sedmdesátých let, a tehdy byla úplně jiná legislativa. Tehdy se tomu říkalo ,smilstvo s potomkem‘, zákon byl změněn až v roce 1984.“

„Já jsem ale v těch papírech nic o žádném rozsudku nenašla. Proč otce nedala k soudu?“

„Jednoduše to odmítla. Několikrát jsem o tom

s psycholožkou mluvil, ale nepomohlo to. Victoria prohlásila, že všechno popře, kdybychom záležitost oznámili. Jediné, co jsme měli, byla dokumentace jejích zranění. Všechno ostatní byly jen indicie a v té době to jako důkazy nepostačovalo.“

„Kdyby byl Bengt Bergman odsouzen dneska, jaký by dostal trest?“

„Čtyři až pět let. Navíc by musel zaplatit asi tak půl milionu odškodného.“

„Časy se mění,“ poznamená Jeanette kysele.

„To ano, a dnes už se ví, jak podobný typ násilí oběť poznamená. Sebepoškozování a pokusy o sebevraždu jsou časté. Zneužívaná dívka v dospělosti téměř vždy trpí úzkostí, poruchami spánku a duševním tlakem, který komplikuje normální milostné vztahy. Proto jsou pachatelé odsouzeni

k relativně vysokému odškodnému. Jednání dospělého muže poškodí dítě na celý život.“

„Zkrátka a dobře, ať ho to něco stojí.“ Možná to zní ironicky, ale Jeanette není schopná to rozvádět. Předpokládá, že Mikkelsen pochopil, co tím myslela.

„Takže co jste udělali…“

„Psycholožka Sofia Zetterbergová…“

„Zetterlundová,“ opraví ho Jeanette a dojde jí, že Mikkelsen nepřeháněl, když říkal, že má problémy se zapamatováním jmen.

„Přesně tak. Byla toho názoru, že je nesmírně důležité, aby byla Victoria oddělena od svého otce a bylo jí umožněno žít někde jinde, pod jiným jménem.“

„A vy jste to zařídili?“

„Ano, pomohl nám v tom soudní lékař Hasse Sjöquist.“

„To jsem se dočetla v těch papírech. Jak se vám mluvilo s Victorií?“

„Dobře jsme si rozuměli a ona ke mně postupem doby získala důvěru. Možná ne takovou jako k psycholožce, ale rozhodně mi určitým způsobem věřila.“

Jeanette pohlédne na Mikkelsena a pochopí, proč se

v jeho přítomnosti Victoria cítila v bezpečí. Vyzařuje z něj síla a umí zřejmě dobře jednat s dětmi. Jako starší bratr, který jim pomůže, když jim ostatní děti ubližují. Mikkelsen má vážný pohled, ale zároveň je v něm i bezstarostná zvědavost, která je nakažlivá, a Jeanette pochopí, že je pro svou práci zapálený.

Sama občas cítí něco podobného. Přání trochu zlepšit lidskou existenci, i když třeba jen v jejím koutě světa.

„Victoria Bergmanová tedy díky vám získala novou identitu?“

„Ano. Krajský soud v Nacce byl téhož názoru

a rozhodl, že celá záležitost bude utajena. Tak se taky stalo a já nemám sebemenší tušení, jak se ta dívka dneska jmenuje ani kde bydlí, ale doufám, že se jí daří dobře. Přestože o tom mám svoje pochybnosti.“

Mikkelsen se zatváří vážně.

Jeanette řekne: „V tom případě tím pro mě vzniká velký problém, protože mám podezření, že Victoria Bergmanová je osoba, kterou hledám.“

Mikkelsen na ni nechápavě pohlédne.

Krátce mu předestře, co s Hurtigem zjistili, a zdůrazní, jak důležité je Victorii najít. Když nic jiného, tak aby ji mohli z vyšetřování vyloučit.

Mikkelsen slíbí, že se ozve, kdyby ještě na něco přišel, a rozloučí se.

Jeanette vidí, že už je skoro pět hodin, a rozhodne se, že Sofia Zetterlundová starší musí počkat do zítřka. Nejdřív si musí promluvit se svou Sofií.

Sbalí si tašku a vydá se k autu, vyrazí k domovu. Navolí číslo, přitiskne si telefon k rameni a vycouvá ven.

Telefon vyzvání, ale nikdo neodpovídá.

Victoria Bergmanová, Vita bergen

dobré.

Mohlo to tehdy dopadnout jinak. Mohlo to tehdy být

Mohlo to být dobré.

Jen kdyby byl jiný. Kdyby byl dobrý.

Sofia sedí v kuchyni na podlaze.

Mumlá si pro sebe a kývá se dopředu a dozadu.

„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Když pohlédne na dveře ledničky a na spousty poznámek, lístků a článků vytržených z novin, dostane záchvat smíchu, až kolem sebe prská sliny.

Zná psychologický fenomén L’homme du petit papier. Muž s lístky papíru. Nutkání všude si neustále dělat poznámky o svých pozorováních. Plnit si kapsy krátkými texty

a zajímavými články z tisku.

Neustále mít po ruce papír a tužku.

Nepohodlná kamarádka. Unsocial mate.

Solace Aim Nut.

V Sieře Leone si našla novou kamarádku. Nepohodlnou kamarádku, kterou pojmenovala Solace Aim Nut.

Anagram výrazu „Unsocial mate“.

Byla to slovní hříčka, sice hříčka, ale míněná naprosto vážně. Strategie přežití obnášela vytváření smyšlených osob, které převzaly její roli, když toho otec po Victorii vyžadoval příliš.

Přenesla vinu na jiné své osobnosti.

Každý pohled, každé hvízdnutí, každé významné gesto si vykládala jako obvinění z nedostatečnosti.

Odjakživa je pošpiněná.

„Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný

a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé

nepravosti.“

Zabloudí ve svém vlastním vnitřním bludišti a rozlije na stůl trochu vína.

„Občerstvím duši znavenou a každou duši tesknící ukojím.“

Nalije si další sklenici vína a vypije ji, pak odejde do koupelny.

„Vás však, kdo strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno, vás jsem určil meči, vy všichni se musíte k popravě sklonit.“

Hladový oheň, pomyslí si.

Když hladový oheň vyhasne, člověk zemře.

Naslouchá šumění krve, která jí žhne v žilách. Oheň nakonec vyhasne, srdce zuhelnatí a stane se z něj velká černá skvrna.

Doleje si víno, opláchne si obličej, napije se, zakucká se, ale přiměje se víno dopít. Posadí se na záchodovou mísu, utře se froté ručníkem, vstane a nalíčí se. Když je hotová, chvíli se pozoruje. Vypadá dobře.

Vyhovuje účelu.

Ví, že když se postaví k baru a bude se tvářit znuděně, nemusí nikdy dlouho čekat. Už to udělala tolikrát. Skoro každý večer.

Několik let.

Pocity viny fungovaly jako útěcha, protože svou vinou si je jistá. Omámila se a hledala potvrzení u mužů, kteří vidí jen sami sebe, a proto jí nic potvrdit nemůžou. Stud je pro ni osvobozením.

Ona však nechce, aby ti muži viděli něco jiného než povrch. Její nitro nesmí nikdy spatřit.

Proto má občas špinavé, potrhané šaty. Zelené skvrny od toho, jak ležela na zádech na trávníku v parku.

Když je připravená, vrátí se do kuchyně, vezme další láhev a vejde do ložnice. Napije se přímo z láhve, mezitím hledá v šatníku a vytáhne černé šaty. Natáhne je na sebe, zakopne, uchichtne se a konečně se podívá do zrcadla. Ví, že přítomnost je okamžik, z něhož se zítra stane výpadek paměti. Hrozně ráda by si pamatovala to, na co teď myslí, ale tyhle

myšlenky se nikdy nevracejí.

Jako mouchy na kostku cukru.

Budou soupeřit o to, kdo ji pozve na nejdražší drink. Vítěz získá lehké pohlazení po hřbetu ruky a po třetím drinku její stehno v rozkroku. Je skutečná a její úsměv je vždycky upřímný.

Ví, co si přeje, aby s ní dělali, a vždycky jim to jednoznačně sdělí. Ale pokud se mám smát, potřebuju víc vína, pomyslí si a znovu se napije.

Cítí, že pláče, ale to je jen vlhkost na tvářích a ona ji opatrně setře palcem. Povrch se nesmí poškodit.

Náhle zazvoní telefon, který má v kapse bundy, a ona se odpotácí do předsíně.

Vyzvánění je pronikavé, proráží jí bubínky jako hřebík, a když konečně najde telefon, zvoní už podesáté.

Vidí, že je to Jeanette, stiskne ODMÍTNOUT a pak mobil vypne. Jde do obýváku a ztěžka dopadne na pohovku. Začne listovat v časopise, který leží na stolku, a dojde až doprostřed.

Uplynula už tak dlouhá doba a život je pořád stejný, stejná nezbytnost.

Barevná fotografie osmihranné věže.

Zahledí se na ni skrze závoj opilosti, upře tam pohled a vidí, že to je pagoda vedle buddhistického chrámu. Je u ní článek o tematickém zájezdu do Wu-chanu, hlavního města provincie Chu-pej, ležícího na východním břehu řeky

Jang-c’-ťiang.

Wu-chan.

Vedle je reportáž o Gaovi Sing-ťienovi, nositeli Nobelovy ceny za literaturu, a velký obrázek obálky jeho románu Bible osamělého člověka.

Gao.

Odloží časopis a přistoupí ke knihovně, něco hledá, těžko se jí čtou drobná písmena, zhluboka se nadechne, aby se přestala potácet, opře se o polici a nakonec najde to, co hledá.

Opatrně vytáhne knížku v odřené kožené vazbě.

Osm esejí o umění žít, které napsal v roce 1591 Gao Lian. Všimne si háčku, který přidržuje knihovnu u zdi.

Gao Lian.

Gao Lian z Wu-chanu.

Chvíli váhá, ale pak pomalu odsune zástrčku, dveře tiše, skoro neslyšně zaskřípají a otevřou se.

Průzračné jezero

Kancelář Kennetha von Kwista je střízlivá, velmi mužská – jsou v ní černá kožená křesla, velký psací stůl a mnoho naturalistických uměleckých děl.

Na stěně za psacím stolem visí rozměrný obraz vysoké

hory.

Sníh a vánice.

Píchne ho v žaludku, ale přesto si naleje plnou

skleničku whisky a podá láhev Viggovi Dürerovi, ale ten jen zavrtí hlavou.

Von Kwist skleničku pozvedne, opatrně usrkne

a vychutnává pronikavé kouřové aroma. Schůzka s Viggem dosud nic nezměnila, k lepšímu ani k horšímu. Aspoň že přiznal, že se s rodinou Lundströmovou zná víc než jen povrchně.

Jeho nyní zesnulá manželka Henrietta a Annette Lundströmová byly spolužačky, udržovaly spolu styk i po maturitě a obě rodiny se celá léta pravidelně scházely, i když jen několikrát za rok a v poslední době vůbec.

Před deseti lety se Viggo a Henrietta vypravili autem do Kristianstadu a strávili s Lundströmovými víkend. Jediná mimořádná věc, na niž se Viggo z pobytu pamatuje, je, že dcera hostitelů Linnea byla ukňouraná a protivná.

Jinak si to opravdu užili.

Muži hráli přes den golf, a když se vrátili domů, dámy už měly uvařenou večeři.

„Naposledy jsme se viděli na Henriettině pohřbu.“ Viggo Dürer zamlaská. „Od té doby jsem se s nimi už nesešel. Teď už je po smrti i Karl…“

„Viggo,“ přeruší ho státní zástupce. „Známe se už dlouho a vždycky jsem ti pomáhal, stejně jako ty mně, když jsem potřeboval tvou pomoc.“

Viggo Dürer přikývne. „To je pravda.“

„Ale teď si nejsem jistý, jestli ti dokážu pomoct.

Vlastně ani nevím, jestli chci.“

„O čem to mluvíš?“ Viggo Dürer na něj nechápavě

pohlédne.

„Nedávno jsem mluvil s nějakou psycholožkou,

protože se ukázalo, že Karl se přiznal ke zneužívání Linnei pod vlivem silných léků.“

„Ano, to je hrozný příběh.“ Viggo Dürer se otřese a na tváři se mu objeví nepříliš přesvědčivý výraz znechucení. „Ale co to má co dělat se mnou?“

„Sofia Zetterlundová, psycholožka, která mluvila s Karlem, si byla jistá tím, že medikace jeho úsudek

neovlivnila, navíc jeho výpověď potvrdila dcera. Ta chodí mimochodem také na terapii k Sofii Zetterlundové.“

„Cože? Ta holka chodí na terapii?“ Viggo Dürer se zatváří překvapeně. „Myslel jsem si, že Annette…“

Zmlkne a Kenneth von Kwist se ho zeptá: „Co Annette?“

Viggo uhne pohledem. „Nic. Jen jsem si myslel, že se všechno zlepšilo, když je Karl po smrti. Vyšetřování případu asi kvůli tomu odložili, ne?“

Na Viggově zjevu je něco, co posiluje von Kwistovo podezření, že psycholožka Sofia Zetterlundová má přece jen pravdu.

„Ano, obžaloba je odložena, ale Linnea teď tvrdí, že do Karlovy… jak bych to nazval… činnosti jsi byl zapojený i ty.“

„Do prdele.“ Viggo Dürer zbledne jako stěna a chytí se za prsa.

„Je ti dobře?“

Advokát zasténá, několikrát se zhluboka nadechne

a pak zvedne ruku v odmítavém gestu. „To nic,“ řekne pak.

„To, co říkáš, mě hluboce zneklidnilo.“

„Já vím. A proto je potřeba jednat pragmaticky. Víš, co tím myslím?“

Viggo Dürer přikývne. Zdá se, že znovu sebral síly. „Já se o to postarám.“

Bene vita, Victoria Bergmanová, Vita bergen

Bene vita. Dobrý život.

Mohlo to tehdy dopadnout jinak. Mohlo to být dobré. Mohlo to dopadnout dobře.

Jen kdyby byl jiný. Kdyby byl dobrý. Jen dobrý.

Všude obrázky. Stovky, možná tisíce dětských naivních kreseb jsou rozházené po zemi nebo připevněné na stěně.

Všechny velmi podrobné, ale kreslilo je dítě.

Vidí dům v Grisslinge, před požárem a po něm, a chatu v Dala-Flodě.

Pták v hnízdě s mláďaty, předtím a potom, co je Victoria zabila klackem.

Malá holčička u majáku. Madeleine, její holčička, kterou jí vzali.

Vzpomíná na odpoledne, kdy Bengtovi sdělila, že je těhotná.

Bengt vyskočil z křesla a zatvářil se vyděšeně.

Přiskočil k ní a zařval: „Vstávej!“

Pak ji chytil za paže a prudce zvedl z pohovky.

„Poskakuj, sakra!“

Stáli proti sobě a on jí funěl do obličeje. Dech mu byl cítit česnekem.

„Poskakuj!“ opakoval. Vzpomíná si, že potřásla hlavou. Nikdy, říkala si v duchu. K tomu mě nepřinutíš.

Uchopil ji v podpaží a zvedl ji do vzduchu. Bránila se, ale byl silnější. Odvlekl ji ke schodům do sklepa.

Dala se do pláče.

Divoce kopala kolem sebe, bála se, že ji chce shodit ze schodů.

Ale než ji dovlekl ke dveřím, náhle ji pustil a ona se rychle odplazila ke stěně a posadila se. „Nesahej na mě!“

Vzpomíná si, že otec se také dal do pláče, posadil se zase do křesla a obrátil se k ní zády.

Rozhlíží se po místnosti, která byla jejím útočištěm.

Mezi kresbami a lístečky připevněnými na stěnách vidí článek o malých uprchlících z Číny, kteří dorazí na letiště Arlanda

s falešným pasem, mobilním telefonem a padesáti americkými dolary. Jak pak beze stopy zmizí. Každý rok jich jsou stovky.

Tabulka s fakty o systému chu-kchou.

V rohu rotoped, který používala. Celé hodiny šlapala a pak se potírala vonnými oleji.

Vzpomíná si, jak ji Bengt chytil za ruku a sevřel ji. „Na stůl,“ vzlykl, aniž by se na ni podíval. „Na stůl, do hajzlu!“

Připadala si, jako by se nacházela v jiném těle, ale nakonec vylezla na stůl a obrátila se k němu.

„Seskoč…“

Seskočila. Pak vylezla na stůl a znovu seskočila.

A znovu. A zas.

Po několika minutách odešel z místnosti, ale ona dál seskakovala ze stolu jako v transu, až se na schodech objevila malá Afričanka. Měla na sobě masku. Tvář byla chladná a bez výrazu. Prázdné černé oční důlky a za nimi nic.

Stejně to bylo k ničemu, myslí si Sofia. Ona žije.

Slunečnice

Druhý den se Jeanette hned ráno vypraví do Midsommarkransenu, navštívit Sofii Zetterlundovou starší. Po chvíli najde poblíž metra volné parkovací místo a vypne motor starého audi.

Přestože bylo poslední rok několikrát v opravě, pořád se objevují nové závady. Připadá jí, že mechanici vždycky jednu věc spraví a zároveň zapříčiní nový problém. Když to není chladič, hlava válce nebo klínový řemen, tak jsou špatně vyvážená kola, ve výfuku je díra nebo se něco porouchalo

v převodové skříni. Když vypne motor, zní to, jako by zalapal po dechu, sípavý, vlhký zvuk, po kterém následuje vzdech.

Jeanette předpokládá, že vlhké počasí posledních týdnů se starým motorem pořádně zamávalo.

Domov pro seniory, kde je hlášená Sofia Zetterlundová, je ve žluté funkcionalistické budově nedaleko Svandammského parku.

Jeanette má odjakživa ráda čtvrti Aspudden

a Midsommarkransen, které byly postavené v třicátých letech dvacátého století a připomínají malá městečka ve velkoměstě. Poslední léta života se tu jistě tráví příjemně, pomyslí si.

Ví však, že i takové idyla má své stinné stránky. Ještě před několika lety sídlil kousek odtud motorkářský klub Bandidos.

Jeanette mine kino Tellus, projde kolem několika dalších bloků a zahne doprava do menší uličky. Vedle velkých vstupních dveří na levé straně je cedule s nápisem Vítejte

v Domově pro seniory Slunečnice.

Než vstoupí dovnitř, zapálí si cigaretu a přemýšlí o Sofii Zetterlundové mladší.

Začala tolik kouřit kvůli Sofii? V poslední době vykouří víc než krabičku denně a několikrát se přistihla, že to tají před Johanem, připadá si jako puberťačka, která tajně bafá v ústraní. Díky nikotinu se jí ale lépe uvažuje. Svobodněji

a rychleji. A teď myslí na Sofii Zetterlundovou, na Sofii, do které je zamilovaná.

Zamilovaná? Láska? Co je to?

Jednou se o tom bavila se Sofií a ta ji seznámila s úplně novým pohledem na věc. Pro Sofii není zamilování

mravenčení po celém těle ani nic záhadného a příjemného. Nic, co Jeanette až dosud znala.

Sofia je toho názoru, že zamilovanost, být do někoho zamilovaný, je druh psychózy.

Milovaná bytost je jen ideální představa, která vůbec neodpovídá skutečnosti, a zamilovaný člověk miluje jen pocit, že je zamilovaný. Sofia to přirovnala k dítěti, které připisuje domácímu zvířeti vlastnosti, které vůbec nemá. Jeanette pochopila, jak to myslela, ale přesto se jí to dotklo, protože chvíli předtím Sofii přiznala, že se do ní zamilovala. Sofia Zetterlundová, myslí si. Proč je to proboha všechno tak bizarně zařízené, že se teď chystá setkat s druhou Sofií Zetterlundovou?

Přijala pomoc mladší Sofie v případě týkajícím se otce Victorie Bergmanové. Za chvíli pozná starší Sofii, která je také psycholožka a možná jí poskytne informace o hlavní podezřelé v probíhajícím vyšetřování – o Victorii Bergmanové. Típne cigaretu a zazvoní u dveří Domova pro seniory Slunečnice.

Teď si promluví se Sofií starší.

Po krátkém rozhovoru s ředitelkou ji zavedou do společenské místnosti.

Rozléhá se tu zvuk televize, vysílají reprízu amerického zábavného seriálu z osmdesátých let. Na sedací soupravě sedí dva muži a tři ženy, ale nezdá se, že by kohokoli z nich program nějak zvlášť zajímal.

Na protější straně místnosti u dveří na balkon se choulí žena v kolečkovém křesle a dívá se oknem ven.

Je vyzáblá a má na sobě dlouhé modré šaty, které jí zakrývají nohy až po špičky prstů. Rozpuštěné bílé vlasy jí sahají až do pasu. Je výrazně nalíčená, má modré oční stíny a jasně rudou rtěnku.

„Sofie?“ Ředitelka přistoupí k ženě na kolečkovém křesle a položí jí ruku na rameno. „Máte návštěvu. Přišla za vámi Jeanette Kihlbergová ze stockholmské policie a chce si s vámi promluvit o jedné vaší bývalé pacientce.“

„Říká se jim klienti,“ odpoví stařena rychle, trochu pohrdavě.

Jeanette si přitáhne židli s tyčkovým opěradlem a posadí se vedle Sofie Zetterlundové.

Představí se a vyloží, o co jí jde, ale stařena jí nevěnuje jediný pohled.

„Potřebovala bych vám položit pár otázek o jedné vaší bývalé klientce,“ řekne Jeanette. „O mladé ženě, se kterou jste se vídala před dvaceti lety.“

Žádná odpověď.

Stará žena upírá pohled na cosi venku. Oči má zakalené.

Asi má šedý zákal, pomyslí si Jeanette. Nebo je možná

slepá.

„Když k vám ta dívka chodila na terapii, bylo jí

sedmnáct,“ pokračuje. „Jmenovala se Victoria Bergmanová. Říká vám to něco?“

Žena konečně pohne hlavou a na staré tváři se objeví náznak úsměvu. Trochu zjihne.

„Victoria,“ řekne Sofia starší. „Jak bych se na ni nepamatovala?“

Jeanette vydechne. Rozhodne se, že nebude ztrácet čas a půjde rovnou na věc. Přisune si židli ještě trochu blíž.

„Mám s sebou její fotografii. Nevím, jak dobře vidíte.

Myslíte, že byste ji dokázala identifikovat?“

Sofia se zasměje. „Nedokázala. Už dva roky jsem slepá. Ale můžu vám ji popsat, jak tehdy vypadala. Světlé vlasy, modré oči, s různými odstíny. Půvabný obličej, malý, rovný nos a plné rty. Měla zvláštní tvář. Takový křivý úsměv a upřený, zaujatý pohled.“

Jeanette hledí na fotografii vážné dívenky ve školní ročence. Vzhled by popisu staré dámy odpovídal. „Co se s ní stalo, když terapie skončila?“

Sofia se znovu zasměje. „S kým?“

Jeanette pojme podezření. „S Victorií Bergmanovou.“

Na Sofiině tváři se znovu objeví nepřítomný výraz a Jeanette po chvíli otázku zopakuje.

„Co se stalo s Victorií Bergmanovou, když terapie

skončila?“

Sofia se opět rozzáří. „Victoria? Ano, na ni se pamatuju.“

Pak úsměv vybledne a stařena si přejede rukou po tváři.

„Nemám rozmazanou rtěnku?“

„Ne, je to v pořádku,“ odpoví Jeanette. Obává se, že Sofia Zetterlundová má obtíže s krátkodobou pamětí.

Pravděpodobně Alzheimer.

„Victoria Bergmanová dostala chráněnou identitu.

Setkala jste se s ní ještě potom?“

Sofia se zatváří zmateně. „Victoria Bergmanová,“ opakuje nahlas.

Jeden ze starců, kteří sedí na pohovce a dívají se na televizi, se k nim otočí. „Victoria Bergmanová je džezová zpěvačka,“ zachraptí. „Včera byla v televizi.“

Jeanette se na něj usměje a muž spokojeně přikývne.

„Victoria Bergmanová,“ opakuje Sofia. „Pozoruhodný příběh. Ale džezová zpěvačka nebyla a ani v televizi jsem ji nikdy neviděla. Jste cítit kouřem… nemáte cigaretu?“

Jeanette zvraty v rozhovoru vyvádějí z míry. Sofia Zetterlundová sice nedokáže vést souvislý rozhovor, ale to ještě neznamená, že jí nefunguje dlouhodobá paměť.

„Tady se bohužel nesmí kouřit,“ namítne.

Sofiina odpověď se pravděpodobně nezakládá na pravdě. „Ale v mém pokoji ano. Odvezte mě tam a zakouříme si.“

Jeanette odsune židli, vstane a opatrně kolečkové křeslo se Sofií obrátí. „Dobře, tak si půjdeme sednout k vám. Kde máte pokoj?“

„Poslední dveře v chodbě vpravo.“

Sofia ožila, ať už proto, že si bude moct vykouřit cigaretu, nebo proto, že si má s kým promluvit.

Jeanette ředitelce naznačí, že půjdou na chvíli do

pokoje.

Když jsou uvnitř, chce si Sofia přesednout do křesla

a Jeanette jí pomůže se tam usadit. Sama se posadí ke stolečku u okna.

„A teď si zakouříme,“ raduje se Sofia.

Jeanette jí podá zapalovač a cigarety a Sofia si jednu navyklými pohyby zapálí. „Ve skříni je popelník, stojí vedle Freuda.“

Freuda? Jeanette se obrátí.

Ve skříni za ní skutečně stojí velký křišťálový popelník a vedle něj ozdobné skleněné těžítko, v němž sněží, když se

s ním zatřese. Na dně obvykle bývají figurky hrajících si dětí, sněhuláci nebo jiný zimní motiv, ale v Sofiině těžítku je obrázek nesmírně vážně se tvářícího Sigmunda Freuda.

Jeanette vstane, jde pro popelník, a když je u skříně, neodolá a zatřese těžítkem.

Zasněžený Freud, pomyslí si. Sofia Zetterlundová má rozhodně smysl pro humor.

„Děkuji,“ řekne stařena, když jí Jeanette podá popelník.

Jeanette se znovu zeptá: „Setkala jste se ještě někdy s Victorií Bergmanovou, poté co dostala utajenou identitu?“

Stařena s cigaretou v ruce jako by omládla. „Ne, nikdy. Zrovna schválili nový zákon o ochraně osobních údajů, takže nikdo neví, jak se dnes jmenuje.“

To není nic nového, jen to potvrzuje, že dlouhodobá paměť staré psycholožky je v pořádku.

„Neměla nějaká zvláštní znamení? Mám dojem, že se dobře pamatujete, jak vypadala.“

„To ano,“ přikývne Sofia. „Byla velice půvabná.“ Jeanette čeká na pokračování, ale když nepřichází,

znovu položí stejnou otázku a tentokrát stará žena odpoví.

„Byla to nadprůměrně inteligentní dívka. Vlastně inteligentnější, než je zdrávo, jestli mi rozumíte?“

„Ne, co tím myslíte?“

Sofiina odpověď s Jeanettinou otázkou příliš nesouvisí.

„Neviděly jsme se od podzimu 1988. Ale o deset let později jsem od ní dostala dopis.“

Trpělivost, povzbuzuje se Jeanette. „Pamatujete se, co v tom dopise bylo?“

Sofia zakašle a natáhne se po popelníku, Jeanette jí ho musí přistrčit. Na stařenině tváři se znovu rozhostí nepřítomný výraz. „Ti dva se pořád hádají,“ řekne a pohlédne za Jeanette. Ta se podvědomě otočí, ale vzápětí pochopí, že žena mluví

o něčem vymyšleném nebo o minulosti.

„Pamatujete se na dopis od Victorie Bergmanové?“ zkusí to Jeanette znovu. „Na ten, co vám napsala poté, co získala novou identitu.“

„Dopis od Victorie. Samozřejmě, pamatuju si to naprosto jasně.“ Sofia se usměje načerveněnými rty.

„Vzpomínáte si, co vám napsala?“

„Já už nevím. Ale podívám se…“

Co to znamená? myslí si Jeanette. Copak má ten dopis

tady?

Sofia se pokusí vstát, ale tvář se jí zkřiví bolestí.

„Počkejte, já vám pomůžu.“ Jeanette jí pomůže posadit

se do kolečkového křesla a ptá se, kam ji má odvézt.

„Dopis je v pracovně, když přijdete do kuchyně, jsou to ty dveře vpravo. Dovezte mě k registračce, ale až ji budu odmykat, odejděte laskavě z místnosti. Zámek se otevírá pomocí kódu a obsah je důvěrný.“

V místnosti, v níž se nacházejí, je sice povícero skříní a polic, ale to je všechno. Místnost s koupelnou a záchodem.

Jeanette pochopí, že se Sofia v duchu vrátila v čase do svého bývalého domova.

„Nemusíte mi ten dopis ukazovat,“ řekne. „Pamatujete se, co v něm bylo?“

„Doslova samozřejmě ne. Ale psala v něm hlavně o své

dceři.“

„O své dceři?“ Jeanette to zaujalo.

„Ano. Otěhotněla a dala dítě k adopci. Moc o tom

nemluvila, ale vím, že začátkem léta 1988 se rozjela dítě hledat. Tehdy u mě totiž bydlela. Dva měsíce.“

„Ona u vás bydlela?“

Stařena se náhle zatváří nesmírně vážně. Kůže jako by se jí napjala a nesčetné vrásky vyhladily. „Ano. Měla sebevražedné sklony a já považovala za svou povinnost se o ni postarat. Nikdy bych Victorii nedovolila odejít, kdybych nevěděla, že je pro ni naprosto nezbytné dítě znovu vidět.“

„A kam jela?“

Sofia Zetterlundová zavrtí hlavou. „Nechtěla o tom mluvit. Ale když se vrátila, byla silnější.“

„Silnější?“

„Ano. Jako by z ní spadlo nějaké břemeno. To, co jí udělali v Kodani, se nikdy nemělo stát. To by neměl prožít nikdo.“

Minulost

Kdyby jen byl dobrý.

„Jste pro mě mrtví!“ napíše Victoria docela dolů na pohled, který pak hodí do schránky na Hlavním nádraží ve Stockholmu. Na pohlednici je obrázek krále Karla Gustava XIV., jak sedí na pozlacené židli, královna stojí s úsměvem vedle něj a dává najevo, že je na svého manžela hrdá a že je v područí svého životního partnera a poslouchá ho na slovo.

Přesně jako matka, pomyslí si a vejde do metra.

Victoria má dojem, že úsměv královny Silvie připomíná úsměv Jokera, rty rozříznuté do rudého šklebu od ucha k uchu, vzpomene si, jak jí někdo říkal, že se král

v soukromí chová jako prase, když zrovna neříká obyvatelům Arbogy Örebrořané, střílí po královně zápalky, aby ji ponížil.

Je předvečer slunovratu, takže pátek. Victoria uvažuje, proč se tenhle svátek, který souvisí s letním slunovratem, dnes vždycky slaví třetí pátek v červnu bez ohledu na to, kde se slunce zrovna nachází.

Jste otroci, myslí si a pohrdavě pozoruje opilé lidi, kteří obtížení taškami s jídlem nastupují do chladivého vagonu.

Poslušní lokajové. Náměsíčníci. Ona sama se nedomnívá, že má nějaký důvod cokoli slavit, a jede k Sofii, do jejího domu v Solberžské ulici v Tyresö.

Bylo dobře, že se vrátila do Kodaně, teď ví, že je jí to

jedno.

Dítě mohlo klidně umřít, vyšlo by to nastejno. Když ho upustila na podlahu, nezemřelo.

Z toho, co se stalo po příjezdu sanitky, si moc

nepamatuje, jen tolik, že dítě nezemřelo.

Vajíčko prasklo, ale nevyteklo a na policii to nikdo neoznámil.

Nechali ji utéct. A ona ví proč.

Projíždí Starým městem, po mostě přes Riddarfjärden a vidí výletní parníčky a v dálce horskou dráhu v Gröna Lundu. Myslí na to, že už tři roky nebyla na žádné pouti. Ode

dne, kdy zmizel Martin. Neví, co se mu ve skutečnosti stalo, ale asi spadl do vody.

Když projde brankou, uvidí Sofii, jak sedí v křesílku před červeným domkem s bílými rohovými sloupky. Sedí ve stínu velké třešně, a když Victoria přijde blíž, všimne si, že stará žena spí. Její světlé, téměř bílé vlasy jí spadají na ramena jako závoj a nalíčila se. Rty má rudé a na víčka si nanesla modré stíny.

Je chladno, a tak Victoria vezme přikrývku, kterou si Sofia přehodila přes nohy, a zabalí ji do ní. Vejde do domu

a po chvilce hledání najde Sofiinu kabelku. Ve vnější kapse je hnědá peněženka z odřené kůže. Vidí, že v přihrádce na bankovky jsou tři stokoruny, a rozhodne se, že jednu tam nechá. Zbylé dvě přeloží a strčí si je do zadní kapsy džínů.

Pak peněženku vrátí zpátky a přejde do Sofiiny pracovny. V zásuvce psacího stolu najde blok s poznámkami.

Posadí se k psacímu stolu, otevře ho a začne číst.

Vidí, že Sofia si zapsala všechno, co jí kdy řekla, někdy slovo od slova, a překvapí ji, že stihla dokonce zaznamenat,

jak se Victoria pohybovala nebo jakým tónem mluvila.

Victoria předpokládá, že Sofia ovládá těsnopis a pak rozhovory přepisuje. Čte pomalu dál a přemýšlí nad vším, co bylo řečeno.

Koneckonců se přece jen sešly víc než padesátkrát.

Vezme si propisovačku a opraví jména, aby odpovídala skutečnosti. Když je v poznámkách napsáno, že něco udělala Victoria, přestože za to ve skutečnosti mohla Solace, opraví to. Všechno by mělo sedět, nechce nést vinu za něco, co provedla Solace.

Victoria usilovně pracuje a zapomene na čas. Při čtení dělá, že je Sofia. Vraští čelo a snaží se stanovit klientovi diagnózu.

Na okraj si dělá poznámky o vlastních pozorováních a úvahách.

Případně krátce vysvětlí, co by podle ní Sofia měla udělat a které náznaky by měla prozkoumat hlouběji.

Když Sofia neporozuměla něčemu, co říkala Solace, Victoria to připíše na okraj drobným, úhledným písmem.

Nechápe, jak je možné, že si toho Sofia tolik špatně vyložila.

Victoria je prací úplně pohlcená a blok odloží, až když uslyší, že Sofia rachotí něčím v kuchyni.

Vykoukne oknem ven. Na protější straně silnice, u jezera, sedí skupina lidí a něco jí. Usadili se na můstku a prostřeli na oslavu slunovratu.

Z kuchyně zavane vůně kopru.

„Vítej zpátky, Victorie!“ volá na ni Sofia z kuchyně.

„Jaká byla cesta?“

Stručně odpoví, že všechno proběhlo dobře.

Dítě je jen vejce v modrém pyžamu. Nic víc. Odstřihla se od toho.

Světlý večer přechází v téměř stejně světlou noc,

a když Sofia prohlásí, že si půjde lehnout, zůstane Victoria sedět na kamenných schodech a poslouchá zpěv ptáků. Na stromě v sousedovic zahradě klokotá slavík a ona slyší hlasy lidí oslavujících na můstku. Vzpomene si na slunovrat

v Dalarně.

Začínalo se tím, že sešli dolů k řece a dívali se na kostelní lodi, které vezly lidi do kostela, pak se šlo do lesa a nasekala se spousta březových větví, které se zapíchaly

u vchodu, a pak začal tanec kolem májky, kterou chlapi vztyčili za bujarého povykování. Babky s věnci se nasmály víc než kdy jindy, ale zas tak moc ne, protože začala účinkovat kořalka

a všechny ostatní baby byly mnohem hezčí než vlastní manželka, tvář ji zaštípala, když jí pěst dala na vědomí, že je tlustá jako prase. Ostatní chlapi jsou na tom mnohem líp, mají babu, co je věčně nadržená, spokojená a vděčná, ne taková zatvrzelá a nijaká. Takže mohl klidně zalézt k ní a osahávat ji, i když říkala, že ji bolí břicho, on na to, že se přejedla sladkostmi, když jí přitom peníze vystačily právě tak na limonádu a místo sladkostí se musela koukat, jak jsou všechny ostatní děti upatlané cukrovou vatou až za ušima…

Victoria se rozhlédne. U jezera je ticho a slunce probleskuje nad obzorem. Na pár hodin zmizí, ale pak zase vyjde. Nesetmí se nikdy.

Vstane, je trochu ztuhlá ze sezení na tvrdých schodech. Zachvěje se zimou a uvažuje, jestli nepůjde dovnitř, ale pak se rozhodne, že se projde a zahřeje se. Pořád není unavená, i když už je skoro ráno.

Špičatý štěrk ji bodá do bosých nohou, a tak přejde na okraj trávníku. U branky vidí odkvétající šeřík, květy jsou sice už povadlé, ale pořád ještě voní.

Silnice je liduprázdná, je slyšet jen vzdálené houkání lodi, a ona sejde k můstku.

Pár racků hoduje na zbytcích večerní hostiny, které se povalují kolem přeplněného odpadkového koše. Neochotně vyklidí pole a s křikem se vznesou nad jezero.

Dojde na můstek a klekne si na něj. Voda je černá

a studená, vyskakují z ní ryby a chytají hmyz, který poletuje těsně nad hladinou.

Lehne si na břicho a zahledí se do temné vody. Dělají se na ní kruhy a rozmazávají její odraz, ale líbí se jí takhle se vidět. Připadá si hezčí.

Olíznout si rty a nacpat jazyk do pusy, která pravděpodobně chutná po zvratcích, dvě láhve třešňového vína putují snáz ven než dovnitř. Patnáct kluků se navzájem hecovalo, laboratoř zas tak velká nebyla, zejména když pořád pršelo a nemohli být venku. Hrávali černého Petra o to, kdo

s ní bude moct jít do vedlejší místnosti. Když byli venku, tak většinou na svahu za školou, z toho se daly válet sudy a skončit na hromadě metr od cestičky, odvrácené pohledy lidí, co je viděli zespodu, zařvala na kluka, že se přece chtěl po jízdě na ruském kole jít vykoupat. A teď tu stojí a třese se zimou, tak ať skočí do vody, to je lepší než řečičky o té úžasné nové chůvě…

Victoria vidí, jak se Martin pomalu potápí a mizí.

V pondělí ráno ji Sofia vzbudí, říká, že je jedenáct hodin a že za chvíli pojedou autem do města.

Když Victoria vyleze z postele, vidí, že má špinavé nohy, poškrábaná kolena a pořád ještě mokré vlasy, ale co dělala v noci, si nepamatuje. Sofia prostřela v zahradě

k snídani a při jídle Victorii řekne, že se setkají s lékařem jménem Hans, který ji prohlédne a zdokumentuje nález. Když

to stihnou, sejdou se ještě s policistou jménem Lars.

„Hans a Lars,“ odfrkne Victoria. „Nesnáším fízly,“ zamračí se a demonstrativně odsune šálek. „Nic jsem neprovedla.“

„Jen jsi mi sebrala z peněženky dvě stovky, takže zaplatíš benzin, až budeme tankovat.“

Victoria přesně neví, co cítí, ale má dojem, jako by jí bylo Sofie líto.

Je to nový zážitek.

Hans je lékař z Ústavu soudního lékařství v Solně, ten, co má Victorii prohlédnout. Je to druhá prohlídka, první proběhla v nemocnici v Nacce před týdnem.

Když se jí dotkne, roztáhne jí nohy a nahlédne do ní, Victoria si přeje, aby místo toho byla v nemocnici v Nacce, tam ji prohlížela lékařka.

Anita nebo Annika, už neví.

Hans jí vysvětluje, že vyšetření může být nepříjemné, ale že jí chce pomoct. Neříkali jí přesně tohle všichni odjakživa?

Že je to sice trochu nepříjemné, ale že je to pro její

dobro?

Hans prohlíží celé její tělo a nahrává záznam o tom, co

vidí, na diktafon.

Svítí jí do úst baterkou a pak řekne věcným, bezbarvým hlasem: „Ústa. Popraskaná sliznice.“

Pak zbytek jejího těla.

„Genitálie. Vnější a vnitřní pohlavní orgány, jizvy po násilném rozšiřování v nezralém věku. Konečník, jizvy, nezralý věk, zahojené praskliny, násilné roztahování, rozšířené cévy, fisury ve sphincter ani, polypy v konečníku… Jizvy způsobené ostrými předměty na trupu, na břiše, stehnech

a pažích, zhruba třetina v dětství. Stopy po krevních podlitinách…“

Zavře oči a myslí na to, že tohle podstupuje, aby mohla začít od začátku, aby se mohla stát někým jiným a na všechno zapomenout.

Téhož dne ve čtyři hodiny se sejdou s policistou

jménem Lars, se kterým si má promluvit.

Chová se pozorně, pochopil například, že mu nechce podat při pozdravu ruku, a nedotýká se jí.

První rozhovor s Larsem Mikkelsenem proběhne v jeho kanceláři a ona mu vypráví stejné věci jako Sofii Zetterlundové.

Lars se tváří smutně, když Victoria odpovídá na jeho otázky, ale stále ji chápe a Victoria se cítí překvapivě uvolněná. Po chvíli začne být zvědavá, co je Lars Mikkelsen vlastně zač, a zeptá se ho, proč dělá to, co dělá.

Lars se zamyslí a váhá s odpovědí.

„Myslím si, že tenhle typ trestného činu je nejodpornější ze všech. Jen málokteré oběti se dostane zadostiučinění a jen málokterý pachatel je odsouzen,“ řekne nakonec. Victorii to zaskočí.

„Víte přece, že nechci, aby někoho kvůli mně zavřeli?“

Policista na ni vážně pohlédne. „Ano, vím, a je to škoda, i když to není neobvyklé.“

„Proč si myslíte, že to tak je?“

Lars se opatrně pousměje, zdá se, že její lhostejný tón mu nevadí. „Teď to vypadá, jako bys vyslýchala ty mě,“ řekne.

„Ale já ti odpovím. Jsem přesvědčený, že pořád ještě žijeme ve středověku.“

„Ve středověku?“

„Přesně tak. Slyšela jsi někdy o únosu nevěsty?“ Victoria zavrtí hlavou.

„Ve středověku mohlo dojít k uzavření manželství tím způsobem, že muž unesl a znásilnil ženu. Tím, že ji zneužil, ji přinutil, aby se za něj provdala, a zároveň získal její majetek.“

„A co dál?“

„Jde tu o majetek a závislost,“ pokračuje Lars.

„Znásilnění se tehdy nepovažovalo za osobní újmu vůči ženě, která mu byla vystavena, ale za odcizení majetku. Zákony postihující znásilnění vznikly na ochranu mužova práva na vzácný sexuální majetek – mohl ženu provdat nebo ji sám využívat. Protože při takovém přestupku šlo o mužova zákonná práva, žena se procesu vůbec neúčastnila. Byla jen majetkem, o který se muži dohadovali. V případech znásilnění

jsou stále živé představy související se středověkým pohledem na ženu. Mohla se bránit, mohla říct ne, ale myslela tím ano. Byla tak vyzývavě oblečená. Chtěla se muži pomstít.“

Victorii to zaujme.

„Podobným způsobem přežívá i středověký pohled na dítě,“ pokračuje Mikkelsen. „Ještě v devatenáctém století byly děti považovány za malé dospělé s omezeným chápáním. Byly trestány a dokonce popravovány za stejných podmínek jako dospělí. Pozůstatky tohoto pohledu přežívají dodnes. Dokonce i na Západě jsou nezletilí zavíráni do vězení. Dítě je považováno za dospělého, ale zároveň nedisponuje právem dospělého rozhodovat o svém osudu. Je nedospělé, ale trestané jako dospělí. Je majetkem dospělého.“

Victoria je jeho výkladem překvapena. Nikdy by si nemyslela, že nějaký muž dokáže takhle uvažovat.

„Nejdůležitější ze všeho je,“ zakončí svou řeč Lars Mikkelsen, „že dospělí i dnes považují dítě za svůj majetek. Trestají ho a vychovávají podle vlastních zákonů.“

Pohlédne na Victorii. „Spokojíš se s touhle odpovědí?“

Vypadá upřímně a zdá se, že je pro svou práci zapálený. Victoria sice fízly nesnáší, ale tenhle se jako fízl nechová. „Ano,“ odpoví.

„Takže přejdeme zase k tobě?“

„Dobře.“

O půl hodiny později je první rozhovor u konce.

Je noc a Sofia spí. Victoria se vplíží do její pracovny a opatrně za sebou zavře dveře. Sofia nic neříkala o tom, co Victoria napsala do jejího poznámkového bloku, asi si toho nevšimla.

Victoria vyndá blok a čte dál od místa, kde posledně skončila.

Myslí si, že Sofia má hezký rukopis:

Victoria má tendenci zapomínat, co řekla před deseti minutami, nebo i před týdnem. Jsou tahle „okna“ obyčejné výpadky paměti, nebo známka DID?

Ještě to úplně jistě nevím, ale tahle „okna“ spolu

s ostatními příznaky se hodí do celkového klinického obrazu.

Všimla jsem si, že při většině výpadků paměti mluví

o tématech, o nichž jinak není schopná diskutovat. O dětství, o svých nejranějších vzpomínkách.

Victoriino vyprávění je asociativní, jedna vzpomínka vede k další. Vypráví jedna osobnost, nebo se Victoria chová dětštěji, protože se jí o těchto vzpomínkách mluví snáze, když se začne chovat jako dvanácti nebo třináctiletá? Jsou

vzpomínky skutečné, nebo jsou spojené s Victoriinými dnešními myšlenkami týkajícími se těch událostí? Kdo je Vraní dívka,

o které se tak často zmiňuje?

Victoria vzdychne a připíše:

Vraní dívka je směs nás všech ostatních, až na Náměsíčnici, která nepochopila, že Vraní dívka existuje.

Victoria čte celou noc a v šest hodin ráno se jí zmocní obavy, že se Sofia každou chvíli probudí.

Než uloží blok do zásuvky, chvíli v něm namátkou listuje, nechce se jí ho odkládat. V tu chvíli si všimne, že Sofia její poznámky přece jen odhalila.

Čte původní text na první stránce poznámkového

bloku.

Můj první dojem z Victorie byl, že je velice inteligentní.

Je dobře informovaná o mojí profesi a o tom, co terapie obnáší. Když jsem na to na konci sezení upozornila, stalo se něco nečekaného, zjistila jsem, že je nejen inteligentní, ale

i velice prudká. Vyjela na mě. Řekla, že „nemám o ničem ani páru“ a že „jsem nula“. Už dlouho jsem neviděla, že by se někdo takhle rozzuřil, a její nekontrolovaný hněv mě zneklidnil.

Viktoria k této pasáži před několika dny připsala poznámku:

Vůbec jsem se nezlobila na vás. Asi jste to špatně pochopila. Říkala jsem, že to já nemám o ničem ani páru. Že já jsem nula, ne vy!

Sofia si nyní Victoriinu poznámku přečetla a dopsala

k ní:

Victorie, promiň, že jsem situaci špatně pochopila. Ale

byla jsi tak rozzuřená, že jsem ti skoro nerozuměla, a působila jsi dojmem, že se zlobíš na mě.

To tvůj hněv mě zneklidnil.

Mimochodem, přečetla jsem si všechno, co jsi připsala do poznámkového bloku, a myslím si, že je tam hodně zajímavých věcí. Aniž bych jakkoli přeháněla, tvoje rozbory jsou v mnoha případech tak výstižné, že předstihují ty moje.

Jsi rozená psycholožka. Přihlas se na univerzitu!

Pak na okraji došlo místo a Sofia tam přikreslila šipku naznačující, že má Victoria otočit stranu. Tam dopsala:

Ocenila bych ovšem, kdyby ses mě nejdřív zeptala, než si poznámkový blok půjčíš. Až budeš cítit, že nastala správná chvíle, můžeme si promluvit o tom, co jsi napsala.

Objímá tě Sofia

Průzračné jezero

Přítomnost

Lež je bílá jako sníh a nevinných se nedotkne.

Státní zástupce Kenneth von Kwist je spokojený, jak všechno zařídil, a namlouvá si, že vzniklé problémy příkladně vyřešil. Všichni jsou šťastní a spokojení.

Po taktickém tahu s informacemi od krajského soudu v Nacce má Jeanette Kihlbergová spoustu práce s Victorií Bergmanovou a výsledkem setkání s Viggem Dürerem je, že advokát zařídil další neoficiální vyrovnání s Ulrikou Wendinovou a s Lundströmovými. Sice to něco stálo, ale to mu nedělá starosti, protože to nemusí platit on.

A Dürer si to může dovolit.

Státní zástupce Kenneth von Kwist se snaží sám sebe přesvědčit, že všechny problémy jsou aspoň prozatím vyřešené. Jen kdyby se nebál, že se vynoří další.

Nejde o žádný reálný problém. Ví o něm jen on sám, a dokud to půjde, nikdo další se o něm nedoví.

Takže vlastně nemá důvod se něčeho obávat.

Ale dělá se mu z toho špatně, má pocit, který nezažil od svých třinácti let, kdy zklamal svého nejlepšího kamaráda.

Před více než čtyřiceti lety ukradli dva kluci z jedné dílny náhradní díly k mopedu, a když je přistihli při činu, jeden z nich se z toho vykroutil a všechno svedl na kamaráda,

kterého pak tři synové majitele dílny zmlátili tak, že musel několik týdnů ležet.

Kenneth von Kwist se cítí podobně jako tehdy.

Nový problém se jmenuje jeho svědomí a on sedí ve své kanceláři na státním zastupitelství a trápí se úvahami, co se asi stalo s Ulrikou Wendinovou.

Nabídl jí Viggo opravdu ještě víc peněz?

Poprvé to nebylo k ničemu, protože mladá žena vzápětí navštívila policii i psycholožku, tak proč by to mělo zafungovat teď?

Viggo Dürer dělal tajnosti s tím, jakým způsobem

hodlá problém s Ulrikou vyřešit, a státní zástupce přemýšlí, jestli je advokát opravdu schopen zařídit, aby dívka zmizela.

Myslí na události, jejichž záznam přednedávnem skartovačka rozřezala na proužky. Akta, která mohla prospět Ulrice Wendinové, ale očividně poškodit advokáta Vigga Dürera, bývalého policejního náčelníka Gerta Berglinda

a potažmo i jeho samého. Udělal jsem dobře? uvažuje státní zástupce.

Kenneth von Kwist tyto otázky nedokáže zodpovědět a nevolnost se mu rozšířila až do krku, pálí ho žáha a do úst mu stoupají žaludeční šťávy.

Jeho svědomí má příchuť žaludečních vředů.

Slunečnice

„Co se Victorii stalo v Kodani?“ ptá se Jeanette.

„A vzpomínáte si, co bylo v tom dopise?“

„Dejte mi ještě cigaretu, třeba si vzpomenu.“ Jeanette podá Sofii Zetterlundové krabičku.

„O čem jsme to mluvily?“ zeptá se stařena poté, co několikrát potáhla z cigarety.

Jeanette už začíná být netrpělivá. „O Kodani a o dopise od Victorie, který jste dostala před deseti lety. Pamatujete si, co vám napsala?“

„O Kodani nic nevím a obsah dopisu si přesně nepamatuju, ale vím, že na tom byla dobře. Seznámila se

s nějakým mužem, se kterým byla šťastná, vystudovala, přesně podle svých představ, a sehnala si práci. Myslím, že někde

v cizině…“ Sofia zakašle.

„Promiňte. Už jsem dlouho nekouřila.“

„Ona pracovala v cizině?“

„Ano. Ale to nebyla její hlavní práce, myslím, že měla ještě jiné zaměstnání ve Stockholmu.“

„Napsala vám, co dělá?“

Sofia vzdychne a zatváří se podezíravě. „Co jste vlastně zač? Víte přece, že mám povinnost mlčenlivosti, ne?“

Jeanette se zarazí, chápavě se usměje a vzpomene si, že její Sofia ji také upozornila na povinnost mlčenlivosti. Znovu zopakuje, kdo je, a vysvětlí stařeně, že je to nesmírně důležité, protože jde o několik vražd.

„Víc už vám říct nemůžu,“ zavrtí hlavou Sofia. „Dívka má utajenou identitu. Porušila bych zákon.“

Jeanette zareaguje instinktivně. „Zákon byl změněn,“ zalže. „Vy o tom nevíte? Nová vláda změnila zákon, vznikl dodatek umožňující výjimky. Vražda je taková výjimka.“

„Aha…“ Sofia se znovu zatváří nepřítomně. „Co tím chcete říct?“

„Chci tím říct, že naopak vy porušujete zákon, když mi neřeknete všechno, co víte. Nechci na vás tlačit, ale bylo by dobré, kdybyste mi aspoň mohla něco naznačit.“

„Naznačit? A co přesně?“

„Pokud víte, kde Victoria Bergmanová pracovala, nebo něco jiného, co může napomoct vyšetřování, byla bych ráda, kdybyste mi poskytla vodítko.“

K Jeanettinu překvapení se Sofia hlasitě rozesměje a požádá ji o další cigaretu. „V tom případě už to není důležité,“ řekne. „Buďte tak hodná a podejte mi Freuda…“

„Freuda?“

„Ano, prohlížela jste si ho, když jste mi podávala popelník, slyšela jsem to. Jsem možná slepá, ale hluchá ještě ne.“

Jeanette vyndá těžítko se zasněženým portrétem Freuda ze skříně a stařena si zapálí další cigaretu.

„Victoria Bergmanová byla skutečně neobyčejná,“ začne Sofia a pomalu převrací těžítko v rukou. Cigaretový kouř krouží kolem jejích modrých šatů a pod sklem víří sníh.

„Četla jste moje vyjádření a rozsudek o ochraně její identity a víte, jaký to mělo důvod. Victoria byla od dětství až do dospělosti hrubě pohlavně zneužívána svým otcem

a pravděpodobně i jinými muži.“

Sofia se odmlčí a Jeanette žasne, jak stařena dokáže přeskakovat mezi pronikavým úsudkem a demenci podobným zmatením.

„Pravděpodobně ale nevíte, že Victoria trpěla mnohočetným rozštěpem osobnosti neboli disociativní poruchou osobnosti, pokud vám ty pojmy něco říkají?“

Teď vede rozhovor Sofia Zetterlundová.

Jeanette má jen povšechnou představu, co pojmy znamenají. Sofia mladší jí při nějaké příležitosti vyprávěla, že Samuel Bai trpěl takovouto poruchou osobnosti.

„I když tato porucha je velmi vzácná, není vlastně nijak složitá,“ pokračuje Sofia starší. „Victoria byla jednoduše nucena vymyslet si několik verzí sebe samé, aby dokázala přežít a zpracovat vzpomínky na svoje zážitky. Když dostala novou identitu, potvrdilo se tím, že jedna z jejích dalších osobností skutečně existuje. Šlo o její spořádanou část, která dokázala vystudovat, najít si práci a tak dále, zkrátka a dobře žít normálním životem. V dopise, který mi poslala, psala, že se vydala v mých stopách, ale že není freudiánka…“

Sofia se opět zasměje, zakaleným okem mrkne na Jeanette a zatřese těžítkem. Jeanette cítí, jak se jí zrychluje puls.

V Sofiiných stopách, myslí si.

„Freud psal o morálním masochismu,“ dodává Sofia.

„Masochismus disociované osobnosti může spočívat v tom, že on či ona znovu prožívá své vlastní znásilnění tím, že dovolí alternativní osobnosti, aby je uskutečnila na někom jiném.

Tušila jsem, že Victoria má takové rysy, a pokud své problémy neřešila v dospělosti s jiným terapeutem, existuje velké riziko, že tato osobnost v ní stále přežívá. Chová se jako její otec, aby týrala a trestala samu sebe.“

Sofia zamáčkne cigaretu do květináče na stole a pak se uvelebí v křesle. Jeanette si všimne, že na tvář se jí vrátil nepřítomný výraz.

Po deseti minutách Slunečnici opustí. Dostala vyhubováno, protože ředitelka a nějaká ošetřovatelka, která Sofii přinesla léky, zjistily, že ona i Sofia během rozhovoru vykouřily každá pět cigaret.

Pořádně Jeanette umyly hlavu a požádaly ji, aby odešla. Naštěstí už v tu chvíli věděla dost na to, aby mohla pokračovat ve vyšetřování.

Sedne si za volant a otočí klíčkem. V motoru to zarachotí, ale nenastartuje. „Do prdele,“ zakleje Jeanette.

Po desíti marných pokusech to vzdá a rozhodne se, že si někde poblíž dá kávu a zavolá Hurtigovi, aby ji vyzvedl. Při té příležitosti s ním rovnou probere všechno, co jí vyprávěla Sofia Zetterlundová.

Vydá se do centra Midsommarkransenu a vejde do hospody Tři kamarádi proti vchodu do metra. Podnik je poloprázdný a ona si najde volný box u okna s výhledem do parku, objedná si kávu a minerálku a navolí Hurtigovo číslo.

„Copak se děje?“ ozve se nedočkavě Hurtig a Jeanette se v duchu usměje a propláchne si hrdlo hltem minerálky.

„Sofia Zetterlundová mi řekla, že Victoria Bergmanová je psycholožka.“

Mýdlový palác

Neřekl kdysi někdo, že přesycení je jedním z nejnápadnějších příznaků neuspokojenosti? Sofia

Zetterlundová jde po ulici Na Vršku a je ponořená do sebe. A není snad neuspokojenost mříží chránící před všemi změnami?

Připadá si sledovaná a pronásledovaná, ne však lidskou bytostí, ale vzpomínkami. Minulost se tlačí do každodenních úvah o nákupu jídla a jiných praktických záležitostí.

Stačí, že ucítí povědomou vůni, a hned se jí udělá špatně a žaludek se křečovitě stáhne.

Ví, že musí dříve či později Jeanette prozradit, kým ve skutečnosti je. Vysvětlit jí, že byla nemocná, ale už je jí dobře. Je to takhle jednoduché? Postačí, když jí to jen řekne? A jak na to Jeanette zareaguje?

Když se pokusila Jeanette pomoct sestavením profilu pachatele, ve skutečnosti jen bez sentimentu a chladně popsala sebe samou. Nemusela číst protokoly z místa činu, věděla, jak to tam vypadalo. Jak to tam mělo vypadat.

Všechno zapadlo do sebe a ona pochopila. Fredrika Grünewaldová a Per-Ola Silfverberg. Kdo ještě? Regina Cederová, pochopitelně.

A na závěr ona sama. Tak to musí být. To se musí stát. Příčina a důsledek. Ona celé dílo korunuje.

Nevyhnutelné finále.

Nejjednodušší by bylo Jeanette všechno říct a skončit celé to šílenství, ale něco jí v tom brání.

Na druhou stranu je možná už pozdě. Lavina se dala do pohybu a žádná síla na světě ji nedokáže zastavit.

Přejde přes Mariánské náměstí a vydá se dál

k Mýdlovému paláci, vejde dovnitř a vyjede výtahem nahoru. Když vstoupí do recepce, hned na ni zavolá Ann-Britt.

Musí jí říct něco důležitého. Sofii Zetterlundovou nejprve překvapí a pak rozzlobí, když se dozví, že volaly Ulrika Wendinová a Annette Lundströmová. Všechna naplánovaná

setkání jsou zrušená.

„Všechna? A uvedly nějaký důvod?“ Sofia se nakloní přes pult.

„Linneina matka říkala, že už se Linnei daří líp a že je zase doma.“

Ann-Britt složí noviny, které má před sebou,

a pokračuje: „Očividně ji dostala zase do své péče. Odebrali jí ji jen dočasně, a když je teď zase všechno v pořádku, nechce, aby sem Linnea už dál chodila.“

„Kráva jedna blbá!“ Sofia je vzteky bez sebe. „Takže ona si najednou myslí, že je kompetentní rozhodovat o tom, jakou léčbu její dcera potřebuje!“

Ann-Britt vstane a přistoupí k fontánce na pití, která stojí vedle kuchyňského koutu. „Přesně takhle to nevyjádřila, ale tak to zhruba myslela.“

„A jaký důvod uvedla Ulrika?“

Ann-Britt si natočí sklenici vody. „Byla hodně stručná.

Říkala jen, že už nepřijde.“

„Zvláštní.“ Sofia se obrátí a vydá se ke své kanceláři.

„Takže mám dneska volno?“

Ann-Britt oddálí sklenici od úst a usměje se.

„Neříkejte, že ho nepotřebujete.“ Znovu naplní sklenici.

„Udělejte to jako já, když se nudím – vyluštěte pár křížovek.“ Sofia se otočí na podpatku, znovu nastoupí do výtahu,

sjede dolů, vyjde ven a vydá se ulicí Svatého Pavla směrem na východ.

U Bellmannovy ulice zahne doleva a míjí hřbitov Máří Magdaleny.

Po padesáti metrech zahlédne záda nějaké ženy, široké kroutící se boky a chodidla směřující ven jí jsou povědomé.

Žena jde se skloněnou hlavou, jako by ji tížilo neviditelné břímě. Šedivé vlasy má svinuté do uzlu.

Sofia cítí, jak se jí stahuje žaludek, zalije ji ledový pot, a když se zastaví, vidí, jak žena zahýbá do ulice Na Vršku.

Paměťové obrazy, těžko obnovitelné. Zlomkovité.

Vzpomínky jejího druhého já byly přes třicet let pohřbené jako ostré střepy hluboko v jejím nitru – roztříštěné kousky jiné doby a jiného místa.

Vykročí, zrychlí krok a spěchá dál směrem ke křižovatce, ale žena už je pryč.

Svavelsö

Letadlo ze Saint-Tropez přistane přesně a Regina Cederová z něj vystoupí v příliš tenkých šatech. Ve Švédsku je zima, za oknem padá k zemi deprimující déšť a ona na okamžik zalituje, že dovolenou přerušila.

Když jí ale matka telefonovala, že se po ní sháněla policie, připadalo jí správné vrátit se domů. Tak jako tak je potřeba žít dál a ucházet se o to místo v Bruselu. Ví, že usilovná práce je dobrý způsob, jak překonat krizi, už to několikrát udělala. Jiní lidé ji možná vnímají jako chladnou, ale ona sama si o sobě myslí, že je racionální. Jen zoufalci

propadají sebelítosti, a ona se zoufalkyní rozhodně stát nechce, to by tak scházelo. Projde příletovou halou, vyzvedne si zavazadlo a vyjde ke stanovišti taxíků. Když otevře dveře jednoho z nich, zazvoní jí telefon. Než hovor přijme, hodí rychle tašku na zadní sedadlo a nastoupí. „Svavelsö, ?kersberga.“

Volá jí skryté číslo a ona předpokládá, že to je ta policistka, která před několika dny mluvila s Beatricí. Zajímala se o gymnázium v Sigtuně a o Regininy bývalé spolužačky.

„Tady Regina.“

V telefonu to zapraská a pak se ozve zvuk, jako by někdo kloktal, což jí okamžitě připomene Jonathana a nehodu v bazénu.

„Haló,“ snaží se. „Kdo volá?“

Slyší, jak se někdo zasměje, pak to cvakne a hovor skončí. Asi omyl, pomyslí si a schová telefon do kabelky.

Taxík zastaví před domem. Zaplatí, vezme tašku a po štěrkem vysypané příjezdové cestě dojde ke vchodu. Zastaví se pod schody a zadívá se na dům.

Tolik vzpomínek. Vzpomínek na život, který už neexistuje. Má dům prodat a nadobro se odstěhovat? Nezbývá tu nic, co by postrádala, a navíc se už ve Švédsku z čistě finančního hlediska nevyplatí žít, navzdory nové vládě. Jestli dostane práci v Bruselu, koupí si dům v Lucembursku

a převede všechny peníze do tamější banky.

Vytáhne klíče, odemkne a vstoupí dovnitř. Ví, že Beatrice odešla hrát bridž a vrátí se až pozdě večer, ale když rozsvítí v předsíni, přepadne ji neklid.

Podlaha je celá mokrá a umazaná od hlíny, jako by tu někdo chodil v zablácených botách.

Navíc to tu silně zapáchá chlórem.

Beatrice jí narovnala poštu na úhlednou hromádku na kuchyňský stůl, docela navrchu leží malá bílá obálka. Není ofrankovaná a někdo na ni roztřeseným, téměř dětským písmem napsal: DO VLASTNÍCH RUKOU.

Otevře ji a zjistí, že v obálce je fotografie.

Je to snímek z polaroidu a je na něm tělo ženy od prsou dolů, stojí v bazénu a voda jí dosahuje k pasu.

Regina si snímek prohlédne pozorněji a rozezná cosi pod hladinou.

Šikmo nalevo od ženy je pod vodou vidět rozmazaný obličej s prázdným, mrtvým pohledem a ústy otevřenými ve výkřiku.

V téže chvíli, kdy uvidí svého utopeného syna a ženinu pravou ruku, pochopí.

Slyší, že někdo vchází do místnosti, upustí fotografii, obrátí se, a pak jí krkem projede bolest a ona se zhroutí k zemi.

Kronoberský blok

Je pozdě odpoledne a Jeanette sedí ve své kanceláři, před sebou má veliký arch papíru, nákres, na němž jsou jména všech osob souvisejících s vyšetřováním.

Pak se semele všechno najednou.

Seskupila jména a naznačila vztahy mezi nimi, a když znovu uchopí propisovačku a chce spojit čarou dvě osoby, vřítí se dovnitř Hurtig a zároveň jí zazvoní mobil.

Jeanette vidí, že je to ?ke, a pohybem ruky Hurtigovi naznačí, aby počkal. Pak přijme hovor.

„Musíš si pro Johana přijet,“ řekne rozčíleně ?ke.

„Takhle to nejde.“

Hurtig se tváří zoufale. „Skonči to. Musíme jet.“

„Co nejde?“ Jeanette se podívá na Hurtiga a zvedne dva prsty do vzduchu. „Dokážeš se přece ksakru chvíli postarat o svoje dítě. Navíc jsem v práci a teď zrovna nemám čas.“

„To je jedno. Musíme si promluvit…“

„Teď to nejde!“ přeruší ho Jeanette. „Musím teď odjet, a jestli u tebe Johan nemůže zůstat, tak ho budeš muset odvézt do Enskede. Za pár hodin budu doma.“

Hurtig zavrtí hlavou. „Ne, ne,“ šeptá. „Před půlnocí doma nebudeš. Další vražda. V ?kesberze.“

„?ke, počkej chvilku.“ Obrátí se k Hurtigovi. „Cože?

V ?kersberze?“

„Ano. Regina Cederová je mrtvá. Někdo ji zastřelil.

Musíme…“

„Moment.“ Znovu uchopí telefon. „Jak jsem říkala, teď se s tebou nemůžu bavit.“

„Stejné jako vždycky,“ vzdychne ?ke. „Chápeš už, proč jsem dál nedokázal žít s…“

„Drž hubu!“ zařve Jeanette. „Jediné, co musíš udělat, je odvézt Johana domů. To snad do prdele zvládneš, ne?

Promluvíme si potom!“

Ve sluchátku je ticho. ?ke už hovor ukončil a Jeanette cítí, jak jí hoří tváře a do očí vstupují slzy.

Hurtig jí přidrží bundu. „Promiň, nechtěl jsem…“

„To je v pohodě.“ Natáhne si spěšně bundu, vystrčí Hurtiga ven, zhasne a zamkne. „Prostě se toho děje moc najednou.“

Když běží po schodech do garáže, Hurtig Jeanette vyloží, co se stalo.

Beatrice Cederová, Reginina matka, našla dceru mrtvou na podlaze v kuchyni.

Hurtig zdolá poslední tři schody jedním skokem.

Jeanette je pořád ještě rozrušená rozhovorem s ?kem a obtížně se soustředí. Co se stalo s Johanem? uvažuje. ?ke

s Alexandrou ho vyzvedli ze školy před necelou hodinou, a už nastaly problémy.

Hurtig rychle ujíždí po Essingeské spojce, pak před Eugeniiným tunelem zahne doprava a zamíří přes Norrtull

k Sveinu náměstí. Přejíždí mezi pruhy a podrážděně troubí na auta, která mu blokují průjezd, přestože má zapnuté majáčky

i sirénu.

„Doufám, že přijede Ivo Andrić.“ Jeanette se vší silou přidržuje kliky.

„Nevím. Snad. Schwarz a ?hlund už tam v každém případě jsou.“ Hurtig vší silou zabrzdí, protože autobus před nimi zastavuje na zastávce.

Za kruhovým objezdem u Roslagstullu provoz zřídne a oni vyjedou na dálnici E18.

„?ke nespolupracuje?“

Levý pruh je prázdný a Hurtig zrychlí. Jeanette vidí, že už jedou víc než stopadesátkou.

„To nemůžu říct. Něco se stalo s Johanem a…“ Cítí, že se jí oči znovu plní slzami, už ne ze vzteku, ale smutkem, že nic nezvládá.

„Je to fajn kluk. Myslím Johan.“

Jeanette si všimne, že Hurtig po ní pokukuje a že se snaží chovat nevtíravě. Jens Hurtig sice působí dojmem drsného a nemluvného muže, ale Jeanette ví, že pod tvrdou slupkou se skrývá citlivý člověk, a pochopí, že si o ni dělá starosti.

„Ale je ve složitém věku,“ pokračuje Hurtig.

„Hormony a jiný blbosti. A navíc ten rozvod…“ Odmlčí se,

jako by si byl vědom, že je to nevhodná poznámka. „Stejně je to divné.“

„Co je divné?“

„Tenhle věk. Myslím na ty události v Sigtuně. Hannah Östlundová, Jessica Fribergová a Victoria Bergmanová.

V tomhle věku všechno narůstá do obludných rozměrů. Jako když se člověk poprvé zamiluje.“ Hurtig se téměř stydlivě zasměje.

To, co v tom okamžiku Jeanette zažije, je určitě jedna z největších záhad lidského intelektu. Jiskra, z níž vzejde plamen. Vnuknutí.

Okamžik, kdy se všechno srovná, vyvstanou netušené souvislosti, protiklady se spojí, z neladu vznikne soulad

a nesmysl získá novou, smysluplnou podobu.

Svavelsö

Střelné rány, vulnera sclopetaria, jsou způsobeny vraždou, nehodou nebo sebevraždou. Posledně jmenovaná možnost je v době míru nejobvyklejší. Střelnou zbraní se připravují o život zejména muži.

Že Regina Cederová není muž a že se nezastřelila sama, je Ivovi Andrićovi naprosto jasné. Ženu bezpochyby někdo zavraždil.

Tělo leží na podlaze v kuchyni, obrácené na břicho, obličej se utápí ve velké louži krve. Reginu zasáhly tři

výstřely, jeden do krku a dva do zad. V jakém pořadí byly rány vypáleny a která byla smrtelná, to se v této chvíli nedá určit,

ale nepřítomnost stop střelného prachu na těle ukazuje na to, že vrah střílel z větší než metrové vzdálenosti. Na místech, kudy kulky vnikly do těla, je kůže silou vmáčknutá dovnitř.

Ivo Andrić ze zkušenosti ví, že otvory za několik hodin zhnědnou a budou kožovité.

Vyjde z kuchyně, projde předsíní na štěrkem vysypané prostranství před domem. Dokud technici nezajistí otisky prstů a stopy DNA, nemá nic na práci, jen by překážel, a to nechce.

Ze všeho nejraději by teď byl doma.

Svavelsö

Poslední kilometry ujedou beze slova.

Když do sebe teď všechno zapadlo, chce si Jeanette co nejrychleji promluvit s Beatricí Cederovou, aby potvrdila její podezření.

Logika je jako útes v moři, vlny hlouposti nad ním nemají moc.

Celou dobu měla všechna fakta přímo před nosem, ale člověk občas pro stromy nevidí les. Služební chyba to není, ale možná nedostatečně důkladné vyšetřování, myslí si.

Když zahnou na příjezdovou cestu, Jeanette vidí, že na schodech k velké vile stojí Ivo Andrić. Připadá jí unavený

a skleslý.

Při téhle hrozné práci člověk stárne rychleji, myslí si Jeanette. Za několik let budu taky takhle vypadat.

Zničená, odevzdaná, obtížená starostmi. Možná tak vypadám už teď?

Před garáží stojí sanitka, dveře vzadu jsou otevřené. Když procházejí kolem, Jeanette čeká, že Beatrice Cederová bude sedět uvnitř, zabalená do pokrývek a v šoku, a že na ni budou dozírat zdravotníci. Ale vůz je prázdný.

Ivo Andrić jim vyjde vstříc.

„Ahoj, Ivo. Všechno pod kontrolou?“

„Jistěže. Jen čekám, až budou uvnitř hotoví.“ Ponuře se usměje. „Zastřelená třemi ranami, hodně zblízka. Maximálně ze tří metrů. Zemřela okamžitě.“

„Janne!“ Ve dveřích se objeví Schwarz. „Pojď prosím tě dovnitř, promluvit si s matkou. Vypadá to, že ti něco potřebuje říct.“

„Už jdu.“ Obrátí se k Hurtigovi a pokračuje: „Promluv si s techniky, a až budou hotoví, zůstaň s Ivem, dobře?“

Hurtig přikývne.

Z domu vyjdou dva zdravotníci a Jeanette je zastaví a ptá se, jak je na tom Beatrice Cederová.

„Z nejhoršího už je venku. Budeme tady dole, kdyby bylo potřeba. Trauma není žádná legrace.“

„Dobře,“ přikývne Jeanette a vstoupí dovnitř.

Beatrici Cederovou najde v knihovně v patře. Je zhroucená na tmavě červené kožené pohovce a Jeanette se nejprve rozhlédne po místnosti. Podél všech stěn stojí police přeplněné knihami, většinou vázanými v kůži, ale je tam i pár obyčejných brožovaných.

Na stole stojí láhev koňaku a přetékající popelník.

Beatrice Cederová usilovně potahuje z cigarety a v místnosti se skoro nedá dýchat.

„Za všechno můžu já. Měla jsem vám to říct dřív.“ Ženin hlas je monotónní a Jeanette tuší, že její apatičnost není způsobená jen alkoholem. Asi dostala něco na uklidnění.

Jeanette si přitáhne křeslo blíž ke stolku. „Můžu si jednu vzít?“ Ukáže na krabičku cigaret.

Žena stále tupě civí před sebe a přikývne.

„Co jste mi měla říct?“ Jeanette si zapálí cigaretu, a když poprvé vdechne kouř, zjistí, že je mentolová.

„Že jsem si jí všimla už u bazénu a že jsem vám to měla hned říct. Ale já nevěděla, kdo to je. Už je to tak dávno a…“

Žena ztichne a Jeanette čeká na pokračování.

„Nebyla to nehoda. Ona ho zabila.“

„Koho?“ Jeanette to úplně nechápe.

„Přece Jonathana. Reginina syna. Říkala jsem vám přece, že se utopil.“

Jeanette si vzpomene, jak telefonovala a sháněla se po Regině.

Beatrice jí tehdy řekla, že Regina odjela, že se snaží vyrovnat se smrtí svého syna.

„Chcete říct, že Jonathan…“

„Jonathan byl zavražděn!“ Beatrice Cederová začne prudce vzlykat. „A teď zavraždila i Reginu.“

„O kom to mluvíte?“

Navzdory neblahým událostem, přestože v přízemí leží zavražděná žena a o patro výš je jiná žena, která právě ztratila dceru a vnuka, Jeanette pocítí cosi, co se dá téměř přirovnat

k ulehčení.

„O té ženě na fotografii.“

Jaká fotografie? Jonathan zavražděn? myslí si Jeanette.

Všechno se děje moc rychle, ale zároveň má pocit, že okolní svět se zpomalil. „A kde je ta fotografie?“

„Vzal si ji ten policajt.“

Jeanette pochopí, že Beatrice myslí Schwarze nebo ?hlunda. Vstane, přistoupí ke dveřím na schodiště a zařve:

„?hlunde!“

Za několik okamžiků ?hlund nakoukne dovnitř.

„Ano?“

„Ty nebo Schwarz jste zabavili nějakou fotografii.

Přines mi ji.“

„Chviličku, musím jen…“

„Okamžitě!“

Jeanette se vrátí k Beatrici Cederové a znovu se posadí.

„Proč si myslíte, že Reginu někdo zastřelil?“

Pohlédne ženě do očí, jsou červené od pláče. Beatrice se zadívá jinam a trvá dlouho, než odpoví.

„Nemám tušení, ale mám pocit, že to souvisí

s minulostí. Regina je hodná holka a nemá nepřátele… Je… Nebo byla…“ Ztichne, vypadá to, jako když se nemůže nadechnout, a Jeanette doufá, že nezačne lapat po dechu nebo nedostane hysterický záchvat.

Do místnosti opatrně nahlédne ?hlund. V ruce má průhlednou obálku a podá ji Jeanette. „Přinesl bych ti ji hned, ale Schwarz…“

„Řekneš mi to potom.“

Jeanette hledí na fotografii a Beatrice Cederová se k ní nakloní. „Je to ona!“

Na fotografii je žena stojící v bazénu.

Obrázek je oříznutý nad černou podprsenkou plavek, voda jí sahá do pasu a pod hladinou probleskuje dětský obličej s otevřenou pusou a prázdným pohledem.

Může to být kdokoli, myslí si Jeanette, může to být úplně kdokoli. Ale na tom nezáleží. Zásadní je, že ženě chybí pravý prsteníček.

„Je to Hannah Östlundová,“ řekne Beatrice Cederová.

Kronoberský blok

Beatrice Cederová potvrdila Jeanettino podezření, všechny dílky skládačky do sebe zapadly a vytvořily celek. Jak bytelný celek, to se ještě ukáže.

Intuice ji nezklamala, ale ví, že může být i zrádná. Při policejní práci je správný pocit důležitý, ale nesmí převládnout a zamlžit celkový obraz. V poslední době ze strachu, aby nepůsobila dojmem, že příliš podléhá citům, svůj šestý smysl potlačovala a nechtěla vidět to, co se jí samo nabízelo.

Jeanette si vzpomene na večerní kurz skicování, na který chodila rok poté, co se s ?kem seznámili. Lektor jim vysvětloval, že mozek celou dobu klame oko, a to zase klame ruku držící uhel. Člověk vidí to, co si myslí, že by měl vidět, bez ohledu na to, jak skutečnost doopravdy vypadá.

Obraz se dvěma motivy, podle toho, na co se člověk soustředí. Schopnost různých lidí vnímat trojrozměrné obrazy. Hurtigova nevinná věta cestou do ?kersbergy ji přiměla, aby se vztyčila, zahodila obavy a viděla jen to, co bylo k vidění.

Pochopila to, co měla pochopit, a vykašlala se na to, jak by to mělo být.

Pokud má pravdu, je dobrá policistka, která odpovědně vykonává svou práci a zaslouží si proto svůj plat. Nic víc.

Pokud se mýlí, budou ji kritizovat a zpochybňovat její kompetentnost. Že se její pochybení odvíjejí od toho, že je žena, a tudíž automaticky neschopná, nikdo nevysloví nahlas, ale bude to naznačeno mezi řádky.

Dopoledne se zavře v kanceláři, řekne Hurtigovi, že ji nikdo nemá rušit, a rozesílá dotazy ohledně otisků prstů

a DNA.

Ivo Andrić pracuje na zprávě o vraždě Reginy Cederové a ona ji dostane, jakmile ji dopíše. Odpověď musí znát ještě dnes.

Teď je nejdůležitější najít Victorii Bergmanovou,

a zatímco Jeanette čeká na odpovědi na své dotazy, pročítá si poznámky, které si udělala při rozhovoru se starou psycholožkou, a znovu žasne nad osudem mladé Victorie.

Celé dětství a dospívání znásilňovaná a pohlavně zneužívaná vlastním otcem.

Její nová utajená identita jí umožnila začít nový život jinde, daleko od rodičů.

Kam se ale odstěhovala? Kým se stala? Co myslela stará psycholožka tím, že jí v Kodani ublížili? Co jí tam kdo udělal?

Je zapletená do vražd Silfverberga, Grünewaldové a Cederové?

Jeanette si to nemyslí. Zatím ví s jistotou jen tolik, že Hannah Östlundová utopila Jonathana Cedera. Že snímek pravděpodobně pořídila Jessica Fribergová, je stále jen předpoklad, ale Jeanette je o tom přesvědčená.

Sofia Zetterlundová starší naznačila, že Victoria vystudovala psychologii, a Jeanette to připadá logické. Stejně tak jako je mnoho pachatelů v podstatě oběťmi, není nepředstavitelné, že psycholog sám trpí duševní chorobou. To poslední je přece jen trochu přitažené za vlasy, myslí si. Až se všechno uklidní a případ bude vyřešen, ověří si tuhle teorii na své Sofii Zetterlundové. Už se nemůže dočkat, až jí poví, že má ve svém oboru jmenovkyni.

Moje Sofia, pomyslí si a zahřeje ji u srdce.

Cože to Sofia říkala o pachateli? Že se jedná o osobu s rozštěpeným sebeobrazem. Že má diagnózu hraniční osobnost, a tudíž jsou pro ni hranice mezi ní a ostatními lidmi nezřetelné. Jestli to je pravda, ukáží další výslechy,

v současnosti to nemá větší význam.

Sofia jí také vysvětlila, že destruktivní chování bývá často zapříčiněno fyzickým a psychickým týráním v dětství. Kdyby nebylo vraždy Charlottina manžela Pera-Oly

Silfverberga, pochopila by to všechno mnohem dřív.

Vlastně měla být zavražděna Charlotte. Vždyť dostávala výhrůžné dopisy. Proč se stal místo toho vrahovou obětí její muž, o tom se dá jen spekulovat, ale rozhodně to byla strašlivá pomsta. Všechno je to tak samozřejmé, myslí si Jeanette. Zákonitostí lidské povahy je, že všechno, co se

skrývá v záhybech duše, se snaží proniknout na povrch.

Měla se soustředit na Fredriku Grünewaldovou a na její

spolužačky z gymnázia v Sigtuně, na ten incident, o kterém se všichni zmiňovali.

Ozve se zaklepání na dveře a vstoupí Hurtig.

„Tak jak to jde?“ Opře se o stěnu vlevo ode dveří, jako by zase hned chtěl odejít.

„Dobře. Čekám ještě na nějaké údaje, dneska bych je měla dostat. Co nejdřív, aspoň doufám. A až je budu mít, vyhlásíme celostátní pátrání.“

„Myslíš si, že to jsou ony?“ Hurtig si sedne na židli pro návštěvy.

„Pravděpodobně.“ Jeanette zvedne oči od poznámkového bloku, odstrčí se od stolu a zkříží paže za hlavou.

peklo.“

„Proč ti včera ?ke volal?“ Hurtig se zatváří ustaraně.

„Johan má, jak se zdá, problém přijmout Alexandru.“ Hurtig se zamračí. „Tu ?keho novou přítelkyni?“

„Přesně tak. Řekl jí, že je děvka, a pak se rozpoutalo

Jens Hurtig se zasměje. „Ten tvůj kluk se neztratí.“

Swedenborgova ulice

Sofia Zetterlundová se chystá odejít domů. Cítí se naprosto vyčerpaná. Podzimní slunce barví světlo na ulici ohnivou žlutí a vítr, který předtím otřásal okny, utichl.

Když Sofia vyjde ven, ucítí ve vzduchu zimu.

Na Mariánském náměstí se shromáždilo hejno kavek a chystají se na cestu k jihu.

Projde kolem vchodu do metra, skotské hospody naproti a dál po ulici, ve výkladních skříních se zrcadlí sluneční paprsky.

U Söderského nádraží znovu uvidí tu ženu.

Poznává její chůzi, široké pohupující se boky, vytočená chodidla, skloněnou hlavu a utažený šedý uzel vlasů.

Žena vejde do budovy metra a Sofia spěchá za ní.

Těžké pohyblivé dveře ji zbrzdí, a když vejde do haly, žena je pryč.

Hala má podobu ulice, lemují ji pouliční lampy a vchod na nástupiště příměstských vlaků je na protějším konci.

Vlevo je trafika a vpravo restaurace Malá Vídeň. Sofia spěchá k turniketu.

Žena tam není, ale nemůže být daleko, za tak krátkou dobu by nestihla podejít koleje a sjet po eskalátoru.

Sofia se obrátí a vydá se zpátky. Nakoukne do hospody i do trafiky.

Po ženě není ani památky.

Zapadající slunce vrhá ohnivé odlesky na okna domů před stanicí metra.

Oheň, pomyslí si. Zuhelnatělé zbytky lidských životů, těl a myšlenek.

Kronoberský blok

Slunce vykukuje zpoza rozpadávající se oblačnosti

a kriminální komisařka Jeanette Kihlbergová vstává od psacího stolu. Vyhlíží oknem, dívá se na střechy domů na Kungsholmenu. Protáhne se, natáhne ruce a zhluboka se nadechne. Naplní si plíce kyslíkem, zadrží dech trochu déle, než je nutné, a pak s hlubokým osvobozujícím vzdechem vydechne.

Hannah Östlundová a Jessica Fribergová, myslí si.

Spolužačky Charlotte Silfverbergové, Fredriky Grünewaldové, Reginy Cederové, Henrietty Dürerové, Annette Lundströmové a Victorie Bergmanové na Sigtunském humanistickém vzdělávacím ústavu.

Minulost vás vždycky dožene. Boží mlýny melou. Jak předpokládala, Hannah Östlundová i Jessica

Fribergová jsou nezvěstné, a když předložila důkazy státnímu zástupci von Kwistovi, souhlasil s vyhlášením celostátního pátrání, protože jsou pravděpodobně podezřelé z vraždy Fredriky Grünewaldové a Jonathana a Reginy Cederových.

Jeanette a von Kwist se shodli na tom, že existují okolnosti, které ukazují na to, že Hannah Östlundová a Jessica Fribergová jsou důvodně podezřelé i z vraždy Pera-Oly Silfverberga, a dohodli se, že rozšíří obvinění, ale s nižším stupněm podezření.

Státní zástupce von Kwist měl pochybnosti o tom, že by v současnosti byl k dispozici dostatek důkazů potřebných pro vznesení obvinění, ale Jeanette trvala na svém.

Bude samozřejmě potřeba zajistit další technické důkazy, ale byla přesvědčena, že jakmile budou obě ženy dopadeny, všechno se vyřeší.

Je potřeba porovnat otisky prstů nalezené na místech činu a vzorky DNA. Pak je nutno je vyslechnout a není nemyslitelné, že se přiznají.

Teď už je třeba jen čekat, sledovat vývoj událostí a mít se na pozoru.

Nejpalčivější otázkou je samozřejmě stále motiv. Proč.

Je to jednoduše pomsta?

Jeanette má připravenou svou teorii o příčině

a důsledku, ale má jednu potíž – když má popsat, jak to spolu všechno souvisí, působí to celé naprosto nepravděpodobně.

Přeruší ji zazvonění interního telefonu. Obrátí se, natáhne se přes psací stůl a stiskne tlačítko.

„Ano?“

„To jsem já,“ řekne Jens Hurtig. „Pojď ke mně, ukážu ti něco zajímavého.“

Jeanette knoflík pustí, vyjde na chodbu a zamíří k Hurtigově kanceláři.

Další šílenosti už nestrávím, myslí si. Už to stačilo. Dveře do Hurtigovy kanceláře jsou otevřené dokořán,

a když vejde, uvidí, že tam jsou i ?hlund a Schwarz. Pohlédnou na ni, Schwarz se ušklíbne a potřese hlavou.

„Poslechni si tohle,“ řekne ?hlund a ukáže na Hurtiga.

Jeanette se vmáčkne mezi ně, přitáhne si židli a posadí se.

„Poslouchám.“

„Polární Kruh,“ řekne Hurtig. „Farní úřad Nattavaara.

Anette Lundströmová, rozená Lundströmová, a Karl Lundström. Jsou bratranec a sestřenice.“

„Bratranec a sestřenice?“ Jeanette tomu nerozumí.

„Ano, bratranec a sestřenice,“ opakuje Hurtig.

„Narodili se tři sta metrů od sebe. Otcové Karla a Annette jsou bratři. Dva domy v sámské vesnici, která se jmenuje Polární Kruh. Úžasné, co?“

Jeanette neví, jestli úžasné je to správné slovo. „Spíš nečekané,“ řekne.

„A to ještě není všechno.“

Jeanette má pocit, že Hurtig se každým okamžikem rozesměje.

„Advokát Viggo Dürer byl jednu dobu hlášen ve Voullerimu. To je jen třicet nebo čtyřicet kilometrů od Polárního Kruhu. To tam nahoře není žádná vzdálenost. Lidi, co od sebe bydlí třicet kilometrů, jsou v podstatě sousedi.

A o vesnici Polární Kruh ti řeknu ještě něco.“

„A to je fakt hustý,“ dodá Schwarz.

Hurtig mu naznačí, aby byl zticha. „V osmdesátých

letech minulého století proběhla tiskem zpráva o sektě, která byla rozšířená po celém severním Laponsku a Norrbottenu

a hlavní sídlo měla v Polárním Kruhu. Laestadiáni, co se jim to poněkud vymklo. Možná znáš hnutí Korpela?“

„Ne, neznám, ale ty asi ano.“

„Třicátá léta dvacátého století,“ prohlásí Hurtig dramaticky. „Sekta ve východním Norrbottenu čekající na soudný den. Proroctví o konci světa a o stříbrné arše, která přijede pro pravověrné. Pořádali orgie, na základě citátů

z bible se přihlásili ke svému vnitřnímu dítěti, hráli dětské hry, pobíhali nahatí a tak dále. Těmhle hrám říkali Beránkovy žalmy. Docházelo ke smilstvu s dětmi. Sto osmnáct lidí bylo vyslechnuto a čtyřicet pět odsouzeno k pokutám, někteří za sexuální hrátky s nezletilci.“

„A co se stalo v Polárním Kruhu?“

„Něco podobného. Začalo to tím, že někdo podal na policii oznámení na hnutí, které si říkalo Beránkovy žalmy. Oznámení se týkalo pohlavního zneužívání dětí, pocházelo však z anonymního zdroje a nebyl obviněn nikdo konkrétní. Články v novinách, které jsem četl, jsou spekulativní, založené na dohadech, jako například že osmdesát procent obyvatel vesnic v okolí Polárního Kruhu je aktivními členy. Annette

a Karl Lundströmovi i jejich rodiče byli mezi obviněnými, ale nic jim nešlo dokázat, a tak bylo policejní vyšetřování odloženo.“

„Já jen zírám,“ řekne Jeanette.

„Já taky. Annette Lundströmové bylo pouhých třináct let, Karlovi devatenáct, jejich rodičům kolem padesáti.“

„A co bylo dál?“

„Co by – nic. O sektě se přestalo mluvit. Karl a Annette se odstěhovali na jih a za několik let se vzali. Karl převzal otcovu stavební firmu, stal se členem stavebního koncernu

a později výkonným ředitelem jednoho podniku v Ume?. Rodina se stěhovala z místa na místo podle toho, kde Karl působil. Když se jim narodila Linnea, bydleli na jihu ve Sk?ne, ale to už víš.“

„A Viggo Dürer?“

„Píše se o něm v jednom z těch článků. Pracoval na pile

a v novinách s ním byl rozhovor. Cituji: ,Rodina Lundströmova je nevinná. Beránkovy žalmy nikdy neexistovaly, je to výmysl novinářů.‘“

„A co to oznámení na policii?“

„Dürer tvrdil, že to musel udělat nějaký novinář.“

„Proč s ním dělali rozhovor? Byl jeden z obviněných?“

„Nebyl. Ale předpokládám, že se chtěl zviditelnit

v tisku, kdykoli byla příležitost. Byl asi už tehdy ctižádostivý.“

Jeanette myslí na Annette Lundströmovou. Narodila se v izolované vesnici v Norrlandu. Jako dítě byla možná součástí náboženského hnutí, sekty, v níž docházelo k pohlavnímu zneužívání dětí. Provdala se za svého bratrance Karla.

Pohlavní zneužívání pokračuje, šíří se generacemi jako jed. Rodina se rozpadá. Hroutí se do sebe. Hubí se navzájem.

„Sneseš ještě víc?“

„Ovšem.“

„Proklepl jsem bankovní účet Annette Lundströmové

a…“

„Cože jsi udělal?“ přeruší ho Jeanette.

„Jen mě to tak napadlo.“ Hurtig se na chvíli odmlčí,

zamyslí se a pak pokračuje: „Vždycky přece říkáš, že člověk má dát na intuici, tak jsem to udělal a ukázalo se, že jí někdo nedávno poslal na účet půl milionu.“

Sakra, pomyslí si Jeanette. Dürer chce ututlat, co prováděli s Linneou.

Jidášský groš.

Ulice Johana Printze

Ulrika Wendinová vypne mobil a vstoupí do stanice metra u Skanstullu. Ulevilo se jí, telefon vzala sekretářka, ne Sofia Zetterlundová, když tam zavolala, že už nepřijde.

Ulrika Wendinová se stydí, že se nechala umlčet.

Padesát tisíc zas tolik peněz není, ale zaplatila nájemné na půl roku dopředu a navíc si teď může dovolit nový laptop.

U turniketu prostrčí nohu pod železnou tyčí dostatečně daleko, aby aktivovala senzory, turniket se pootočí směrem

k ní a ona proklouzne do metra.

Viggo Dürer se rozčílil, když se dozvěděl, že chodí k Sofii. Pravděpodobně se obával, že by při terapii mohla vyzradit, co s ní on a Karl Lundström dělali.

Čeká dvě minuty na metro, na zelenou linku ve směru na Skarpnäck.

Vagon je poloprázdný a ona si najde volné místo. Ulrika Wendinová myslí na Jeanette Kihlbergovou,

dělá sice u fízlů, ale působila fajn dojmem.

Neměla jí přece jen říct všechno?

Kdepak. Nemá sílu procházet tím vším ještě jednou,

a navíc by jí sotvakdo uvěřil. Lepší je být zticha, kdo na sebe moc upozorňuje, riskuje, že dostane po čumáku.

O devět minut později vystoupí ve stanici Hammarbyhöjden a bez problémů projde turniketem ven.

V metru ani u východu ji nikdo nekontroloval.

Jde ulicí Finna Malmgrena, kolem školy a skrz lesík mezi domy. Ulice Johana Printze. Vejde do domu, vyjde po schodech, odemkne dveře bytu a vstoupí dovnitř.

Hromada pošty. Reklamní letáky a noviny zdarma. Zavře dveře, zamkne a zajistí dveře řetězem.

Pak se schoulí v předsíni na podlahu a dá se do pláče.

Hromada papíru je měkká a ona si na ni lehne na bok.

Po celou dobu, co žila se všemi těmi kluky, co ji mlátili, nikdy neplakala. Když na střední přišla domů ze školy a našla matku nataženou na pohovce, neplakala.

Její babička ji popsala jako dobře vychované dítě.

Tiché dítě, které nikdy nepláče.

Ale teď se rozplakala. Náhle slyší, že v kuchyni se něco pohnulo.

Ulrika Wendinová vstane a jde ke dveřím do kuchyně.

Tam stojí Viggo Dürer a za ním vidí ještě jednoho muže.

Advokát Viggo Dürer ji uhodí do nosu a ona slyší, jak zapraskala přepážka.

Edsviken

Linnea Lundströmová spláchne zuhelnatělé zbytky spálených dopisů od otce do záchodu a vrátí se do svého pokoje. Oblečení, které už nebude potřebovat, leží úhledně srovnané na dokonale ustlané posteli. Sbalená červená taška stojí na podlaze.

Všechno je připravené.

Myslí na svou psycholožku Sofii Zetterlundovou, která jí jednou vyprávěla, jak Charles Darwin připadl na téma knihy O původu druhů. Jak se na okamžik vynořilo před jeho vnitřním zrakem a jak strávil zbytek života tím, že sbíral materiál, aby svou tezi dokázal.

Sofia jí také popisovala, jak se teorie relativity zrodila v Einsteinově mozku rychleji, než někdo tleskne rukama.

Linnea Lundströmová ví, jaký je to pocit, protože ona sama nyní pozoruje existenci se stejnou jasnozřivostí.

Život, který pro ni dříve byl záhadou, se změnil

v drsnou skutečnost a ona sama je jen skořápka. Na rozdíl od Darwina nepotřebuje shánět důkazy a na rozdíl od Einsteina nepotřebuje žádnou teorii. Některé důkazy jsou v jejím nitru, podobají se růžovým jizvám na duši. Jiné jsou viditelné na jejím těle v podobě jizev v její pochvě, prasklin.

Konkrétní důkazy vidí vždycky ráno, když se probudí a postel je prosáklá močí, nebo když je nervózní a přestane ovládat svěrače.

Tezi její otec vyslovil už před dávnou dobou. Tehdy ona sama dokázala říct jen několik slov. V bazénku na zahradě v Kristianstadu svou tezi ověřil v praxi a pak se z ní stala celoživotní pravda.

Vzpomíná si na slova, kterými ji uspával. Na jeho ruce na svém těle.

Na jejich společnou večerní modlitbu.

„Toužím po tom se tě dotýkat a ukojit tvou touhu.

Mým uspokojením je tvoje rozkoš.“

Linnea Lundströmová odtáhne od psacího stolu židli a postaví ji pod hák ve stropě. Zná ty verše zpaměti.

„Chci se s tebou milovat a dát ti všechnu lásku, které jsi hodna. Chci tě něžně hladit zevnitř i zvenčí, jak to dokážu jen já.“

Vytáhne z džínů pásek. Černá kůže. Nýty.

„Uspokojuje mě, když se na tebe dívám, celá mě uspokojuješ a vzrušuješ.“

Smyčka. Krok na židli a přezku opasku pověsit na hák ve stropě.

„Zažiješ mnohem vyšší úroveň uspokojení a rozkoše.“

Pásek kolem krku. Zvuk televize z obýváku. Annette s bonboniérou a sklenicí vína.

Semifinále Idolu.

Zítra test z matiky. Celý týden se učila a ví, že by dostala nejlepší známku.

Krok do vzduchu. Obecenstvo poslušně tleská, když moderátor zvedne ceduli.

Krůček a židle se překotí doprava. „Je to vskutku výtrysk blaženosti.“

Tantoberget

Vidí, že auto přijíždí, a schová se v křoví. Za sebou dole má park Tantolunden a ze slunce, které právě zmizelo za obzorem, zbývá už jen proužek světla nad střechami domů.

Úzká věžička kostela na Essingeských ostrovech se rýsuje jako tenká čárka před Smedslättenem a ?lstenem.

Dole na rozlehlém trávníku v Tantolundenu je navzdory chladu pár lidí, sedí na dekách a pijí víno. Dva si házejí létajícím talířem, přestože už je skoro tma. Vidí, že v dálce u vody si někdo dopřává večerní koupel.

Auto se zastaví, motor ztichne, reflektory zhasnou a rozhostí se ticho.

Všechna ta léta strávená v dánských ústavech se snažila zapomenout, ale nikdy se jí to nepovedlo. Teď uskuteční to, co se kdysi, před dlouhou dobou rozhodla udělat.

Ukončit nevyhnutelné.

Ženy v autě jí umožní vrátit se do Francie. Do jejího domku v Blaronu, nedaleko Saint-Julien-du-Verdon.

Hannah Östlundová a Jessica Fribergová musí být obětovány. Upadnout do zapomnění společně s těmi ostatními jmény.

Kromě toho chlapce v Gröna Lundu to všechno byli nemocní lidé. Unést chlapce byl omyl, a jakmile si to uvědomila, nechala ho žít.

Když mu vpíchla do žil alkohol, omdlel a ona mu nasadila prasečí masku. Strávili celou noc v lese na Waldemarsudde, a když jí došlo, že to není její nevlastní bratr, rozmyslela si to.

Chlapec byl bez viny, ale ženy, které na ni teď čekají v autě, nevinné nejsou.

Ke svému zklamání nepociťuje žádnou radost. Žádné euforické štěstí, ne, ani ulehčení. Návštěva ve

Värmdö pro ni také byla zklamáním. Dům dědečka a babičky vyhořel a oba jsou mrtví.

Těšila se, jak se budou tvářit, až se před nimi objeví a požene je k odpovědnosti. Výraz jeho tváře, až mu řekne,

kdo je její otec.

Otec a dědeček zároveň, ta svině Bengt Bergman.

Její pěstoun PéO to naopak pochopil. Dokonce prosil o odpuštění a nabízel jí peníze. Jako by jich měl tolik, že by jimi mohl vyvážit své skutky. Tolik peněz nemá nikdo na světě, myslí si.

Ta troska Fredrika Grünewaldová ji nejdřív vůbec nepoznala. Tomu se zas není tolik co divit, naposledy se viděly před deseti lety na statku Vigga Dürera ve Strueru.

Tenkrát, jak jí Fredrika vyprávěla o Sigtuně.

Tehdy tam byla i Regina Cederová. Byla ve vysokém stupni těhotenství a tlustá jako prase, stála vedle ní s Fredrikou a vychutnávala si to.

Vzpomíná na jejich nepřítomné pohledy, na pot a skupinové vzrušení v místnosti.

Přitáhne si kobaltově modrý kabát těsněji k tělu

a rozhodne se, že se vydá k autu a k oběma ženám, o nichž ví úplně všechno.

Když zastrčí ruce do kapes, aby si ověřila, že nezapomněla na fotografie z polaroidu, zasvědí ji v pravé ruce.

Useknutý prsteníček nebyla přehnaná oběť. Minulost tě vždycky dožene, pomyslí si.

Advertisements